Zkušenost „nevěřících“ s autentickým hledáním Boha nám může být inspirací
Vědomí poslání představuje jedno z klíčových slov synodálního procesu, jenž aktuálně probíhá v katolické církvi. Můžeme si je představit jako nutkání, které nás vybízí, abychom společně s ostatními křesťany a věřícími z jiných náboženství vyšli ven. Tedy abychom do zájmu o druhého promítali duchovní zkušenost vycházející z našeho vztahu s Bohem.
Náledující text vychází z analýzy výstupů z jednotlivých malých skupinek, které se jednorázově nebo opakovaně scházely v Arcidiecézi pražské k jednání v rámci přípravy na Biskupskou synodu o synodalitě. Zabývaly se jak otázkami formulovanými v materiálech, které obdržela jednotlivá biskupství z Vatikánu, tak i vlastními tématy. K setkání byli pozváni výslovně všichni pokřtění, nebyl ale vyloučen nikdo, pokud projevil zájem pomoci církvi na její cestě při hledání toho, co je dobré a pravdivé.
Jedna z otázek, která byla účastníkům synodálních setkání nabídnuta k promýšlení, se týkala právě odpovědnosti za misijní poslání v tom nejširším slova smyslu. Kladli si proto otázku, jak co nejdůvěryhodněji oslovit nevěřící. V tom okamžiku však zazněla jiná, stejně naléhavá otázka: „Kdo je vlastně nevěřící?“ Oblíbený termín, který vyjadřuje – co vlastně?
Nejspíš tím myslíme nepokřtěného člověka. Pro pokřtěné křesťany, kteří víru nezahrnují do svého života, používáme termín nepraktikující. Pojem nevěřící funguje více jako terminus technicus než vyjádření skutečnosti, že dotyčný člověk skutečně odmítá jakýkoliv transcendentální rozměr. Tomáš Halík proto v českém prostředí používá termín „něcismus“ označující víru v „něco nad námi“.
Účastníci synodálních setkání se po zamyšlení nad používáním pojmu „nevěřící“ shodli, že se jedná o nálepku, které bychom se měli vyhýbat, protože do skutečného vztahu k Bohu u druhého člověka nejsme schopni vidět. Tím, že někoho označíme za nevěřícího, vyjadřujeme pouze to, že druhý neprožívá víru jako aktivní katolík.
Vyvarovat se pocitu nadřazenosti
Pravdivé postoje druhých jsou přitom inspirací i pro nás. Je proto důležité akceptovat, že projevy víry lidí kolem nás můžou mít různou formu. Jejich zkušenost opravdového a autentického hledání Boha nám může být bližší, než bychom na první pohled očekávali. Je proto přesnější používat pojem „nepokřtěný“ jako věcné vyjádření statusu dané osoby.
Potřebu otevření farností příchozím si uvědomovalo mnoho z účastníků. To se přitom netýká pouze toho, jak hlouběji zapojit do aktivit farnosti pravidelné návštěvníky bohoslužeb, ale také toho, jak oslovit ty, kteří sice stojí mimo, ale duchovní rozměr existence je pro ně důležitý. Účastníci setkávání se shodli, že právě komunikaci s těmito skupinami považují za důležitý úkol. I když je náročnější než zajištění standardního farního provozu, jeho přínos pro společnou cestu celého společenství je nezměrný.
Jak toho však docílit? Řešením mohou být různé sportovní, charitativní či umělecké aktivity, ale také duchovní programy, jako je například duchovní doprovázení, ztišení, rozhovory, meditace nebo setkávání nad duchovními texty. Účastníci si uvědomují, že je nezbytné vyvarovat se postoje poučování a zbavit se předsudku, že pokřtění jsou „morálnější“ než nepokřtění nebo nepraktikující.
Otevřené dveře pro všechny
K účasti na synodálním procesu byli výslovně pozváni všichni pokřtění, kromě nich ale také ti, kdo chtějí církvi pomoci při hledání toho, co je dobré a pravdivé, a to bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Pozvání proto využili i ti, kteří pravidelně nepraktikují, přesto mají zájem o dění v církvi a toužili po tom, aby zazněl i jejich hlas. K jednání se připojili, ať už z vlastní iniciativy či na pozvání, i nepokřtění. Například proto, že jejich partneři jsou aktivní věřící.
První krok na společné cestě představuje budování důvěry. Lpění na formálních pravidlech, namísto otevření se k hledání duchovních hodnot, odrazuje příchozí. Účastníci synodálních skupin pociťovali nejistotu, protože vnímali svoje limity při komunikaci s lidmi, kteří se běžně nesetkávají se standardním církevním provozem.
Jak sdělit to podstatné, a přitom neodradit? Neexistuje „manuál“, který by sloužil jako inspirace při rozhovorech s hledajícími. Nepochybně limitujícím faktorem je jistá povýšenost, která se projevuje ve formě schovívavosti („až vy to pochopíte“), anebo ještě hůře, při vystupování jediných majitelů pravdy.
Mezi odrazující faktory rozhodně také patří povzdech věřící, že to máme tady na Zemi těžší, ale pak nás čeká odměna, protože každý si přece musí nebe zasloužit. Kam zmizela radost z prožívání víry, kde je láska milujícího Krista? Bůh se přece sklání ke každému z nás, zná nás lépe, než my známe sami sebe. Těžší to máme jedině tehdy, pokud jsme z pravidel učinili modly, kterým obětujeme vztahy, radost a lásku. To není žádná výzva ke svévolnému jednání, k ulehčování si cesty, ale naopak k hledání toho, co patří k podstatě naší víry.
Hlas nepokřtěných
Ze setkání s nevěřícími anebo, což je zvlášť inspirující, od skupinky tvořené výhradně nepokřtěnými lidmi, můžeme zjistit mnoho o nás samých a přijmout jejich postřehy jako zrcadlo, které nám nastavilo tvář. Nepokřtění považují za důležité svědectví osobního života každého jednotlivého věřícího. Důležitá je také schopnost mluvit nejen o víře, ale o čemkoliv, co se dotýká důležitých oblastí života člověka.
Rozhodně by se věřící měli vyvarovat skrytého náboru do církve. Kritika směřovala především k někdy nesrozumitelnému jazyku církve, sebejistému vystupování z pozice morální autority, neřešení sexuálního zneužívání, neschopnosti reagovat na výzvy současného světa a k mocenským ambicím některých křesťanů i jisté příchylnosti k moci. Jejich kritika však směřovala vůči instituci, naopak ohledně víry zaznívala slova respektu.
Víra je slovy jednoho z nepokřtěných „zlatá esence“ zabalená do poněkud méně přitažlivého obalu církve (v originále bylo použito razantnější vyjádření). K dotazu, co víra dává věřícím, uvádějí nepokřtění, že se jedná o nezávislé vědomí vlastní hodnoty, o možnost nahlížet na životní situace z jiného úhlu, zažívat prostředí komunity, společenství a množství jím pořádaných akcí, řídit se inspirujícími nároky na životní styl a také být schopen se smířit se smrtí.
Společná cesta
Po společné cestě můžeme kráčet jen tehdy, pokud se zbavíme předsudků. A také strachu z rozmělňování víry. Být otevřený neznamená žádný výprodej pod cenou, ale postoj plně respektujícího druhého a schopnost jej přijímat a vidět v něm obraz Boží. Nepokřtění rádi přijmou rozhovor k tématům víry, nesmí z toho však vycítit manipulaci.
Naopak, to, co říkají, může věřícím přinášet nové podněty k prožívání víry, jako je respekt k řádu stvoření, tedy i k ochraně životního prostředí a starost o environmentální otázky. Pohled na důstojnost člověka v celé jeho šíři není výsadní doménou věřících, zvláště pak, co se týká postavení žen. Za zmínku stojí otevřenost a respekt k jinakosti, s jakou mnohdy nepokřtění přijímají druhé.
Pro věřící je pak výzvou, aby se nebáli hovořit o své víře, a současně stále plně respektovali i jiné pohledy na svět, které mohou zastávat nevěřící. Diskutující často používali termín „zdánlivě nevěřící“, „nekosteloví“ nebo „nezařazení“, právě pro zavádějící konotaci pojmu nevěřící, který už sám o sobě dává najevo rozdělení, je pojmem negativním.
Když vyslovím „nevěřící“, automaticky referuji o absenci víry, „ne“ jako nedostatek, jako něco, co chybí. Ano, nejsou formováni v křesťanské víře, ale jak je to s naší vlastní vírou? Pro společnou cestu je třeba, abychom přistupovali jeden k druhému jako k partnerovi, druhý je pro nás obohacením a inspirací. Náš postoj nesmí být ani proselytický, ani defenzivní.
K tomu je zapotřebí odložit mentalitu obrany pevnosti, ale naopak vyjít na cestu a důvěřovat Bohu. Vnímat znamení a nebát se, že se můžeme umazat. Jak též zaznělo: „Pokud jde o církevní styl vůči vnějšímu světu, nežádáme po církvi přijmout roli v laciném seriálu; ale taky už víme, že Stardance nás neušpiní.“ Podle jednoho z účastníků tedy hlavní otázkou je, „jak udělat křesťanské myšlenky zase sexy“.
V dokumentu pro kontinentální fázi je pak poslání církve vyjádřeno takto: „Jádrem synodálního procesu je vize církve schopné radikálního začlenění, sdílené sounáležitosti a silné pohostinnosti podle Ježíšova učení: Místo toho, abychom se chovali jako ostraha a snažili se ostatní vyloučit od stolu, musíme více usilovat o to, aby lidé věděli, že tady každý může najít své místo a domov.“
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.