Synodální rozlišování a ženy v diakonii
Argumentovat proti navrácení žen do diakonátu znamená argumentovat proti diakonické službě jako takové.

 (Obrázek ukazuje detail žen na středověké mozaice.)
Giorgio G / Alamy
Boží lid se ptá. Synoda může odpovědět. Co s ženami jáhenkami?
Instrumentum laboris uvádí: "Většina kontinentálních shromáždění a syntézy několika biskupských konferencí vyzývají k tomu, aby byla zvážena otázka zařazení žen do diakonátu. Je možné o tom uvažovat a jakým způsobem?"
Své názory vyjadřují osoby a nátlakové skupiny na obou stranách problému. Názor však není fakt a lobbování není rozlišování.
Synoda o synodalitě je cvičením v rozlišování a skutečné rozlišování závisí na trojčlenné formuli "Vidět, soudit, jednat". První vyžaduje fakta. Druhá vyžaduje modlitbu. Třetí vyžaduje konsensus.
Proces tedy začíná fakty. I když se některé výklady liší, fakta o diakonkách jsou dobře známá a učenci je přijímají. Je třeba o nich uvažovat ve světle Ducha svatého. Teprve potom lze hledat konsenzus.Níže uvedených pět bodů je pro rozlišení, zda církev může obnovit diakonát žen, rozhodujících.
Ženy sloužily jako diakonky
Ženy bezpochyby sloužily jako diakonky v rané církvi, přinejmenším do 12. století. Obrovské množství důkazů začíná u svatého Pavla, který představuje Fébu jako "diakonku církve v Cenchreji". (Řím 16,1-2) Ačkoli nikdo netvrdí, že Feba byla svátostně vysvěcená, je chápána jako osoba, která sloužila v rovnocenné službě jako sedm osob s mužskými jmény povolaných apoštoly ve Skutcích, z nichž žádná není nazývána "diakonkou". (Sk 6,1-7). Více pramenů dokládá, že v různých dobách a na různých místech ženy pomáhaly při křtu a křtu žen, byly zodpovědné za katechezi žen a dětí, nosily eucharistii nemocným ženám a pomazávaly je, staraly se o farnosti, řídily sociální služby a vykonávaly diakonickou službu u oltáře.

Do těchto služeb byly vysvěceny ženy
Nelze tvrdit, že všechny diakonské služby vykonávaly všechny ženy, které historie připomíná liturgickými a epigrafickými doklady. Dochovalo se několik liturgických obřadů pro svěcení jáhnů; přinejmenším jeden z nich je určen jak pro jáhny, tak pro jáhenky. Pět liturgií je uloženo ve Vatikánské knihovně a další se nacházejí v knihovnách a klášterech po celé Evropě i jinde. Ženy byly vysvěceny na jáhenky svými biskupy ve svatyni během mše svaté za přítomnosti kléru vkládáním rukou vzýváním Ducha svatého; samy komunikovaly z kalicha; biskup jim položil na krk štolu a, což je důležité, byly jmenovány jáhenkami.
Diakonát není kněžství
Jak se církevní praxe rozvíjela a rostla, byl diakonát v podstatě začleněn do kněžství. Ve dvanáctém století nebyl prakticky nikdo vysvěcen na diakona, pokud neměl být vysvěcen na kněze. Nejprve byli muži tonzurováni a stávali se tak kleriky. Poté procházeli jednotlivými stupni či etapami vedoucími ke kněžství: vrátný, lektor, exorcista, akolyta, subdiakon, jáhen a nakonec kněz. Tato praxe, známá jako cursus honorem (kurz cti), existovala až do doby krátce po II. vatikánském koncilu, který potvrdil: "Na nižším stupni hierarchie jsou jáhni, jimž se ukládají ruce 'nikoliv ke kněžství, ale ke službě'." V této praxi se však kněží stávali spíše kněžími než kněžími. (Lumen gentium, 29). Apoštolský list Pavla VI. ministeria quaedam (1972) zrušil praxi tonzury, takzvaných menších řádů a subdiakonátu a nahradil je laickými službami lektora a akolytů. Dnes je běžným způsobem vstupu do klerického stavu svěcení na diakonát. V roce 2009 Benedikt XVI. kodifikoval úpravu č. 1581 Katechismu katolické církve, kterou provedl papež Jan Pavel II. tak, že kánon 1009.3 Kodexu kanonického práva zní: "Kněžské svěcení je v souladu s kánonem 1009.3 Kodexu kanonického práva: "Ti, kdo jsou ustanoveni v řádu biskupském nebo presbyterním, dostávají poslání a schopnost jednat v osobě Krista Hlavy, zatímco jáhni jsou zmocněni sloužit Božímu lidu ve službě liturgie, slova a lásky".

Pravoslavné církve obnovují tradici
Pravoslaví má jasnou tradici ženských diakonek - "diakonie" je jejich oblíbený termín - a v pravoslavných církvích probíhá významná diskuse o obnovení této tradice. Například esej liturgického učence Cipriana Vagagginiho, OSB. Cam. publikovaný v časopise Orientalia Christiana Periodica dokládá hlubokou historii svěcení žen na jáhenky na Východě. Běžným argumentem proti jeho a dalším výzkumům je, že ženy nebyly "vysvěcovány", pouze "blahořečeny", a tento zmatek se rozšířil i na analýzu západních liturgických dokladů. Přesto jsou liturgie pro svěcení mužů a žen na jáhny totožné nebo téměř totožné, přičemž hlavním rozdílem jsou často jména vzývaných světců (například Febe nebo Štěpán) a použitá zájmena.
Církev potřebuje diakonickou službu žen
Argumentovat proti obnovení diakonátu pro ženy znamená argumentovat proti diakonické službě jako takové. Zatímco v rané církvi se role žen a mužů lišily, dnes ženám nic nebrání v tom, aby plnily všechny úkoly a povinnosti diakonek. Diakonickou službu liturgie, slova a charity není třeba omezovat. V roce 2021 papež František rozhodl, že ženy mohou být instalovány do laických služeb lektora a akolyty, přičemž každá z nich je vyžadována před diakonským svěcením. Ženy jsou již vyškoleny jako kazatelky, ale bez kněžského svěcení nemohou při mši svaté kázat homilii. Ženy již vyškolené v kanonickém právu nemohou být samosoudkyněmi v kanonickém řízení, protože nejsou kleriky. Na celém světě vykonávají ženy většinu charitativních prací, často s externím financováním a odděleně od diecézních a farních struktur. Jak uvedl Druhý vatikánský koncil o mužích, "kteří skutečně vykonávají funkce jáhenského úřadu", "je správné posílit je vkládáním rukou". (Ad Gentes, 16)
Vysvěcení žen na jediný jáhenský řád by bylo velkým poselstvím pro církev i okolní svět, že ženy skutečně mohou zobrazovat Krista Zmrtvýchvstalého, že ženy jsou stvořeny k obrazu a podobě Boží.
Důležité je, aby členové synody a celá církev v modlitbě rozlišovali fakta o této nebo jakékoli jiné otázce, kterou mají před sebou, ve světle Ducha svatého a ve víře, že Bůh neodepře církvi to, co potřebuje.
Phyllis Zagano byla v letech 2016-2018 členkou Papežské komise pro studium diakonátu žen. Působí jako vědecká pracovnice na Hofstra University v Hempsteadu ve státě New York a její nejnovější knihou je Just Church: Just Just: Catholic Social Teaching, Synodality, and Women (Paulist, 2023).
https://www.thetablet.co.uk/blogs/1/2550/synodal-discernment-and-women-in-the-diaconate?fbclid=IwAR2ANJYGJxHPoD4QHvD8NpaBbyVC8EQalhRJamTqJn9OrTM4j6g4TCoYBRo