V neděli dopoledne proběhla druhá meditace dominikánského mnicha a bývalého magistra Řádu kazatelů, otce Timothyho Petera Josepha Radcliffa pro účastníky generálního shromáždění biskupské synody, které má začít ve středu 4. října, zaměřená na téma "Doma v Bohu a Bůh doma v nás".
Meditace č. 2
"Doma v Bohu a Bůh doma v nás
1. října 2023
Na tuto synodu přicházíme s rozporuplnými nadějemi. To však nemusí být nepřekonatelnou překážkou. Jsme spojeni nadějí na eucharistii, nadějí, která zahrnuje a přesahuje vše, po čem toužíme.

Je tu však ještě jeden zdroj napětí. Naše chápání církve jako našeho domova je někdy v rozporu. Každý živý tvor potřebuje domov, má-li vzkvétat. Ryby potřebují vodu a ptáci hnízda. Bez domova nemůžeme žít. Různé kultury mají různé představy o domově. Instrumentum laboris nám říká, že "Asie nabídla obraz člověka, který si zuje boty, aby překročil práh, jako znamení pokory, s níž se připravujeme na setkání s Bohem a bližním. Oceánie navrhla obraz lodi a Afrika obraz církve jako Boží rodiny, která je schopna nabídnout sounáležitost a přijetí všem svým členům v celé jejich rozmanitosti". (B 1.2). Všechny tyto obrazy však ukazují, že potřebujeme místo, kde jsme přijímáni i vyzýváni. Doma jsme potvrzováni takoví, jací jsme, a zároveň vyzýváni, abychom byli něčím víc. Domov je místo, kde jsme poznáni, milováni a v bezpečí, ale zároveň jsme vyzýváni, abychom se vydali na dobrodružnou cestu víry.

Chceme-li oslovit svět, který trpí krizí bezdomovectví, musíme obnovit církev jako náš společný domov. Spotřebováváme náš malý planetární domov. V pohybu je více než 350 milionů migrantů, kteří utíkají před válkou a násilím. Tisíce lidí umírají při překonávání moří, aby se pokusili najít domov. Nikdo z nás nemůže být úplně doma, pokud jím není. I v bohatých zemích spí miliony lidí na ulici. Mladí lidé si často nemohou dovolit bydlení. Všude panuje strašlivé duchovní bezdomovectví. Akutní individualismus, rozpad rodiny, stále hlubší nerovnosti znamenají, že nás postihuje tsunami osamělosti. Roste počet sebevražd, protože bez domova, fyzického i duchovního, nelze žít. Milovat znamená přijít k někomu domů.

Co nás tedy tato scéna proměnění učí o našem domově, a to jak v církvi, tak v našem vylidněném světě? Ježíš zve svůj nejužší okruh přátel, aby se s ním sešli a užili si tento intimní okamžik. I oni s ním budou v Getsemanské zahradě. Jedná se o nejužší okruh těch, s nimiž je Ježíš nejvíce doma. Na hoře jim dopřává vidění své slávy. Petr chce k tomuto okamžiku přilnout. ' "Rabbi, je dobré, abychom tu byli, udělejme si tři příbytky, jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše.". Přišel a chce, aby tento intimní okamžik přetrval.
Slyší však Otcův hlas. 'Poslouchejte ho! Musí sestoupit z hory a jít do Jeruzaléma, aniž by věděli, co je čeká. Budou rozptýleni a posláni na konec země, aby byli svědky našeho konečného domova, Království. Vidíme zde tedy dvě chápání domova: vnitřní kruh doma s Ježíšem na hoře a povolání do našeho konečného domova, Království, do kterého budou patřit všichni.

Podobné rozdílné chápání církve jako domova nás dnes rozděluje. Pro některé je definována starobylými tradicemi a zbožností, zděděnými strukturami a jazykem, církví, se kterou jsme vyrostli a kterou máme rádi. Dává nám jasnou křesťanskou identitu. Pro jiné se současná církev nezdá být bezpečným domovem. Zažíváme ji jako exkluzivní, marginalizující mnohé lidi, ženy: rozvedené a znovu sezdané. Pro některé je příliš západní, příliš eurocentrická. IL zmiňuje také homosexuály a lidi v polygamních manželstvích. Ti touží po obnovené církvi, ve které se budou cítit plně doma, budou uznáni, potvrzeni a v bezpečí.

Pro některé je myšlenka univerzálního přijetí, kdy je každý přijímán bez ohledu na to, kým je, destruktivní pro identitu církve. Jako v jedné anglické písni z 19. století: "If everybody is somebody then nobody is anybody."[1] Domnívají se, že identita vyžaduje hranice. Pro jiné je však podstatou identity církve otevřenost. Papež František řekl: "Církev je povolána k tomu, aby byla domem Otce s dveřmi vždy otevřenými dokořán ... kde je místo pro každého se všemi jeho problémy a aby šla vstříc těm, kdo cítí potřebu znovu nastoupit cestu víry."[2].
Toto napětí bylo vždy v srdci naší víry, od doby, kdy Abraham opustil Ur. Starý zákon udržuje v neustálém napětí dvě věci: myšlenku vyvolení, Božího vyvoleného lidu, lidu, s nímž Bůh přebývá. To je identita, která je ceněna. Ale také univerzalismus, otevřenost všem národům, identita, která má být teprve objevena.
Křesťanská identita je známá i neznámá, daná i hledaná. Svatý Jan říká: "Milovaní, nyní jsme Božími dětmi; co budeme, ještě nebylo zjeveno. Co však víme, je toto: až se zjeví, budeme mu podobní, neboť ho uvidíme takového, jaký je." (1 Jan 3. 1 - 2). Víme, kdo jsme, a přesto nevíme, kým budeme.
Pro některé z nás je křesťanská identita především daná, církev, kterou známe a milujeme. Pro jiné je křesťanská identita vždy provizorní, leží před námi na cestě ke Království, v němž padnou všechny zdi. Obojí je nezbytné! Pokud budeme zdůrazňovat, že pouze naše identita je daná - To znamená být katolíkem -, riskujeme, že se staneme sektou. Pokud budeme zdůrazňovat pouze dobrodružství směřující k identitě, kterou je třeba teprve objevit, riskujeme, že se staneme vágním Ježíšovým hnutím. Církev je však znamením a svátostí jednoty celého lidstva v Kristu (LG 1) tím, že je obojím. Přebýváme na hoře a zakoušíme slávu již nyní. Kráčíme však do Jeruzaléma, na onu první synodu církve.

Jak máme toto nezbytné napětí prožívat? Veškerá teologie vychází z napětí, které ohýbá luk, aby vystřelil šíp. Toto napětí je jádrem evangelia svatého Jana. Bůh si v nás vytváří svůj domov: "Ti, kdo mě milují, budou zachovávat mé slovo a můj Otec je bude milovat, přijdeme k nim a vytvoříme si u nich domov." (Mt 26,7). (14,23) Ježíš nám však také slibuje náš domov v Bohu: " V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, zda bych vám byl řekl, že vám jdu připravit místo? (Jan 14,2).
Když přemýšlíme o církvi jako o domově, někteří z nás myslí především na to, že Bůh přichází domů k nám, a jiní z nás přicházejí domů v Bohu. Obojí je pravda. Musíme rozšířit stan svých sympatií i pro ty, kteří smýšlejí jinak. Ceníme si vnitřního kruhu na hoře, ale sestupujeme dolů a kráčíme do Jeruzaléma jako poutníci a bezdomovci. "Naslouchejte mu".

Bůh se tedy nejprve usídlí u nás. Slovo se stává tělem v palestinském Židovi prvního století, vychovaném ve zvycích a tradicích svého lidu. Slovo se stává tělem v každé z našich kultur. Na italských obrazech Zvěstování vidíme krásné domy z mramoru s okny otevřenými do olivovníků a zahrad s růžemi a liliemi. Holandští a vlámští malíři ukazují Marii s teplou pecí, dobře zabalenou, aby se ochránila před chladem. Ať už je váš domov jakýkoli, Bůh v něm přichází přebývat. Po třicet tichých let přebýval Bůh v Nazaretu: nevýznamném zapadákově. Nataniel znechuceně zvolal: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" (Jan 1,46). Filip jen odpovídá: "Pojď a uvidíš. 
Všechny naše domovy jsou Nazaretem, kde přebývá Bůh. Svatý Charles de Foucauld říká: "Je to Nazaret. 'Nazaret ať je vaším vzorem v celé své prostotě a šíři... Nazaretský život lze žít kdekoli. Žijte ho tam, kde je pro vaše bližní nejužitečnější."[3] Ať jsme kdekoli a ať jsme udělali cokoli, Bůh přichází, aby zůstal: "Hle, stojím u dveří a klepu. Uslyšíte-li můj hlas a otevřete dveře, vejdu k vám a budu jíst s vámi a vy se mnou" (Zj 3,20).

Proto si vážíme míst, kde jsme se s Emanuelem setkali. "Bůh s námi". Milujeme liturgie, v nichž jsme zahlédli božskou krásu, kostely našeho dětství, lidové pobožnosti. Miluji velké benediktinské opatství své školy, kde jsem poprvé pocítil otevřené nebeské dveře. Každý z nás má svou horu Tábor, na které jsme zahlédli slávu. Potřebujeme je. Proto když se mění liturgie nebo bourají kostely, lidé prožívají velkou bolest, jako by se ničil jejich domov v církvi. Stejně jako Petr si přejeme zůstat.
Každá místní církev je domovem pro Boha. Naše Matka Maria se zjevila v Anglii ve Walsinghamu, velké středověké svatyni, v Lurdech, v Guadalupe v Mexiku, v Čenstochové v Polsku, v La Vangu ve Vietnamu a v Donglu v Číně. Neexistuje žádná mariánská konkurence. V Anglii říkáme: "Dobrá zpráva je, že Bůh vás miluje. Špatnou zprávou je, že miluje i všechny ostatní. Svatý Augustin řekl: "Bůh miluje nás: Bůh miluje každého z nás, jako by byl jen jeden z nás.[4]" . V bazilice Notre Dame d'Afrique v Alžíru je nápis: "Priez pour nous et pour les Musulmans" (Modlete se za nás a za muslimy).

Pro kněze je často nejtěžší přijmout synodální cestu. My duchovní se staráme o tato místa a slavíme jejich liturgie. Kněží potřebují silný pocit identity, esprit de corps. Ale kým máme být v této církvi, která je osvobozena od klerikalismu? Jak může klérus přijmout identitu, která není klerikální? To je velká výzva pro obnovenou církev. Přijměme ji beze strachu, nové bratrské chápání služebného kněžství! Možná objevíme, jak je tato ztráta identity vlastně neodmyslitelnou součástí naší kněžské identity. Je to povolání, které nás táhne mimo všechny identity, protože "to, kdo jsme, se má teprve zjevit" (1 Jan 3,2).

Bůh má nyní svůj domov na místech, kterými svět pohrdá. Náš dominikánský bratr Frei Betto popisuje, jak se Bůh stal domovem ve vězení v Brazílii. Někteří dominikáni byli uvězněni za svůj odpor k diktatuře (1964-1985). Betto napsal: "O Vánocích, svátcích Božího návratu domů, je radost ohromující. Vánoční noc ve vězení... Teď zpívá celé vězení, jako by jen naše píseň, šťastná a svobodná, musela znít po celém světě. Ženy zpívají ve svém oddělení a my tleskáme... Všichni tady vědí, že jsou Vánoce, že se někdo znovu narodil. A my svou písní dosvědčujeme, že i my jsme se znovuzrodili, abychom bojovali za svět bez slz, nenávisti a útlaku. Je to něco, vidět ty mladé tváře přitisknuté k mřížím a zpívající svou lásku. Nezapomenutelné. Není to pohled pro naše soudce, státního zástupce ani policisty, kteří nás zatkli. Těm by krása této noci připadala nesnesitelná. Mučitelé se bojí úsměvu, dokonce i toho slabého."

A tak zahlédneme krásu Pána na naší vlastní hoře Tábor, kde chceme stejně jako Petr postavit své stany. Dobře! Ale "Poslouchejte ho! Vychutnáme si tento okamžik a pak sejdeme z hory a kráčíme do Jeruzaléma. Musíme se stát v jistém smyslu bezdomovci. 'Lišky mají nory a nebeské ptactvo hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu složit'. (Lukáš 9,58). Jdou do Jeruzaléma, svatého města, kde přebývá Boží jméno. Tam však Ježíš umírá za hradbami kvůli všem, kdo žijí mimo hradby, jako se Bůh zjevil svému lidu na poušti mimo tábor. Jakub Alison napsal: "Bůh je mezi námi jako vyvržený[5]." Proto také Ježíš trpěl mimo městskou bránu, aby svou krví posvětil lid. Pojďme tedy za ním mimo tábor a snášejme urážky, které snášel on'. (Židům 12,12f). 
Arcibiskup Carlos Aspiroz da Costa napsal dominikánské rodině, když byl magistrem: "'Mimo tábor', mezi všemi těmi 'ostatními', kteří jsou odsunuti na místo mimo tábor, je místo, kde se setkáváme s Bohem. Putování vyžaduje vyjít mimo instituci, mimo kulturně podmíněné vnímání a přesvědčení, protože právě 'mimo tábor' se setkáváme s Bohem, kterého nelze ovládat. Právě "mimo tábor" se setkáváme s Jiným, který je jiný, a objevujeme, kdo jsme a co máme dělat[6]." Právě při cestě ven dosáhneme domova, v němž "už není Žid ani Řek, už není otrok ani svobodný, už není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,26).
V osmdesátých letech jsem při úvahách o reakci církve na AIDS navštívil londýnskou nemocnici. Konzultant mi řekl, že tam byl mladý muž, který žádal o kněze jménem Timotej. Díky Boží prozřetelnosti se mi ho podařilo pomazat krátce před jeho smrtí. Požádal, aby byl pohřben ve Westminsterské katedrále, centru katolicismu v Anglii. Byl obklopen obyčejnými lidmi, kteří přicházeli na tuto mši ve všední den, a také lidmi s AIDS, zdravotními sestrami, lékaři a homosexuálními přáteli. Ten, který byl kvůli své nemoci, kvůli své sexuální orientaci a především proto, že byl nyní mrtvý, na okraji, byl v centru dění. Byl obklopen těmi, pro které byl kostel domovem, i těmi, kteří by za normálních okolností do kostela nikdy nevstoupili.
Náš život je živen milovanými tradicemi a pobožnostmi. Pokud je ztratíme, truchlíme. Ale také musíme pamatovat na všechny ty, kteří se v církvi ještě necítí doma: na ženy, které mají pocit, že je patriarchát starých bílých mužů jako já neuznává! Lidé, kteří mají pocit, že církev je příliš západní, příliš latinská, příliš koloniální. Musíme se vydat na cestu k církvi, v níž už nebudou na okraji, ale uprostřed.
Když se Thomas Merton stal katolíkem, objevil "Boha, ten střed, který je všude a jehož obvod není nikde, který mě nachází". Obnova církve je tedy jako pečení chleba. Člověk shromažďuje okraje těsta do středu a střed rozprostírá do okrajů a vše naplňuje kyslíkem. Člověk peče chléb tak, že opustí rozdíl mezi okraji a středem a vytvoří Boží chléb, jehož střed je všude a jehož obvod je nikde, nachází nás.
Poslední velmi krátké slovo. Během příprav na tuto synodu se znovu a znovu objevovala otázka: "Ale jak můžeme být v církvi doma, když je tu strašný skandál sexuálního zneužívání?". Pro mnohé to byla poslední kapka. Sbalili si kufry a odešli. Tuto otázku jsem položil na setkání ředitelů katolických škol v Austrálii, kde byla církev tímto skandálem strašlivě znetvořena. Jak to, že zůstali? Jak je možné, že jsou stále doma?

Jeden z nich citoval Carla Carretta (1910-1988), mladšího bratra Charlese de Foucaulda. To, co Carretto řekl, vystihuje dvojznačnost církve, mého domova, ale ještě ne mého domova, zjevujícího i skrývajícího Boha.
'Jak moc tě musím kritizovat, má církev, a přesto jak moc tě miluji! Kvůli tobě jsem trpěl víc než kvůli komukoli jinému, a přesto ti vděčím za víc než komukoli jinému. Nejraději bych tě viděl zničenou, a přece potřebuji tvou přítomnost. Způsobila jsi mi mnoho pohoršení, a přece jsi mi jediná umožnila pochopit tvou svatost. ... Nesčetněkrát jsem měl chuť zabouchnout ti dveře své duše před nosem - a přesto jsem se každou noc modlil, abych mohl zemřít v tvé jisté náruči! Ne, nemohu se od tebe osvobodit, neboť jsem s tebou jedno, i když ne zcela ty. Kam bych pak šel? Vybudovat jinou církev? Ale nemohl bych vybudovat žádnou bez stejných vad, neboť jsou to mé vady  '
Na konci Matoušova evangelia Ježíš říká: "Hle, já jsem s vámi až do konce časů. Když Pán zůstává, jak bychom mohli odejít? Bůh se v nás zabydlel se všemi našimi skandálními omezeními navždy. Bůh zůstává v naší církvi i se vší korupcí a zneužíváním. Proto musíme zůstat. Ale Bůh je s námi, aby nás vyvedl do širších otevřených prostor Království. Potřebujeme církev, náš současný domov se všemi jeho slabostmi, ale také dýchat Duchem naplněný kyslík našeho budoucího domova bez hranic.

[1] W. S. Gilbert, The Gondoliers, 1889

[2] Evangelii Gaudium para 47.

[3] Cathy Wright LSJ St Charles de Foucauld: His Life and Spirituality, p.111

[4] Confessions. Book 3

[5] Knowing Jesus p.71

[6] Letter to the Order on Itinerancy

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/retreat-day-1-radcliffe-meditation-2.html