Synodní rekolekce Meditace: "Duch pravdy
V úterý dopoledne se dominikánský mnich a bývalý magistr Řádu kazatelů, otec Timothy Radcliffe, zamýšlel nad významem "Ducha pravdy" s těmi, kteří se zúčastní generálního shromáždění biskupské synody, jež začne ve středu 4. října.
Meditace č. 6, Duch pravdy, 3. října 2023
Učedníci vidí Pánovu slávu a svědectví Mojžíše a Eliáše. Nyní se odvažují sestoupit z hory a jít do Jeruzaléma. V dnešním evangeliu (Lk 9. 51 - 56) je vidíme na cestě. Setkávají se se Samaritány, kteří jim odporují, protože jdou do Jeruzaléma. Bezprostřední reakcí učedníků je přivolání ohně z nebe a jejich zničení. Vždyť právě viděli Eliáše a ten právě tohle udělal Baalovým prorokům! Pán je však kárá. Stále ještě nepochopili cestu, na kterou je Pán vede.
Během následujících tří týdnů můžeme být v pokušení svolat oheň z nebe na ty, s nimiž nesouhlasíme! Naše společnost je plná spalujícího hněvu. pán nás vyzývá, abychom takové destruktivní choutky z našeho setkání vyloučili.

Tento všudypřítomný hněv pramení ze strachu, ale my se nemusíme bát. Pán slíbil Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. V noci před svou smrtí Ježíš řekl: "Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až přijde Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy; nebude totiž mluvit sám od sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít." (Jan 16. 12 - 13).

Ať už nás na cestě čekají jakékoli konflikty, jsme si jisti jedním: Duch pravdy nás vede ke vší pravdě. Nebude to však snadné. Ježíš učedníky varuje: "Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Petr v Cesareji Filipově nemohl snést, že Ježíš musí trpět a zemřít. V tento poslední večer před Ježíšovou smrtí Petr neunesl pravdu, že Ježíše zapře. Být uveden do pravdy znamená slyšet věci, které jsou nepříjemné.
Jakým pravdám dnes těžko čelíme? Je hluboce bolestné čelit rozsahu sexuálního zneužívání a korupce v církvi. Připadalo mi to jako noční můra, ze které člověk doufá, že se probudí. Pokud se však odvážíme této hanebné pravdě čelit, pravda nás osvobodí. Ježíš slibuje, že "budete mít bolesti, ale vaše bolesti se promění v radost" (v. 20), jako když rodí žena. Tyto dny synody budou někdy bolestivé, ale pokud se necháme vést Duchem, budou to porodní bolesti znovuzrozené církve.
To je naše svědectví společnosti, která také utíká před pravdou. Básník T. S. Eliot řekl: "Lidský druh nesnese příliš mnoho reality[1]". Směřujeme k ekologické katastrofě, ale naši političtí představitelé většinou předstírají, že se nic neděje. Náš svět je ukřižován chudobou a násilím, ale bohaté země nechtějí vidět miliony našich bratrů a sester, kteří trpí a hledají domov.
Západní společnost se bojí čelit pravdě, že jsme zranitelné smrtelné bytosti, muži a ženy z masa a kostí. Utíkáme před pravdou o své tělesné existenci a předstíráme, že se můžeme identifikovat, jak chceme, jako bychom byli jen mysli. Kultura zrušení znamená, že lidé, s nimiž nesouhlasíme, musí být umlčeni, ne-platformováni, stejně jako učedníci chtěli přivolat oheň na Samaritány, kteří nepřijali Ježíše. Jaké jsou bolestné pravdy, kterým se naši bratři a sestry z kontinentů bojí čelit? Nepřísluší mi to říkat.
Pokud se odvážíme být pravdiví o tom, kdo jsme, smrtelné zranitelné lidské bytosti a bratři a sestry v církvi, která byla vždy hrdinská a zkažená, budeme mluvit s autoritou ke světu, který stále touží po pravdě, i když se bojí, že je nedosažitelná. K tomu je zapotřebí odvaha, která pro Tomáše Akvinského znamenala fortitudo mentiis, sílu mysli vidět věci takové, jaké jsou, žít v reálném světě. Básnířka Maya Angelou řekla: "Odvaha je nejdůležitější ze všech ctností, protože bez odvahy nemůžete důsledně praktikovat žádnou jinou ctnost[2]".
Když se svatý Oscar Romero vrátil domů do Salvadoru, imigrační úředník mu řekl: "Tady je pravda. Tváří v tvář smrti byl pravdivý. Když seděl na lavičce, zeptal se přítele, zda se bojí smrti. Přítel odpověděl, že ne. Romero odpověděl: "Ale já se bojím. Bojím se smrti. Právě tato pravdivost učinila jeho mučednickou smrt tak krásnou. Od chvíle, kdy se podíval na zohavené tělo svého jezuitského přítele Rutilia, věděl, co ho čeká. Když byl umučen, zjistilo se, že jeho tělo je pokryté potem. Zdá se, že viděl muže, který se ho chystal zabít, a neutekl.
Té poslední noci Ježíš varoval své učedníky, že pokud patří jemu, pravému vinnému kmeni, budou ořezáni, aby nesli více ovoce. V této synodě můžeme mít pocit, že jsme prořezáváni! Je to proto, abychom nesli více ovoce. Může to znamenat, že jsme prořezáváni od iluzí a předsudků, které o sobě navzájem máme, prořezáváni od svých strachů a úzkoprsých ideologií. Prořezáváme se od své pýchy.
Jeden z mých mladých bratří mě vybídl, abych na tomto místě promluvil osobně, i když jsem se zdráhal to udělat. Před několika lety jsem podstoupil rozsáhlou operaci rakoviny čelisti. Trvala sedmnáct hodin. Pět týdnů jsem byl v nemocnici, nemohl jsem jíst ani pít. Často jsem byl zmatený, kde jsem a kdo jsem. Byl jsem zbaven důstojnosti a zcela závislý na ostatních lidech i v těch nejzákladnějších potřebách. Bylo to strašné ořezávání. Bylo to také požehnání. V této chvíli bezmoci jsem si nemohl dělat žádné nároky na důležitost, žádné úspěchy. Byl jsem jen dalším nemocným člověkem na lůžku na oddělení, který nemá co nabídnout. Nemohl jsem se ani modlit. Tehdy se mi o něco více otevřely oči pro naprosto bezplatnou, nezaslouženou lásku Pána. Nemohl jsem udělat nic, čím bych si ji zasloužil, a bylo úžasné, že jsem to nemusel dělat.
Duch je v každém z nás a společně nás vede ke vší pravdě. Byl jsem vysvěcen velkým biskupem Butlerem, jediným člověkem na Druhém vatikánském koncilu, který uměl perfektně ciceronskou latinu! S oblibou říkával: "Nebojme se, že pravda může ohrozit pravdu[3]". Je-li to, co říká jiný, skutečně pravda, nemůže to ohrozit pravdu, které si vážím. Musím otevřít své srdce a mysl prostornosti božské pravdy. Pokud se domnívám, že to, co říká druhý, není pravda, musím to samozřejmě s patřičnou pokorou říci. Němčina má krásné slovo zwischenraum. Pokud mu rozumím, znamená to, že plnost pravdy je v prostoru mezi námi, když spolu hovoříme. Boží tajemství se vždy zjevuje v prázdném prostoru, od prázdného prostoru mezi křídly cherubínů na arše úmluvy až po prázdný hrob.
Střet zdánlivě neslučitelných pravd může být bolestný a zlý. Vzpomeňme si na vyprávění svatého Pavla o jeho konfliktu se svatým Petrem v Antiochii, jak o něm vypráví List Galaťanům: "Když Kéfas přišel do Antiochie, postavil jsem se mu tváří v tvář!". (2.11). Vzájemně si však podali pravici společenství a Svatý stolec na oba pohlíží jako na zakladatele! Byli spojeni ve smrti jako mučedníci.

Musíme hledat způsoby, jak říkat pravdu, aby ji druhý člověk mohl slyšet, aniž by se cítil zdemolovaný. Vzpomeňme si na to, jak se Petr setkal s Ježíšem na pláži v 21. kapitole Janova evangelia. Poslední večer před Ježíšovou smrtí se Petr chlubil, že miluje Pána víc než všichni ostatní. Krátce nato však Pána třikrát zapřel, což byl nejostudnější okamžik v jeho životě. Na pláži ho Ježíš nezatlouká, že selhal. Jemně, možná s úsměvem, se ho třikrát zeptá: "Miluješ mě víc než tito ostatní? S nekonečnou laskavostí pomáhá Petrovi třikrát odčinit jeho trojí zapření. Vyzývá ho, aby se postavil pravdě s veškerou něhou lásky. Dokážeme se navzájem vyzývat s takovou něžnou opravdovostí?

Americká básnířka Emily Dickinsonová dává dobrou radu:

Řekni celou pravdu, ale postupně - Opatrně a krutě.

Odpusťte mi, že cituji poezii. Může být tak těžké ji přeložit. Jejím smyslem je, že pravda se někdy říká nejúčinněji, když se tak děje opatrně, tak, aby ji ten druhý mohl uslyšet. Když někomu řeknete, že je patriarchální dinosaurus, nejspíš mu to nepomůže! Samozřejmě to bude někdy ještě bolet. Ale papež František řekl: "Mluvte pravdu, i když je to nepříjemné[4]". 
To od nás všech bude vyžadovat určitou ztrátu kontroly. Ježíš říká Petrovi: "Vpravdě ti říkám, že když jsi byl mladší, sám sis zapínal opasek a chodil, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, natáhneš ruce a někdo jiný ti připne pás a odvede tě tam, kam si nepřeješ. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí chce oslavit Boha." (Jan 21,18)
Pokud bude mít synoda spíše dynamiku modlitby než parlamentu, bude po nás všech chtít, abychom se vzdali kontroly, dokonce abychom jakoby umíralli. Dovolit Bohu být Bohem. V Evangelii gaudium Svatý otec napsal: "Není větší svobody než nechat se vést Duchem svatým, zříci se každé snahy vše plánovat a kontrolovat do posledního detailu a místo toho se jím nechat osvítit, vést a usměrňovat, vést nás, kam on chce." (280). Vzdát se kontroly neznamená nedělat nic! Protože církev byla do značné míry strukturou kontroly, je někdy zapotřebí silných zásahů, abychom nechali Ducha svatého, aby nás zavedl tam, kam nás nikdy nenapadlo jít.
Máme hluboký instinkt držet se kontroly, a proto se synody mnozí obávají. O Letnicích sestoupil Duch svatý mocně na učedníky, kteří byli posláni až na konec země. Místo toho se však apoštolové usadili v Jeruzalémě a nechtěli odejít. Až pronásledování jim ulehčilo vylézt z hnízda a poslat je pryč z Jeruzaléma! Tvrdá láska! Nad mou kanceláří v Santa Sabině si každoročně staví hnízdo poštolky. Přišel čas, kdy rodiče vyhodili mladé ptáky z hnízda, takže museli odletět, nebo zahynout. Když jsem seděl u svého stolu, viděl jsem, jak se snaží udržet ve vzduchu! Duch svatý nás někdy vykopne z hnízda a přikáže nám letět! Třepeme se v panice, ale poletíme!
V Getsemanech se Ježíš vzdává vlády nad svým životem a svěřuje ho Otci. Ne jak já chci! Když jsem byl mladý řeholník, zůstal v komunitě jeden francouzský dominikán, který byl dělnickým knězem. Chystal se do Indie sloužit nejchudším z chudých a přijel do Oxfordu, aby se naučil bengálsky. Zeptal jsem se ho, co má v úmyslu dělat: "Jaký je tvůj plán?" Odpověděl mi: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Odpověděl: "Jak to mohu vědět, dokud mi to neřeknou chudí?".
Jako mladý provinciál jsem navštívil dominikánský klášter, který se blížil ke konci. Zůstaly v něm jen čtyři starobylé mnišky. Doprovázel mě předchozí provinciál Petr. Když jsme jeptiškám řekli, že budoucnost kláštera se zdá být velmi nejistá, jedna z nich řekla: "Ale Timoteji, náš drahý Pán by přece nenechal náš klášter zaniknout, že ne?" "Ne," odpověděl jsem. Petr okamžitě odpověděl: "Sestro, nechal zemřít svého syna. Tak můžeme nechat věci zemřít ne v zoufalství, ale v naději, abychom dali prostor novému.
Svatý Dominik se snažil předat řízení řádu bratřím, protože každý z nich přijal Ducha svatého. Být veden Duchem svatým tedy znamená být osvobozen od kultury kontroly. V naší společnosti je vůdcovství především o tom, aby si člověk udržel ruce na pákách moci. Papež svatý Jan XXIII. žertoval, že každý večer říká Bohu: "Papež teď musí jít spát, a tak se ty, Bože, musíš na pár hodin postarat o církev." Vždyť papež je přece věrný Bohu. Jak dobře chápal, vedení někdy znamená vzdát se kontroly.
Instrumentum laboris nás vyzývá k "přednostní volbě pro mladé". (např. B.2.1.). Každý rok si připomínáme, že Bůh k nám přišel jako dítě, novorozeně. Důvěra v mladé je neodmyslitelnou součástí křesťanského vedení. Mladí tu nejsou proto, aby zaujali místa nás starých, ale aby dělali to, co si my neumíme představit. Když svatý Dominik vyslal své mladé novice kázat, někteří mniši ho varovali, že je ztratí. Dominik jim odpověděl: "Vím jistě, že moji mladíci vyjdou a vrátí se, budou vysláni a vrátí se, ale vaši mladíci budou drženi pod zámkem a budou stále vycházet[5]. 
Nechat se vést Duchem do veškeré pravdy znamená opustit současnost a důvěřovat, že Duch zplodí nové instituce, nové formy křesťanského života, nové služby. V průběhu posledních dvou tisíciletí Duch svatý působil při vytváření nových způsobů bytí církve, od pouštních otců a matek přes řeholní řády ve třináctém století až po jezuity v době protireformace! Nová církevní hnutí v minulém století. Musíme nechat Ducha svatého, aby tvořivě působil v našem středu s novými způsoby bytí církve, které si nyní nedokážeme představit, ale mladí snad ano! Poslouchejte ho, řekl hlas na hoře. To zahrnuje i naslouchání mladým, v nichž žije a mluví Pán (Mt 11,28).
Jak jsme viděli, uvedení do pravdy není jen otázkou racionálních argumentů. Nejsme jen mozky. Navzájem se otevíráme tomu, kým jsme, svému zranitelnému lidství. Svatý Tomáš Akvinský miloval Aristotelův výrok, že "Anima est quodammodo omnia": "Duše je svým způsobem všechno". Hluboce poznáváme tím, že otevíráme své bytí tomu, co je jiné. Necháváme se dotýkat a měnit setkáním s druhým. Plnost pravdy, do níž nás Duch svatý vede, není nezaujaté poznání, které zkoumá z odstupu. Je to víc než jen propoziční poznání. Je neoddělitelná od proměňující lásky (IL A.1 27). Dominikánská cesta spočívá v tom, že skrze poznání dospíváme k lásce. Františkánský způsob říká, že skrze milování docházíme k poznání. Obojí je správné.
Tajemství, do něhož jsme vedeni, se týká lásky, která je zcela bez soupeření. Vše, co má Otec, je dáno Synovi a Duchu svatému. Dokonce i rovnost. Podílet se na božském životě znamená být osvobozen od veškeré rivality a soupeření. Je to tatáž božská láska, osvobozená od veškeré rivality, kterou bychom se měli během této synody navzájem milovat. Svatý Jan napsal: "Ti, kdo říkají: 'Miluji Boha', a nenávidí své bratry nebo sestry, jsou lháři; neboť kdo nemiluje bratra nebo sestru, které viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl." (1 Jan 4,20)
Cesta k plnosti pravdy je neoddělitelná od učení se milovat. K hluboké změně dojde pouze tehdy, když se snaha o pochopení Pánovy vůle proplétá s dvojitou šroubovicí učení se milovat ty, které považujeme za obtížné. To bude těžké sdělit lidem, kteří zde nejsou. Opravdu se všichni tito lidé vydali na tak dlouhou cestu a s velkými náklady jen proto, aby se měli rádi? Praktická rozhodnutí jsou samozřejmě nevyhnutelná a nutná. Musí však vycházet z osobní a komunitní proměny toho, kým jsme, jinak jsou pouhou administrativou.
Představte si radost z toho, že jsme osvobozeni od veškerého vzájemného soupeření, takže čím více hlasu mají laici, neznamená to, že biskupové odešli, nebo že čím více se ženám dostává autority, neznamená to, že muži mají méně, nebo že čím více uznání se dostává našim africkým bratřím a sestrám, nesnižuje to autoritu církve v Asii nebo na Západě.
To od každého z nás vyžaduje hlubokou pokoru, když s důvěrou očekáváme Boží dary. Simone Weilová byla francouzská židovská mystička, která zemřela v roce 1943 a která na své cestě za pravdou došla k tomu, že "věřím v Boha, Trojici, vykoupení, eucharistii a učení evangelia"[6]. Napsala, že "nejcennější dary nezískáváme tím, že je jdeme hledat, ale tím, že na ně čekáme... Tento způsob hledání je v první řadě pozorný. Duše se vyprazdňuje ze všech svých obsahů, aby přijala člověka, na kterého se dívá, takového, jaký je, v celé jeho pravdě[7]".
Necháme-li se vést Duchem pravdy, budeme nepochybně argumentovat. Někdy to bude bolestné. Budou se vyskytovat pravdy, kterým bychom raději nechtěli čelit. Ale budeme uvedeni o něco hlouběji do tajemství Boží lásky a poznáme takovou radost, že nám lidé budou závidět, že jsme tady, a budou toužit zúčastnit se příštího zasedání synody!
[1] Burnt Norton, Čtyři čtvrti
[2] Shromáždění, Conrwell, 24. května 2008.
[3] Ne timeamus quod veritas veritati noceat'.
[4] 25. ledna 2023
[5] pozn. red. Simon Tugwell OP Early Dominicans: selected writings Ramsey N.J., 1982 s. 91.
[6] S. PÉTREMENT, La vita di Simone Weil, Adelphi, Milano 2010, str. 646.
[7] Čekání na Boha, přel. Emma Crauford, Londýn 1959, s. 169

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/synod-retreat-meditation-the-spirit-of-truth-radcliffe.html