Misijní tvář farností v měnícím se světě
Pastorační poznámka
obtížné, ale je to vzrušující. Být jejími protagonisty je dar od Boha. Je třeba ji prožívat společně, ve "vysokém" duchovním klimatu. To po nás žádá Pán, který podobně jako Pavel každému z nás stále opakuje: "Nebojte se, ale mluvte dál a nemlčte..., neboť mám v tomto městě početný lid" (Sk 18,9-10).
Řím, 30. května 2004, neděle Letnic
Italští biskupové
ÚVOD
Pastýřská nóta, kterou předkládáme, je výsledkem diskuse, kterou se italští biskupové zabývali více než dva roky na různých zasedáních Stálé biskupské rady a především na třech generálních shromážděních episkopátu: V květnu 2003 se v Římě konalo shromáždění věnované "křesťanské iniciaci", v listopadu 2003 v Assisi se konalo shromáždění věnované "farnosti: církvi, která žije mezi lidskými domy" a nakonec v květnu 2004, opět v Římě, jehož úvahy vyústily v tento dokument, který má nastínit misijní tvář, kterou musí naše farnosti přijmout.
Téma bylo určeno jako priorita v pastoračních směrnicích pro toto desetiletí s názvem Předávání evangelia v měnícím se světě a bylo přijato s pozorností a účastí biskupů, duchovních, místních společenství a různých církevních skutečností. Debata, která se rozvinula na půdě biskupské konference i mezi teology a pastoračními pracovníky, přinesla četné příspěvky pozoruhodné úrovně, otevřené odvážným perspektivám, s rozmanitými přístupy a návrhy. V rámci dokumentu nebylo možné říci vše. Bylo třeba učinit výběr a ten byl proveden snahou shromáždit podstatné indicie. Záměrem nebylo ani provést obecnou reflexi farnosti, ale zaměřit se pouze na to, co je nezbytné, aby se mohla podílet na misijním obratu církve v Itálii tváří v tvář výzvám této doby velkých změn. Text neobsahuje výstižný výklad teologických základů ani komplexní analýzu kulturního a pastoračního kontextu. Nabízí pouze některé koordinované pastorační pokyny k vytvoření společenství mezi našimi diecézemi v závazku, který již mnozí sdílejí, pastorační obnovy farnosti v misijním smyslu.
Poznámka je rozdělena do dvou částí. První část, která má úvodní charakter, nastiňuje kontext níže navržených pastoračních indikací. Tvoří ji především rozhodnutí církve v Itálii, aby veškerá pastorační péče získala misionářský nádech pro hlásání evangelia (č. 1), a reaguje tak na probíhající kulturní změny, jejichž některé jevy jsou specificky spojeny s farností (č. 2). Ta je představena jako privilegovaná historická forma, která konkretizuje územní rozměr konkrétní církve (č. 3). I farnosti jsou proto zapojeny do misijní obnovy, o kterou dnes diecéze žádá (č. 4). A to závazek, který vyžaduje rozlišování, oceňování toho, co již existuje, a odvážné prosazování některých inovativních rozhodnutí (č. 5). Druhá část nóty je věnována ilustraci hodnot a voleb považovaných za nejvýznamnější, shromážděných podle oblastí. Každý z odstavců začíná některými základními úvahami pastorační povahy a poté přechází k vytyčení zvláště významných indicií pro misijní charakter farností. Začíná se prvním hlásáním evangelia, které je třeba znovu objevit jako základní činnost církve ve stále více odkřesťanštěné společnosti (č. 6). Od přijetí hlásání se odvíjí itinerář křesťanské iniciace, o níž se zde uvažuje ve vztahu k dětem i dospělým (č. 7). Vrcholem cesty iniciace je eucharistická zkušenost farnosti v den Páně (č. 8). Dále se zamýšlí nad tím, jak se farnosti musí změnit, aby se ujaly situace dospělých, se zvláštním zřetelem k citům - a tedy především k rodině -, práci a odpočinku (č. 9). Z vazby mezi farností a územím vyplývají pokyny týkající se charitativní, sociální a kulturní angažovanosti (č. 10). Dále je představena "integrovaná pastorační péče": v diecézi, mezi farnostmi - s odkazem i na pastorační jednotky -, s ostatními církevními skutečnostmi (č. 11). Nakonec se text zabývá protagonisty misie ve farnosti: kněžími, především farářem, jáhny, řeholníky a řeholnicemi a laiky (č. 12). Závěrečný odstavec shromažďuje některé základní postoje, které je třeba pěstovat, aby se farnost stala domovem, který je obrazem "Božího příbytku mezi lidmi" (č. 13). V textu byla snaha shromáždit pokud možno všechny podněty, které vzešly z diskuse mezi biskupy, aby se neztratila jejich bohatost a rozmanitost. Je zřejmé, ţe ne všude lze udělat vše, ale bylo povaţováno za vhodné dát kaţdé diecézi moţnost najít v Nótě odkazy na volby, které charakterizují jejich vlastní cestu. Některé směry se mohou zdát zřejmé, ale zdálo se užitečné je zopakovat, aby byl vyjádřen souhlas. Jiné se naopak mohou jevit jako novátorské a v tomto případě jsme se snažili být při jejich formulaci obezřetní, aby nepůsobily normativně.
Shrnujeme je ve formě cílů, přičemž máme na paměti, že je třeba je znovu zvážit a konkretizovat, pokud jde o formu a načasování, podle situace v diecézích:
1. Již nelze považovat za samozřejmé, že mezi námi a kolem nás, v rostoucím kulturním a náboženském pluralismu, je Ježíšovo evangelium známo: farnosti musí být příbytky, které umějí přijímat a naslouchat obavám a nadějím, otázkám a očekáváním lidí, i těm nevyřčeným, a které umějí nabízet odvážné svědectví a věrohodné hlásání pravdy, kterou je Kristus.
2. Křesťanská iniciace, která má své nezastupitelné lůno ve farnosti, musí znovu objevit jednotu kolem eucharistie; je třeba obnovit iniciaci dětí větším zapojením rodin; pro mladé lidi a dospělé je třeba navrhnout nové a praktické cesty pro iniciaci nebo obnovení křesťanského života.
3. Neděle, den Páně, církve a člověka, je zdrojem, srdcem a vrcholem života farnosti: hodnota, kterou má neděle pro lidstvo, a misijní podněty, které z ní vycházejí, se utvářejí pouze při slavení eucharistie, o kterou se pečuje podle pravdy a krásy.
4. Misijní farnost je ve službě víry lidí, zejména dospělých, které je třeba oslovit v dimenzích citu, práce a odpočinku; zejména je třeba uznat zárodečnou roli, kterou mají rodiny pro společnost a křesťanské společenství, podporovat je v přípravě na manželství, v očekávání dětí, ve výchovné odpovědnosti, ve chvílích utrpení.
5. Farnosti musí i nadále zajišťovat lidový rozměr církve a obnovovat její spojení s územím v jeho konkrétním a mnohostranném sociálním a kulturním rozměru: je třeba, aby farnosti byly otevřenými domy pro všechny, staraly se o chudé, spolupracovaly s dalšími sociálními aktéry a institucemi a podporovaly kulturu v této době komunikace.
6. Farnosti nemohou jednat osamoceně: je třeba "integrované pastorace", v níž se v jednotě diecéze, při opuštění všech nároků na soběstačnost, farnosti vzájemně propojují, a to různými formami v závislosti na situaci - od pastoračních jednotek po vikariáty nebo zóny - a oceňují zasvěcený život a nová hnutí.
7. Misionářská farnost potřebuje "nové" protagonisty: společenství, které se cítí celé odpovědné za evangelium, kněze připravenější ke spolupráci v rámci jednoho presbyteria a pozornější k podpoře charismat a služeb, podporující formaci laiků, s jejich sdruženími, také pro pastoraci v prostředí, a vytvářející prostor pro skutečnou účast.
Na konci takové cesty účasti se to, co jsme jako biskupové sdíleli, nyní stává vodítkem pro všechna farní společenství, procesem misijní obnovy, který zahrnuje všechny, který vidí přesvědčené sbližování služebníků a věřících, všech církevních skutečností.
GENERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ CEI
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.