"Je všechno, co se v klášteře nazývá Boží vůle, opravdu Boží vůle?"
- V některých klášterech mohou sestry celé dny přemýšlet, co se děje se sestrou, která se jednou opozdila na modlitbu. Novicky se třesou, protože vědí, že zatímco se modlí, představená kontroluje jejich pokoje a ony si nejsou jisté, zda si dostatečně rovnoměrně položily pantofle a zda je záložka na posteli udělaná správně. Zdá se, že na tohle by člověk neměl vynakládat energii a že v tom není podstata života zasvěceného Bohu," říká Monika Białkowska, autorka knihy Sestry, která se skládá z příběhů žen, jež jsou bývalými řeholnicemi.
Ewa Raczyńska/Onet: Musím přiznat, že je těžké číst příběhy žen, které byly řeholnicemi a opustily kongregace. Jak se vám s nimi mluvilo?
Monika Białkowska: Bylo pro mě těžší potom psát než s nimi mluvit. Když jsem s příběhy zůstala sama, byly chvíle, kdy jsem musela vstát od počítače a projít se, abych ze sebe dostala emoce. Ale samotné rozhovory nebyly vůbec tak obtížné. Viděla jsem tváře těch žen, dívala jsem se jim do očí, někdy jsme spolu strávily celé hodiny.
Viděla jsem, že za nimi skutečně stojí tyto příběhy, že je to jejich minulost. Nejsou to ženy, které žijí se vztekem nebo výčitkami. Nejsou to ženy, které svou identitu postavily na tom, že jsou "bývalé sestry". Dříve jimi byly a dnes jsou manželkami, matkami, pracují v určité profesi. V životě se posunuly dál. Proto se jim asi lépe naslouchalo. Když to zvládly ony, proč bych to nemohla zvládnout já?
Co jste očekávala, když jste k těmto rozhovorům usedala? Je tam několik silných příběhů, například ten o ženě, kterou znásilnila jiná jeptiška.
Tak silné příběhy jsem nečekala. Nejprve chci také spravedlivě podotknout, že těch, které vás zaženou do křesla, je v této knize málo. Nehledala jsem senzaci, nechtěla jsem dokázat, jak skandální je život za zdmi kláštera. Popsala jsem tolik, kolik jsem slyšela.
Pro mě však bylo mnohem nápadnější a překvapivější, kolik takových drobných útlaků se v těchto příbězích vyskytuje. Kdybychom se na ně podívali jeden po druhém, nad každým bychom pokrčili rameny. Protože jaký to má smysl? Že fungují hodně? Že jsou unavení? Že nemají čas na modlitbu? Že některé práce dělají zbytečně? Že se k nim někdo chová jako k dětem? Když o těchto věcech slyšíme, můžeme si říci, že přehánějí, že se pro řeholní život zjevně nehodí, že jsou příliš slabí.
Když se však tyto mikro situace dají dohromady, je zřejmé, že tento systém drobností nám člověka oklešťuje kousek po kousku, dusí ho, nenechává prostor pro nic jiného. A my zjišťujeme, že se nemůže ani trochu nadechnout, že se nemůže ani trochu pohnout, že z těchto maličkostí se vytváří systém násilí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.