Víra a umění, toť téma které pohladí na duši.
... promluva, kterou papež v červnu pronesl k umělcům, shromážděným v Sixtinské kapli. Setkání s papežem se zúčastnilo zhruba dvě stě malířů, sochařů, architektů, spisovatelů, hudebníků, režisérů a herců z celého světa. Papež František ve své obsáhlé promluvě vykreslil „přirozený a zvláštní vztah“ mezi církví a uměním.
Církev vždy měla k umělcům vztah, který lze označit za přirozený a zároveň výjimečný. Jedná se o přirozené přátelství vzhledem k tomu, že umělec bere vážně nevyčerpatelnou hloubku existence, života a světa, a to i v jeho rozporech a tragických stránkách. Mnoha specializovaným oborům vědění hrozí, že tuto hloubkou nezahlédnou, neboť reagují na okamžité potřeby, ale stěží vidí život jako mnohotvárnou skutečnost. Umělec nám všem připomíná, že dimenze, v níž se pohybujeme, byť si toho třeba nejsme vědomi, je dimenze Ducha. Vaše umění je jako plachta, do níž se opírá Duch a podněcuje pohyb vpřed. Přátelství církve s uměním je tedy něco přirozeného. Je to však také výjimečné přátelství, zvláště když pomyslíme na mnohé úseky dějin, které jsme společně prošli a které patří k dědictví všech, věřících i nevěřících. S vědomím toho také očekáváme nové plody v naší době, v atmosféře naslouchání, svobody a respektu. Lidé potřebují tyto plody, výjimečné plody.
Romano Guardini napsal, že „stav, v němž se umělec při tvorbě nachází, se podobá dítěti a také vizionáři“ (L'opera d'arte, Brescia 1998, 25). Tato dvě srovnání se mi zdají zajímavá. Podle Guardiniho „umělecké dílo otevírá prostor, do něhož může člověk vstoupit, v němž může dýchat, pohybovat se a jednat s věcmi a lidmi, kteří se mu otevírají“ (tamtéž, s. 35). Je pravda, že při umělecké práci se uvolňují hranice a rozšiřují hranice zkušenosti a porozumění. Vše se zdá být otevřenější a přístupnější. Člověk pak získává spontaneitu dítěte s jeho představivostí a vizionářskou pronikavost, která dokáže zachytit skutečnost.
Ano, umělec je dítě, což by nemělo znít jako urážka. Znamená to, že se pohybuje především v prostoru invence, novosti, tvorby, a vnáší do světa něco, co dosud neviděl. Tím umělec popírá představu, že člověk je bytostí určenou k smrti. Člověk se musí smířit se svou smrtelností, to je pravda, ale není bytostí pro smrt, nýbrž pro život. Velká myslitelka Hannah Arendtová tvrdí, že člověku je vlastní vnášet svým životem do světa cosi nového. To je rozměr lidské plodnosti. Přinášet novost. I v přirozené plodnosti je každé dítě něčím novým. Otevřít se a přinášet novost. Vy umělci toho dosáhnete tím, že přinesete svou originalitu. Do svých děl vždy vkládáte sami sebe, jako neopakovatelné bytosti, kterými všichni jsme, ale se záměrem vytvořit ještě více. Když vám pomáhá talent, vynášíte na světlo nevídané, obohacujete svět o novou skutečnost. Napadají mě slova, která čteme v knize proroka Izaiáše, kde Bůh říká: „Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?“ (43,19). A v knize Zjevení potvrzuje: „Hle, všechno tvořím nové“ (21,5). Umělcova tvořivost se tak zjevně podílí na generativní vášni Boha, oné vášni, s níž Bůh tvořil. Jste spojenci Božího snu! Jste hledícíma a snícíma očima. Nestačí se jen dívat, musíte také snít. Jeden latinskoamerický spisovatel řekl, že my, lidé, máme dvojí zrak – jeden hledí na to, co vidíme, druhý na to, o čem sníme. A když člověk tento dvojí zrak nemá, nebo má jen část jednoho či druhého, něco mu chybí. Vidět to, o čem sníme... Umělecké tvořivosti nestačí pouhý pohled, člověk musí snít. My lidé toužíme po novém světě, který plně neuvidíme svýma očima, přesto po něm toužíme, hledáme ho, sníme o něm.
Vy, umělci, tedy máte schopnost snít o nových podobách světa. A to je důležité: nové formy světa. Schopnost vnášet do dějin novoty. Proto Guardini říká, že se také podobáte vizionářům. Jste tak trochu jako proroci. Umíte se dívat na věci do hloubky i do dálky, jako strážci, kteří mhouří oči, aby dohlédli na obzor a rozeznali skutečnost od zdání. V tom jste povoláni uniknout sugestivní síle oné domnělé umělé a povrchní krásy, která je dnes velmi rozšířená a často se podílí na ekonomických mechanismech, jež vytvářejí nerovnosti. Tato krása nepřitahuje, protože se rodí mrtvá. Není v ní život, nepřitahuje. Je to falešná, kosmetická krása, make-up, který zakrývá, místo aby odhaloval. V italštině existuje totéž slovo pro líčidla a podvod, léčku či trik, protože je v nich něco klamného. Vy si od tohoto druhu krásy udržujete odstup, vaše umění chce působit jako kritické svědomí společnosti tím, že snímá závoj z toho, co je zjevné a samozřejmé. Chcete ukázat, co nás nutí přemýšlet, co nás nutí k ostražitosti, co odhaluje skutečnost i v jejích rozporech, v těch jejích aspektech, které by bylo pohodlnější nebo výhodnější nechat skryté. Stejně jako bibličtí proroci nám leckdy stavíte před oči věci, které nám vadí, kritizujete dnešní falešné mýty, nové modly, banální diskurzy, nástrahy konzumu, úskoky moci. To je zajímavé v psychologickém ustrojení, v osobnosti umělců: schopnost jít dál, přesahovat, v napětí mezi realitou a snem.
A často to děláte s ironií, což je úžasná ctnost. Existují dvě ctnosti, které příliš nepěstujeme: smysl pro humor a ironii, potřebujeme je pěstovat více. Bible je plná ironických momentů, které zesměšňují domýšlivou soběstačnost, přetvářku, nespravedlnost, nelidskost, jež se odívají do moci a někdy i posvátnosti. Činíte dobře, že jste také strážci pravého náboženského smyslu, někdy banalizovaného nebo komercionalizovaného. Tím, že jste vidoucími, strážci, kritickými svědomím, cítím, že jste spojenci v mnohém, co mi leží na srdci, jako je obrana lidského života, sociální spravedlnost, péče o bezvýznamné lidi a o společný domov, vědomí, že se všichni cítíme bratry. Záleží mi na lidskosti lidstva, na jeho lidském rozměru, protože to je také velká Boží vášeň. Jednou z věcí, které umění přibližují víře, je skutečnost, že tak trochu ruší. Umění a víra nemohou nechat věci tak, jak jsou: mění je, přetvářejí, obracejí, posouvají. Umění nikdy nemůže být anestetikem; sice dodává klid, ale neuspává svědomí, udržuje je bdělé. Často se také vy, umělci, snažíte prozkoumat podzemní svět lidského bytí, propasti, temná zákoutí. My lidé nejsme jen světlem, a vy nám to připomínáte; ale máme vrhat světlo naděje do temnoty člověka, individualismu a lhostejnosti. Pomozte nám zahlédnout světlo, krásu, která zachraňuje
K umění se odjakživa pojil prožitek krásy. Simone Weilová napsala: „Krása svádí tělo, aby získala povolení projít až do duše“ (L'ombra e la grazia, Bologna 2021, 193). Umění se dotýká smyslů, aby oživilo ducha, a činí tak prostřednictvím krásy, která je odrazem věcí, když jsou dobré, správné, pravdivé. Je znamením plnosti: v takových případech spontánně pronášíme: „Jak krásné!“. Krása nám dává pocítit, že život směřuje k plnosti. V pravé kráse tak začínáme pociťovat touhu po Bohu. Mnozí doufají, že umění se více sblíží s krásou. Samozřejmě, jak jsem již řekl, existuje i krása marná, umělá a povrchní, dokonce klamavá, krása líčidel.
Domnívám se však, že existuje důležité kritérium, které poslouží k rozlišování, a to je harmonie. Skutečná krása je totiž odrazem harmonie. V teologii, což je zajímavé, teologové popisují otcovství Boha, synovství Ježíše Krista, ale když přijde na popis Ducha svatého: Duch je harmonie. Ipse harmonia est. Duch vytváří harmonii. A umělec má něco z tohoto Ducha, aby vytvořil harmonii. Má tento lidský rozměr něčeho duchovního. Pravá krása je vlastně odrazem harmonie. Harmonie je, mohu-li to tak říci, výkonnou ctností krásy. Je to její základní duch, v němž působí Duch Boží, velký harmonizátor světa. Harmonie nastává, když existují části, které se od sebe liší, a přesto tvoří jednotu, odlišnou od každé z částí a odlišnou od součtu částí. Je to obtížná věc, kterou může umožnit pouze Duch: aby se z rozdílů nestaly konflikty, ale různosti, které se integrují; a zároveň aby jednota nebyla uniformitou, ale hostila to, co je mnohonásobné. Harmonie dělá tyto zázraky jako o Letnicích. Vždycky mě napadá, že Duch svatý umožňuje největší neklid – vzpomeňme na ono ráno o Letnicích – a poté nastoluje harmonii, což není rovnováha. Jak aktuální je toto poselství: nacházíme se v době ideologické mediální kolonizace a drásajících konfliktů; uniformující globalizace koexistuje s uzavřenou lokálností. To je nebezpečí naší doby, které se může dotknout i církve. Konflikt může fungovat pod falešnou záminkou jednoty; stejně tak rozdělení, frakce, narcismus. Potřebujeme, aby princip harmonie více zabydlel náš svět a zahnal uniformitu. Vy, umělci, nám můžete pomoci vytvořit prostor pro Ducha. Když vidíme dílo Ducha, které vytváří harmonii rozdílů, aniž by je vyhlazovalo a uniformovalo, pak pochopíme, co je to krása. Krása je dílo Ducha, které vytváří harmonii. Bratři a sestry, nechť váš génius kráčí touto cestou!
Drazí přátelé, těší mne naše setkání a předtím, než vás pozdravím, bych vám chtěl říci jednu věc, která mi leží na srdci: Chtěl bych vás požádat, abyste nezapomínali na chudé, kteří jsou Kristovými oblíbenci, a to ve všech podobách nouze dnešního člověka. I chudí potřebují umění a krásu. Někteří zažívají drsné formy životní deprivace, a proto ji potřebují ještě více. Obvykle nemají žádný hlas, kterým by se mohli vyjádřit. Vy můžete být tlumočníky jejich tichého volání.
Děkuji vám a potvrzuji vám svou úctu. Přeji vám, aby vaše díla byla hodna žen a mužů této země a vzdávala slávu Bohu, který je Otcem všech a kterého všichni hledají i skrze umění. A nakonec vás žádám, abyste se za mě – harmonicky – modlili. Děkuji vám.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.