Synodní rekolekční meditace: "Přátelství"
V pondělí dopoledne se dominikánský mnich a bývalý magistr Řádu kazatelů, otec Timothy Radcliffe, zamýšlel nad významem "přátelství" s těmi, kteří se zúčastní generálního shromáždění biskupské synody, jež začne ve středu 4. října.
Meditace č. 3
'Přátelství'
2. října 2023
V noci před svou smrtí se Ježíš modlil ke svému Otci: "Ať jsou jedno, jako my jsme jedno." (Jan 17,11). Od počátku však téměř v každém dokumentu Nového zákona vidíme učedníky rozdělené, rozhádané, vzájemně se exkomunikující. Sešli jsme se na této synodě, protože i my jsme rozděleni a doufáme a modlíme se za jednotu srdce a mysli. To by mělo být naším vzácným svědectvím ve světě, který je rozervaný konflikty a nerovností. Kristovo tělo by mělo ztělesňovat pokoj, který Ježíš slíbil a po kterém svět touží.
Včera jsem se zabýval dvěma zdroji rozdělení: Naše protichůdné naděje a různé vize církve jako domova. Není však třeba, aby nás tato napětí rozdělovala: Jsme nositeli naděje, která přesahuje naději, a prostorného domova Království, v němž nám Pán říká, že je "mnoho příbytků" (Jan 14,1).
Samozřejmě ne každá naděje nebo názor je oprávněný. Ale ortodoxie je prostorná a hereze úzká. Pán vyvádí své ovce z malé ohrady ovčince na široce otevřené pastviny naší víry. O Velikonocích je vyvede z malé uzavřené místnosti do neomezeného Božího prostoru, "Boží hojnosti[1]".

Naslouchejme mu tedy společně. Ale jak? Jeden německý biskup byl znepokojen "kousavým tónem" během jejich synodálních diskusí. Řekl, že se podobaly "spíše rétorické výměně slovních úderů" než spořádané debatě."[2] Spořádané racionální debaty jsou samozřejmě nutné. Jako dominikán bych nikdy nemohl popřít význam rozumu! Ale je třeba víc, pokud se chceme dostat za hranice našich rozdílů. Ovce důvěřují hlasu Pána, protože je to hlas přítele. Tato synoda bude plodná, pokud nás povede k hlubšímu přátelství s Pánem i mezi sebou navzájem.
V noci před svou smrtí se Ježíš obrátil k učedníkům, kteří se ho chystali zradit, zapřít a opustit, se slovy: "Nazývám vás přáteli". (Jan 15,15). Objímá nás uzdravující Boží přátelství, které odemyká dveře vězení, jež si sami vytváříme. "Neviditelný Bůh mluví k mužům a ženám jako k přátelům" (II. vatikánský koncil, Dei Verbum, 2). Otevřel nám cestu do věčného přátelství Trojice. Toto přátelství nabídl svým učedníkům, celníkům a prostitutkám, právníkům a cizincům. Byla to první ochutnávka Království.
Starý zákon i klasické Řecko a Řím považovaly takové přátelství za nemožné. Přátelství existovalo pouze mezi dobrými lidmi. Přátelství se zlými bylo považováno za nemožné. Jak říká Žalm 26: "Nenávidím společnost zlých lidí a se zlými nechci sedět" (v. 23). Se špatnými se přátelství neuzavírá, protože ti spolupracují jen na zlých skutcích. Náš Bůh však byl vždy nakloněn šokujícím přátelstvím. Miloval Jákoba, podvodníka, a Davida, vraha a cizoložníka, a Šalomouna, modláře.
Také přátelství bylo možné jen mezi sobě rovnými. Milost nás však pozvedá do Božího přátelství. Akvinský říká solus Deus deificat, "pouze Bůh nás může učinit podobnými Bohu."[i] Dnes je svátek andělů strážných, kteří jsou znamením jedinečného přátelství, jež má Bůh ke každému z nás. Svatý otec o svátku Andělů strážných řekl: "Nikdo necestuje sám a nikdo by si neměl myslet, že je sám[3]". Když putujeme, každého z nás objímá božské přátelství.
Hlásání evangelia nikdy není jen sdělování informací. Je to akt přátelství. Před sto lety Vincent McNabb OP řekl: "Milujte ty, kterým kážete. Pokud to neděláte, nekážete. Kážete sami sobě. O svatém Dominikovi se říkalo, že ho všichni milovali, protože on miloval všechny. Svatá Kateřina Sienská byla obklopena okruhem přátel: muži i ženami, laiky i řeholníky. Říkalo se jim Caterinati, Kateřinští lidé. Svatý Martin de Porres je často zobrazován s kočkou, psem a myší, jak jedí z jednoho talíře. Pěkný obraz řeholního života!
Ve Starém zákoně nebylo přátelství mezi muži a ženami jednoduché. Království vstoupilo s Ježíšem obklopeným jeho přáteli, muži i ženami. I dnes mnoho lidí pochybuje o možnosti jakéhokoli nevinného přátelství mezi muži a ženami. Muži se bojí obvinění, ženy se bojí mužského násilí, mladí se bojí zneužití. Měli bychom ztělesňovat velkorysé Boží přátelství.

Evangelium tedy hlásáme prostřednictvím přátelství, která přesahují hranice. Bůh dosáhl přes hranice mezi Stvořitelem a stvořením. Jaká nemožná přátelství můžeme navázat my? Když byl blahoslavený Pierre Claverie v roce 1981 vysvěcen na biskupa v alžírském Oranu, řekl svým muslimským přátelům: "I vám vděčím za to, čím jsem dnes. S vámi jsem se při studiu arabštiny naučil především mluvit a rozumět jazyku srdce, jazyku bratrského přátelství, kde spolu komunikují rasy a náboženství... Věřím totiž, že toto přátelství pochází od Boha a vede k Bohu."[4] Všimněte si, přátelství z něj udělalo to, čím byl!
Právě pro toto přátelství byl zavražděn teroristy spolu s mladým muslimským přítelem Mohamedem Bouckichim. Po jeho blahořečení byla o jejich přátelství uvedena divadelní hra Pierre et Mohamed. Mohamedova matka hru o smrti svého syna sledovala a políbila herce, který ho hrál.
Dobrá zpráva, kterou mladí čekají, že od nás uslyší, je, že Bůh k nim natahuje ruku v přátelství. Zde je přátelství, po kterém touží a které hledají na Instagramu a TikToku. Když jsem byl teenager, přátelil jsem se s katolickými kněžími. S nimi jsem objevil radost z víry. Bohužel krize sexuálního zneužívání učinila taková přátelství podezřelými. Více než o sexuální hřích jde o hřích proti přátelství. Nejhlubší kruh v Dantově Pekle byl vyhrazen těm, kdo zradí přátelství.
Základem všeho, co budeme na této synodě dělat, by tedy měla být přátelství, která vytvoříme. Nevypadá to moc. Nebude se to dostávat na titulní stránky médií. 'Přijeli až do Říma, aby navázali přátelství! Jaká škoda!' Ale právě přátelstvím uskutečníme přechod od 'Já' k 'My' (IL A. 1. 25). Bez něj nedosáhneme ničeho. Když se anglikánský arcibiskup z Canterbury Robert Runcie setkal se svatým Janem Pavlem II. byl zklamán, že se nezdá, že by bylo dosaženo nějakého pokroku směrem k jednotě. Papež mu však řekl, aby si věřil. "Afektivní kolegialita předchází efektivní kolegialitě.
Instrumentum laboris poukazuje na osamělost mnoha kněží a na "jejich potřebu péče, přátelství a podpory". (B. 2.4., b). Jádrem kněžského povolání je umění přátelství. Jedná se o věčné, rovné přátelství našeho Trojjediného Boha. Pak se veškerý jed klerikalismu rozplyne. Rodičovské povolání může být také osamělé a potřebuje udržující přátelství.
Přátelství je tvůrčí úkol. V angličtině říkáme, že se zamilováváme, ale navazujeme přátelství. Ježíš se po podobenství o milosrdném Samaritánovi ptá zákonníka: "Kdo z těchto tří lidí se stal bližním člověka, který padl do rukou lupičů?" (Lk 10,36). Učedníkům říká, že si musí získat přátele pomocí nespravedlivého mamonu (Lk 16,9). V synodě máme tvůrčí úkol navazovat nepravděpodobná přátelství, zejména s lidmi, s nimiž nesouhlasíme. Pokud si myslíte, že mluvím nesmysly, pojďte se se mnou spřátelit!

Může to znít hrozně! Představte si, že se na vás vrhám s chmurným odhodláním udělat z vás přítele. Budeš chtít utéct! Ale základem přátelství je prostě být jeden s druhým. Je to radost z přítomnosti druhého. Ježíš zve užší kruh, Petra, Jakuba a Jana, aby s ním byli na hoře, stejně jako s ním budou v Getsemanské zahradě. Po nanebevstoupení hledají místo Jidáše jiného, někoho, kdo byl s Pánem i s nimi. Petr říká, že by to měl být "jeden z těch, kteří nás doprovázeli po celou dobu, kdy Pán Ježíš vcházel a vycházel mezi nás, počínaje od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat". (Sk 1,21) V nebi bude právě pobyt s Pánem. Čtyřikrát během eucharistie slyšíme slova: "Pán s vámi". To je božské přátelství. Sestra Wendy Becketová popsala modlitbu jako "být bez ochrany v Pánově přítomnosti". Není třeba nic říkat.
Svatý Aelred z Rivaulxu, cisterciácký opat z 12. století, ve své knize o duchovním přátelství napsal: "Tady jsme, ty a já, a doufám, že Kristus s námi tvoří třetinu. Nikdo nás teď nemůže vyrušit... Pojď tedy nyní, nejdražší příteli, odhal své srdce a řekni svůj názor". Odvážíme se říci své názory?
Na dominikánských generálních kapitulách samozřejmě diskutujeme a rozhodujeme. Ale také se modlíme a společně jíme, chodíme na procházky, popíjíme a rekreujeme se. Dáváme si navzájem ten nejcennější dar, svůj čas. Budujeme společný život. Pak vznikají neuvěřitelná přátelství. V ideálním případě bychom to měli dělat během těchto tří týdnů synody, místo abychom se na konci dne rozešli každý svou cestou. Doufejme, že to bude možné na příštím zasedání této synody.
Boží tvořivá láska nám dává prostor. Herbert McCabe OP napsal: "Boží moc je především mocí nechat věci být. "Budiž světlo" - stvořitelská moc je právě tou mocí, která, protože vede k tomu, že věci jsou tím, čím jsou, že osoby jsou tím, čím jsou, nemůže zasahovat do stvoření. Je zřejmé, že tvoření věci nijak nemění, nechává je být sebou samými. Stvoření je prostě a pouze nechat věci být a naše láska je toho slabým odleskem[5].
Často není třeba žádných slov. Mladá Alžířanka jménem Yasmina zanechala poblíž místa mučednické smrti Pierra Claverieho pohlednici. Napsala na něj: "Dnes večer, otče, nemám slov. Ale mám slzy a naději.[6]".
Budeme-li takto spolu, uvidíme se, jako bychom se viděli poprvé! Když Ježíš večeřel s farizejem Šimonem, přišla žena, pravděpodobně místní prostitutka, a s pláčem mu umyla nohy svými slzami. Šimon je šokován. Copak Ježíš nevidí, kdo to je? Ježíš však odpovídá: "Vidíš tuto ženu? Vstoupil jsem do tvého domu, nedal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi umyla nohy svými slzami a osušila je svými vlasy." (Lk 7,44). 
Izrael toužil spatřit Boží tvář. Po staletí zpíval: "Ať nám zazáří tvář tvá, a budeme spaseni". (Žalm 80). Nebylo však možné vidět Boha a žít. Izrael toužil po tom, co bylo nesnesitelné, po pohledu do Boží tváře. V Ježíši se tato tvář zjevila. Pastýři se na něj mohli dívat jako na spící dítě v jeslích a žít. Boží tvář se stala viditelnou, ale byl to Bůh, kdo zemřel, oči zavřené na kříži.
Ve druhé eucharistické modlitbě se modlíme, aby mrtví byli přijati do světla Boží tváře. Vtělení je Boží zviditelnění. Jeden starověký teolog, pravděpodobně svatý Augustin, si představuje dialog s Dobrým lotrem, který zemřel spolu s Ježíšem. Říká: "Písmo jsem nijak zvlášť nestudoval. Byl jsem zloděj na plný úvazek. Ale v jistém okamžiku jsem ve své bolesti a izolaci našel Ježíše, jak se na mě dívá, a v jeho pohledu jsem všechno pochopil[7].
V této době mezi prvním a druhým příchodem Krista si musíme být navzájem touto tváří. Vidíme ty, kteří jsou neviditelní, a usmíváme se na ty, kteří se cítí zahanbeni. Americký dominikán Brian Pierce navštívil výstavu fotografií dětí ulice v peruánské Limě. Pod fotografií jednoho malého dítěte byl nápis: "Saben que existo pero no me ven". Vědí, že existuji, ale nevidí mě. Vědí, že existuji jako problém, obtíž, statistika, ale nevidí mě!
V Jihoafrické republice je běžný pozdrav "SAWABONA", "Vidím tě". Miliony lidí se cítí neviditelní. Nikdo se na ně nedívá s uznáním. Často jsou lidé v pokušení páchat násilí, jen aby je lidé alespoň viděli! Podívejte se, já jsem tady! Je lepší být viděn jako nepřítel než nebýt viděn vůbec.
Thomas Merton vstoupil do řeholního života, protože chtěl uniknout špatnosti světa. Ale několik let cisterciáckého života mu otevřelo oči pro krásu a dobrotu lidí. Jednoho dne mu na ulici spadly šupiny z očí. Do svého deníku si zapsal: "Tehdy jako bych náhle spatřil skrytou krásu jejich srdcí, hloubku jejich srdcí, kam nedosáhne ani hřích, ani touha, ani sebepoznání, jádro jejich bytosti, osobu, kterou každý z nich je v Božích očích. Kéž by se mohli vidět takoví, jací skutečně jsou. Kéž bychom se tak mohli vidět neustále. Už by nebylo válek, nenávisti ani chamtivosti[8].
Náš svět touží po přátelství, ale je rozvrácen destruktivními trendy: Vzestup populismu, v němž lidi spojují zjednodušená vyprávění, lehkovážná hesla, zaslepenost davu. A také vyhrocený individualismus, který znamená, že jediné, co mám, je můj příběh. Terry Eagleton napsal: "Cesty už nejsou společné, ale vlastní, připomínají spíše autostop než autokarový zájezd. Už nejsou masovým produktem, ale většinou se na ně vydáváme sami. Svět přestal mít podobu příběhu, což znamená, že si svůj život můžete vymýšlet za pochodu."[9] Ale "můj příběh" je náš příběh, příběh evangelia, který lze vyprávět úžasně různými způsoby.
Poslední krátká poznámka.. C. S. Lewis řekl, že milenci se na sebe dívají, ale přátelé se dívají stejným směrem. Mohou spolu nesouhlasit, ale přinejmenším sdílejí některé stejné otázky. Cituji: "Záleží vám na stejné pravdě?" "Ano, záleží. Přítelem může být ten, [kdo] s námi souhlasí, že nějaká otázka, kterou ostatní málo považují za důležitou, je velmi důležitá. Nemusí s námi souhlasit ohledně odpovědi[10]."[11].
To nejodvážnější, co můžeme na této synodě udělat, je být pravdiví ve svých pochybnostech a otázkách, na které nemáme jasné odpovědi. Pak se k sobě přiblížíme jako spolutvůrci, kteří hledají pravdu. V románu Grahama Greena Don Quijote si španělský katolický kněz a komunistický starosta udělají společnou dovolenou. Jednoho dne se odváží sdílet své pochybnosti. Kněz říká: "Je zvláštní, jak sdílení pocitu pochybnosti může lidi sbližovat snad ještě víc než sdílení víry. Věřící bude bojovat s jiným věřícím kvůli stínu rozdílu, pochybovač bojuje jen sám se sebou[11].
Papež František v rozhovoru s rabínem Skorkou řekl: Kdo chce být vůdcem Božího lidu, musí dát Bohu svůj prostor; proto se smršťovat, ustupovat do sebe s pochybnostmi, vnitřními prožitky temnoty, nevědomosti, co dělat; to vše je nakonec velmi očišťující. Špatný vůdce je ten, kdo je sebevědomý a tvrdohlavý. Jednou z charakteristik špatného vůdce je, že je kvůli svému sebevědomí příliš normativní[12]." (O nebi a zemi, 52)
Pokud neexistuje společný zájem o pravdu, jaký je potom základ pro přátelství? Přátelství je v naší společnosti obtížné zčásti proto, že společnost buď ztratila důvěru v pravdu, nebo lpí na úzce fundamentalistických pravdách, o nichž nelze diskutovat. Solženicyn řekl: "Jedno slovo pravdy převáží celý svět."[13] Jeden z mých bratří cestující autobusem zaslechl dvě ženy na sedadlech před sebou. Jedna si stěžovala na utrpení, které musela snášet. Druhá řekla: "Má drahá, musíš se k tomu postavit filozoficky." "To je pravda," odpověděla žena. "Co znamená 'filosofický'?" zeptala jsem se. "Znamená to, že o tom nepřemýšlíš."
Přátelství vzkvétá, když se odvážíme sdílet své pochybnosti a společně hledat pravdu. Jaký smysl má mluvit s lidmi, kteří už všechno vědí nebo se vším naprosto souhlasí? Ale jak to máme dělat? To je téma příští konference. 
 

[1] Earliest use found in Thomas Bacon (1512/13–1567)

[2] The Tablet, Christa Pongratz-Lippitt 20 March 2023

[3] Homily for the Feast of the Guardian Angels, 2014

[4] Cardinal Murphy O’Connor, A Life Poured Out, p. viii

[5] God Matters, Darton, Longman and Todd, London, 1987, p. 108

[6] Paul Murray OP, Scars: Essays, poems and meditations on affliction, Bloomsbury 2014, p. 47

[7] Quoted by Paul Murray OP, Scars p. 143

[8] quoted Willam H. Shannon Seeds of Peace: Contemplation and non-violence New York 1996 p. 63

[9] Terry Eagleton, “What’s Your Story?”, in London Review of Books, February 16, 2023 https://www.lrb.co.uk/the-paper/v45/n04/terry-eagleton/what-s-your-story

[10] P. 66

[11] Monsignor Quixote, New York: Penguin Classics [1982] 2008, pg. 41

[12] Bergoglio, Jorge Mario and Abraham Skorka. On Heaven and Earth. New York: Image [2010] 2013, p. 52, quoted in Marc Bosco, SJ, ‘Colouring Catholicism: Greene in the Age of Pope Francis’.

[13] Nobel Prize Speech 1970 ‘One Word of Truth’

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/synod-retreat-meditation-friendship.html