Synoda: Timothy Radcliffe na 12. generální kongregaci: Duchovní zamyšlení P. Timothyho Radcliffa
Při prezentaci dvanácté generální kongregace synody nabízí otec Timothy Radcliffe OP duchovní zamyšlení na téma "Jeruzalémský koncil".
Generální kongregace 12. - 18. října 2023
Duchovní vstupy
Jeruzalémský koncil
Otec Timothy Radcliffe OP
So: "Účast, vláda a autorita: Jaké procesy, struktury a instituce jsou potřebné v misijní synodální církvi?
Lukáš, jehož svátek dnes slavíme, vypráví v 15. kapitole Skutků o takzvaném jeruzalémském koncilu, který byl svolán, aby čelil první velké krizi církve po Letnicích. Církev je hluboce rozdělena. Nejprve mezi jeruzalémskou církví a Pavlem s jeho evangeliem o svobodě od Zákona; Uvnitř jeruzalémské církve jsou rozděleni obrácení farizeové od ostatních a apoštolové v čele s Petrem jsou pravděpodobně rozděleni od "starších", kteří vzhlíželi k Jakubovi, bratru Páně. Církev tak čelila krizi identity, která přesahuje vše, co si dnes dokážeme představit.
Papež František letos v létě v Lisabonu řekl: "Život bez krize je aseptický život... život bez krize je jako stojatá voda, není k ničemu dobrá, nemá žádnou chuť."[1] Dozráváme skrze krize, od krize našeho narození až po krizi smrti. Přijímáme-li krize v naději, budeme vzkvétat. Pokud se jim budeme snažit vyhnout, nikdy nedospějeme. Moji američtí bratři mi dali tričko s nápisem: 'Přeji vám dobrou krizi!
Přečetli jsme si to: Apoštolové a starší se shromáždili, aby o této věci uvažovali." (Sk 15,6) Církev se stále shromažďuje, stejně jako my dnes na synodě. Ve třetí eucharistické modlitbě říkáme: "Nikdy nepřestaneš shromažďovat lid k sobě, aby od východu slunce až do jeho západu byla tvému jménu přinášena dokonalá oběť." (Mt 26,7). Řecké slovo pro církev, ekklésia, znamená "shromáždění". Jsme ochotni nechat se shromáždit nejen fyzicky, ale i svými srdci a myslí? Při pohledu na Jeruzalém před svou smrtí Ježíš řekl: "Kolikrát jsem toužil shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje své kuřátko pod svá křídla, ale nebyli jste ochotni." A tak se stalo. (Lukáš 13,24). Jsme ochotni nechat se strhnout za hranice vzájemného nepochopení a podezírání? Nebo budeme jako starší bratr v podobenství o marnotratném synovi, který stojí na okraji a odmítá se nechat shromáždit v radosti z bratrova návratu?

Učedníci se shromáždili v Jeruzalémě, aby byli vysláni do Antiochie a do celého světa. My jsme shromážděni v eucharistii, abychom byli vysláni. Je to dýchání Ducha svatého do našich plic, které nás shromažďuje a posílá ven, okysličuje životní krev církve. #Jsme shromážděni, abychom navzájem objevili pokoj, a posláni ven, abychom ho hlásali našemu ubohému světu, ukřižovanému stále větším násilím, na Ukrajině, ve Svaté zemi, Myanmaru, Súdánu a na mnoha dalších místech. Jak můžeme být znamením pokoje, když jsme rozděleni sami mezi sebou?

Jeruzalémský koncil se sešel "ve jménu Ježíše", stejně jako my. Na synodě se každý den modlíme: "Stojíme před tebou, Duchu svatý, když se shromažďujeme v tvém jménu. Být shromážděn ve jménu Páně znamená být v jistotě, že v nás mocně působí Boží milost. Petr řekl chromému u chrámové brány: "Nemám ani stříbro, ani zlato, ale co mám, to ti dávám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a [choď]." (Mt 24,7). (Sk 3,6). Často mi lidé říkali: 'Tato synoda nic nezmění'. Někteří s nadějí, jiní se strachem. To je nedostatek víry v Pánovo jméno, "jméno, které je nad každé jméno" (Flp 2,9). Jeden starobylý hymnus začíná slovy: 'Dnes k sobě připojuji silné jméno Trojice'. Jsme-li shromážděni v silném jménu Trojice, církev se obnoví, i když možná způsobem, který není na první pohled zřejmý. To není optimismus, ale naše apoštolská víra.
Mým prvním velkým učitelem byl srílanský dominikán Cornelius Ernst. Psal o síle Boží milosti, která tvoří nové. Cituji: Je to úsvit, objev, jaro, nové zrození, příchod na světlo, probuzení, transcendence, osvobození, extáze, svatební souhlas, dar, odpuštění, smíření, revoluce, víra, naděje, láska.... je to moc proměňovat a obnovovat všechny věci: "Hle, já činím všechno nové" (Apok 21,5)[2]." Církev je vždy nová, jako Bůh, Odvěký a nově narozené dítě. (Odvěký Daniel 7,9)
Učedníci se shromáždili, protože viděli, že Bůh už něco nového dělá. Bůh je předběhl. Museli dohnat Ducha svatého. Petr prohlašuje, že "Bůh, který zná lidské srdce, dosvědčil [pohanům], že jim dal Ducha svatého, stejně jako nám, a tím, že vírou očistil jejich srdce, nečinil mezi nimi a námi rozdíl" (Sk 15. 8).

Pro svatého Jakuba, bratra Páně, to bylo jistě nejtěžší přijmout. Jeho identita byla založena na pokrevním vztahu s Pánem. Je obdivuhodné, že právě on je tím, kdo tuto novou identitu hlásá. "Duchu svatému i nám se to zdálo dobré. Jakou odvahu a víru musel mít, když řekl 'nám', identitu, která shromažďuje celou rozdělenou církev. Petra stále oslovuje jeho starým příjmením Symeon. Jen pomalu se probouzí k této nové identitě, k církvi Židů a pohanů. Trvalo to nějakou dobu, stejně jako u nás.
Během občanské války v Burundi jsem procestoval zemi se dvěma svými bratry, Hutuem a Tutsiem. Večer jsme všichni tři společně slavili eucharistii. Jeden Angličan a dva Afričané, Hutu a Tutsi: Nový pocit "my". Přijali jsme v něm eucharistii dříve, než jsme ji uchopili ve svých myslích a srdcích.

Dnes už náš Bůh přivádí na svět církev, která už není primárně západní: církev východní, katolickou, asijskou, africkou a latinskoamerickou. Je to církev, v níž již ženy přebírají odpovědnost a obnovují naši teologii a spiritualitu. Již nyní nás mladí lidé na celém světě, jak jsme viděli v Lisabonu, vedou novým směrem, do digitálního kontinentu. V prefaci k Svatým mužům a ženám děkujeme Bohu, protože "ty obnovuješ církev v každém době, když vychováváš muže a ženy vynikající svatostí". Ti jsou již mezi námi. Právem se ptáme: Co máme dělat? Ještě zásadnější otázka zní: Co dělá Bůh? Přijímáme milostivou Boží novost? Věřili byste tomu, že někteří dominikáni se dokonce postavili proti svatému Ignáci z Loyaly! Nostra culpa.

Fascinující je, že Jakub dokáže chápat nové jako obnovu starého. Cituje Ámose: "Potom se vrátím a obnovím Davidův příbytek, který padl; z jeho trosek ho obnovím a postavím, aby všechny ostatní národy hledaly Hospodina - všechny národy, nad nimiž bylo vzýváno mé jméno. Nové je vždy nečekanou obnovou starého. Proto je katolicismu naprosto cizí jakýkoli protiklad mezi tradicí a pokrokem.
Nyní se zamyslíme nad tím, jaké nové procesy, instituce a struktury jsou zapotřebí. Nebudou to řešení problémů řízení, ale plnější vyjádření toho, kým jsme. Dějiny církve jsou dějinami nekonečné institucionální tvořivosti. Poté, co se křesťanství stalo uznávaným náboženstvím Římské říše, vznikly v pouštních otcích a matkách nové formy křesťanského života, které měly vyvážit nové nebezpečí bohatství. Ve třináctém století se objevily nové univerzity, aby podpořily novou vizi toho, co je to být člověkem. Během průmyslové revoluce vznikly stovky nových forem náboženského života, aby vyjádřily, kým jsme jako bratři a sestry nové městské vrstvy chudých.
Jaké instituce potřebujeme, abychom vyjádřili, kdo jsme jako muži a ženy míru v době násilí, obyvatelé digitálního kontinentu? Každý pokřtěný člověk je prorokem. Jak rozpoznat a přijmout roli proroctví v dnešní církvi[3]? A co prorocký hlas žen, které jsou stále často vnímány jako "hosté ve vlastním domě"[4]?
Konečně jeruzalémský koncil sejmul z pohanů zbytečná břemena. 'Duchu svatému i nám se totiž zdálo dobré, abychom na vás neukládali větší břemeno než tyto nezbytné věci'(verš 28). Jsou osvobozeni od identity dané starým Zákonem.
Jak máme dnes sejmout břemena z unavených ramen našich bratří a sester, kteří se v církvi často necítí dobře? Nebude to ničím tak dramatickým, jako je zrušení Zákona. Nebude to ani tak zásadní změna naší identity, jako je přijetí národů.

Jsme však povoláni k tomu, abychom si hlouběji uvědomili, kdo jsme jako neuvěřitelní přátelé Pána, jejichž skandální přátelství přesahuje všechny hranice. Mnozí z nás plakali, když jsme slyšeli o té mladé ženě, která spáchala sebevraždu, protože byla bisexuální a necítila se vítaná. Doufám, že nás to změnilo. Svatý otec nám připomněl, že všichni jsou vítáni: todos, todos, todos.
V Irsku se ztratil muž. Zeptal se jednoho farmáře: "Jak se dostanu do Dublinu?". Farmář mu odpověděl: "Kdybych chtěl jet do Dublinu, nezačínal bych tady." Všichni se ptali: "Co to znamená? Ale ať jsou lidé kdekoli, tam začíná cesta domů, domů církve a domů království.
[1] Odpovědi na otázky mladých lidí, Světový den mládeže,
[2] Teologie milosti, Dublin 1974, s. 74f.
[3] Massimo Faggioli "Poznámky k proroctví a eklesiologii a synodalitě od II. vatikánského koncilu po dnešek". Irský teologický čtvrtletník 1 - 15. 2023.
https://www.vaticannews.va/en/vatican-city/news/2023-10/synod-spiritual-reflection-by-fr-timothy-radcliffe-at-12th-gc.html