Recenze: Autor boří kulturně podmíněné předsudky vůči farizejům
Americký pastor Larry Osborne svou knihou Kde farizejové udělali chybu a jak neskončit stejně (Návrat domů, 2022) přináší stručný a relativně přehledný návod, jak se orientovat v osobním riziku privatizovaného náhledu na víru. Máme totiž přirozený sklon vytvářet a udržovat si pocit vlastní výlučnosti.
V každém společenství křesťanů se více či méně střetávají dva směry prožívání víry. Jedni si ji komplikují nekritickým lpěním na tradici, deklamováním dlouhých pasáží svatých knih a zvyšováním laťky definice hříchu. Ti druzí jejím relativizováním s odkazem na balast tisíciletí, nesrovnatelné kulturní prostředí a odlišnosti poznání.
V rámci komunity skvělá příležitost pro vzájemné obohacení. Často jsou však oba póly formovány jen pošetilostí duchovního srovnávání. Přesně o tom mluví Larry Osborne ve svém textu. Nejde o kvantitu morálky, horlivosti či studijních materiálů. Jen o vzájemnou laskavost.
Jak v duchovní literatuře zazní slova o farizejích, začínám se děsit. To slovo totiž v křesťanské tradici evokuje pokrytectví, pýchu a pozérství, zkrátka něco, proti čemu se báječně vymezuje. Oni jsou ti zlí, my ti hodní. Je pravda, že některé evangelijní texty k takovému pohledu opravdu svádějí. Rabi Ješua z Nazaretu přece upozorňoval farizeje na bláhovost snahy o dosažení vlastní spravedlnosti před Bohem.
To ale neznamená, že byli úplně mimo. Jejich teologie nebyla od té naší až tak vzdálená. S Ježíšem se shodovali na tom, že nejen Tóra, ale celé svaté Písmo je inspirováno Bohem. Byli přesvědčeni, že člověk dostal svobodnou vůli, a věřili, že na konci věků všichni budou vzkříšeni. Vlastně fajn chlápci.
Titul amerického pastora Larryho Osborna Kde farizejové udělali chybu a jak neskončit stejně proto vzbudil mou obavu. Spousta křesťanských autorů často tíhne k tomuto stereotypnímu nazírání. Je to totiž báječný startovací blok pro všechny „tradicionalisty“ i „relativizátory“. Role farizejů v Ježíšově příběhu je přeci jasná pro obě strany. Skvělý terč s ještě lepším výhledem.
Text knihy je sepsán jednoduchým jazykem a učebnicovým, téměř černobílým stylem. Milovníci krásné literatury si na své nepřijdou. Kniha místy působí jako brožovaná podoba návodu na spásu. Za každou kapitolou navíc následují pečlivě vypsaná témata ke zpytování svědomí, přitom já osobně věřím, že čtenář berličku kontrolních otázek nepotřebuje.
Ale teď ta dobrá zpráva. Autorovi o farizeje vůbec nejde. Jde mu o problém lidské pýchy. Hned na začátku boří kulturně podmíněné předsudky proti farizejům povídáním o jednom z nich, Josefovi z Arimatie. Zámožný člověk a vážený člen rady našel odvahu požádat Pontius Piláta o Ježíšovo tělo. V prvním století se totiž těla odsouzených nechávala shnít přímo na kříži nebo se hodila na skládku.
Takže ne, nebyla to jen role pro komparz dalšího z padoušských farizejů. Žádný Josef z Arimatie by znamenalo žádné tělo, které by mohlo být vzkříšeno. Tedy ani žádný prázdný hrob, na který by bylo možné poukázat. Tahle dějinná událost nebyla svěřena Petrovi, Marii nebo Janovi. Žádné z hlavních postav Nového zákona. Udělal to farizej Josef.
A právě o tom celý Osbornův spis mluví. Máme přirozený sklon a velmi mnoho příležitostí vytvářet a udržovat si svůj pocit výlučnosti. Je jedno, jestli jsme „tradicionalisté“, či „relativizátoři“. Chceme ocenění za to, k čemu jsme ve své víře dospěli, chceme si vyhrazovat právo bránit nepravostem. Dosahujeme vlastní spravedlnosti před Bohem. Naplňováním litery zákona však jen ukrýváme vlastní malost.
Farizeové se urputně drali za dokonalostí, ze všech sil se snažili zalíbit Bohu a odmítali přijmout skutečnost, že člověk ze své podstaty není schopen ideálu božství dosáhnout. Nesoulad mezi poznáním a pokorou.
V knize Kde farizejové udělali chybu a jak neskončit stejně lze nalézt spoustu příběhů, které poukazují na to, jak může nesoulad poznání a pokory měnit sílu ve slabost, důvěru v nedůvěru a lásku v ne-lásku. Ale pozor. Ne farizejů. Naši vlastní.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.