Kardinál De Kesel: Křesťan ve světě, který už není křesťanský
Nakladatelství Libreria Editrice Vaticana vydává knihu belgického kardinála, emeritního arcibiskupa bruselsko-malinského, teologa a biblisty, s podtitulem "Víra v moderní společnosti". Kardinál, který se účastní synody, vidí v budoucnu "církev pokornější, menší, více vyznávající a otevřenou".
Alessandro Di Bussolo - Vatican News
Lze ještě být křesťanem ve světě, který už křesťanský není? Tuto otázku si klade belgický teolog a biblista Jozef De Kesel, kardinál a emeritní arcibiskup bruselsko-malinský, jehož italský překlad knihy, která již vyšla francouzsky v roce 2021, "Foi e religion dans une société moderne", vydalo nakladatelství Libreria Editrice Vaticana s titulem, který zní: "Křesťané ve světě, který už takový není". Kardinál, který se 30. září zúčastní konzistoře a poté synody, jež bude zahájena 4. října, říká, že ano, pokud přijmeme, obydlíme a oceníme současnost takovou, jaká je. A svědčit o evangeliu ve světě s esencialitou. Tedy "hledat Boha, naslouchat jeho slovu; odpovídat mu modlitbou a liturgií, díkůvzdáním a chválou; žít v bratrské lásce a solidaritě s potřebnými". To pro kardinála De Kesela znamená, že církev se bude muset stát pokornější, menší a možná menšinovou, více vyznavačskou a misionářskou, otevřenější dialogu a solidaritě. A nadcházející synoda, která pro kardinála "přebírá ducha koncilu", jí v tomto díle, "které je především obrácením ducha", bude moci pomoci. O tomto a dalších tématech jeho knihy, svižného čtení čítajícího něco přes 130 stran, jsme hovořili s autorem.
Vaše Eminence, váš esej vychází z konstatování, že dnes již nežijeme v křesťanské společnosti, ale že to neznamená konec křesťanství. Naopak, tato krize, píšete, se může projevit jako milost a kairos pro církev. V jakém smyslu?
Ano, je to skutečně kairos. Pod jednou podmínkou: že přijmeme fakt, že už nejsme kulturním náboženstvím Západu. Žijeme ve světě, který už není homogenní křesťanskou společností, ale ve společnosti pluralitní, kde jsou spoluobčané, kteří mají jiné náboženské přesvědčení nebo nejsou věřící. V minulosti, kdy představovala náboženství všech, dokonce i v 19. století, nebyla církev nakloněna náboženské svobodě. Nyní to již není možné. Abychom mohli žít společně, je třeba respektovat druhého. Papež František to již několikrát řekl: nežijeme ve věku změny, ale ve změně epochy. Vzestup moderní kultury změnil situaci. Už nežijeme v křesťanském světě, ale prostě v saeculum, tedy ve světě. Církev není svět, ale žije mezi národy. S tím se musíme smířit. Ne proto, že jsme povinni, ale ze srdce. Církev nemusí žít v křesťanském světě a současná situace skutečně představuje kairos nikoli pro pastoraci znovudobytí, ale přítomnosti. Jako komunita mnichů z Tibhirine, kteří byli přítomni v muslimském prostředí v Alžírsku, aniž by se snažili o proselytismus, ale jako autentičtí svědkové evangelia s velkým přátelstvím a solidaritou s muslimy. Církev, která se nevnucuje. Církev pokornější, bratrštější a synodálnější. Jak se píše v prvním Petrově listu, musíme být vždy "připraveni odpovědět každému, kdo se vás ptá na naději, která je ve vás. Ale ať se tak děje s mírností a úctou". Pouze za této podmínky se současná situace stává skutečně kairem - případným časem.
Momentka z rozhovoru s kardinálem De Keselem
Zároveň vnímáte tendenci k privatizaci víry jako útok na jádro křesťanské víry. Proč?
Ve své knize vyzývám církev, aby přijala sekularizaci nikoli jako nepřítele nebo překážku našeho poslání, ale jako normální situaci, v níž církev může žít a naplňovat své poslání. Tím nechci říci, že sekularizace nepředstavuje žádný problém. Stejně jako náboženství se i sekularizace může zradikalizovat a stát se sekularismem. A v tom je velký rozdíl: sekularismus nepopírá možnost víry, ale říká, že víra nemá pro společnost žádný význam. Náboženství se stává soukromou vírou, která má význam pouze pro soukromý život. To je teze o privatizaci náboženství v sekularizované společnosti. Zároveň s obhajobou sekularizace říkám této privatizaci ne. Sekularistická mentalita požaduje, aby se církev a každé náboženství zabývalo pouze svými vlastními, takzvaně "náboženskými" problémy, ale ne velkými výzvami světa a společnosti: chudobou, nespravedlností, násilím a válkou, ekologickou krizí, migrací. Pak člověk pochopí, že tato teze o privatizaci náboženství je v radikálním rozporu s evangeliem a biblickou tradicí. Nelze oddělit lásku k Bohu od lásky k bližnímu. Tvrzením, že poselství evangelia nemá co říci k velkým společenským výzvám, ztrácí církev veškerou důvěryhodnost.
V textu několikrát citujete dokumenty II. vatikánského koncilu. V čem spočívala největší zásluha práce synodních otců, kterou označujete za prozřetelnostní?
I dnes někteří lidé koncilu vyčítají, že přivedl církev do nejistoty a krize. Jsou přesvědčeni, že bez mnoha změn, které koncil přinesl, by vše zůstalo při starém. To, že se naše společnost radikálně změnila, samozřejmě není důsledkem rozhodnutí koncilních otců. Nebyl to koncil, kdo změnil situaci. Naopak, byl svolán právě proto, že se situace změnila. Podle mého názoru je velkou zásluhou koncilu, že pomohl církvi tuto změnu přijmout. Když se podíváme na postavení církve a její mentalitu v druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století, vidíme, že církev byla skutečně ve slepé uličce. Nedokázala přijmout moderní kulturu, náboženskou svobodu, ekumenický dialog ani mezináboženský dialog. Byla to církev, která mohla žít pouze ve svém vlastním světě, ve světě křesťanském, neschopná žít ve světě, který jí nepatřil. Velkou zásluhou koncilu je, že vyjasnil vztah mezi světem a církví: o světě a církvi již nemluví jako o dvou protikladných skutečnostech. Církev se nekryje se světem, ale žije ve světě, ve světě, který je nekonečně větší než církev. Aby byl vztah mezi církví a světem srozumitelný, používám ve své knize koncept svátosti. Svátost je viditelné a účinné znamení Boží lásky. Právě to je posláním církve: být znamením Boží lásky nejen pro sebe, ale i pro svět. Koncil nám tedy otevřel dveře k pochopení, že můžeme být církví a křesťany ve světě, který už není křesťanským světem. Sekularizovaný svět není nutně překážkou pro výzvu a poslání církve.
Obálka knihy kardinála De Kesela
Hlavní otázka, na kterou se snažíte svou knihou odpovědět, zní: "Jak být misijní, aniž bychom chtěli znovu pokřesťanštit společnost?". Jakou odpověď na ni dává?
Existuje rozdíl mezi evangelizací a christianizací společnosti. Nesmíme se vracet do minulosti, ale chápat znamení doby. Naše poslání nelze zaměňovat s obnovou homogenní křesťanské civilizace. Ztratili bychom veškerou důvěryhodnost. Naším cílem by pak totiž bylo, aby všechna ostatní náboženství a víry zanikly, jak jsme to mysleli v předkoncilní době. Ale křesťanský svět už neexistuje. Spíše existuje církev, která žije uprostřed národů a vydává svědectví o Boží lásce ke všem národům a lidem. To však neznamená, že bychom neměli hlásat evangelium. Jak to dělat? Existují způsoby, které se pro evangelium nehodí. Víra je svobodnou odpovědí člověka na Boží volání. Nelze ji vnutit. Jsem přesvědčen, že my lidé nejsme schopni dát někomu jinému víru. To je Boží dílo: je to On, kdo může otevřít lidské srdce. My můžeme pouze vydávat svědectví. Slovy, ale především svým způsobem života a uváděním evangelia do praxe.
V závěru knihy si do budoucna přejte skromnější, menší, více vyznávající a otevřenou církev. Podaří se nám ji vybudovat? Pomůže nám v tom i nadcházející synoda?
To jsou čtyři opravdu důležitá slova pro budoucnost církve. Skromnější církev: v minulosti, kdy byla kulturním náboženstvím, měla také velkou moc a vliv. To už dnes neplatí, ale není to nic vážného a je to normální. Možná to prožíváme jako krizi nebo zkoušku. Ale to vše činí církev pokornější a pokora je jádrem evangelia. Menší církev, ne nutně menšinová: už nereprezentujeme všechny a už nezabíráme všechny prostory. A také více vyznávající církev, která se nebojí své identity a poslání. Která vydává svědectví o radosti evangelia. A konečně církev otevřená, která se nepřizpůsobuje všem znakům sekularizované kultury. Ale je otevřená světu a jeho výzvám a utrpení. Nevím, zda se nám to podaří, záleží na naší reakci na krizi. Pokud nebudeme připraveni se obrátit a pochopit znamení doby, věřím, že nebudeme schopni čelit výzvám. Je pravda, že se to nedá zvládnout za den. Věřím však také, že synoda může být velkou pomocí. A jejím tématem je právě obrácení a reforma církve. Synoda navazuje na ducha koncilu. Samozřejmě jsou nutné strukturální reformy, ale jde především o obrácení ducha. Není náhodou, že papež František mluví o nebezpečí klerikalismu. Synodální církev znamená vnitřně bratrštější církev a ve vztahu ke světu pokornější církev. Církev, která je otevřená těm, kdo hledají, která přijímá, nikoli odsuzuje a žije v defenzivě: a především je solidární s lidmi naší doby, s jejich nadějemi a radostmi i smutky a úzkostmi.
Kardinál De Kesel při vstupu do sídla Vatikánského rozhlasu - Vatican News
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.