Šest principů emocionálně zdravé církve

2.část

Odstranění vlivu minulosti

V emocionálně zdravých sborech lidé chápou, jakým způsobem jejich minulost ovlivňuje jejich současnou schopnost milovat Krista a druhé lidi. Na základě textů z Bible a své životní zkušenosti si uvědomují, že mezi jejich minulostí a tím, kým jsou dnes, existuje úzká spojitost. Přestože nás utvářelo mnoho vnějších vlivů, je naše rodina tím nejzákladnějším a - až na pár výjimek - nejvlivnějším faktorem, který se velkou měrou podílí na tom, kým jsme.

Stát nahý v mrazivém větru

Na okamžiky strávené při četbě knihy Oslnivá image (viz předchozí kapitola) si vzpomínám, jako by to bylo včera. Doporučil mi ji jeden dobrý kamarád poté, co jsem se mu svěřil se svými problémy. Tehdy jsem poprvé začal uvažovat o tom, nakolik rodina, v níž jsem vyrůstal, ovlivnila moji osobnost.

Když Charles Ashworth díky duchovnímu vedení otce Darrowa objevil sám sebe, poprvé v životě se čestně podíval na svůj vztah s otcem a na dynamiku rodiny, v níž vyrůstal.

Uvědomil si, že se celý život hnal za tím, aby od svého otce získal ocenění a potvrzení. Rodiče mu vybrali tu nejlepší školu, vytvořili mu ty nejideálnější podmínky, jaké jako příslušník střední vrstvy v Anglii té doby mohl mít, a opakovaně ho na bádali k tomu, aby vedl „spořádaný a mravný život“. Morálka, smysl pro povinnost, praktičnost a přímost, to byly nejvíce zdůrazňované hodnoty.

Když mezi Charlesem a jeho otcem došlo k zásadní rodinné roztržce, otec v návalu zlosti uhodil svoji ženu do tváře. Charles později matce nabídl, že ji odvede pryč, ale ona měla strach. Tehdy vyslovila jedno z nepsaných rodinných pravidel. „Co by si o nás pomysleli druzí?“ zeptala se. „Musíme přece vypadat dobře. Nikdo se to nesmí dozvědět.“

V té době měl již Charles doktorát, byl profesorem a pracoval jako tajemník arcibiskupa z Canterbury. Jeho kariéra v anglikánské církvi byla na vzestupu. Neměl však ani ponětí o tom, jak moc mu jeho nezpracovaná minulost brání žít v osvobozujícím vztahu s Kristem.

Charles na jednu stranu svého Otce miloval, ale na druhou stranu ho nenáviděl. Zavrhoval sám sebe za to, že ho nemá rád. Žil ve vnitřním rozporu; neustále toužil po lásce a přijetí. Když pak našel odvahu rozkrýt tento rozměr svého života, připadalo mu, „jako by stál nahý v mrazivém větru“.

Poté, co jsem román dočetl, jsem si začal do svého deníku psát události svého dětství, jejichž vliv by mohl sahat až do dnešní doby. Rozjímal jsem o vztahu ke svému otci a matce a k sourozencům. Přemýšlel jsem - zprvu jen velmi povrchně - o tom, jestli si z minulosti nesu nějakou emocionální výbavu či nedořešené vnitřní konflikty, které ovlivňují můj způsob vedení sboru a chod našeho manželství.

„Stál jsem nahý v mrazivém větru.“ Chtělo se mi před touto cestou smrti v Ježíši Kristu utéct.

Do tohoto okamžiku mi moje teologie říkala, že jsem novým stvořením v Kristu, kdy to staré pominulo (viz 2 K 5,17). Kristus mnoha způsoby proměnil můj život, když jsem v něho v devatenácti letech uvěřil. Podle Pavlových slov z listu Římanům, Galatským a Efezským se ze mě v té chvíli stal křesťan, Bůh mě ospravedlnil a osvobodil mě od trestu za moje hříchy. Přijal mě za svého syna a dal mi všechna synovská práva, jakož i dar Ducha svatého, díky kterému jsem mohl žít vykoupeným životem.

Jistě, moje dětství mělo své světlé i stinné stránky. Ale ty má snad dětství každého člověka, že ano. Rozhodně jsem neměl ve zvyku dávat vinu za všechny problémy v mém životě rodičům. Pokud vyrůstáte v rodině, kde se cítíte být milováni, kde nacházíte bezpečí a stabilitu, je pro vás obvykle mnohem obtížnější odhalit způsoby jednání a navazování vztahů; které do Boží rodiny nepatří.

Zastával jsem následující postoj: „Jsem členem Boží rodiny. Řídím se Biblí a cesta mého života je určována mým Pánem Ježíšem Kristem a snahou pracovat pro jeho království. V mnoha ohledech jednám jinak než příslušníci mojí užší i širší rodiny. Nechovám například vůči druhým lidem zášť. Umývám nádobí. ‚Starám‘ se o děti. Jsem aktivním Ježíšovým následovníkem. Pracuji s lidmi mnoha národností a kultur.“

Tento výčet je ve skutečnosti velmi falešný. Byl jsem slepý k tomu, jak dominantní vliv měla rodina, ve které jsem vyrostl, na můj každodenní život a především na to, jakým způsobem jsem vedl svoji duchovní rodinu New Life Fellowship.

Pravdou však bylo, že jsem neměl chuť zkoumat svoji minulost a zamýšlet se nad tím, které faktory negativně ovlivňují moji schopnost milovat druhé lidi.

Často slýchávám: „Pete, i když moje rodina nebyla dokonalá, rozhodně byla daleko lepší než mnoho jiných.“ Ale tady nejde o srovnávání. Jde o to, že každá rodina je narušená.

Stejně jako každý člověk i já pocházím z rodiny Adama a Evy, kteří poté, co neuposlechli Boží příkaz, se začali před Bohem a jeden před druhým skrývat a obhajovat. Sklon chránit své já před Bohem a druhými se projevuje různými způsoby, jako např. ovládáním druhých, strachem, stažením se, nevšímavostí, popíráním, utěšováním, vyvoláváním konfliktů, samotou, úzkostí, frustrací, záští, obviňováním atd.

Geri, já a naše manželství

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme si s Gen poprvé sestavili jednoduchý genogram, který nám umožnil podívat se na naše manželství ve světle našich předků. Genogram je grafické znázornění rodové linie, která sleduje vztahy mezi rodinnými příslušníky dvou nebo tří generací. Každý z nás popsal svého otce a matku a obecně charakterizoval jejich vzájemný vztah. Jak řešili problémy? Jak vyjadřovali hněv? Jak chápali mužskou a ženskou roli? Jak vychovávali své děti? Jaké životní okolnosti, jako např. úmrtí některého z jejich rodičů v dětství nebo nutnost zvýšené lékařské péče o některého ze sourozenců, formovaly jejich emocionální stránku?

Posadili jsme se s Gen v obýváku naproti sobě a dívali se jeden na druhého. Z našich tváří vyzařovalo to, co po téměř deseti letech manželství už nemělo cenu skrývat: Přestože jsme z manželství svých rodičů přejali do toho našeho spoustu dobrých věcí, překvapilo nás, že jsme si nevědomky osvojili i řadu špatných vzorců chování. Ačkoli byl v našich životech přítomný Ježíš, dosud neproměnil, aspoň ne nijak zásadně, způsob našeho manželského soužití.

Uvědomili jsme si, že Ježíšova proměňující moc dosud nezasáhla celé velké oblasti našeho já - ty oblasti, pro které v této knize používám pojem „emocionální zdraví“. Protože jsme slova Písma nedokázali začlenit a aplikovat na mnoho oblastí ukrytých pod povrchem, začalo nám být jasné, proč tolik lidí, které jsme vedli, nebylo s to dosáhnout zlepšení v některých aspektech svého života. Biblické studium, modlitby, posty či setkávání ve skupinkách to nebyly schopné změnit. Připadal jsem si jako král bez šatů.

A také jsem jím byl. Kvůli tomu, jakým způsobem jsem svoji práci dělal, bylo společenství New Life Fellowship na míle široké, ale jen centimetr hluboké. To, že jsem odmítal podívat se do své vlastní minulosti a čelit jejímu vlivu na svůj současný život, hluboce ovlivňovalo celý sbor. Jenom pár lidí se dokázalo podívat pod povrch svého já. A ještě méně se našlo těch, kteří dokázali vnímat svoji minulost a byli schopni posoudit, do jaké míry ovlivnila jejich současný život. Když se dívám zpět, stydím se za to, že jsem sám sobě namluvil, že nezralý vůdce (já), který žije v nezralém vztahu (já a moje žena), je schopný vytvořit zralé společenství.

(… )

1. Zjistěte, jak vás rodina ovlivnila

V současnosti ve sboru New Life Fellowship v rámci tréninku a podpory růstu vedeme lidi k tomu, aby si sestavili jednoduchý genogram rodiny, do níž je Bůh přivedl. Rodina je totiž ve většině případů tou nejsilnější a nejvlivnější skupinou, která utvářela to, kým dnes jsme.

Nyní uvádíme řadu otázek, jež nám pomohou proniknout pod povrch vlastního já a objevit, jakým způsobem prožitky z minulosti ovlivnily náš současný život:

S pomocí trojice přídavných jmen se pokus popsat každého člena rodiny, popiš jejich vzájemné vztahy.

Popiš vztah svých rodičů.

Jak se ve vaší rodině řešily konflikty? Jak se projevoval hněv či napětí?

Jak svou roli v rodině plnil váš otec a matka? Jakou měli autoritu?

Jak jednotliví členové rodiny vyjadřovali své pocity?

Co by o vás řekli členové vaší rodiny? Jakou má vaše rodina o vás představu?

Jakým způsobem se u vás hovořilo - nebo nehovořilo - o sexualitě? Jaké poselství skrývala tato forma komunikace?

Měli jste nějaké rodinné tajemství (např. těhotenství před svatbou, incest, vážné finanční problémy apod.)?

Co se ve vaší rodině považovalo za „úspěch“?

Jak se hospodařilo s penězi? Jakým způsobem se praktikovala spiritualita? Jak jste obvykle trávili dovolenou? Jak vypadaly vztahy v rámci širší rodiny?

Jaký vliv na vás měla etnická příslušnost vaší rodiny?

Měli jste v rodině nějaké hrdiny nebo černé ovce? Proč?

Projevil se ve vaší rodině nějaký druh závislosti? Jaký?

Prožila vaše rodina nějakou bolestnou ztrátu, jako např. nenadálé úmrtí, dlouhodobou nemoc, úmrtí novorozence (nebo samovolný potrat), bankrot nebo rozvod?

Jakým způsobem jste jako rodina prožívali spiritualitu?

Tento seznam by mohl být bez konce; záleží jen na tom, do jaké hloubky chcete proniknout.

2. Snažte se zjistit, co nejvíce ovlivnilo váš život

Je také velmi důležité zjistit, co na vás kromě vaší rodiny mělo nejsilnější vliv. Já jsem byl například na střední škole velmi silně ovlivněn evangelikálním křesťanstvím. Díky němu jsem dokázal ocenit Boží milost v evangeliu. Stejně tak to posílilo můj asketický životní styl, který charakterizovala Ježíšova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23) Trvalo mi velmi dlouho, než jsem byl schopen vyvážit svoji teologii úlomky pravd, které mi chyběly.

Jiné lidi mohou silně ovlivnit vážné události, jako např. rozvod, sexuální či emocionální zneužívání, závislost, dlouhodobá nezaměstnanost, zrada nebo nějaký nevydařený vztah. Je třeba se ptát: „Jaké události nebo kteří lidé měli vliv na to, kým jsem dnes? Co (nebo kdo) mě pohánělo a motivovalo?“

Podívejme se na několik příkladů:

Pro Joanino křesťanství bylo důležité, aby pochopila, že velkým mezníkem bylo v jejím životě určité odmítnutí, které prožila na střední škole. Tato událost způsobila její závislost na drogách. V uzdravení jí naopak velmi pomohla skupina Anonymních narkomanů. • Charlotta a Nathan byli traumatizováni válkou, která zachvátila jejich rodnou zemi. Záchvaty paniky a hněvu, to jsou jen dva z řady důsledků, které v nich tento zážitek zanechal a na které je třeba se v jejich životě s Bohem zaměřit.

Pierrova důvěra v Boha a druhé lidi byla silně narušena tím, že byl v dětství nesprávně označován za „mentálně zaostalého“, přičemž byl pouze dyslektik.

Ken prošel válkou ve Vietnamu, a proto měl špatný vztah k autoritám.

Ron se chtěl prosadit jako profesionální hudebník ve vysoce konkurenčním prostředí jazzové hudby a v důsledku toho se z něj stal nemilosrdný perfekcionista. Z tohoto úhlu pak hodnotil sebe i druhé. Neustále měl pocit, že musí o získání bezpodmínečné Boží lásky a milosti v Kristu bojovat.

Dvanáct let v internátní škole v Nové Anglii Teda ovlivnilo natolik, že ještě dnes, kdy už je ve středním věku, má těžkosti v oblasti intimity a je pro něj nesnadné vést rodinný život.

Kathy má autistického syna, proto dokáže projevovat citlivost vůči rodinám, v nichž některý z členů trpí postižením.

Každý z těchto lidí se nachází na jiné úrovni vztahu s Kristem, ale všichni k dosažení zralosti v Kristu potřebují zaměřit se na události, které je v minulosti ovlivnily, a zjistit, jakým způsobem - ať už pozitivně, nebo negativně - se podílely na utváření jejich osobnosti.

Znovuzrození do duchovní rodiny

Je velmi důležité vědět, že i když máte sklon k určitému typu chování, můžete být „převychováni“ - a to v duchovní rodině.

Ježíš přirovnává obrácení na křesťanskou víru ke znovuzrození (viz J 3,3—5). Představte si, že jste jabloní, která z celého srdce touží nést broskve. Můžete být naroubováni nebo vám někdo jiný může broskve přivázat provázkem k větvím, ale jablka se budou rodit pořád dál. Chcete-li sklízet broskve, musíte vykopat strom i s kořeny a na jeho místě zasadit broskvoň.

Nové ovoce potřebuje nové kořeny. Vždy, když uděláme rozhodnutí, že se budeme více modlit, chodit pravidelně do sboru nebo skoncujeme se špatným jednáním, pouze se pokoušíme upravit starý strom. Je ale potřeba vytrhat staré kořeny a zasadit nový strom.

Ježíš prohlašuje, že nás může změnit jen přímý Boží zásah. Je nutné, aby se změnily kořeny neboli základ toho, kým jsme. Znovuzrození je Boží čin, jehož prostřednictvím Bůh do našeho nitra vlévá svůj život a sílu, která promění naše kořeny. Tento život pak v našem nitru začne klíčit a růst a nakonec vydá plody pocházející z nadpřirozené sazenice. Dostaneme nové srdce, novou přirozenost a nového ducha (Ez 36,25—27).

Ježíšova nová rodina

Podle Nového zákona každý, kdo se stane křesťanem, prožije duchovní znovuzrození a je začleněn do nové rodiny - do Ježíšovy rodiny. Stává se bratrem či sestrou ve velké celosvětové rodině, která překračuje hranice etnické, kulturní a ekonomické stejně jako rozdíly mezi pohlavími (viz Ga 3,28). Tak získává nový rodokmen.

Jednou se stalo, že Ježíšova matka a bratři přišli k domu, kde právě učil. Když mu jeho posluchači řekli, že jeho matka a bratři čekají venku, odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?‘ Rozhlédl se po těch, kteří seděli kolem něho, a řekl: ‚Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má se sestra i matka.“ (Mk 3,33-35)

Pro věřícího je církev jeho „základní rodinou“. Rodina je nejvýznamnější metaforou, která se v Bibli používá k popisu církve. Nejvýstižněji to vyjádřili Anderson a Guernsey:

„Církev je novou Boží rodinou... Skrze znovuzrození se stáváme Ježíšovými bratry a sestrami a jsme přijati do Boží rodiny. V důsledku toho jsme jeden druhému bratrem a sestrou. Manželé a manželky jsou v prvé řadě bratry a sestrami v Kristu a teprve potom manželi. Synové a dcery jsou pro své rodiče rovněž v prvé řadě bratry a sestrami v Kristu a teprve potom jejich syny a dcerami.“

3. Převýchova prostřednictvím církve

Pavel přirovnává evangelium k adopci podle římských zákonů. se zrušilo původní postavení dítěte a bylo mu dáno nové, vyplývající ze vztahu s novým otcem. Staré dluhy byly zrušeny. Dítěti byla zaručena plná stabilita, jistota, bezpečí a autorita, která vyplývala z jeho nového synovství. Nyní mohlo používat výrazu „abba“ (tati) - což je velice intimní oslovení otce.

Zásadním faktorem, který nejvýznamněji určuje moji novou křesťanskou identitu, není krev biologické rodiny, nýbrž Ježíšova. Dostali jsme nové jméno (křesťané), nové dědictví (svobodu, slávu, naději, nesčetné zdroje) a moc (Ducha svatého), která nám umožňuje žít novým životem. Stali jsme se účastníky božské přirozenosti (2 P 1,4) a můžeme se radovat z absolutního bezpečí a stability, svobody, intimity a důvěry v modlitbě (L 11,5-13) - tedy z privilegií, které náleží dětem v Boží rodině. V mém nitru nyní působí nová síla - život Ježíše Krista.

Ježíš předkládá mužům a ženám jednoznačnou výzvu, aby opustili svoje rodiny a šli za ním. Říká: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37)

V rámci Nového zákona si není možné představit, že bychom vedli zdravý rodinný život a přitom nežili zdravým sborovým životem. Můj sbor se stává místem, kde jsem - v pravém slova smyslu - převychováván.

Nabízí se však otázka, proč se to neděje. Jak je možné, že se lidé ve sboru od nevěřících v jedné oblasti života výrazně liší - modlí se, čtou Bibli, chodí do sboru, odevzdávají desátky - a v druhé oblasti, na hlubší úrovni, jsou jim tolik podobní?

Důležitost vývoje

Přestože se staneme křesťany, jsme přijati do Boží rodiny a dostaneme nové jméno, neznamená to, že se tím automaticky vymaže naše minulost. Bůh nás nepřipraví o paměť ani nám neprovede rychlou emocionálně-duchovní operaci. I když nám naši minulost odpustí, nevymaže ji. Dostali jsme novou příležitost. ale pořád jsme jenom dětmi, které se sytí duchovním mlékem a od kterých se očekává, že budou denně umírat svým sklonům, které neslouží k Boží oslavě a nejsou v souladu s Ježíšovým životem.

Přicházíme do Ježíšovy rodiny s polámanými kostmi, s bolestivými šrámy a s průstřely, které jsme utržili v životním boji. Bůh nám chce naše poranění ošetřit, chce nám ovázat rány. Jizvy a slabosti nám ale nechá. Pak nás pošle abychom šli a léčili druhé; abychom se stali poraněnými lékaři.

Součástí našeho učednictví proto musí být upřímná sebereflexe, která odhalí jak negativní, tak pozitivní vliv rodiny, ve které jsme vyrůstali, jakož i další významné vlivy, jež utvářely náš život. Je to tvrdá práce. Ale vzdálenost, kterou budeme ochotni urazit na cestě za odhalením minulosti, a míra odhodlání, s nímž se budeme snažit porozumět tornu, jak nás naše minulost utvářela, do velké míry ovlivní naše sebeuvědomění a to, nakolik budeme schopni změnit destruktivní vzorce svého chování, vy užít pozitivního dědictví a růst v lásce k Bohu a druhým lidem.

Bůh nás vybízí, abychom ho nechali do těchto míst vstoupit a dovolili mu, aby nás od nich osvobodil. Potom budeme moci žít tak radostně a svobodně, jak zamýšlel.

Práce prostřednictvím církve

Pokud chcete využít tento princip v modelu učednictví ve vašem sboru, jakož i v celé církvi, je nutné, aby vedoucí pracovníci tyto principy začali uvádět do svého života.

Jako starší kazatel jsem musel být tím prvním, kdo začal na odbourávání své minulosti pracovat. Bylo nutné, abych se vrátil ke své minulosti, pečlivě ji prozkoumal a začal odstraňovat její vliv na můj současný život. Teprve potom jsem do toho mohl zapojit ostatní spolupracovníky a členy výboru sboru.

Slova starého chasidského rabína, která vyslovil na smrtelné posteli, jsou velmi pravdivá;

„Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že změním svět. Když jsem trochu povyrostl, uvědomil jsem si, že je to příliš troufalé, a tak jsem si řekl, že změním jen stát, ve kterém žiji. Postupem času jsem ale zjistil, že i to je příliš troufalé, a tak jsem se rozhodl, že změním město, ve kterém žiji. Když jsem zjistil, že nedokážu ani to, pokoušel jsem se změnit svoji rodinu. Nyní, když už jsem starý, vím, že jsem měl změnit nejprve sám sebe. Pokud bych začal u sebe, možná bych pak dokázal změnit svoji rodinu, své město nebo třeba i stát - a kdo ví, jestli bych nezměnil i celý svět!“

Sestavovaní jednoduchých genogramů, s jejichž pomoci mohou lidé objevit klíčové události vlastního života, se stalo součástí programu zaměřených na rozvoj a osvojení vůdcovských dovedností. Ke sborovému životu také začaly neodmyslitelně patřit podpůrné skupinky a třídy.

Pokaždé, když kážu na nějaký biblický text, kladu si otázku: „Nakolik se tento přístup k životu liší od toho, jak mě formovala moje minulost?“ Když jsme například studovali Jakubův list, jedno z hlavních témat našeho studia se týkalo problematiky přístupu k lidem (Jk 2,1-13). Při aplikaci textu do svého života jsem se musel zamýšlet nad tím, jakým způsobem se v naší rodině posuzovali druzí lidé. Jak jsme přistupovali k bohatým a vzdělaným? Jak k chudým a nevzdělaným? Jak jsme se chovali k lidem z jiné kultury nebo národa, z jiné etnické skupiny či k lidem jiného politického přesvědčení? V čem se naše postoje lišily od toho, jak ty ostatní - bohaté či chudé nebo lidi z jiných společenských vrstev nebo příslušníky jiné kultury či etnické skupiny - vnímá Bůh? Co musím změnit, jestliže chci být dobrým křesťanem? Toto sebezkoumání umožňuje, aby Boží slovo v našem životě plnilo důležitou funkci - měnilo nás k Božímu obrazu.

Některé skupinky v našem sboru nestudují jednotlivé biblické knihy, nýbrž studují Bibli se zaměřením na témata, která sou visí s odbouráváním vlivu minulosti. Ve skupince do které s manželkou chodíme již čtyři roky, studujeme například takováto témata: sebeovládání, konstruktivní zacházení s hněvem, správné řešení konfliktů, odpuštění a smíření, osobnost a emoce a budování atmosféry vzájemné úcty. Během každého setkání si ve skupince povídáme o tom, jakým způsobem náš přístup k jednotlivým oblastem života ovlivnila rodina, ve které jsme vyrostli, popřípadě jaké další vlivy jej utvářely. Je to velmi obohacující.

Ve sboru New Life také hodně času věnujeme práci s manželi a páry, které se chystají vstoupit do manželství. Při každém takovémto setkání se především zaměřujeme na to, jak rodiny mladých párů ovlivnily jejich pojetí manželství a rodinného života. Rádi bychom se zlepšili v uplatňování tohoto principu i v životě svobodných lidí, a to zejména v oblastech, které se týkají jejich vnímání opačného pohlaví.

Ve sboru New Life jsou lidé ze všech koutů Asie, Evropy, Afriky a Středního východu a patří sem i příslušníci mnoha dalších etnických skupin žijících ve Spojených státech. Někteří pocházejí z hinduistických a jiní z muslimských rodin. V rámci našeho učednického modelu je velmi důležité pomoci jim si uvědomit, co se v jejich rodinách a kultuře rozumí pod pojmem úcta k rodičům. Jaké závazky mají děti vůči svým rodičům a rodinám? Má dědictví, které si ze své původní rodiny přinášejí, nějaké pozitivní aspekty, které bychom měli uplatnit i v naší sborové rodině? Které stránky jejich národnostní příslušnosti jsou v rozporu s učením evangelia?

Když objevíme některé z dědičných faktorů, jako např. depresivní sklony, poruchu pozornosti, manio-depresivní psychózu, sklon k závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách, vážnou poruchu osobnosti nebo zneužívání, zprostředkujeme takovému člověku kontakt s odborníkem, který je schopný s ním pracovat a docílit výrazného zlepšení, ke kterému by s pouhou pomocí sboru nikdy nedošlo.

4. Vést sborovou rodinu jako vlastní rodinu

Je velmi obtížné se na svoji rodinu podívat objektivně. Vím, jak to pro mě bylo těžké, když jsem začal objevovat nedostatky na naší italsko-americké rodině. Loajalita byla hluboce zakořeněná a zpochybňování některých nepsaných rodinných pravidel, které se dědily z generace na generaci, mi připadalo jako zrada. Jakmile jsem s tím ale začal, ihned mi bylo jasné, nakolik moje minulost negativně ovlivňuje život sborové rodiny, v jejímž čele jsem tehdy stál. Objevil jsem tři hlavní oblasti vlivu.

Zaprvé, v dětství jsem spolu se svými bratry hrál roli důvěrného přítele naší matky, která byla, jak se zdálo, v manželství a v životě velmi nešťastná. Celou dobu jsem netoužil po ničem jiném, než aby našla v životě radost a štěstí, které jí náš otec upíral. Určitým způsobem jsem byl jejím rodičem, který sní o šťastných chvílích, kdy jeho dcera plně dospěje a bude pak už navěky šťastná. A vlivem tohoto postoje se ve mně vytvořil po cit zodpovědnosti za všechny rodinné problémy.

Po čase jsem se v této roli dokonale zabydlel, a když jsem se stal kazatelem, cítil jsem se jako doma. Konečně budu moci řešit problémy ostatních lidí a udělat jejich život šťastnějším a lepším. Doma jsem se naučil hodně o tom, jak správně naslouchat a starat se o druhé. Ovšem nebyl jsem s to dovolit druhým, aby se starali o mě, a nevěděl jsem, jak důležité je udělat si čas na sebe sama.

Zdá se vám divné, že jsem cítil za lidi ve sboru přílišnou zodpovědnost? Když měl někdo problémy v osobním životě, považoval jsem za svoji povinnost pomoci tomu člověku, aby se cítil lépe. Poté, co jsem si uvědomil, že jsem stejnou věc dělal téměř po celé své dětství v naší rodině, bylo pro mě mnohem jednodušší toto chování změnit. Rovněž jsem pak byl schopen pracovat jen pět dní v týdnu a dal jsem sboru prostor k tomu, aby mohl fungovat daleko vyváženěji.

Zadruhé, můj otec byl pekař, který miloval svou práci. Od svých dvanácti let, kdy jeho otec nenadále zemřel - došlo k tomu v období hospodářské krize -‚ finančně podporoval svoji rodinu. On svou prací úplně žil. Dělal ji se zápalem, a proto byl jedním z nejlepších italských pekařů v New Yorku. Šlo mu především o to, aby jeho děti získaly vzdělání, které sám získat nemohl.

Po něm jsem zdědil silný zápal pro práci, touhu být nejlepší, touhu vydobýt si v Americe místo. Po jeho vzoru jsem na počátku svého manželství věnoval odpočinku a rodině jen velmi málo času. Práce se stala mým životem. Dopadlo by to stejně, i kdy bych se stal právníkem, lékařem nebo učitelem. Kamkoli bych šel, kráčel bych v jeho stopách.

Celý výbor sboru jsem nadchl pro touhu, být rok od roku lepší, silnější a početnější. Moje životní tempo bylo podobně vyčerpávající jako životní tempo mého otce. Říkal jsem si, že to dělám pro růst Božího království. Ve skutečnosti jsem ale svoji hodnotu hledal ve sboru, nikoli v Kristu. Během té doby jsem zanedbával svoje nejbližší - stejně jako můj otec.

Tuto bláznivou jízdu, při které šlo především o práci a dosahování výsledků, jsem byl schopný přerušit teprve tehdy, když jsem ve světle evangelia provedl důkladnou reflexi své rodinné minulosti. Až nyní jsem schopen se od Krista učit světit den odpočinku, být spokojený, plný radosti a pokoje, vroucně se modlit a reflektovat svůj život.

Tím třetím a zřejmě i nejsilnějším vlivem, který formoval způsob mého vedení, byl strach z odmítnutí. V dětství jsem s odmítnutím zápasil, a proto se stalo součástí mé osobnosti. Následkem toho jsem byl na lopatkách vždy, když někdo z našeho sboru odešel (to však v práci kazatele není nijak neobvyklá záležitost).

Tato síla minulosti, která působila v mém životě, vnesla do sborové rodiny New Life Fellowship zmatek. Vize, s kterou přišel někdo jiný, se automaticky stávala mojí vizí. Věděl jsem, že kdybych řekl, co opravdu chci dělat, někteří lidé by odešli. Několik let jsem se vyhýbal pravdě. Ba co víc, jen zřídka jsem dokázal členy sboru konfrontovat kvůli jejich chybám, nevhodnému chování a hříchům - a to zvláště tehdy, když se mi zdáli být nepřístupní. Utíkal jsem před konflikty a s radostí jsem na sebe bral za všechno vinu. Záleželo mi především na tom, aby všichni byli šťastní a mohlo se pokračovat dál. Jak již víte z úvodní kapitoly, otrávené ovoce svého postoje jsem sklidil ve chvíli, kdy španělský kazatel rozdělil sbor a odvedl větší část jeho členů s sebou.

Konflikt je přirozenou součástí života. Lidé se ke konfliktům staví pěti různými způsoby: někteří je rozdmýchávají, jiní před nimi utíkají, další zaujímají útočnou pozici, jiní zase celou situaci zveličují a někteří ji řeší přes třetí osobu. V rodině, v níž jsem vyrůstal, bylo zvykem před konflikty utíkat. Naučil jsem se je absorbovat a následně se snažil zahladit všechna problematická místa. Tento postoj, který byl v rozporu s Kristovými záměry, jsem pak vnesl do sborové rodiny.

Od své rodiny, která byla stejně jako ostatní poznamenána dědictvím hříchu, jsem však získal i pár dobrých vlastností, za které jsem velice vděčný. Jejím prostřednictvím mě Bůh vybavil silnou citlivostí vůči druhým lidem. Je pro mě snadné vžít se do bolesti druhého člověka a vyjádřit mu upřímnou lítost. Také jsem se naučil utěšovat druhé lidi způsobem, který je opravdový, nikoli povrchní. Bůh mě také skrze moji rodinu obdařil láskou ke čtení a vzdělávání, k hudbě a umění, dal mi dobrý vztah k lidem. Bůh použil celou moji minulost - jak pozitivní, tak negativní - k tomu, aby mě naučil způsobům služby a vedení, které dnes používám.

Bůh nám nařizuje, abychom ctili své rodiče. Chápu to tak, že za ně máme Boha chválit a děkovat mu. K tomu chci ještě do plnit, že ho máme chválit za náš příběh, za naši minulost a za místo, čas a rodinu, do které jsme se narodili.

Bůh si přeje, abychom ho chválili jak za dobré věci, tak za ty špatné. Možná, že vám druzí ublížili. Možná, že jste udělali ně jaká špatná rozhodnutí. V takovém případě je dobré zamyslet se nad tím, jak se Josef postavil ke zradě svých bratrů. Když se s nimi opět shledal, řekl jim: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, za choval naživu četný lid.“ (Gn 50,20)

5. Nezapomeňte, kolik lidí sedí u stolu

Často se mě lidé ptají, proč je nutné, aby se člověk, který chce být dobrým vůdcem (kazatelem, členem výboru sboru, vedoucím skupinky či administrátorem), nejprve naučil správně vést svoji rodinu. Část mojí odpovědi souvisí s pojetím převýchovy. Bez ohledu na to, jaké sborové oddělení vedete, musíte počítat s tím, že lidé, s nimiž pracujete, si s sebou na pracovní setkání přinášejí emocionální zátěž ze svých rodin. Když se setkáte se skupinou šesti lidí, můžete si být jisti, že u stolu ve skutečnosti sedí daleko více osob.

Graf na této straně znázorňuje zasedání výboru sboru, který se zabývá tím, jestli je nutné, abyste jako starší kazatel měl svoji vlastní sekretářku. Požádali jste je, aby odsouhlasili výši její mzdy, která by se jí měla začít vyplácet ode dneška za čtrnáct dní. Pokud by výbor sboru vaše požadavky akceptoval, rozpočet by byl do konce finančního roku zcela vyčerpaný, protože část prostředků je vázaná na uhrazení dříve schválených aktivit. Každý z šesti účastníků pochází z rodiny, kde platila jistá nepsaná pravidla, vyznávaly se určité hodnoty a věci se dělaly určitým způsobem.

Joe, starší sboru, pracuje jako vedoucí v jedné softwarové společnosti. Rád riskuje a už se v duchu rozhodl, že bude pracovat přes čas, aby do sborového rozpočtu doplnil chybějící peníze. O svém rozhodnutí ale ostatním členům výboru sboru neřekl ani slovo, protože by to vypadalo, že se vychloubá. Jeho žena tím sice nebude nadšená, ale ona si stejně pořád na něco stěžuje.

Carlos vede špatně prosperující rodinnou prodejnu s hardwarem. Domnívá se, že zaměstnávat pracovnici na pozici sekretářky staršího kazatele je zbytečné. Vůbec se mu nelíbí představa, že by sbor na svém účtu neměl žádné peníze. On by svoji firmu takhle nikdy nevedl. V té době mu hrozí, že si ve městě otevře obchod firma Home Depot, jeho největší konkurent, která jeho obchůdek nadobro pohřbí. Z kazatelových slov se mu dělá nanic. Myslí na svého otce, který se teď kvůli kazatelově lehko vážnosti určitě obrací v hrobě. Protože se bojí o svých pocitech mluvit otevřeně, navrhne, aby se výbor sboru modlil a prosil Boha o vedení.

Susie má nízké vzdělání a v současné době je doma se dvěma dětmi. Cítí se trapně a stydí se. Denně vykouří krabičku cigaret (což před členy výboru sboru tají) a její nejstarší syn nedávno odešel ze střední školy. O svých problémech s nikým nemluví, protože má pocit, že by rodina člena výboru sboru měla být v pořádku. Cítí se osamělá, a proto se snaží získat přátele za každou cenu. „Cokoli budeš chtít, kazateli,“ říká rozhodně.

Mandy je úspěšná pediatrička na volné noze. V současné době zaměstnává tři další lékaře a pět zdravotních sester. Nedávno koupili nový dům a nyní zařizují ordinace. Členem výboru sboru se stala před rokem na kazatelovu žádost. Předtím ho ale upozornila, že pokud se stane členem výboru sboru, očekává růst a změnu. Mandy, která má ráda riziko, je první ženou, jež v jejich rodině získala vysokoškolské vzdělání. Během studia medicíny vyhrála soudní spor týkající se sexuálního obtěžování. Je velmi ráda, že se kazatel rozhodl zaměstnat další pracovní sílu, protože cítí, že se díky tomuto kroku dají věci ve sboru do pohybu.

Drew zastává dvě funkce. Je pomocným kazatelem a starším sboru. Jeho postavení je poměrně vlivné. Uspokojuje ho to. Je ale trochu nesvůj ze staršího kazatele, který vše dostává na stříbrném podnose. Drewa vychovávala jen matka a během studia na vyšší odborné škole a na semináři musel pracovat na plný úvazek. Vůbec se mu nelíbí, že kazatel bude mít další privilegia. Sedí za stolem a hlavou mu běží: „Bože, kéž by tak někdy bylo něco po mém. Proč tenhle chlap dostává všechno, co si usmyslí?“

A konečně je tady Sam. Ten je pořádně naštvaný. Kazatel totiž před třemi týdny ve svém kázání pronesl několik kritických poznámek na adresu svobodných lidí, zejména mužů. Samovi běží hlavou: „Proč si nedodal odvahy a nepromluvil si se mnou tváří v tvář?“ O svých pocitech ale kazateli neřekl. Místo toho plánuje, že v létě ze sboru odejde. Tímto způsobem se problémy obvykle řešily v jeho rodině. „Spálíš mosty a jdeš dál.“ Sam rozhodně není pro to, aby se zvyšoval rozpočet.

Není nutné připomínat, že pokud chcete tento kolektiv vést zralým způsobem, musíte udělat následující tři kroky:

Dříve než své požadavky předložíte výboru sboru, potřebujete nahlédnout do svého nitra a objevit svoji motivaci, důvody, cíle, plány a zamyslet se nad dynamikou své rodiny. Potřebujete zjistit, co cítíte a nač myslíte, a pak byste to měli být schopni jasně, přímočaře a s jistotou přednést před výborem sboru.

Musíte dát druhým prostor k tornu, aby mohli upřímně vyjádřit své obavy a pocity. Během tohoto setkání se pod povrchem odehrávají velké věci. Doporučuji, abyste si celé jedno setkání vyhradili na to, o svých pocitech a vztazích, o tom, co se v každém z vás odehrává. Takové setkání musí mít vedoucí pevně v rukou a udávat mu směr. Je nutné, aby vytvořil atmosféru bezpečí, ve které se druzí budou ochotni otevřít. K tomu přispěje, když se s druhými dohodne na pravidlech průběhu jednání a vytyčí jasné hranice. Každý by se měl například vyjadřovat v první osobě a neříkat „ty“ nebo „oni“. Může být vhodné zeptat se každého člena skupiny na to, co ho v současné době v jeho soukromém životě nejvíce tíží. Na odpověď‘ dejte každému deset minut ... a modlete se jeden za druhého

Je nutné, abyste každému členu výboru sboru pomáhali dosáhnout zralosti ve vztahu k Bohu. Domluvte se, že se s každým z nich sejdete individuálně. Můžete se sejít i jako skupina. Nezapomeňte, že Ježíš si z početných zástupů vybral nejprve tři a pak dvanáct lidí, jimž za světil svůj život. Podle jeho vzoru jsem na změně v našem velkém sboru začal pracovat tak, že jsem se nejprve věnoval nejbližším spolupracovníkům a starším sboru.

Když si uvědomíme, že sbor je místem, kam lidé přinášejí minulost celé své rodiny, může nám to nahánět strach. Tento obraz ale přesně vystihuje skutečnost a pomáhá nám pochopit, jak obtížné je vedení sboru.

Vedení není schopné dosáhnout toho, aby sbor duchovně do zrál. Může ale vytvořit takové prostředí, v němž členové budou schopni vytáhnout si ze svého oka trám (Mt 7,1—5) a pracovat na svém vlastním růstu.

Gustavo a Nancy

Společenství New Life Fellowship udělalo velký krok vpřed, když jsme zjistili, že mezi rodinami, v nichž jsme vyrůstali, a naším dnešním křesťanským životem existuje určitá spojitost. Viděl jsem, jak mnoho lidí dozrálo díky tornu, že byli ochotni nahlédnout do svého nitra a objevit, jakým způsobem minulost ovlivňuje jejich současný život. Nyní uvedu jeden konkrétní příklad.

Gustavo a Nancy byli členy naší skupinky celé čtyři roky. Gustavo pocházel z rodiny, v níž matka, která byla nejmladší z deseti sourozenců, požadovala, aby každé z jejích tří dětí bylo vždy nejlepší ze třídy, dělalo vše správně a vědělo vždy vše nejlépe. Všichni museli dosahovat co nejlepších výsledků. Sdílení emocí a slabostí bylo zakázáno, Když se někdo potýkal s nějakou překážkou nebo se mu něco nepovedlo (např. spadl z kola), okamžitě uslyšel: „Vstávej! Nezabývej se tím a jdi dál!“ Málo kdy se naskytla příležitost ke sdílení pocitů.

Kvůli tomu, že byl Gustavo na svém předchozím pracovišti nespravedlivě obviněn a o toto místo přišel, jeho nedůvěra k druhým lidem ještě vzrostla.

Představte si, že Gustavo tento model vytváření vztahů vnesl do svého pracovního týmu a do skupinky ve sboru New Life. Jen zřídkakdy byl schopen projevit svoji slabost a zranitelnost a v jeho pracovní skupině chyběla jednota a láska. Dokázal sice dobře vyučovat Bibli, ale jen výjimečně byl schopen odkrýt svá zranění. Často byl plný zášti, protože nebyl upřímný a asertivní. V práci nedovedl odmítnout nové projekty a příležitosti a ve sboru zase přijímal všechny nabízené služebnosti. V důsledku toho byl velmi unavený.

Oproti tomu Nancy pocházela z rodiny, jejíž členové dokázali rozdávat lásku a vstřícnost. Pomáhala Gustavovi a vždy očekávala, že jako pár podají co nejlepší výkon. Stejně jako Gustavo si nedokázala stanovit pevné hranice a říkat „ne“. Byla nejstarší ze tří sourozenců. Její otec jí byl velmi blízký a ona se ztotožnila s jeho pocity hněvu, viny, strachu a bolesti. Měla starost o to, aby se její otec cítil dobře. Když to vypadalo, že se ze své špatné nálady hned tak nedostane, cítila se tím být vinná. Snažila se mu pomoci tím, že dělala „správné věci“.

Tento postoj Nancy vnesla do svého manželství a do služby Kristu ve sboru. Byla dobrou pečovatelkou, která se snažila všem pomáhat a starala se o to, aby se jim dařilo dobře. Neměla mnoho příležitostí k tomu být sama se svými pocity a myšlenkami a žít svým vlastním životem. Byla unavená, vyčerpaná a osamělá.

K významné změně v jejich životě došlo až tehdy, když si oba byli ochotní čestně přiznat, jakým způsobem jejich původní rodina ovlivnila jejich současné vztahy, ať už v práci, doma či ve sboru. Zpočátku to pro ně bylo velmi obtížné, protože oba své rodiny pokládali za spořádané - a to zejména ve srovnání s rodinami těch druhých.

Smutnou skutečností však bylo, že dynamika rodiny, ve které Gustavo i Nancy vyrostli, měla na jejich život větší vliv než jejich nová rodina - rodina Ježíše Krista. Žili tak, jako by pro ně rodiče byli přednější než Boží království.

Dříve než se Gustavo naučil hovořit se svými kolegy v práci a s lidmi ve skupince o svých nedostatcích, stálo ho to velké sebezapírání (L 9,23). Velký krok víry v Boha pro něj představovalo i to, když si měl osvojit schopnost asertivně vyjádřit, co se mu líbí, nebo když se měl naučit respektovat své vlastní po city, místo aby fungoval jen jako robot.

Rovněž Nancy musela zapřít sama sebe, aby se dokázala vzdát zodpovědnosti za všechny lidi v rodině či ve sboru. Oni sami měli už napříště nést svá vlastní břemena (Ga 6,5); měli pochopit, že Nancy nemusí naplňovat všechny jejich potřeby. Ze začátku se jí zdálo, že když pečuje sama o sebe jako o hod notné Boží dítě, když odpočívá a užívá si, překračuje tím nepsaný, neviditelný zákon své rodiny. Připadalo jí, jako by umírala.

Dobrou zprávou však je, že když pro Boží království zemřeme, přinese nám to život. Musíme si ale být jisti, že umíráme pro tu správnou věc.

Následující kapitola hovoří o tom, co se stane, když člověk nahlédne do hlubin svého já a objeví své stinné stránky a destruktivní vliv vlastní rodiny. Pak se stane zranitelným, křehkým a snadno čitelným.

Emocionálně zdravá církev, Scazzero, Peter

Praha : Návrat domů,; Praha : Advent-Orion, 2006;