Systém zneužívání řeholnic se buduje po malých krocích

MONIKA BIAŁKOWSKA, teoložka: Řeholnice často není schopna pochopit okamžik, kdy je porušena její lidská důstojnost. 
ARTUR SPORNIAK: Přílohou vašich rozhovorů s bývalými řeholnicemi, které právě vyšly v nakladatelství WAM, je dotazník "Je skupina, ve které jsem, sektou?". Může se řeholní řád stát tak pokřiveným?
MONIKA BIAŁKOWSKA: Vím, že bylo riskantní hovořit o charakteristice sekt a zařadit formulář Dominikánského informačního centra o nových hnutích a sektách. Mohlo by to být vnímáno jako nespravedlivé. Ale je to objektivní průzkum. Pokud řeholnice v konkrétním řeholním domě dokážou vysvětlit, proč je nelze přirovnat k sektě, pak je to skvělé! To je důležité, protože když jsem poslouchala vyprávění bývalých sester a srovnávala je s tímto formulářem, u mnoha otázek jsem musela uvést odpověď "ano". Pokud některé sestry vyplní dotazník a řeknou "ano, ale...", pak je nechte vysvětlit ono "ale...". A pokud jim vyjde jen "ano", ať se ohlásí v dominikánském centru a požádají o pomoc.
Takový zlom určitě nebude očekávat nadšená mladá dívka, která vstupuje do řádu, protože chce svůj život odevzdat Ježíši.

Pro mě je důležitý motiv zrady, se kterým se od začátku manipuluje - dívka bude upozorněna, že pokud někdy odejde, bude to jen a jen její vina. A to se nikdy nestane. Stejně jako v manželství, které se rozpadá, je chyba obvykle na obou stranách. Ve společenství se někdy může stát, že překážkou pro uskutečnění vztahu s ním se stanou lidská pouta, nároky, omezení a něco, o čem jsme si jisti, že Pán Ježíš od nás nechce. Někdo přijde do řehole s přesvědčením, že skládá slib Ježíši, a ukáže se, že musí splnit spoustu často absurdních podmínek.
Všechny bývalé sestry, se kterými mluvíte, prošly terapií. Byla klíčem ke knize?
Ne. prostě jsem hledala bývalé sestry a tyto terapie byly dodatečným důkazem toho, že jsem mluvila se ženami, které už nejednají na základě bolesti, hněvu nebo touhy po odplatě. Neřeší si nějaký problém s řádem. Posunuly se dál. Vybudovaly si novou identitu a už mají nový svět - s manželem, s dětmi. Byl jsem rád, že jsme si povídali z odstupu, z roviny intelektuální reflexe.
Ale vy píšete: "Při poslechu příběhů bývalých sester se mi mnohokrát rozsvítilo červené světlo.
Stalo se totiž, že si sami neuvědomili, že to, co se stalo, je také určitý druh zneužívání. Nespravedlivou praxí je například to, že sestry čekají deset i více let na složení věčných slibů. Protože to znamená, že deset nebo více let pracují pro kongregaci a někdo jim může kdykoli říct: "Odcházíš!". Další červená světla: zneužívání sester k fyzické práci nad rámec jakýchkoli norem a někdy zcela nesmyslné. Ještě zhruba před deseti lety přicházelo do noviciátu hodně dívek, a aby nezahálely, byla pro ně vymyšlena celá řada drobných prací. Dnes je novicek méně, ale množství práce se nezmenšilo. Nikdo mě nepřesvědčí, že je rozumné a nutné každý týden posbírat všechny solničky a pepřenky z refektáře, umýt je a znovu naplnit. Nikdo to ve svých domácnostech nedělá.
Rád bych však upozornila, že mým motivem, proč upozorňuji na takové situace, které z vnějšího pohledu vyvolávají znepokojení, i když jsou v řeholních řádech přijímány jako normální, není zlepšit řeholní život - k tomu nejsem jako laik kompetentní. Chtěl bych jen poskytnout podněty k diskusi.
Existují i závažnější problémy - například psychické zneužívání.
Pokud skutečně existuje představená, která má psychopatické sklony, nebo je nějakým způsobem nemocná, nebo se silnou touhou po moci, nebo je navíc manipulována třetí stranou - například nějakým knězem, duchovním otcem - pak se mohou objevit násilné mechanismy. Pak jsou velmi nebezpečné, protože sestry často nemají žádný záchranný ventil. Šokovalo mě, že v jedné klášterní kongregaci nesměly sestry mluvit se zpovědníkem jinak, než aby se mu vyzpovídaly ze svých hříchů. Taková sestra už nemá nikoho, kdo by jí řekl, že něco není v pořádku.
A duchovní vůdce?
Tam je nadřízenou spolusestra. Kromě toho jsou kontrolováni lidé zvenčí. Běžně se jmenuje jeden nebo dva zpovědníci - sestry si nemohou samy vybrat, koho chtějí zpovídat. Když k tomu přidáme, že je to představená, kdo rozhoduje a zve, který kněz v daném domě bude přednášet rekolekce, a že existují kněží a řeholníci, o nichž víme, že nejsou zváni na ženské kongregace pod záminkou "nerozumí řeholnímu životu", protože upozorňuje sestry na to, že něco není v pořádku, pak máme všechny cesty možného zásahu odříznuté.
Nedávno jsem dostala e-mail, že někoho na ulici oslovila sestra z klauzurní kongregace a žádala o pomoc, protože uvnitř dochází ke zneužívání. Jsem ochotna připustit, že k takovému aktu zoufalství může dojít. Zvláště když uvážíme, že například korespondence v některých kongregacích je také někdy kontrolována.

I po věčných slibech?
Samozřejmě, že by to tak nemělo být. Ostatně sestry jsou tak naučené, že jsou kontrolované, že se ani potom neodváží napsat něco kritického. Tento systém kontroly se jim natolik dostane do hlavy, založený na strachu a obavách, že i po věčných slibech se sestry bojí mluvit.
Napadlo mě ověřit si příběhy bývalých sester s příběhy sester, které v kongregacích zůstaly. Několikrát jsem se o to pokusila a vždy to skončilo tak, že jeptišky nesouhlasily s nahráváním a zveřejněním, nebo pokud s nahráváním souhlasily, zakázaly mi pak o nich referovat.
O čem to svědčí?
O strachu a silném přesvědčení, že se nesmí říkat navenek o tom, co je špatně. Kniha Pellegrina Ceccarelliho "Savoir--vivre jeptišky", vydaná v polštině v roce 1985, stále funguje v řeholních řádech jako formační četba. I když se to dnes již mladým dívkám výslovně neříká, sestry přicházející do řádu v osmdesátých nebo devadesátých letech minulého století byly takto formovány.
V jedné fázi své novinářské kariéry jsem si řekla, že se sestrami už pracovat nebudu, je to jen ztráta času. Protože když za nimi přijdu a promluvím si s nimi, jsou mi zprvu sympatické a vznikne z toho pěkný text. A pak přijde autorizace, po které dostanu úplně jiný text, který připomíná letáček k povolání. A to se stává nestravitelné - to nechci čtenářům dávat. Mám pak dojem, že si před námi někdo staví určitou dekoraci o řeholním životě, místo aby nám o něm řekl pravdu.
Odkud se to vzalo?
Je to přesně to samé, s čím jsme se donedávna potýkali v celé církvi - platil zákaz mluvit o ní špatně. Jenže pokud jde o biskupy a kněze, v poslední době se tato krásná fasáda zhroutila. A v ženských kongregacích se tato výzdoba stále udržuje.
Samozřejmě, že za touto výzdobou se věci mohou lišit. Někdy mohou být za zdmi kláštera skutečně šťastné a dobré sestry, ale i ty šťastné a dobré se nám v novinářských rozhovorech budou jevit trochu jinak, zbožněji. Jazyk v autorizaci bude vznešenější, všechny vtípky budou vypuštěny, protože sestra se přece nesměje, dává si pozor na své výroky, protože je vždycky tak trochu nad laiky.
Mluvit o zlu za zdmi kláštera neznamená vyvolat pohoršení nebo napadnout mnišský život. Je to zastání se lidí, kterým je za těmito zdmi ubližováno. Ano, mohou tam být šťastné mnišky, ale pokud někde vedle je jedna, dvě nebo tři, které trpí, nemůžeme říkat "ale vždyť tam jsou přece šťastné mnišky!". Nechvalně proslulý dominikán Pavel M. nebo P. Andrew Dymer jistě udělali ve svém životě mnoho dobrého. Pokud někdo někde udělá hodně dobrého, nezneutralizuje to to špatné, co se přitom stane. Dívky, které opustily řeholní řády, tvrdí, že šťastných mnišek je málo, ale - ve skutečnosti - neexistuje způsob, jak to ověřit.
Pro mě byly překvapivé a hluboce znepokojující věci, které jsem si neuvědomovala, např. děvčata říkají: "Když jsem odešla z kongregace, nevěděla jsem, co chci jíst, protože jsem vždycky dostala hotové jídlo a nemohla jsem říct, co chci"; "Když jsme byly v kongregaci, neměly jsme žádné sny".

Někdo se může ptát: proč nechávají se sebou takto jednat? Proč nereagují, když ztrácí samostatnost. Takto však funguje systém v řeholních řádech. Musím se přiznat, že se tohoto slova trochu bojím, protože by znamenalo, že ho někdo řídí, zatímco tento systém se vybudoval sám - po malých krůčcích. Především jsou tu detaily, kvůli kterým nemá cenu vést válku, např. jedné dámě v aspirantuře paní zakázala fotit se s bleskem, i když to bylo to jediné, co mohly dělat - ukázalo se, že tak zkouší její poslušnost. Nemá tedy cenu vzdávat se řeholního života jen proto, že vám někdo nařídí dělat nesmyslnou činnost. Dále: někdo si myslí, že špatně jím sendvič; někdo čte mé dopisy; někdo si prohlíží mé osobní věci..... Nenápadně se hromadí další a další drobná zdánlivá zneužití a já nemohu najít okamžik, kdy by byla překročena hranice porušení mé lidskosti.

Příklady absolutní poslušnosti však v knize Savoir-vivre jeptišky vůbec nemusíme hledat. Můžeme je najít v mistrovských dílech spirituality, jako je "Apoftegmata pouštních otců" nebo u svaté Terezie z Avily. Jednou jí jedna vzdělaná sestra kvůli "zkušenosti poslušnosti" nařídila, aby na zahradě zasadila okurku, kterou dostala k obědu. Sestra se jí pouze zeptala, zda ji má zasadit vzpřímeně, nebo napříč. "Šla tedy a zasadila ji, aniž by si na okamžik připustila myšlenku, že by bylo nemožné, aby neuvadla; tuto jedinou věc měla na mysli, že jedná z poslušnosti a slouží Kristu, a slepě tato poslušnost otupila její přirozený rozum, že si byla jistá, že dělá tu nejrozumnější věc," komentuje světice.
Právě řeholníci - tedy lidé, kteří znají řeholní život, ale z mužského pohledu - mi pomohli uvědomit si, co znamená absolutní poslušnost. Vzdát se vlastní vůle a podřídit se slepé poslušnosti je potřeba například při zpovědi skrupulisty, tedy když se vyskytne konkrétní problém. Zpovědník pak takovému člověku říká: "Svěřte se mi v plné poslušnosti. Nepřicházej ke zpovědi každý týden, ale jednou za měsíc, a po celou tu dobu můžeš přistupovat ke svatému přijímání a já si vezmu na svědomí tvé případné hříchy. Buď v tom slepě poslušný!". To znamená, že jde o výchovné opatření podniknuté po vzájemné dohodě s jasně vymezeným cílem: v tomto případě jde o formování určité důležité schopnosti.

Naproti tomu hovoříme-li o poslušnosti s muži v řeholních řádech, mají o ní dnes zcela jiné představy. Poslušnost musí být zdůvodněná a dialogická - tedy založená na rozhovoru s představeným. Ještě po vydání mé knihy jsem narazila na knihu biskupa Jozefa Sebastiana Pelczara, kanonizovaného papežem Janem Pavlem II. v roce 2003, o vedení řeholních sester. Píše, že poslušnost vůči představené by měla být naprostá, slepá a není možná žádná diskuse - protože ona sděluje vůli samotného Krista. Tečka, tečka. Mám dojem, že v mnoha ženských řeholních řádech tento vzorec stále platí.
Například?
Nejvíce šokující situace, o které jsem slyšela v rozhovorech s bývalými řeholnicemi, se stala před 20 lety. Stalo se to v klášterní kongregaci v klášteře považovaném za jeden z nejkonzervativnějších. Moje respondentka se nechala slyšet, že je Boží vůlí, aby sestra dnes byla oslem, a že být oslem spočívá v tom, že jeptiška jí na podlaze z dřevěné misky přivázané ke stolu. Nemůžeme přijmout, že by to mohla být Boží vůle. Poslušnost má však své hranice.
Zdálo by se, že člověk jde do řeholního řádu, aby duchovně rostl. A případy, které popisujete, ukazují, jak se lidé nechávají duchovně, duševně, ale i fyzicky ničit, například vyčerpávající prací.
Myslím, že jsem tuto anekdotu do knihy nezařadila. Generální představený přišel před Velikonocemi do jistého kláštera a řekl: "Milé sestry, chtěl jsem vám oznámit velkou novinu: Pán Ježíš vstane z mrtvých, i když neumyjete všechna okna". Tato slova se ukázala jako osvobozující. My ve světských domácnostech si také někdy odpustíme umýt všechna okna, protože důležitější je, abychom byli na Vánoce všichni pohromadě. Bylo překvapivé slyšet vyprávění bývalých sester, které říkaly, že o Velikonocích nebyly schopny prožít Triduum - usnuly, protože byly tak vyčerpané. To přece nedává smysl!
¨Co se týče duchovního rozvoje, od svých respondentek jsem také slyšela: "Neměla jsem čas se modlit"; "Neměla jsem sílu se modlit"; "Odškrtávala jsem si, co jsem musela"; "Teprve když jsem odešla z řádu, začala jsem se znovu modlit". Přiznali, že je množství práce vzdalovala od Ježíše.
Co se týče intelektuálního rozvoje, ať si nikdo nenamlouvá, že půjde do kongregace, aby se v tomto ohledu rozvíjel. Teologická formace obecně není na vysoké úrovni. Sestry mohou požádat o studium, ale šance, že budou studovat to, co je jejich silnou stránkou a v čem se budou moci rozvíjet, je mizivá, protože sestry jsou posílány ke studiu, když je to potřeba. Když k tomu připočteme četbu pouze těch knih, které jsou v klášterní knihovně a se svolením představené, žádný přístup k internetu, žádný přístup k současnému tisku, o nějakém smysluplném intelektuálním rozvoji si nelze nechat zdát.

Očekáváte, že se "Sestry" stanou povinnou klášterní četbou?
Určitě ne povinnou. Na druhou stranu vím, že na některých místech se už četla a tiše čte.
Zajímalo by mě, jak se můžeme pokusit tuto náboženskou skutečnost uzdravit.
Pojďme si promluvit! Takto vstoupily změny do celé církve. V určitém okamžiku se diskuse mimo církev - například o pedofilii mezi jejími členy - stala tak vážnou, že uvnitř už nebylo možné předstírat, že žádný problém neexistuje. Musíme mluvit se sestrami - jak s těmi, které odešly, tak s těmi, které zůstaly, protože nikdo zvenčí řeholní život reformovat nebude. Tím spíše, že taková reforma vyžaduje především změnu mentality, nikoliv zákona.

Silnějším impulsem pro církev v kauze pedofilie než rozhovor byly soudní procesy. Neudělal by precedentní proces se šikanou, který by bývalá řeholnice vedla proti nějaké kongregaci, víc?
Přiznám se, že otázka o procesech mě napadla v souvislosti s porušováním lidských práv v ženských řeholích. Mým cílem však bylo poskytnout body k diskusi, nikoli vyzývat k soudním procesům. Sama bych si ráda přečetla další knihu, např. napsanou nějakým právníkem, který by řekl, jaké mají sestry možnosti, čeho se mohou dovolávat, v jakých situacích se porušuje právo a jak se tomu bránit, aby nejsilnější řeholnice neodcházely a slabší, které se nemají kam vrátit, netrpěly v klášterech. ©℗
MONIKA BIAŁKOWSKA - novinářka, doktorka fundamentální teologie, laureátka novinářské ceny biskupa Jana Chrapka "Ślad" v roce 2023

Artur Sporniak
Vedoucí sekce víry časopisu Tygodnik Powszechny. Narozen v roce 1966, absolvent Fakulty strojního inženýrství na AGH v Krakově, vystudoval filozofii na Papežské teologické akademii v Krakově a teologii na Dominikánské koleji filozofie a teologie. Propagoval spisy benediktina P. Leona Knabita prostřednictvím rozhovorů "Schody do nebe" a "Od začátku do konce" spolu s Wojciechem Bonowiczem a spisy dominikána P. Joachima Badeniho prostřednictvím spolupráce s Janem Strzałkou a vydáním jeho rozhovorů "Božské oko" a "Autobiografie". Spoluautor sedmi knih. Zabývá se náboženstvím, etikou - zejména katolickou sexuální etikou a problémy na pomezí víry a vědy. Vede blog "Církev - sex - morálka". V redakční radě časopisu Týdeník od roku 1993.
https://www.tygodnikpowszechny.pl/system-wykorzystywania-zakonnic-buduje-sie-malymi-kroczkami-184737?utm_term=Autofeed&utm_medium=Social&utm_source=Facebook&fbclid=IwAR0k8UltryFwE-CO8oiXMKQSoMzCYp8bLFnLEfInDinFmPzsnTnMKIO_VXw#Echobox=1696790564