Ruggeri: Malá města nám vyprávějí nejen o obnově vesnic, ale i o hladu a žízni po "vztazích
72. ročník SNAP ( Settimana Nazionale di Aggiornamento Pastorale - Národní týden agiornamenta pastorace)

27. června 2023
meditace 
"Ó všichni, kdo máte žízeň, pojďte k vodě, kdo nemáte peníze, pojďte také; kupujte a jezte bez peněz a bez útraty víno a mléko". (Iz 55,1)
Bez stálého kněze. Věta, která nás provází v tomto týdnu COP (Centro di orientamento pastorale) zde v Lucce v roce 2023. Fráze nabitá mnoha významy, fráze, kterou je třeba vykládat s jemnou moudrostí a pragmatickou inteligencí. Druhou frází, která protkává naše vztahy, úvahy a myšlenky, jsou malá střediska.
Bez a malá. Dva způsoby, jak přistupovat k životu, jako laici a jako kněží společně. Dvě kritéria pro rozpoznání Božího působení v tom, co je vně, a v tom, co je malé.
Prorok Izaiáš zahajuje dílo tohoto druhého dne tím, že nám bez vytáček říká, že žízniví jsme my. Být žíznivý do hloubky, ale bez pocitu potřeby Boží žízně, protože ten je zmírněn fontánami, které nepřetržitě tečou z našich mobilních telefonů a dávají nám iluzi uhašení žízně po něčem neurčitém a neutrálním v bezprostředním termínu.
Pojď, říká prorok. Na druhé straně malá střediska vidí, jak významné přítomnosti, užitečné služby, životně důležité vztahy odcházejí měsíc po měsíci, rok po roce. Biskupové a faráři říkají věřícím v malých městech: přijďte do sousední farnosti na mši svatou, starostové malých měst říkají cizincům: přijďte a kupte si dům v obci za jedno euro.
A tady je podle mého názoru jeden z uzlů a nábojů pastorální teologie v církvi, který je v Itálii a který je také výzvou pro vzácnou službu COP: vzít do ruky jehlu a nit, aby se napravily vztahy tam, kde už je Kristus přítomen, protože ho nesídlící, putující farář nepřináší. Současné dějiny předkládají účet italské pastorální teologii, která založila své bytí a s ním i praxi v komunitách ve zrychleném designu aktivismu, zrcadle ekonomických desetiletí, která se hnala za prosperitou podle hesla čím více vyrobím, čím více prodám, tím jsem šťastnější. A farář ze své strany odmítal: více věřících, více víry, více Boha. Ale záznam dějin dnes říká něco úplně jiného.
Prorok Izaiáš nám dnes vmetá do tváře ono strohé slovo: bez.
Církev italských farností v době synody už je bez těch mnoha silných stránek, které charakterizovaly církevní období minulých desetiletí: nemá smysl vyjmenovávat mnohé bez, protože jsou viditelné i pro slepého, omezím se na termín pastorační: bez větší iniciativy církve v každodenních a důležitých rozhodnutích lidí, omezující se - když to jde dobře - na aktivity uvedené ve farním letáku.
V mých slovech, natož v myšlenkách, není žádná rezignace, natož sklíčenost (typická pro nepřítele, tedy ignaciánsky řečeno).
Když jsem před několika dny uzavíral kurz pastorální teologie o synodalitě na Teologickém institutu v Pordenone, řekl jsem studentům na konci tříletého kurzu, kteří se chystají být vysvěceni na jáhny: "Do farností a k farářům, kam budete biskupem vysláni jako kaplani, promluvíte svým svědectvím ve všední den ještě před prvními rozechvělými homiliemi, které budete mít. Lidé vás budou poměřovat lidskostí; třicítka a chvála, kterou máte v brožurce, je málo platná, pokud není ponořena do těla žité zkušenosti lidí, které tam budete potkávat takové, jací jsou, a ne takové, jaké byste chtěli. Pastorační péče se s vámi setká v záhybech a ranách každodenního života, kde na vás za presbytářem a za prahem hřbitova čeká dobrý Pán.
Je pro náš prospěšné, když nám jako církvi v době synody řeknou, že už nemáme peníze, tedy že jako společenství, která slaví opakované obřady, nemáme v lidech a společnosti žádnou pronikavou hodnotu. A v tom spočívá prorokova záludnost vůči církvi, vůči každému z nás: právě proto, že jste bez, máte dobrou šanci vrátit se ke své podstatě.
To bergogliovské zdůraznění počátečních procesů vede k odložení forem, stylů, konkrétnosti, které v minulosti byly určovány pokyny z Říma (IEC) a z kurie (biskup). Bergoglio ve stylu typickém pro Tovaryšstvo Ježíšovo nestandardizuje praxi, ale diverzifikuje zkušenosti. Dnešním vínem a mlékem je žízeň po vrstevnických vztazích, po vztazích s ochablými, po pohledu do tváře a pociťování lidskosti před pociťováním referenčních rolí.
Říci si navzájem dobré ráno, jak se máš, co potřebuješ, jaké máš plány, protože to vše je uspáno existencí města na obrazovkách: stále více společenským a stále více osamělým.

V malém městě není stálý kněz, ale prorok Izaiáš nám říká, že tam je to víno a mléko v přítomnosti žen a mužů, kteří jsou poprvé generací pastorační služby obrácené vzhůru nohama: ne od faráře k lidu, ale od člověka k člověku, kde i kněz, jáhen, seminarista bude jako první žíznit po bratrském životě s lidem, v onom prorokově výrazu "Ó vy všichni", když byl dějinami zbaven své role.
Minulý týden při účasti na každoroční obnově diecézí severní Itálie pro ty, kdo pracují v trvalé formaci duchovních, ocitnuvší se v Sevesu, při výměně názorů u stolu, mezi jedním a druhým pokrmem, se každý podělil o hořkou pilulku - ve své vlastní diecézi - přemíry služby mladých kněží s rokem a půl kněžského svěcení, nebo o několik let více. Je snadné střílet do semináře a jeho formátorů, aniž bychom se ptali: ale co jsem pro něj udělal já?
Současná teologie vysvěcené služby naráží bez okolků na antropologii, která z hesla Bůh sobě činí svůj odkaz. Teologické kategorie, které jsou základem ordinované služby, jako je kategorie Božího lidu, lidem nakupujícím v supermarketu nic neříkají, protože privatizace religiozity takové kategorie umlčela. Z učeben teologie je třeba otevřít transfuzní cesty, kde i okolí velkoměstské farnosti může zažít maloměstské vztahy. Útěk do hor za klidem a tichem, vzácným zbožím, by z nás všech udělal trvalé uprchlíky.
Právě vztahy v iniciaci dobré domácí praxe od paneláku k paneláku, od ulice k ulici, od balkonu k balkonu aktivují životní zkušenosti, kde evangelium a Kristus nepřicházejí jako první (čti Františkem odsuzovaný proselytismus), ale pokud vůbec přicházejí, aby potěšili, utěšili, posílili svědectvím a vyprávěním, které každý bude umět, s prostotou. A Bůh, který obývá tato místa, která potřebují vyjít z anonymity, je Bohem mnoha náboženských denominací z celého světa, kde vyrůstají naše vnoučata, která se ocitají ve vedlejší lavici v sousední škole.
Kristův kříž je pro nás křesťany přítomný stejně tak v kostele velkoměstské farnosti jako v kapli na malém městě. Po faráři s trvalým bydlištěm i bez něj se žádá, aby otevřel svatostánek a nechal Pána vyjít ven a kráčet po ulicích ve stopách mladých otců a matek generace Božího času, dědečků a babiček generace Božího času, úředníků a dělníků z generace Bůh-na-každou-dobu, ale abychom si navzájem řekli, že se navzájem potřebujeme, abychom znovu objevili vůni člověka a chuť prostého bratrství, a to ještě dříve, než nám ho potopa vnutí.
Malé vylidněné vesnice tedy nejsou jen ty geografické, ale v bezprecedentní antropologii jsou to také a především velké vylidněné čtvrti. Na otázku z podtitulu této konference bude odpověď kladná, pokud odtud vyjdeme s nebývalou církevní citlivostí, včetně teologie, a uvidíme v mnohých bez toho, co nám dějiny předávají, požehnání, bohatství, příležitost.
GIACOMO RUGGER

Profesor pastorální a digitální teologie na Teologickém institutu v Pordenone
Následující příspěvek Giulietti: Překonání "centrality" farnosti a péče o blízkost. Identifikace pólů a spojenectví na území pro restituci
http://www.centroorientamentopastorale.it/organismo/2023/06/27/ruggeri/