Synodní rekolekční meditace: "Autorita
V úterý dopoledne se dominikánský mnich a bývalý magistr Řádu kazatelů, otec Timothy Radcliffe, zamýšlel nad významem "autority" s těmi, kteří se zúčastní generálního shromáždění biskupské synody, jež začne ve středu 4. října.
Meditace č. 5 - Autorita - . října 2023

Nemůže mezi námi dojít k plodnému rozhovoru, pokud si neuvědomíme, že každý z nás mluví s autoritou. Všichni jsme pokřtěni v Krista: kněze, proroka a krále. Mezinárodní teologická komise pro sensus fidei cituje svatého Jana: "Byli jste pomazáni Svatým a všichni máte poznání", "pomazání, které jste přijali od [Krista], ve vás zůstává, a tak nepotřebujete, aby vás někdo učil", "jeho pomazání vás učí o všech věcech" (1J 2,20.27).
Mnozí laici byli během přípravy této synody překvapeni, že jsou poprvé vyslechnuti. Pochybovali o své vlastní autoritě a ptali se: "Mohu opravdu něco nabídnout?" (B.2.53). Nejsou to však jen laici, kterým chybí autorita. Krizí autority trpí celá církev. Jeden asijský arcibiskup si stěžoval, že nemá žádnou autoritu. Řekl: "Všichni kněží jsou nezávislí baroni, kteří mě neberou na vědomí". Také mnozí kněží říkají, že ztratili veškerou autoritu. Krize sexuálního zneužívání nás zdiskreditovala.
Celý náš svět trpí krizí autority. Všechny instituce ztratily autoritu. Politici, právo i tisk pociťují, jak se autorita vytrácí. Zdá se, že autorita vždy patří jiným lidem: buď diktátorům, kteří se na mnoha místech dostávají k moci, nebo novým médiím, nebo celebritám a vlivným osobám. Svět lační po hlasech, které budou autoritativně hovořit o smyslu našeho života. Hrozí, že toto vakuum zaplní nebezpečné hlasy. Je to svět, který není poháněn autoritou, ale smlouvami - a to i v rodině, na univerzitě a v církvi.

Jak tedy může církev znovu získat autoritu a promlouvat k našemu světu, který touží po hlasech, jež znějí pravdivě? Lukáš nám říká, že když Ježíš učil, "žasli nad jeho učením, protože mluvil s autoritou". (Lk 4,32). Přikazuje démonům a oni poslouchají. Dokonce i vítr a moře ho poslouchají. Má dokonce autoritu přivolat k životu svého mrtvého přítele: "Lazare, vyjdi ven." (Jan 11,43). Téměř závěrečná slova Matoušova evangelia: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi".
V polovině synoptických evangelií, v Cesareji Filipově, však dochází k obrovské krizi autority, vedle níž naše současná krize vypadá jako nic! Říká svým nejbližším přátelům, že musí jít do Jeruzaléma, kde bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. Oni jeho slova nepřijímají. Ježíš je tedy bere na horu a proměňuje se před jejich zraky.
Jeho autorita se zjevuje prizmatem jeho slávy a svědectvím Mojžíše a Eliáše. Je to autorita, která se dotýká jejich uší a očí, jejich srdcí a myslí. Jejich představivost! Nyní mu konečně naslouchají!

Petr je plný radosti: Je dobře, že jsme tady. Jak řekl Teilhard de Chardin: "Radost je neklamným znamením Boží přítomnosti. To je radost, o které dnes ráno mluvila sestra Maria Ignazia, Mariina radost. Bez radosti nemá nikdo z nás vůbec žádnou autoritu. Nešťastnému křesťanovi nikdo nevěří! Při proměňování tato radost pramení ze tří zdrojů: krásy, dobra a pravdy. Mohli bychom zmínit i další formy autority. V Instrumentum laboris je zdůrazněna autorita chudých. Je zde autorita tradice a hierarchie s její službou jednoty.

Dnes ráno bych chtěl naznačit, že autorita je mnohostranná a vzájemně se posiluje. Nemusí existovat žádná konkurence, jako by laici mohli mít větší autoritu jen tehdy, když biskupové mají menší, nebo jako by takzvaní konzervativci soutěžili o autoritu s progresivisty. Mohli bychom být v pokušení přivolat oheň na ty, které považujeme za své odpůrce, jako učedníci v dnešním evangeliu (Lk 9. 51 - 56). V Trojici však žádné soupeření neexistuje. Otec, Syn a Duch svatý spolu nesoupeří o moc, stejně jako mezi našimi čtyřmi evangelii není žádná konkurence.
K našemu ztracenému světu budeme mluvit s autoritou, pokud na této synodě překonáme konkurenční způsoby existence. Pak svět rozpozná hlas pastýře, který ho volá k životu. Podívejme se na tuto scénu na hoře a uvidíme vzájemné působení různých forem autority.

Krása
Nejprve je tu krása neboli sláva. V hebrejštině jsou tyto dva pojmy prakticky synonymní. Biskup Robert Barron někde řekl - a promiňte mi, biskupe Bobe, pokud vás špatně cituji - že krása může oslovit lidi, kteří odmítají jiné formy autority. Morální vize může být vnímána jako moralistická: "Jak se opovažujete mi říkat, jak mám žít?". Autorita doktríny může být odmítnuta jako utlačující. "Jak se opovažujete říkat mi, co si mám myslet? Ale krása má autoritu, která se dotýká naší intimní svobody.
Krása otevírá naši představivost transcendentnu, vlasti, po níž toužíme. Jezuitský básník Gerard Manley Hopkins nazývá Boha "krásou samou a dárcem krásy"[1]. Akvinský říká, že odhaluje konečný cíl našeho života, podobně jako cíl, na který míří lukostřelec[2].
Není divu, že Petr neví, co říci. Krása nás přenáší za hranice slov. Tvrdí se, že každý dospívající má nějakou zkušenost s transcendentní krásou. Pokud nemají průvodce, jako měli učedníci Mojžíše a Eliáše, okamžik pomine. Když jsem jako šestnáctiletý chlapec navštěvoval benediktinskou školu, zažil jsem takový okamžik ve velkém opatském kostele a měl jsem k dispozici moudré mnichy, kteří mi pomohli porozumět.

Ne každá krása však vypovídá o Bohu. Nacističtí vůdci milovali klasickou hudbu. V den svátku Proměnění Páně byla na Hirošimu svržena atomová bomba jako odporná parodie na Boží světlo. Krása může klamat a svádět. Ježíš řekl: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se totiž obíleným hrobům, které se sice navenek zdají krásné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty'. (Mt 23, 27).

Božská krása na hoře však zazáří i mimo svaté město, až se zjeví Pánova sláva na kříži. Boží krása se nejzářivěji odhaluje v tom, co se zdá být nejošklivější. Člověk musí jít na místa utrpení, aby zahlédl Boží krásu.
Etty Hillesumová, židovská mystička přitahovaná ke křesťanství, ji našla i v nacistickém koncentračním táboře: "Chci být tam, kde se odehrává to, čemu lidé říkají "hrůza", a přesto být schopna říci: "Život je krásný."[3] Každá obnova církve šla s estetickou obrodou: pravoslavná ikonografie, gregoriánský chorál, protireformační baroko (ne moje oblíbené!). Reformace byla zčásti střetem estetických vizí. Jakou estetickou obnovu potřebujeme dnes, aby se nám otevřel pohled na transcendenci, zejména v místech opuštěnosti a utrpení? Jak můžeme odhalit krásu kříže?
Když dominikáni, kteří v šestnáctém století poprvé přišli do Guatemaly, krása jim otevřela cestu ke sdílení evangelia s domorodým obyvatelstvem. Odmítli ochranu španělských conquistadorů. Mniši naučili místní domorodé obchodníky křesťanské písně, které zpívali, když cestovali po horách a prodávali své zboží. To otevřelo cestu bratřím, kteří pak mohli bezpečně vystoupit do oblasti dodnes známé jako Vera Paz, Pravý mír. Nakonec však přišli vojáci a zabili nejen domorodce, ale i naše bratry, kteří se je snažili chránit.

Jaké písně mohou vstoupit na nový kontinent mladých? Kdo jsou naši hudebníci a básníci? Krása tak otevírá představivost k nevýslovnému konci cesty. Můžeme však být v pokušení jako Petr zůstat tam. Aby nás první synoda na cestě do Jeruzaléma přivedla dolů z hory, jsou nutné jiné druhy imaginativní angažovanosti. Učedníkům jsou nabídnuti dva vykladači toho, co vidí, Mojžíš a Eliáš, Zákon a Proroci. Nebo o Dobru a Pravdě.
Dobro
Mojžíš vyvedl Izrael z otroctví na svobodu. Izraelci nechtěli odejít. Toužili po bezpečí Egypta. Báli se svobody na poušti, stejně jako se učedníci báli vydat na cestu do Jeruzaléma. V Dostojevského Bratrech Karamazových Velký inkvizitor tvrdí, že "nic nebylo pro lidstvo a společnost nesnesitelnější než svoboda ...". Nakonec nám svobodu položí k nohám a řeknou nám; "Lepší je, když nás zotročíte, ale nakrmíte nás"".

Svatí mají autoritu odvahy. Odváží nás vydat se na cestu. Zvou nás, abychom se s nimi vydali na riskantní dobrodružství svatosti. Svatá Terezie Benedikta od Kříže se narodila v observantní židovské rodině, ale v dospívání se stala ateistkou. Když však náhodou vzala do ruky autobiografii svaté Terezie z Avily, četla ji celou noc. Řekla: "Když jsem knihu dočetla, řekla jsem si: To je pravda. To ji přivedlo na smrt v Osvětimi. To je autorita svatosti. Vyzývá nás, abychom se vzdali kontroly nad svým životem a nechali Boha být Bohem.
Nejpopulárnější knihou dvacátého století byl Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena. Je to hluboce katolický román. Tvrdil, že je to román o eucharistii. Mučedníci byli prvními autoritami v církvi, protože odvážně vydali všechno. G. K. Chesterton řekl: "Odvaha je téměř protimluv. Znamená silnou touhu žít, která na sebe bere podobu připravenosti zemřít."[4] Bojíme se předložit nebezpečnou výzvu naší víry? Herbert McCabe OP řekl: "Když miluješ, budeš zraněn, možná zabit. Pokud nemilujete, jste již mrtví. Mladé lidi naše víra nepřitahuje, pokud si ji ochočíme.

Dokonalá láska zahání strach. (1 Jan 4,18). Bratr Michael Anthony Perry OFM, bývalý generální ministr františkánů, řekl: "Ve křtu jsme se zřekli práva mít strach." Já bych řekl, že jsme se zřekli práva být zotročeni strachem. Odvážní znají strach. V našem strašlivém světě budeme mít autoritu jen tehdy, když budeme vidět, že riskujeme všechno. Když se naši evropští bratři a sestry před čtyřmi sty lety vydali hlásat evangelium do Asie, polovina z nich zemřela ještě předtím, než dorazili, na nemoci, ztroskotání, pirátství. Měli bychom jejich šílenou odvahu?
Henri Burin de Roziers (1930-2017) byl francouzský dominikánský právník působící v brazilské Amazonii. Dával k soudu velké vlastníky půdy, kteří často zotročovali chudé, nutili je pracovat na svých rozsáhlých panstvích a zabíjeli je, pokud se pokusili o útěk. Henrimu bylo nesčetněkrát vyhrožováno smrtí. Byla mu nabídnuta policejní ochrana, ale on věděl, že to budou nejspíš oni, kdo ho zabijí. Když jsem u něj zůstal, nabídl mi na noc svůj pokoj. Druhý den mi řekl, že nemůže spát, kdyby si pro něj přišli a náhodou dostali mě!
Autorita krásy tedy hovoří o konci cesty, o vlasti, kterou jsme nikdy neviděli. Autorita svatosti hovoří o cestě, kterou je třeba vykonat, chceme-li dorazit. Je to autorita těch, kteří se vzdávají svého života. Irský básník Pádraig Pearse prohlásil: "Promarnil jsem nádherná léta, která Pán Bůh dal mému mládí - v pokusech o nemožné věci, považujíc je za jediné, které stojí za námahu. Pane, kdybych měl ta léta, promarnil bych je znovu. Odhazuji je od sebe."[6]
Pravda
Pak je tu Eliáš. Proroci jsou hlasatelé pravdy. Prokoukl fantazie Baalových proroků a uslyšel tichý hlas ticha na hoře. Veritas, Pravda, heslo dominikánského řádu. Přitahovalo mě k dominikánům ještě předtím, než jsem se s jedním z nich setkal, což bylo možná prozřetelné!
Náš svět si Pravdu nezamiloval: falešné zprávy, divoká tvrzení na internetu, šílené konspirační teorie. Přesto je v lidstvu zakopán nezničitelný instinkt pro pravdu, a když je vyslovena, má poslední zbytky autority. Instrumentum laboris se nebojí říkat pravdu o výzvách, které musíme řešit. Otevřeně hovoří o nadějích a bolestech, hněvu i radosti Božího lidu. Jak můžeme přitáhnout lidi k Tomu, který je Pravda, když nejsme pravdiví sami o sobě?

Dovolte mi zmínit jen dva způsoby, jak je tato prorocká tradice vyprávění pravdy potřebná. Především v pravdivém vyprávění o radostech a utrpeních světa. Bartolome de Las Casas vedl v Hispánii průměrný život, když si přečetl kázání Antonia de Montesinos OP z adventu roku 1511, v němž konfrontoval conquistadory s jejich zotročováním domorodého obyvatelstva: "Řekněte mi, jakým právem nebo podle jakého výkladu spravedlnosti držíte tyto indiány v tak krutém a strašném otroctví? Jakým právem vedete tak odporné války proti lidem, kteří kdysi žili tak klidně a pokojně ve své vlastní zemi?". Las Casas si to přečetl, poznal, že je to pravda, a kál se. Na této synodě tedy budeme naslouchat lidem, kteří budou pravdivě hovořit o "radostech a nadějích, smutku a úzkostech lidí naší doby" (Gaudium et spes 1).
Pro pravdu potřebujeme také disciplinovanou vědeckou práci, která odolá pokušení využívat Boží slovo a učení církve pro své vlastní účely. "Bůh musí mít pravdu, protože se mnou souhlasí!". Bibličtí vědci nás například přivádějí zpět k původním textům v jejich cizosti, jinakosti. Když jsem byl v nemocnici, řekl mi jeden ošetřovatel, že by si přál umět latinsky, aby mohl číst Bibli v originále. Nic jsem na to neřekl! Opravdoví učenci se staví proti jakémukoli zjednodušenému pokusu získat Písmo nebo tradici pro naše osobní tažení. Boží slovo patří Bohu. Poslechněte si ho. Nám pravda nepatří. Pravda vlastní nás.
Každá láska nás otevírá pravdě druhého. Objevujeme, jak zůstávají v jistém smyslu nepoznatelné. Nemůžeme se jich zmocnit a využít je pro své účely. Milujeme je v jejich jinakosti, v jejich nekontrolovatelné svobodě.

Na hoře Proměnění tedy vidíme, že se učedníci dovolávají různých forem autority, aby překonali onu velkou krizi autority v Cesareji Filipově. Všechny tyto a další jsou nezbytné. Bez pravdy může být krása prázdná. Jak kdosi řekl: "Krása je pro pravdu jako lahodnost pro jídlo." Vždyť krása je pro pravdu jako lahodnost pro jídlo. Bez dobroty může krása klamat. Dobrota bez pravdy se rozpadá v sentimentalitu. Pravda bez dobroty vede k inkvizici. Svatý Jan Jindřich Newman krásně hovořil o mnohočetných formách autority, o vládě, rozumu a zkušenosti.
Všichni máme autoritu, ale různou. Newman napsal, že pokud se autorita vlády stane absolutní, bude tyranská. Pokud se jedinou autoritou stane rozum, upadneme do vyprahlého racionalismu. Pokud se jedinou autoritou stane náboženská zkušenost, zvítězí pověra. Synoda je jako orchestr, kde různé nástroje mají svou vlastní hudbu. Proto je jezuitská tradice rozlišování tak plodná. K pravdě se nedospěje většinovým hlasováním, stejně jako orchestr nebo fotbalový tým nevede hlasování!

Autorita vedení jistě zajišťuje, aby rozhovor v církvi byl plodný, aby žádný hlas nepřevládl a nepřehlušil ostatní. Rozpoznává skrytou harmonii. Jonathan Sacks, vrchní rabín Velké Británie, napsal. 'V neklidné době je pro náboženské vůdce téměř nepřekonatelné pokušení být konfrontační. Je třeba nejen hlásat pravdu, ale také odsuzovat lež. Volby musí být předkládány jako ostré rozdělení. Neodsuzovat znamená schvalovat. Prorok však, jak tvrdí, "neslyší na jeden imperativ, ale na dva: na vedení a soucit, na lásku k pravdě a na trvalou solidaritu s těmi, pro které se tato pravda stala zastíněnou. Zachovávat tradici a zároveň hájit ty, které ostatní odsuzují, je obtížný a nezbytný úkol náboženského vedení v nenáboženské době[7]".
Veškerá moc pochází od našeho Trojjediného Boha, od toho, v němž je vše sdíleno. Italský teolog Leonardo Paris tvrdí: "Otec sdílí svou moc. Se všemi. A veškerou moc konfiguruje jako sdílenou ..... Již není možné citovat Pavla - "Už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo svobodný, už není muž a žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,28) - a odvolávat se na synodalitu, aniž bychom si uvědomili, že to znamená najít konkrétní historické formy, aby každý byl uznán za toho, kdo má moc, kterou mu Otec chtěl svěřit[8]."[9
Pokud se církev stane skutečně společenstvím vzájemného zmocnění, budeme mluvit s autoritou Pána. Stát se takovou církví bude bolestné a krásné. Na to se podíváme na poslední konferenci.

[1] ‘The Golden Echo’

[2] ST III. 45

[3] An Interrupted Life: The Diaries and Letters of Etty Hillesum 1941 – 43, Persephone Books, London, 2007, p. 276

[4] Orthodoxy London 1996 p.134

[5] Benotti p.66

[6] Quoted by Cardinal Murphy-O’Connor, ‘Fiftieth Anniversary of Priesthood’, in Daniel P. Cronin, Priesthood: A Life Open to Christ (St Pauls Publishing, London, 2009), p. 134.

[7] ‘Elijah and the Still, Small Voice’, www.rabbisacks.org/covenant-conversation/pinchas/elijah-and-the-still-small-voice

[8] Leonardo Paris, L’erede. Una cristologia, Queriniana, 2021, pp. 220-221. Soon to be published in English by Brill, with a Foreword by Massimo Faggioli.

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/synod-retreat-meditation-authority.html