Demýtizující intelektuální biografie Jorge Maria Bergoglia
4.11.2017
V příštím týdnu vyjde další knižní publikace, jejíž autor měl možnost vést rozhovor s papežem Františkem. Italský filosof, Massimo Borghesi, ji nazval „Jorge Mario Bergoglio, Intelektuální biografie. Dialektika a mystika“ (Jorge Mario Bergoglio. Una biografia intellettuale. Dialettica e mistica. Introduzione di Guzmán Carriquiry Lecour. Jaca Book, Milano 2017). Obsahuje překvapivá odhalení a vyvrací nemálo panujících omylů, pokud jde o intelektuální zázemí úřadujícího papeže. Její autor, známý italský filosof, přibližuje tuto knihu v rozhovoru s italským žurnalistou žijícím v Argentině, Alverem Metallim, na internetovém portálu Vatican Insider.
„Papeži, který přišel z konce světa, bývá v Evropě a Spojených státech vytýkáno, že není „západní“, evropský a kulturně vybavený,“ říká Massimo Borghesi, který „byl z tohoto omylu vyveden, když si přečetl několik přednášek, které měl Bergoglio koncem sedmdesátých let v Argentině. Obracel se v nich ke svým řádovým spolubratřím uprostřed tehdejší trýznivé politické situace. V Argentině byl režim vojenské junty, která krvavě potlačovala tzv. Lidovou revoluční armádu - Montoneros. Církev byla ve vztahu k tomuto konfliktu hluboce rozdělena mezi přívržence vlády a stoupence revoluce. Podle Bergoglia byla tato drásavá situace výzvou také pro církev, která neuměla sjednocovat. Jeho ideálem bylo katolictví pojaté jako coincidentia oppositorum, tedy sloučení protikladů, jejichž radikalizace nutně vede k nezhojitelnému konflitku. Tento postoj vyjádřil Bergoglio svou filosofickou koncepcí, podle níž se jednota církve, jakož i sociální a politická jednota, zakládá na jakési „dvoupólové“ dialektice, na agonistickém myšlení, které drží pospolu protiklady, aniž by je odstraňovalo nebo sjednocovalo násilím. Mnohost a jednota představují v jeho pojetí dva póly neodstranitelného napětí, jehož řešení se v posledku svěřuje moci Božského mystéria působícího v dějinách. Na tyto póly se odvolává papež v exhortaci Evangelii gaudium, podotýká Massimo Borghesi.
Italský filosof pak v této souvislosti jmenuje jako zásadní zdroj filosofické dílo Romana Guardiniho „Protiklad“ (Der Gegensatz, Versuche zu einer Philosophie des Lebendig-Konkreten, 1925), které česky dosud nevyšlo a které si Bergoglio vybral jako téma svého nedokončeného doktorátu ve Frankfurtu v roce 1986. Stejně důležitým intelektuálním zdrojem je pak myšlení urugayského filosofa Alberta Methola Ferrého (1929-2009), nejpronikavějšího latinskoamerického katolického intelektuála, říká Massimo Borgesi. Nemůže chybět také Lucio Gera (1924-2012) italský misionář v Argentině, který svojí kritikou marxismu a zároveň preferováním chudých přehodnotil tamější teologii osvobození.
„Bergoglio – říká dále Massimo Borghesi - je tedy nositelem originální myšlenkové koncepce, poplatné určitému katolickému myšlení 19. a 20. století a spojené se jmény jako Adam Möhler, Erich Przywara SI, Romano Guardini, Gaston Fessard SI, Henri de Lubac SI. Jen někteří z nich jsou jezuité, ale všichni Evropané. Jde o významnou tradici, kterou nynější papežské magisterium umožňuje objevit a docenit. Tento myšlenkový proud odporuje těm, kteří kritizují Amoris laetitia a obviňují papeže, že je poplatný relativistické, permisivní a pragmatické teologii. V Bergogliově „dvoupólové“ koncepci nelze oddělit Pravdu od Milosrdenství stejně jako vytvářejí transcendentní jednotu dobro, pravda a krása. Kdo kritizuje Františka za údajný subjektivismus a modernismus dokazuje, že nezná jeho myšlení. A stejně tak neznají jeho myšlení ti, kdo jej obviňují z toho, že redukuje víru na sociální aktivismus a zapomíná na prvenství kérygmatu. František naopak ve své programové exhortaci Evangelii gaudium výslovně tvrdí, že chce vrátit evangelní zvěsti její prvenství před etickým důrazem, který během posledních desetiletí v církvi převládal, ale přitom podporuje katolíky v jejich sociálním nasazení. Nedopouští se žádné redukce: jde o dva póly napětí, které je pro katolíka charakteristické. Pevnými body je transcendence vzhledem k politickému nasazení, jakož i prvenství víry a milosti vzhledem ke každé dějinné realitě. Papež tak střeží určitou „mystickou“ pozici upřednostňující myšlenkovou otevřenost před jakoukoli ideologickou a systematickou uzavřeností a to všechno ve vztahu k Bohu, který je vždycky větší (Deus semper maior).“
A pokud jde o kritiku Bergoglia za jeho údajný perónistický populismus, Massimo Borghesi odpovídá:
„Kdo takovouto kritiku formuluje, nezná jeho myšlení dobře. Papež kritizuje absolutizaci kapitalistické ekonomie, zbavené jakýchkoli etických norem, jak se prosadila v časech globalizace. Není však »populistou«. Jeho sympatie k perónismu, který se vyznačoval vnímavostí k sociálním otázkám, netřeba zaměňovat za přesvědčení o spásonosnosti ideologické politiky. Z tohoto hlediska je stojí za zmínku, že Bergoglio se v 90. letech odvolával k De civitate Dei. Augustina si bral jako vzor, když kritizoval politicko-teologické modely, v nichž je církev kompromitována politickou mocí, ať už levicovou či pravicovou. V tomto bodě se plně shoduje s Ratzingerovou interpretací Augustina. Nynější publikace objasňuje tyto a četné další body Bergogliova myšlení, které byly pro evropské publikum dosud ve stínu a staly se zdrojem kontroverzí. Doufám tedy, že bude užitečná,“
říká Massimo Borghesi, autor nové biografie Jorge Mario Bergoglia, na které se papež František podílel poskytnutím rozhovoru.
Milan Glaser
2. „Jednota je nadřazena konfliktu“ (EG 228)
Vyrovnávat se se sociálními problémy znamená řešit sociální konflikty mnoha různých typů. Papež František vyjadřuje duchovní realismus v kontextu tohoto druhého principu:
Konflikt nelze ignorovat nebo zastírat. Musí se přijmout. Avšak zůstaneme-li v něm uvězněni, ztratíme perspektivu, horizonty se zužují a sama realita zůstává rozdrobena. Zastavíme-li se v konfliktní konjunktuře, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality.
Jsou lidé, kteří tváří v tvář konfliktu ho sice registrují, nicméně pokračují jakoby nic, umyjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztrácejí patřičný horizont, projektují své vlastní nejistoty a nespokojenost na instituce, a tak se jednota stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější způsob, jak čelit konfliktu. Je to ochota snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu. „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).
Takto je možné rozvíjet společenství v různosti, společenství, jež jsou schopni uskutečňovat pouze šlechetní lidé, kteří mají odvahu vystoupit nad konfliktní rovinu a nahlížejí na druhé v jejich nejhlubší důstojnosti. Proto je nutné postulovat princip, který je pro vytváření sociálního přátelství neodmyslitelný: jednota je nadřazena konfliktu. Solidarita pojatá ve svém nejhlubším smyslu a pochopená jako výzva představuje styl budování dějin, životní prostor, v němž konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život. Neznamená to usilovat o synkretismus ani o pohlcení jednoho druhým, nýbrž o řešení na vyšší rovině, která v sobě uchovává cenné možnosti protikladných polarit (EG 226–228).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.