Potenciál vzniku sekty se skrývá v radikální zbožnosti
Důraz na vnější projevy zbožnosti, jako jsou okázalé modlitby, drastické půsty a kvantita skutků, odvádí pozornost od skutečného niterného duchovního života. Vede k pojetí křesťanství, které si vystačí samo. A v závažnějších případech také ke vzniku sekt, jako tomu bylo v případě Mariiných bojovníků. Odpovědí na tento problém by měly být pravidelné supervize.
Radikální zbožnost přitahuje, a zvláště pokud je reprezentována muži. Polsko je známé aktivitami místních mužských komunit. Jednu z nich představují Warriors of Mary (Wojownicy Maryi). Donedávna ji vedl P. Dominik Chmielewski, charismatický kněz, který se v mládí věnoval bojovým sportům. Později vystudoval teologii a v roce 2005 byl vysvěcen na kněze. Postoje nekompromisního bojovníka převzal i do svých vystoupení a kázání.
Tento způsob je sice na první dojem strhující, ve skutečnosti však velmi problematický. Překračuje totiž postupně hranu akceptovatelného, a to jak z hlediska nauky víry, tak i fungování komunity. Jeho případ slouží jako ilustrace tenké hrany, po které se pohybuje radikální spiritualita. Hnutí odkazující na P. Chmielewského působí i u nás. Webové stránky této skupiny byly nedávno znepřístupněny, na Facebooku působí skupina Mariini služebníci (přejmenovali se z bojovníků), na Slovensku dokonce nadále jako Máriini bojovníci. Ke koupi je též jeho kniha Kecharitomene: Milostiplná.
Horlivé kázání, nadšení, elán, sportovní zjev, vše působí mimořádně přitažlivě. P. Chmielewski svým nasazením oslovil mnoho mužů (Warriors of Mary jsou výlučně mužským hnutím) a církevní představení proto neskrývali nadšení z jeho působení. Hovořili o pastoračním fenoménu, který si zaslouží uznání. Oceňovali schopnost přitáhnout muže k aktivnímu prožívání víry. Do té doby totiž většinu standardních farních aktivit pokrývaly ženy. Polská církev se navíc v poslední době potýká též s postupující sekularizací a odchodem mladších lidí. Průvody obvykle mladších mužů s růženci v rukou vzbuzovaly u mnohých představených nadějné očekávání.
Chmielewski neúnavně kázal, organizoval modlitební setkání a růžencové pochody. Opakovaně zdůrazňoval potřebu obrácení, pokání, sebeumrtvování. Využíval rétoriku převzatou z bojových sportů, která mimořádně silně působí zvláště na ty, ve kterých rezonuje téma muže, bojovníka. Jednoduché recepty, apokalyptické vize a odmítnutí zkaženého světa jsou typickými rekvizitami komunit koketujících se sektářstvím. Nicméně hnutí nalezlo odezvu i v dalších zemích, a právě kvůli obrovské popularitě byli biskupové opatrní s kritikou.
Volné působení radikálního kněze obklopeného davy fanoušků však přineslo i své trpké plody. ci Komise pro pastoraci polské biskupské konference zadala týmu složenému z předních polských teologů vypracování teologického stanoviska k učení a působení P. Chmielewského. Rozsáhlý dokument je rozčleněn do tří základních kapitol, hodnotících za prvé samotné hnutí, za druhé kazatelskou činnost jmenovaného a za třetí jeho publikace. Z pečlivé analýzy stanov vyplývá řada rizikových faktorů, a to jak z hlediska fungování hnutí, tak i předkládané nauky. Ve stručnosti zmíním základní body.
Ohledně stanov vytýkala Komise jejich nekonzistentnost míchání právních a pastoračních prvků, nejednoznačnost a nepřesnost některých formulací. Vyskytovala se v nich ustanovení svědčící o silném důrazu na autoritářství a absolutizují roli duchovního správce hnutí. Pochybnosti vzbuzovala ustanovení o získání pasu Bojovníka, k jehož vydání postačí absolvování „bratrského rozhovoru“. Ze stanov byla patrná jejich inspirace vojenskými strukturami a též pelagiánský podtext, který se odrážel ve slibu bojovníka vést duchovní boj vlastními silami. Ostatně celý formační program byl plný doktrinálních chyb s nejasně chápanou spiritualitou muže bojovníka.
Charismatický Chmielewski na sebe strhával svými kázáními pozornost. Výborný rétor s dikcí profesionální řečníka posluchače nenudil, a navíc působil přesvědčivě. Kromě silného mariánského důrazu se věnoval také tématům, s nimiž se věřící běžně v kázáních nesetkávají. Například apokalyptické otázky, témata odsouzení a zotročení zlým duchem. Posluchačům nenápadně sugeroval obraz zkaženého světa, kterému už není pomoci..
Chmielewki opakovaně zdůrazňoval, že většina lidí přijde do pekla. Záchranu vidí ve sjednocení s Marií, často se obrací na soukromá mariánská zjevení, a to i taková, která církev označila za pochybná. Mezi jeho nejproblematičtější názory patří připisování atributů božských osob Marii, tvrzení, že křesťan přijímá v eucharistii i Mariino tělo. Magickou moc připisuje růženci a tvrdí, že modlitba růžence může zvrátit smysl určitých minulých událostí.
Názory prezentované v kázáních jsou obsaženy i v několika autorových knihách. Komise zvláště poukazuje na jeho publikaci Kecharitomene, která je k dostání v řadě našich knihkupectví. Obsahuje především pochybnou mariologii. Autor používá zvláštní výrazy jako např. označení Marie za Boží manželku. Mariologii staví na svých osobních zkušenostech z Medžugorje a odvolává se na soukromá zjevení, nikoliv na oficiální učení církve. Využívá také obraty, které jsou zatíženy sentimentalitou a přílišným zdůrazňováním fyzické podoby. Hovoří o Marii jako o nejkrásnější dívce, do které se bojovník zamiluje.
Komise navrhuje, aby kniha nebyla kvůli množství chyb dále šířena. Polská biskupská konference nechtěla přistoupit k radikálnímu krokům spočívajícím v úplném zákazu hnutí, a hledala proto cestu kompromisu. Biskupové se obávali, že by radikální zákazy vedly k prohloubení kontroverzí a možné další radikalizaci. Setkali se proto s představiteli salesiánů a diskutovali o jejich další podobě, z čehož vznikly nové stanovy. V současnosti již P. Chmielewski nestojí v čele Mariiných bojovníků, a dokonce mu byl ve dvou diecézích udělen zákaz veřejného vystupování.
Výkonnostní zbožnost
Na příkladu Mariiných bojovníků je patrné, jak důraz na vnější projevy zbožnosti odvádí pozornost od skutečného niterného duchovního života. Okázalé modlitby, bojová hesla („růženec je naše zbraň“ ) a důraz na kvantitu skutků implikuje, že se jedná o dílo postavené na autentické zbožnosti. Avšak opak je pravdou.
Mariini bojovníci přitahovali muže svým důrazem na sílu, plnění náročných úkolů, zkrocení těla, boj. Představovali odpověď na povzdechy, že současná církev je příliš zženštilá a nenabízí náležitý prostor mužům. Tedy těm, kteří chtějí prezentovat své pojetí mužnosti a považují roli laiků za příliš submisivní, vhodnou pro ženský prvek. Nevidí svoji roli ve službě, ale ve vedení. Právě odmítnutí svého poslání v církvi jako služby společenství by mělo být výstražným znamením pro biskupy.
Přehnaný důraz na výkon může vést k pocitům exkluzivity, k vědomí, že my jsme ti praví a spaseni budou jen ti, kdo plní všechno přesně a v co nejvyšší míře. Vytrácí se milosrdný Bůh, který miluje všechny bez rozdílu. Důraz se klade na vlastní zásluhy. Důraz na výkon ve zbožnosti může paradoxně od prožívání vztahu k Bohu odvádět a vést k takovému pojetí křesťanství, které si vystačí samo. Čím více skutků, tím více zásluh v nebi. Nekritický důraz na skutky přibližuje následovníky k pelagianismu.
P. Chmielewskému nelze upírat upřímnou snahu o prohlubování vztahu k Bohu, o plné odevzdání se a touhu po spáse. Avšak sebehorlivější kněz se může mýlit. Varovné signály ohledně jeho kázání se ozývaly delší dobu. Týkaly se těch okolností, které zmiňuje Komise ve své zprávě. K nim přistupuje i vyvolání strachu v kázáních a přednáškách P. Chmielewkého. Kněz tvrdí, že většina lidí bude zatracena, a odvolává se při tom na soukromá zjevení.
Nakolik se jedná o kazatelskou licenci anebo skutečné zastrašování, nelze jednoznačně říct. Každopádně v jeho vystoupení chybí důraz na obrácení, které představuje na prvním místě změnu smýšlení. Podle Chmielewkého obrácení dosáhneme za pomoci maximalistických výkonů množstvím vykonaných skutků, nikoliv vnitřním obrácením spočívajícím ve změně našich základních postojů. Hodiny na kolenou nebo tvrdé půsty přitom nejsou automatickým výtahem ke svatosti.
Pastorační prevence
Případ P. Chmielewského ilustruje, jak z původně ryze zbožného kazatele, nadšeného, radikálního, se postupně stává vůdce sekty, aniž si on sám plně uvědomuje proměnu svého chování. Jedinou zpětnou vazbu získává od nekritických fanoušků. Vytěsní z jeho dosahu veškerou kritiku, a z obdivovaného kazatele se tak stává nedotknutelný idol. Pocity výlučnosti a přesvědčení o nenahraditelnosti vlastního poslání nabývají na intenzitě.
S narůstající popularitou a vlivem na okolí se v představitelích hnutí posiluje pocit výjimečnosti a nedotknutelnosti. Bez poskytování průběžné zpětné vazby ze strany představitelů církve narůstá riziko negativních dopadů. Bohužel před pár měsíci došlo v návaznosti na striktní dodržování zásad hlásaných P. Chmielewským k tragickému úmrtí. K této nešťastné události nepochybně přispěly osobnostní dispozice dotyčného. Tato událost slouží ale také jako varování před zanedbáváním preventivních opatření.
Z uvedeného případu vyplývá, že i ty na pohled byrokratické požadavky, jakými jsou např. kvalitně sestavené stanovy hnutí, nejsou samoúčelné. I když zpočátku, v rámci ryzího nadšení, jsou takového nároky vnímány jako házení klacků pod nohy, později se zjistí, že i tyto nástroje mohou být dobrou oporou pro sjednání alespoň jisté míry nápravy. Kvalitní stanovy pomáhají hnutí, aby se ochránilo před sektářskými manýry. Nejsou samospasitelné, ale mohou být oporou, pokud dostatek členů najde ochotu vypořádat se s negativními jevy. Díky nim může hnutí pokračovat v původně dobře myšleném díle.
Významnou roli hraje též využívání všech rozumných poznatků a prostředků z psychologie a dalších společenských věd. Tradičně je k těmto postupům zaseta velká nedůvěra a nabídka pastorační supervize se v našich poměrech rozjíždí velmi nesměle. Někdy se na tyto nástroje dokonce nahlíží jako na opozici vůči duchovním prostředkům. O tom, že nemoci těla se léčí v souladu s posledními poznatky medicíny, nikdo nepochybuje, jako ani nikdo nepodceňuje modlitbu za uzdravení. V oblasti psychických a psychiatrických diagnóz však stále panují předsudky vůči současnému poznání vědy. Přitom výsledkem lidského poznání je obojí.
Zásada, že dobré dílo se prosadí samo, nesmí vést k zavírání očí. Stejně jako uspokojení z počtu příznivců určitého hnutí či díla. I ten, kdo se zpočátku jevil jako ryzí zbožný člověk, se může v čase změnit, a to nikoliv k lepšímu. To hrozí zvláště tehdy, pokud jediná zpětná vazba, kterou dostává, je od jeho fanoušků. Pravidelná supervize by se proto měla stát standardním požadavkem.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.