Synodní výjezdní meditace: "Doufat proti naději
V neděli dopoledne se dominikánský mnich a bývalý magistr Řádu kazatelů, otec Timothy Peter Joseph Radcliffe, zamýšlel nad významem "Doufat proti naději" s těmi, kteří se zúčastní generálního shromáždění biskupské synody, jež začne ve středu 4. října.
Meditace č. 1
Doufat proti naději
1. října 2023
Když mě Svatý otec požádal, abych vedl tuto rekolekci, cítil jsem se nesmírně poctěn, ale zároveň nervózní. Jsem si hluboce vědom svých osobních omezení. Jsem starý - běloch - Zápaďan - a muž! Nevím, co je horší! Všechny tyto aspekty mé identity omezují mé chápání. Proto vás prosím o odpuštění za nedostatečnost svých slov.
Všichni jsme radikálně neúplní a navzájem se potřebujeme. Karl Barth, velký protestantský teolog, napsal o katolickém "nejen, ale i". Například Písmo a tradice, víra a skutky. Říká se o něm, že to nazývá "prokleté katolické "a", "das verdammte katholische "Und"". Proto se modlím, abychom při vzájemném naslouchání v nadcházejících týdnech a neshodách často říkali: "Ano a.....". Spíše než "ne"! To je synodální cesta. Samozřejmě, že "Ne" je také někdy nutné!

Ve druhém čtení dnešní mše svaté říká svatý Pavel Filipským: "Dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení. (Filipským 2,2). Jsme zde shromážděni, protože nejsme sjednoceni v srdci a mysli. Naprostou většinu lidí, kteří se účastnili synodálního procesu, překvapila radost. Pro mnohé z nich je to poprvé, co je církev vyzvala, aby promluvili o své víře a naději. Někteří z nás však mají z této cesty a z toho, co je čeká, strach. Někteří doufají, že se církev dramaticky změní, že přijmeme radikální rozhodnutí, například o roli žen v církvi. Jiní se právě těchto změn obávají a bojí se, že povedou jen k rozdělení, dokonce ke schizmatu. Někteří z vás by tu nejraději vůbec nebyli. Jeden biskup mi řekl, že se modlil za to, aby nebyl vybrán, aby sem přijel. Jeho modlitba byla vyslyšena! Možná jste jako syn z dnešního evangelia, který zpočátku nechce jít na vinici, ale jde!

V rozhodujících okamžicích evangelií vždy slyšíme tato slova: "Nebojte se. Svatý Jan nám říká: "Dokonalá láska zahání strach". Začněme tedy modlitbou, aby Pán osvobodil naše srdce od strachu. Pro někoho je to strach ze změny, pro jiného strach, že se nic nezmění. Jediné, čeho se musíme bát, je strach samotný[1].
Strach máme samozřejmě všichni, ale Akvinský nás učil, že odvaha znamená odmítnout nechat se zotročit strachem. Kéž jsme vždy vnímaví vůči strachu druhých, zejména těch, s nimiž nesouhlasíme. 'Stejně jako Abraham odcházíme, aniž bychom věděli, kam jdeme (Židům 11,8). Pokud však osvobodíme svá srdce od strachu, bude to nádherné nade všechny naše představy. 

Jako průvodce během této rekolekce budeme rozjímat o Proměnění Páně. Jedná se o rekolekci, kterou Ježíš poskytuje svým nejbližším učedníkům předtím, než se vydají na první synodu v životě církve, kdy společně kráčejí (syn-hodos) do Jeruzaléma. Toto ústraní bylo potřebné, protože se této cesty, kterou musí společně vykonat, obávali. Až dosud putovali po severním Izraeli. V Cesareji Filipově však Petr vyznal, že Ježíš je Kristus. Ježíš je pak vyzývá, aby s ním šli do Jeruzaléma, kde bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. To však nemohou přijmout. Petr se mu v tom snaží zabránit. Ježíš ho nazývá "satanem", "nepřítelem". Malé společenství je ochromeno. Ježíš je tedy bere s sebou na horu. Poslechněme si vyprávění svatého Marka o tom, co se stalo.

"Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. Proměnil se před nimi a jeho oděv se stal oslnivě bílým, jak by ho nikdo na zemi nedokázal vybělit. Ukázal se jim Eliáš s Mojžíšem, kteří s Ježíšem rozmlouvali. Petr pak Ježíšovi řekl: "Rabbi, je dobré, abychom tu byli; udělejme tři příbytky, jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše." Ježíš mu odpověděl: "Pane, to je dobře, že jsme tady. Nevěděl, co má říci, protože byli vyděšení. Vtom je zastínil oblak a z oblaku zazněl hlas: "To je můj Syn, ten milovaný, poslouchejte ho!" Vtom se ozval hlas: "To je můj Syn, ten milovaný, poslouchejte ho." Když se najednou rozhlédli, neviděli už s sebou nikoho, jen Ježíše." (9,2-8).

Toto útočiště jim dodá odvahu a naději vydat se na cestu. Ne vždy se to daří. Vzápětí se jim nepodaří osvobodit mladíka od zlého ducha. Hádají se o to, kdo je větší. Špatně chápou Pána. Na cestu se přesto vydávají s křehkou nadějí.

Proto se i my připravujeme na synodu tím, že se vydáváme na rekolekce, kde se podobně jako učedníci učíme naslouchat Pánu. Až se za tři dny vydáme na cestu, budeme často jako ti učedníci a budeme si navzájem nerozumět, a dokonce se budeme hádat. Ale Pán nás povede dál, ke smrti a vzkříšení církve. Prosme Pána, aby nám dal také naději: naději, že tato synoda povede k obnově církve, a ne k rozdělení; naději, že se navzájem sblížíme jako bratři a sestry. To je naše naděje nejen pro katolickou církev, ale pro všechny naše pokřtěné bratry a sestry. Lidé mluví o "ekumenické zimě". My doufáme v ekumenické jaro.

Shromažďujeme se také v naději pro lidstvo. Budoucnost vypadá chmurně. Ekologická katastrofa hrozí zničením našeho domova. Letos v létě svět zachvátily požáry a záplavy. Malé ostrovy začínají mizet pod hladinou moře. Miliony lidí jsou na cestách a prchají před chudobou a násilím. Nedaleko odtud se ve Středozemním moři utopily stovky lidí. Mnoho rodičů odmítá přivést děti do světa, který se zdá být odsouzen k zániku. V Číně nosí mladí lidé trička s nápisem "Jsme poslední generace". Shromážděme se v naději pro lidstvo, zejména v naději pro mladé.

Nevím, kolik máme na synodě rodičů, ale děkuji vám, že se staráte o naši budoucnost. Po náročném pobytu v Jižním Súdánu na hranicích s Kongem jsem letěl zpět do Británie vedle dítěte, které osm hodin bez přestání křičelo. Stydím se přiznat, že jsem měl vražedné myšlenky! Ale co je úžasnější kněžská služba než vychovávat děti a snažit se otevřít jejich mysl a srdce příslibu života. Rodiče a učitelé jsou služebníky naděje.

A tak se shromažďujeme v naději pro církev a pro lidstvo. Zde je však potíž: Máme protichůdné naděje! Jak tedy můžeme doufat společně? V tom jsme na tom stejně jako učedníci. Matka Jakuba a Jana doufala, že budou ve slávě sedět po Pánově levici a pravici, a tak vytlačí Petra; i v nejužším kruhu Ježíšových přátel panuje rivalita. Jidáš pravděpodobně doufal ve vzpouru, která by Římany vyhnala. Někteří z nich pravděpodobně doufali, že je prostě nezabijí. Ale oni kráčejí dál společně. Jakou společnou naději tedy můžeme mít my?

Při poslední večeři dostali naději, kterou si nedokázali představit: Kristovo tělo a jeho krev, novou smlouvu, věčný život. Ve světle této eucharistické naděje se všechny jejich protichůdné naděje musely zdát jako nic, kromě Jidáše, který si zoufal. To je to, co svatý Pavel nazývá "nadějí proti naději" (Řím 4,18), nadějí, která přesahuje všechny naše naděje.

I my jsme se shromáždili jako učedníci u poslední večeře, nikoli jako politická debatní síň, která soutěží o vítězství. Naše naděje je eucharistická. Poprvé jsem zahlédl, co to znamená, ve Rwandě v roce 1993, kdy problémy teprve začínaly. Měli jsme v plánu navštívit naše sestry dominikánky na severu, ale belgický velvyslanec nám řekl, že máme zůstat doma. Země byla v plamenech. Ale já jsem byl mladý a pošetilý. Teď jsem starý a pošetilý! Toho dne jsme viděli strašné věci: Nemocniční oddělení plné malých dětí, které miny a bomby připravily o končetiny. Jedno dítě přišlo o obě nohy, ruku a oko. Jeho otec seděl vedle něj a plakal. Šel jsem plakat do křoví, doprovázen dvěma dětmi, z nichž každé poskakovalo na jedné noze.

Šly jsme za sestrami, ale co jsem mohl říct? Tváří v tvář takovému nesmyslnému násilí člověk nemá slov. Pak jsem si vzpomněl na Pánova slova: 'Udělejte to na mou památku.' Je nám dáno něco udělat. Při Poslední večeři se zdálo, že nemáme žádnou budoucnost. Jediné, co nás zřejmě čekalo, bylo selhání, utrpení a smrt. A v této nejtemnější chvíli Ježíš učinil nejnadějnější gesto v dějinách světa: 'Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To je má krev, která se za vás vylila. To je naděje, která nás volá za hranice všech rozdělení.

Jeden z mých bratří na východě Ukrajiny šel sloužit mši svatou za některé sestry, které se stěhovaly. Všechno bylo zabalené. Jediné, co mohli nabídnout místo patény, byl červený plastový talíř. Napsal: "Tak nám Bůh ukázal, že je s námi. 'Sedíte ve sklepě, ve vlhku a plísni, ale já jsem s vámi - na červeném dětském talíři, a ne na zlaté paténě."". To je eucharistická naděje této synodální cesty. Pán je s námi.

Naděje eucharistie se týká toho, co je za hranicemi naší představivosti / Kniha Zjevení: "Hle, nesmírný zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, lidí a jazyků. Všichni stáli před trůnem a před Beránkem, zahaleni do bílých rouch, a v rukou drželi palmové ratolesti. A volali mocným hlasem: 'Spása patří našemu Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi'" (Zj 7,9nn). To je naděje, kterou učedníci zahlédli na hoře v proměněném Pánu. Díky ní se rozpor mezi našimi nadějemi zdá být nepatrný, téměř absurdní. Jsme-li skutečně na cestě do Království, záleží opravdu na tom, zda se řadíte k takzvaným tradicionalistům, nebo progresivistům? Dokonce i rozdíly mezi dominikány a jezuity blednou do bezvýznamnosti! Naslouchejme mu tedy, sestupme z hory a s důvěrou kráčejme dál. Největší dary přijdou od těch, s nimiž nesouhlasíme, pokud se jim odvážíme naslouchat.

Během naší synodální cesty se můžeme obávat, zda něčeho dosáhneme. Média pravděpodobně usoudí, že to všechno byla jen ztráta času, jen slova. Budou hledat, zda byla přijata odvážná rozhodnutí asi ve čtyřech nebo pěti ožehavých tématech. Ale zdá se, že učedníci na oné první synodě, kteří kráčeli do Jeruzaléma, ničeho nedosáhli. Dokonce se snažili zabránit uzdravení slepého Bartimaia. Zdálo se, že jsou zbyteční. Když se kolem Ježíše shromáždí obrovský hladový zástup, učedníci se Pána ptají: "Jak je možné nasytit tyto lidi chlebem tady na poušti?". Ježíš se jich ptá, co mají, jen sedm chlebů a několik ryb (Mk 8,1-10). To je víc než dost. Pokud na této synodě štědře rozdáme vše, co máme, bude to víc než dost. Pán žně se postará.

Vedle našeho převorství v Bagdádu se nachází domov pro opuštěné děti všech vyznání, který vedou sestry Matky Terezy. Nikdy nezapomenu na malou Nuru, asi osmiletou, která se narodila bez rukou a nohou a lžičkou v ústech krmila mladší děti. Člověk se může ptát, jaký smysl mají drobné skutky dobra ve válečné zóně. Mají nějaký význam? Nejsou to jen náplasti na hnijící tělo? Děláme malé dobré skutky a nechme Pána úrody, ať nám přinese ovoce, jaké si přeje. Dnes se scházíme na svátek svaté Terezie z Lisieux. Narodila se před 150 lety. Vyzývá nás, abychom následovali její "malou cestu", která vede do Království. Řekla: "Pamatujte, že v Božích očích není nic malé. 

Italský Žid Primo Levi dostával v Osvětimi každý den od Lorenza podíl chleba. Napsal: "Myslím, že to, že jsem dnes naživu, je skutečně Lorenzova zásluha, a to ani ne tak kvůli jeho materiální pomoci, jako spíš kvůli tomu, že mi svou přítomností, svým přirozeným a prostým způsobem dobra neustále připomínal, že stále existuje svět mimo ten náš, něco a někdo, kdo je stále čistý a celistvý, ne zkažený, ne divoký... něco, co je těžké definovat, vzdálená možnost dobra, ale pro co stojí za to přežít. Díky Lorenzovi se mi podařilo nezapomenout, že i já sám jsem člověk."[2] Malá porce chleba mu zachránila duši.

Poslední slova svatého Davida, patrona Walesu, zněla: "Dělejte dobře jednoduché věci. Doufáme, že všechny drobné skutky, které na této synodě vykonáme, přinesou ovoce, které si ani nedokážeme představit. Té poslední noci se Ježíš odevzdal učedníkům: "Dávám vám sám sebe". Během této synody se s eucharistickou velkorysostí podělme nejen o svá slova a přesvědčení, ale i o sebe. Otevřeme-li si navzájem svá srdce, stanou se úžasné věci. Učedníci shromažďují všechny kousky chleba a ryb, které zbyly po nasycení pěti tisíc lidí. Nic se neztratí.

Poslední poznámka. Petr se snaží zabránit Ježíšovi v cestě do Jeruzaléma, protože mu to nedává smysl. Je absurdní jít tam, aby byl zabit. Zoufalství není pesimismus. Je to hrůza z toho, že nic už nedává smysl. A naděje není optimismus, ale důvěra, že všechno, co žijeme, všechny naše zmatky a bolesti, se nějak ukáže jako smysluplné. Věříme, že, jak říká svatý Pavel: "Nyní vím jen zčásti, pak pochopím, jak jsem byl pochopen." (1 Kor 13,12).

Nesmyslné násilí ničí veškerý smysl a zabíjí naše duše. Když svatý Oscar Romero, arcibiskup ze San Salvadoru, navštívil místo masakru salvadorské armády, narazil na tělo malého chlapce ležícího v příkopu: "Byl to jen kluk, na dně příkopu, tváří vzhůru. Bylo vidět díry po kulkách, modřiny po úderech a zaschlou krev. Oči měl otevřené, jako by se ptal na důvod své smrti a nechápal[3]. Přesto právě v tomto okamžiku objevil smysl svého života a výzvu vzdát se ho. Ano, bál se až do konce. Jeho mrtvé tělo bylo nasáklé potem, když pohlédl na muže, který se ho chystal zabít. Ale už nebyl otrokem strachu.

Doufám, že na této synodě nedojde k násilí! Často si však budeme asi říkat, jaký to všechno má smysl, ale pokud mu budeme naslouchat a budeme naslouchat jeden druhému, pochopíme, kudy dál. To je naše křesťanské svědectví ve světě, který často ztrácí důvěru v to, že lidská existence má nějaký smysl. Shakespearův Macbeth tvrdí, že život je jen pohádka, "kterou vypráví idiot, plná zvuku a vzteku, která nic neznamená[4]". Společným přemýšlením a modlitbami o velkých problémech, kterým církev a svět čelí, však dosvědčujeme svou naději v Pána, který dává smysl každému lidskému životu.

Každá křesťanská škola je svědectvím naší naděje ve "světlo, které svítí ve tmě a tma ho nepřemohla" (Jan 1,5). V Bagdádu založili dominikáni akademii, jejíž motto zní: "Zde nejsou zakázány žádné otázky". Uprostřed válečné zóny svědčí škola o naší naději, že nesmyslné násilí nebude mít poslední slovo. Homs v Sýrii je město z velké části zničené nesmyslným násilím. Ale tam jsme uprostřed trosek objevili katolickou školu. Tu holandský jezuita Franz van der Lugt odmítl opustit navzdory výhrůžkám smrtí. Byl zastřelen, když seděl na zahradě. Našli jsme však starého egyptského jezuitu, který stále vyučoval. Školil další generaci dětí, aby se dál snažily pochopit smysl svého života. Tak vypadá naděje.
Takže, moji bratři a sestry, možná nás rozdělují různé naděje. Ale budeme-li naslouchat Pánu a jeden druhému a snažit se pochopit jeho vůli pro církev a svět, budeme sjednoceni v naději, která překonává naše neshody, a necháme se zasáhnout tím, koho svatý Augustin nazval onou "krásou tak starobylou a tak novou... Ochutnal jsem tě a nyní po tobě hladovím a žízním; dotkl ses mě a já jsem zahořel pro tvůj pokoj."[5] V příštím sezení se podíváme na další způsob, jakým můžeme být rozděleni, a to naším chápáním toho, jakým domovem je církev.

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/retreat-day-1-radcliffe-first-meditation.html