Synodní rekolekce Meditace: "Rozhovor na cestě do Emauz
V pondělí dopoledne se dominikánský mnich a bývalý magistr Řádu kazatelů, otec Timothy Radcliffe, zamýšlel nad významem "Rozhovoru na cestě do Emauz" s těmi, kteří se zúčastní generálního shromáždění biskupské synody, jež začne ve středu 4. října.
Jsme povoláni kráčet po synodální cestě v přátelství. Jinak se nikam nedostaneme. Přátelství s Bohem i mezi sebou navzájem je zakořeněno v radosti ze společného bytí, ale potřebujeme slova. V Cesareji Filipově se rozhovor rozpadl. Ježíš nazval Petra "satanem", nepřítelem. Na hoře stále neví, co má říct, ale začnou mu naslouchat, a tak může rozhovor znovu začít, když putují do Jeruzaléma.
Cestou se učedníci hádají, nechápou Ježíše a nakonec ho opouštějí. Vrací se ticho. Objevuje se však Zmrtvýchvstalý Pán a dává jim slova uzdravení, aby spolu mluvili. I my potřebujeme uzdravující slova, která přeskočí hranice, jež nás rozdělují: ideologické hranice levice a pravice; kulturní hranice, které oddělují jeden kontinent od druhého, napětí, které někdy rozděluje muže a ženy. Společná slova jsou krví naší církve. Musíme je nalézt v zájmu našeho světa, v němž je násilí poháněno neschopností lidstva naslouchat. Rozhovor vede k obrácení.
Jak by měly rozhovory začínat? V knize Genesis po pádu nastává strašné ticho. Z tichého společenství Edenu se stalo ticho hanby. Adam a Eva se skrývají. Jak se může Bůh dostat přes tuto propast? Bůh trpělivě čeká, až se obléknou, aby skryli své rozpaky. Nyní jsou připraveni na první rozhovor v Bibli. Ticho je prolomeno jednoduchou otázkou: "Kde jsi?". Není to žádost o informace. Je to výzva, aby vyšli na světlo a viditelně stanuli před Boží tváří.
Možná je to první otázka, kterou bychom měli prolomit mlčení, jež nás rozděluje. Ne: "Proč zastáváš tyto směšné názory na liturgii?" Nebo: "Proč jsi heretik nebo patriarchální dinosaurus?" či "Proč jsi ke mně hluchý?". Ale: "Kde jsi?" "Čeho se obáváš?". Takový jsem já. Bůh vyzývá Adama a Evu, aby vystoupili z úkrytu a dali se vidět. Pokud i my vyjdeme na světlo a necháme se vidět takoví, jací jsme, najdeme pro sebe slova. Při přípravě na tuto synodu to byli často právě duchovní, kteří se nejvíce zdráhali vyjít na světlo a podělit se o své obavy a pochybnosti. Možná se bojíme, že nás někdo uvidí nahé. Jak se můžeme navzájem povzbudit, abychom se nebáli nahoty?
Po vzkříšení je hrobové ticho opět přerušeno otázkami. V Janově evangeliu: "Proč pláčeš? V Lukášově evangeliu: "Proč hledáte živé mezi mrtvými?". Když učedníci prchají do Emauz, jsou plni hněvu a zklamání. Ženy tvrdí, že viděly Pána, ale byly to jen ženy. Stejně jako dnes se někdy zdá, že se s ženami nepočítá! Učedníci utíkají ze společenství církve, jako tolik lidí dnes. Ježíš jim nebrání v cestě ani je neodsuzuje. Ptá se: "O čem to mluvíte?". Jaké naděje a zklamání se probouzejí ve vašich srdcích? Učedníci mluví rozzlobeně. V řečtině to znamená doslova: 'Co jsou to za slova, která na sebe vrháte? Ježíš je tedy vyzývá, aby se podělili o svůj hněv. Doufali, že Ježíš bude tím, kdo vykoupí Izrael, ale mýlili se. Zklamal. Proto jde s nimi a otevírá se jejich hněvu a strachu.
Náš svět je plný hněvu. Mluvíme o politice hněvu. Nedávno vyšla kniha s názvem American Rage. Tento hněv zamořuje i naši církev. Oprávněný hněv na sexuální zneužívání dětí. Hněv na postavení žen v církvi. Hněv na ty hrozné konzervativce nebo příšerné liberály. Odvážíme se jako Ježíš zeptat se jeden druhého: "O čem to mluvíš? Proč se zlobíte? Odvážíme se slyšet odpověď? Někdy už mě nebaví poslouchat všechen ten hněv. Už to nemohu vydržet poslouchat. Ale poslouchat musím, stejně jako Ježíš kráčející do Emauz.
Mnoho lidí doufá, že na této synodě bude jejich hlas vyslyšen. Cítí se ignorováni a bez hlasu. Mají pravdu. Ale hlas budeme mít jen tehdy, když budeme nejprve naslouchat. Bůh volá lidi jménem. Abraham, Abraham; Mojžíš, Samuel. Odpovídají krásným hebrejským slovem hinneni: "Tady jsem". Základem naší existence je, že Bůh každého z nás oslovuje jménem a my mu nasloucháme. Ne karteziánské "myslím, tedy jsem", ale slyším, tedy jsem. Jsme tu proto, abychom naslouchali Pánu a jeden druhému. Jak se říká, máme dvě uši, ale jen jedny ústa! Teprve po naslouchání přichází řeč.
Nasloucháme nejen tomu, co lidé říkají, ale i tomu, co se snaží říct. Nasloucháme nevyřčeným slovům, slovům, která hledají. Jedno sicilské přísloví říká: "La miglior parola è quella che non si dice"[1] "Nejlepší slovo je to, které není vyřčeno". Nasloucháme tomu, jak mají pravdu, jak v nich je zrnko pravdy, i když to, co říkají, je špatné. Nasloucháme s nadějí, a ne s pohrdáním. Na generální radě dominikánského řádu jsme měli jedno pravidlo. To, co říkali bratři, nikdy nebyl nesmysl. Mohlo to být špatně informované, nelogické, ba nesprávné. Ale někde v jejich mylných slovech je pravda, kterou potřebuji slyšet. Jsme mendikanti jdoucí po pravdě. Nejstarší bratři o svatém Dominikovi říkali, že "všemu rozuměl v pokoře své inteligence"[2]. 
Možná, že řeholní řády mohou církev něco naučit o umění rozhovoru. Svatý Benedikt nás učí hledat konsenzus, svatý Dominik milovat diskusi, svatá Kateřina Sienská si libovat v rozhovoru a svatý Ignác z Loyoly umění rozlišovat. Svatý Filip Neri o roli smíchu.
Pokud skutečně nasloucháme, naše hotové odpovědi se vypaří. Ztichneme a ztratíme slova, jako Zachariáš předtím, než propukl ve zpěv. Pokud nevím, jak odpovědět na bolest nebo zmatek své sestry či bratra, musím se obrátit k Pánu a požádat ho o slova. Pak může začít rozhovor.
Rozhovor vyžaduje imaginativní skok do prožívání druhé osoby. Vidět jeho očima a slyšet jeho ušima. Musíme se dostat do jejich kůže. Z jakých zkušeností pramení jejich slova? Jakou bolest nebo naději v sobě nesou? Na jaké cestě se nacházejí?
Na generální kapitule dominikánů proběhla bouřlivá debata o povaze kázání, což je pro dominikány vždycky žhavé téma! Dokument navržený kapitule chápal kázání jako dialogické: hlásáme svou víru tím, že vstupujeme do rozhovoru. Někteří kapituláři s tím však ostře nesouhlasili a tvrdili, že to hraničí s relativismem. Říkali: "Musíme se odvážit hlásat pravdu odvážně". Pomalu začalo být zřejmé, že rozhádaní bratři hovoří na základě značně rozdílných zkušeností.
Dokument napsal bratr z Pákistánu, kde se křesťanství nutně nachází v neustálém dialogu s islámem. V Asii není kázání bez dialogu. Bratři, kteří proti dokumentu ostře reagovali, pocházeli především z bývalého Sovětského svazu. Myšlenka dialogu s těmi, kteří je věznili, pro ně neměla smysl. K překonání nesouhlasu byla nutná racionální argumentace, která však nestačila. Bylo třeba si představit, proč druhý člověk zastává svůj názor. Jaká zkušenost je k tomuto názoru vedla? Jaká zranění si nesou? Z čeho mají radost?

To vyžadovalo naslouchání s veškerou představivostí. Láska je vždy vítězstvím představivosti, stejně jako nenávist je selháním představivosti. Nenávist je abstraktní. Láska je konkrétní. V románu Grahama Greenea Moc a sláva říká hrdina, chudý slabý kněz: "Když jste viděli vrásky v koutcích očí, tvar úst, jak mu rostou vlasy, nebylo možné nenávidět. Nenávist byla jen selháním představivosti.
Musíme překonat nejen hranice levice a pravice nebo kulturní hranice, ale také hranice generací. Mám tu čest žít s mladými Dominikánci, jejichž cesta víry je odlišná od té mé. Mnoho řeholníků a kněží mé generace vyrostlo v silně katolických rodinách. Víra hluboce pronikala do našeho každodenního života. Dobrodružství Druhého vatikánského koncilu spočívalo v oslovení sekulárního světa. Francouzští kněží odešli pracovat do továren. Sundali jsme hábit a ponořili se do světa. Jedna rozzlobená sestra, když mě viděla v hábitu, vybuchla: "Proč pořád nosíš tu starou věc?" 
Dnes mnoho mladých lidí - zejména na Západě, ale stále častěji všude - vyrůstá v sekulárním světě, agnostickém nebo dokonce ateistickém. Jejich dobrodružstvím je objevování evangelia, církve a tradice. S radostí si oblékají hábit. Naše cesty jsou protichůdné, ale ne protichůdné. Stejně jako Ježíš musím jít s nimi a učit se, co vzrušuje jejich srdce. "O čem to mluvíš? Jaké filmy sledujete? Jakou hudbu máte rádi? Pak si budeme navzájem dávat slova.
Musím si představit, jak mě vidí! Kdo jsem v jejich pohledu? Jednou jsem jel na kole po Saigonu s partou mladých vietnamských studentů dominikánského původu. Bylo to dávno předtím, než se turisté stali běžnými. Zašli jsme za roh a tam stála skupinka západních turistů. Vypadali tak velcí a tlustí a měli podivnou ošklivou barvu. To byli ale divní lidé. Pak jsem si uvědomil, že tak vypadám i já!
 Když učedníci jdou do Emauz, poslouchají tohoto cizince, který je nazývá nerozumnými a odporuje jim. A zlobí se na něho. Ale začínají mít radost z jeho slov. Jejich srdce v nich hoří. Můžeme se během synody naučit až extatické radosti z nesouhlasu, který vede k prohlédnutí? Hugo Rahner, Karlův mladší bratr (a mnohem srozumitelnější!), napsal knihu o homo ludens, hravém člověku[3]. Naučme se spolu hravě mluvit! Tak jako Ježíš a Samaritánka u studny u Jana 4.
V dnešním prvním čtení slyšíme, že v plnosti času "bude město plné chlapců a dívek, kteří si budou hrát na jeho ulicích". (Zacharjáš 8,5) Evangelium nás všechny vyzývá, abychom se stali dětmi: "Amen, pravím vám, neobrátíte-li se a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království." (Mt 18,3). Na Království se připravujeme tím, že se stáváme hravými, dětskými, ale ne dětinskými. Někdy nás v církvi trápí otupělá vážnost bez radosti. Není divu, že se lidé nudí!
Když jsem v noci nového tisíciletí čekal v Pobřeží slonoviny na let do Angoly, seděl jsem potmě s našimi dominikánskými studenty, dělili jsme se o pivo a lehce si povídali o tom, co je nám nejdražší. Těšili jsme se z toho, že jsme jiní, že máme jiné představy. Rozkoš z odlišnosti! Bál jsem se, že mi uletí letadlo, ale mělo tři dny zpoždění! Odlišnost je plodná, generativní. Každý z nás je plodem úžasné odlišnosti mezi muži a ženami. Budeme-li před odlišností utíkat, budeme neplodní a bezdětní, v našich domovech i v naší církvi. Ještě jednou děkujeme všem rodičům na této synodě! Rodiny mohou církev mnohému naučit, jak se vyrovnat s odlišností. Rodiče se učí, jak vyjít vstříc dětem, které se rozhodují nepochopitelně, a přitom vědí, že mají stále domov.
Pokud dokážeme objevit potěšení z toho, že si dokážeme představit, proč naše sestry a bratři zastávají názory, které nám připadají zvláštní, pak v církvi začne nové jaro. Duch svatý nám dá dar mluvit jinými jazyky.
Všimněte si, že Ježíš se nesnaží řídit rozhovor. Ptá se, o čem mluví; jde tam, kam jdou oni, ne tam, kam by chtěl jít on; přijímá jejich pohostinnost. Skutečný rozhovor nelze kontrolovat. Člověk se odevzdává jeho vedení. Nemůžeme předvídat, kam nás zavede, zda do Emauz, nebo do Jeruzaléma. Kam povede církev tato synoda? Kdybychom to věděli předem, nemělo by smysl ji pořádat! Nechme se překvapit!
Opravdový rozhovor je proto riskantní. Pokud se ve svobodném rozhovoru otevřeme druhým, budeme proměněni. Každé hluboké přátelství vnáší do mého života a identity rozměr, který předtím neexistoval. Stávám se někým, kým jsem nikdy předtím nebyl. Vyrostl jsem v úžasné konzervativní katolické rodině. Když jsem se stal dominikánem, začal jsem se přátelit s lidmi jiného původu, naprosto odlišné politiky, což mé rodině vadilo! Kým jsem tedy byl, když jsem se vrátil domů k rodině? Jak jsem dokázal sladit člověka, kterým jsem byl u nich, s člověkem, kterým jsem se stával u dominikánů?
Každý rok poznávám nově příchozí dominikány s různým přesvědčením a různým pohledem na svět. Když se jim přátelsky otevřu, kým se stanu? I v mém pokročilém věku musí moje identita zůstat otevřená. V románu Madeleine Thienové o čínských přistěhovalcích v USA Neříkejte, že nic nemáme jedna z postav říká: "Nikdy se nesnažte být jen jednou věcí, nezlomným člověkem. Když tě má tolik lidí rádo, můžeš být upřímně řečeno jedinou věcí?"[4] Pokud se otevřeme více přátelstvím, nebudeme mít úhlednou, pevně vymezenou identitu. Pokud se na této synodě otevřeme jeden druhému, všichni se změníme. Bude to malá smrt a vzkříšení.
Jeden filipínský dominikánský novicmistr měl na dveřích oznámení: "Odpusťte mi. Jsem dílo ve vývoji. Soudržnost leží před námi, v Království. Pak budou vlk a beránek v každém z nás ve vzájemném míru. Máme-li nyní uzavřenou, pevnou identitu vytesanou do kamene, nikdy nepoznáme dobrodružství nových přátelství, která rozvinou nové rozměry toho, kým jsme. Nebudeme otevřeni prostornému přátelství Pána.
Když dorazí do Emauz, útěk z Jeruzaléma se zastaví. Ježíš se tváří, jako by chtěl jít dál, ale oni se slavnou ironií zvou Pána soboty, aby si odpočinul s nimi. 'Zůstaň s námi, protože už je skoro večer a den se chýlí ke konci'. (Lk 24,29). Ježíš přijímá jejich pohostinnost stejně jako tři cizinci v 18. kapitole Genesis přijali pohostinnost Abrahámovu. Bůh je naším hostem. I my musíme mít pokoru být hosty. Německá submisivita říká, že musíme opustit "pohodlné postavení těch, kdo poskytují pohostinnost, abychom se nechali přijmout do existence těch, kdo jsou našimi společníky na cestě lidstva". 
Marie-Dominique Chenu OP, dědeček Druhého vatikánského koncilu, chodil většinu večerů ven, i když mu bylo osmdesát. Chodil ven naslouchat odborovým předákům, akademikům, umělcům, rodinám a přijímal jejich pohostinnost. Večer jsme se scházeli na pivo a on se ptal: "Co ses dnes dozvěděl? U čího stolu jsi seděl? Jaké dary jste dostali? Církev na všech kontinentech má dary pro univerzální církev. Uvedu jen jeden příklad: moji bratři v Latinské Americe mě naučili otevírat uši slovům chudých, zejména našeho milovaného bratra Gustava Gutiérreze. Měli bychom je slyšet v našich debatách tento měsíc? Co se naučíme od našich bratří a sester v Asii a Africe?
"Když s nimi seděl u stolu, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim ho. Tehdy se jim otevřely oči, poznali ho a on jim zmizel z očí." (Lukáš 24,29). Otevřely se jim oči. Předtím jsme tuto větu slyšeli, když Adam a Eva vzali ovoce ze stromu života a jejich oči se otevřely a oni poznali, že jsou nazí. Proto někteří starověcí komentátoři viděli v učednících Kleofáše a jeho ženu, manželský pár, nového Adama a Evu. Nyní jedí chléb života.
A ještě jedna malá myšlenka na závěr: Když jim Ježíš zmizí z očí, říkají: "Cožpak v nás nehořela srdce, když s námi na cestě mluvil?". (Lk 24,32) Jako by si teprve potom uvědomili, jakou radost měli, když kráčeli s Pánem. Svatý John Henry Newman řekl, že teprve když se ohlédneme za svým životem, uvědomíme si, jak byl Bůh stále s námi. Modlím se, aby to byla i naše zkušenost.
Během této synody budeme jako tito učedníci. Někdy si nebudeme vědomi toho, že v nás působí Pánova milost, a možná si dokonce budeme myslet, že je to všechno ztráta času. Modlím se však k Bohu, abychom si později při pohledu zpět uvědomili, že Bůh byl celou dobu s námi a že naše srdce v nás hoří.

[1] “La megliu parola è chiddra chi nun si dici”

[2] ‘humili cordis intelligentia’[2]

[3] Man at Play or Did you ever practice eutrapelia? Translated byt Brian Battershaw and Edward Quinn, Compass Books, London, 1965

[4] Granta, London, 2016, p. 457

https://www.vaticannews.va/en/church/news/2023-10/synod-retreat-meditation-conversation-on-the-way-to-emmaus.html