Dvourychlostní církev
Proč si nevšímáme a nevážíme zdánlivých maličkostí, které se dějí v hlubinách církve? Proč jsme stále fixováni na velká čísla a vzrušujeme se tím, co je malé a špatné, a zcela ignorujeme to, co je také malé a dobré? Příkladem jsou církevní akce pro mládež, první na seznamu záležitostí, které ignorují všichni ti, kteří pláčou nad osudem církve, jež se jim rozpadá před očima. A přitom právě ony jsou tou složkou paliva, která církvi dodává onu druhou, vítěznou rychlost.
Možná jde o to, že narativ o církvi byl v jistém smyslu unesen médii. A vůbec tím nemyslím jejich proticírkevnost: prostě jejich existenci a princip fungování, který byl silně pozměněn nejprve bulvarizací a poté obrovským vlivem sociálních médií na svět. Nelze popřít, že jsou to stále média, kdo nám vypráví svět, a vyprávějí ho tak, jak se prodává a nese; a protože se prodává a nese především skandál, senzace a emoce, takové jsou i mediální příběhy o Církvi.
Z těchto vyprávění se vynořuje především církev první rychlosti, která se pohybuje pomalu jako limuzína, spojená především s hierarchií kléru, s pomalostí, s určitým odtržením od běžného lidského každodenního života, s opakováním velkých slov, která se už dávno změnila v hesla, se zpožděnou reakcí téměř na vše, co vyžaduje reakci. V této církvi se mluví "starým" jazykem komunikace, jsou tu skandály, šoky a nedůvěra, jsou tu titulky statistik, které černé na bílém dokazují, že je zle a bude hůř, že lidé nejsou ani tak proti, jako je tato skutečnost prostě nezajímá. Mladí lidé z náboženství utíkají, neplní semináře pro formaci, hledají něco jiného a jinde. Lidé v nejlepších letech hledají oporu, štěstí a sílu v jiných zdrojích než v Písmu a eucharistii. A církev stále pluje dál, jakoby silou hybnosti nebo silou těch zoufalých pohybů několika posledních, stále ještě odhodlaných veslařů.

A v takovou církev je možné věřit. Opravdu lze. Zvláště když člověk nesleduje žádnou dynamiku společenství v přímém přenosu a v reálném čase. Závod je v plném proudu a církev zpomaluje, tu něco skřípe, tu něco skřípe, začíná tahat ocas a prognóza je, že i z tohoto ocasu brzy vypadne. A co víc - proti tomuto obrazu stojí jiný: "moderní" verze církve v tom nejhorším smyslu slova "modernost", což obecně znamená opuštění moudře stanovených zásad a nulových závazků vyplývajících z evangelia, zejména morálních, a furiantství pro špatně pochopenou svobodu a milosrdenství. A samozřejmě kněžství žen. A statistika se stává tichou bohyní.

A právě jí vzdávají hold hlavní média, která ze statistických tabulek vytahují vše, co není v normě. Nejlepší je, když to není v normě v mínusu - jako jeden z třiceti tisíc kněží, kteří si domluvili večerní sex s dalšími dvěma muži. Kdyby však tentýž kněz pozval tyto dva pány na adoraci, kde by celou noc zpívali zbožné písně, nikdo by o tom ani nepípl. Proč? Protože na tom není nic vzrušujícího - a žádné hlášení kurii.
A právě v tom spočívá náš problém. Evangelium, život s Bohem, úžasně překvapující a přinášející neobyčejné příběhy, obyčejný, prostý vztah s ním a obyčejné, prosté věci, které dávají smysl a štěstí, jsou v hlavním vyprávění na úplném okraji.
A přesto je to pravda o naší církvi: je spousta lidí a míst, kde se děje skutečné dobro. A tolik opomíjená církev mládeže není její jedinou dynamickou součástí. Stačí se podívat, jaký pohyb se v posledních letech děje kolem Písma, jak se začíná scházet stále více malých skupinek, které čtou Bibli a mluví o ní, jak roste povědomí, znalost a prostě láska k Božímu slovu.
Stále větší a rychle rostoucí společenství v církvi tvoří páry, které se mají rády a rozvíjejí svůj talent při vytváření obsahu, míst a akcí pro ostatní páry a rodiny. Vznikají společenství dospělých, kteří vyrostli z formace mládeže, ale ještě nezaložili rodiny: někdy v rámci existujících společenství, jako je hnutí Światło-Życie, někdy prostě ve farnosti, v pastoraci, na charitním místě. Stačí se podívat na to, jak vzniká nový model farností: především těch malých, kde farář spolu s farníky dělají rekonstrukce, jezdí na hory, pořádají adorace a turnaje ve stolních hrách, společně se modlí a jsou rádi spolu. Je to vidět i na internetu: že se lidé scházejí tam, kde obsah odpovídá jejich spiritualitě. Na růženci Teobańkologii, na kanálu otce Szustaka, ve skupinách duchovního rozvoje žen. Na katolických portálech nedosahují nejvyšších příček skandály, ale... modlitby.

A toto je církev druhé rychlosti. Je to ta, která vede závod o srdce a víru lidí a je to ta, která vítězí v dalších etapách, i když druhá část, která se drží první rychlosti, zaostává nebo už úplně vypadla z trati. Rozdělení mezi těmito dvěma částmi navíc neprobíhá po ose "znuděný klérus" - "obyčejní laici", jak je často líčeno v mainstreamovém mediálním narativu. Vítězný tým zahrnuje všechny: biskupy i laiky, dospělé i mládež, řeholnice i animátory Oázy, otce i dědečky, matky i babičky, kněze i řeholníky, farnosti i komunity. Stejně jako v případě poražených…

Ano, příběh o tom, že církev zpomaluje a zaostává, je zčásti správný a pravdivý. Částečně, a v této části, je to všechen předkoncilní sentiment a pokoncilní resentiment, který v poslední době silně propuká, je to také mentální zastaralost, je to nepochopení nových podmínek, v nichž je třeba srozumitelně hlásat neměnné evangelium, je to strnulost a nepružnost. To však zdaleka není vše. Probíhající synoda a dění kolem ní, v jejímž čele stojí její iniciátor, úžasně dynamický "dědeček" předkoncilního ročníku - papež František, o tom hovoří velmi jasně.

O tom vypovídají i dvě události z minulého týdne, které jsou v polském měřítku menší: fórum o službě mládeže v Kališi a setkání odpovědných osob za festival v Kokotku a Lednici. V měřítku Polska se zdá, že fórum je okrajovou událostí pro několik stovek kněží a mladých lidí a že pracovní setkání desítky duchovních a laiků nemá pro miliony polských katolíků žádný význam. V praxi se však jedná o velmi okrajová setkání pro velmi rozhodující osoby, a to skutečně má význam. Vždyť tyto malé skupiny mají vliv na celé Polsko. A právě mladí lidé, které tyto kroužky nyní formují: služba mládeži, společenství shromážděné kolem Kokotku a Lednice, budou za deset patnáct let silným a vlivným srdcem církve.
Že jich je málo? Že se někdy tento počet vejde do mezí statistické chyby? David se svým prakem se také dostal do meze chyby. A dvanáct apoštolů vyslaných evangelizovat miliony by se pravděpodobně ani nezachytilo, že je to chyba. Ježíš o tom mluví pořád: o maličkostech. O hořčičném zrnku. Nejmladší syn. Lžíce kvásku. Pět chlebů a dvě ryby. Maličkosti, maličkosti, maličkosti. Na palivu milosti toto nenápadné "málo" získává druhou rychlost potřebnou k vítězství v závodě o srdce a víru. V přívalu senzacechtivosti a běd je však snadné ho přehlédnout.
Autor: Marta Łysek
 

Marta Lysek - novinářka a teoložka, spisovatelka a blogerka. Kromě psaní se věnuje i cizím textům a knihám. Na svém Instagramu pořádá workshopy pro spisovatele. Tvůrkyně Malého - blogu se slovem. Je manželkou a matkou. Relaxuje při túrách v horách, fotografování a poslechu dobrých příběhů. V nakladatelství WAM jí vyšla detektivka Podlasie s podtextem "Tělo a krev".

https://deon.pl/kosciol/kosciol-dwoch-predkosci-,2643434