Yves Congar: propagátor reformy v církvi
Před téměř dvaceti lety vyšla v Německu kniha se vzrušujím názvem:

"Hněv z lásky. Rozčilení muži církve".
Pětačtyřicet renomovaných katolických a evangelických spisovatelů a teologů (mimo jiné Heinrich Bőll, Marie-Dominique Chenu, Walter Dirks, Ernst Käseman, Karl Rahner, Edward Schillebeeckx) dalo energicky průchod svému již pokoncilnímu hněvu na stav církve. Zvýšené naděje na reformu církve, které vzbudil II. vatikánský koncil, totiž brzy začaly ztrácet sílu svého velkého rozmachu. Bylo to jakési nezkrotné a přitom svaté rozhořčení, které bylo ve skutečnosti plamenným projevem věrnosti a lásky k církvi. "Kdo se v církvi chová rozzlobeně jako dvacetiletý, vděčí za to spíše biologii; kdo dokáže být rozhněvaným manželem i v pětasedmdesáti letech, může mluvit spíše o lásce". - napsal v předmluvě editor knihy Norbert Sommer.
Yves Congar se narodil v roce 1904 ve Francii. Po vojenské službě vstoupil do dominikánského řádu. Teologická studia absolvoval ve známém vědeckém centru Le Saulchoir v Belgii a v roce 1930 byl vysvěcen na kněze. Po obhájení doktorské práce o jednotě církve začal v Le Saulchoir vyučovat apologetiku a ekleziologii. Během druhé světové války se dostal do německého zajetí.
Ve svých poválečných publikacích vyzýval k obnově teologického myšlení, což mu stejně jako dalším teologům tzv. nouvelle theologie přineslo disciplinární omezení (zákaz vyučování a publikování - 1954). Aby toto období přežil, věnoval se vědecké práci: nejprve v Jeruzalémě (1954, Biblický institut), poté v Římě (1955), v Cambridgi (1956).
Teprve Jan XXIII. ho rehabilitoval a v roce 1960 jmenoval poradcem teologické komise připravující II. vatikánský koncil. Během koncilu se Congar aktivně podílel na redakci mnoha koncilních dokumentů. Své pokoncilní období strávil především v klášteře svatého Jakuba v Paříži. Jeho postupující ochrnutí, které začalo ve třiceti letech, ho nakonec přimělo k tomu, aby na sklonku života požádal o přijetí do nemocničního centra Palais des Invalides v Paříži. V roce 1994 ho Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.
Milovat pravdu jako člověk
V krátkém textu pro tuto antologii Yves Congar říká, že občas byl apologetickým člověkem, ale s přibývajícími léty ho tento pocit opustil a stal se z něj člověk plný váhání. Byl dokonce plachý, což nepochybně souviselo s dobou, kdy v důsledku udání do Říma církevní autority - podezřívavé vůči jeho teologii - dávaly pocítit, že se stal nežádoucím teologem.

V případě Congara stav zvýšeného afektu vůči Římu nepolevil ani během první fáze Druhého vatikánského koncilu, kterého se účastnil jako papežem jmenovaný expert. Ve svých "koncilních poznámkách" se vyznává: "Ke svému úžasu konstatuji, že koncil byl bojem vedeným proti římské kurii". Syndrom opozice však neměl nic společného se zvráceností kritiky, ale spíše s andělskou, pokornou ctností rozhořčení na..... právě: ne na církev nebo její strukturu. Francouzský dominikán totiž přesně rozlišoval mezi strukturou a strukturami, mezi posvátnou a nedotknutelnou Tradicí a proměnlivými a nahromaděnými, historicky podmíněnými lidskými tradicemi a zvyky. Osvojil si slova papeže Řehoře VII: "Kristus neřekl: Já jsem zvyk, nýbrž 'Já jsem pravda'. Nějaký zvyk může být jakkoli starý a prastarý, přesto musí ustoupit pravdě".

Congar se smyslem pro teologickou obezřetnost ani nemluvil o "hříchu církve" (neboť subjektem hříchu mohou být pouze osoby, nikoli instituce, a už vůbec ne "svatá církev"), dokonce nepoužil ani samotné slovo "hřích", ale "selhání", "nedostatek", "chyba" nebo "zlo". Psal o "reformě v církvi", ale ne o "reformě církve". A nešlo jen o otázku jazyka, věc se dotýkala samotné teologické podstaty; neboť "hřích" jako biblický pojem má - nakolik je to lidský postoj odporu - strukturu nepřímo úměrnou "svatosti". Pro jistotu dodejme, že pozdější kardinál také vědomě používal místo slova "hřích" slovo "reforma", protože tento způsob vyjadřování měl na mysli širší publikum a stal se čitelnějším. Tímto způsobem chtěl také senzibilizovat dogmatickou teologii a přimět ji k tomu, aby spoluodstraňovala zneužívání a nedostatky v církvi.
V letech krize (1950-1954), kdy byl odsuzován za údajný modernismus, vyznával: "Pro církev lze obětovat jen všechno". A jakoby jménem tehdejších teologů podezíraných z nedostatku pravověrnosti tvrdil: "Celou svou bytostí jsme zapáleni pro církev a jsme k ní připoutáni". Právě v tomto období - v době omezování svobody teologického bádání - připravoval otec Congar knihu o Petrovi a římském primátu; od vydání této práce však upustil, aby nebyl v situaci církevních restrikcí obviněn z něčeho ještě horšího: že se snaží získat zpět svou "ztracenou" prestiž důsledně pozitivním výkladem papežství.
Zde se dotýkáme dalšího rysu osobnosti saulchoirského učence: je jím pojetí intelektuální caritas, tedy ztotožnění pravdy s láskou. Kardinál tento ideál vyjádří odkazem na velkého filozofa devatenáctého století, aniž by uvedl jeho jméno: "Miloval jsem pravdu tak, jak lze milovat jen člověka". A sám řekne, že celý jeho osobní život se zcela redukuje na tuto vášeň - miluje pravdu tak, jak se miluje člověk. Proto je také jeho hněv spíše intelektuálním hněvem, který se nikdy nepromítne do praktického jednání, ale je namířen proti tomu, co je v církvi falešné.
Nebudu čtenáře šetřit delší pasáží z pera samotného Congara. Týká se otázky: Založil Ježíš papežství? "Když je mi tato otázka položena, mohu odpovědět 'ano' nebo 'ne', přičemž toto 'ne' je pravděpodobnější než 'ano'. Pokud jde totiž o Petra jako mluvčího dvanácti apoštolů, jde o Ježíšovo rozhodnutí. Tomu neochvějně věřím. Ale pokud jde o historické papežství, papežství Řehoře VII, Inocence III, Bonifáce VIII, Pia IX, Pia XII, ne, ne..... pak už nesouhlasím... Myslím, že reforma Řehoře VII. byla nutná, i když také přehnaná. Připomenu jen "Dictatus papae", těch 27 neuvěřitelných návrhů, které jsou prostě neúnosné: pouze papež a opět papež, který nosí insignie císaře. To vše je nesnesitelné..." Za Pia XII. došlo k bolestnému disciplinárnímu potrestání nejvýznamnějších teologů, aniž by se s nimi vedla diskuse. Tento papež také zakázal, a Congara se to hluboce dotklo, činnost francouzských dělnických kněží. Teolog píše s rozčilením: "Stále se říká, že církev ztratila dělnickou třídu. Ale ona ji neztratila - dělnická třída k ní nikdy nepatřila!".
Intelektuální obrat
V případě Congara je teologická práce neoddělitelně spjata s jeho životem. V tom také spočívá tajemství čtenářova zaujetí pro četbu děl tohoto učence. Dominikánský mnich nebyl teologem dogmatické systematiky, dokonce ani profesionálním eklesiologem, s nímž je často spojován. Když už eklesiolog, tak eklesiolog-ekumenista; za první a nejvýraznější rys církve totiž považoval její nerozlučné sepětí s ekumenismem. A co je důležité, tvoří součást "Vyznání víry" naší víry: "Věřím v JEDNU, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev".
Congar rozpoznal své ekumenické povolání velmi brzy. Již dva roky před svým kněžským svěcením, v létě 1928, ho představení řádu pověřili, aby přednášel teologii. Čtyřiadvacetiletý učenec si jako téma svého semináře zvolil tzv: "Jednota církve". Vyznání mladého dominikána, který se připravoval na kněžství, je dojemné: každý den při ranní modlitbě recitoval Zachariášovo kantikum "Benedictus". "Ale jeden verš z něj jsem nerecitoval ani tak já, jako spíš někdo jiný, kdo ho vyslovil shůry," vyznal se po letech. - "I ty, dítě, budeš nazýván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Hospodinem a budeš dláždit jeho cesty. Nespojuji a nespojoval jsem s tím žádné výjimečné povolání..... To, co bylo řečeno o Janu Křtiteli, platí v podstatě pro každého kněze, ba dokonce pro každého křesťana. Každý je povolán k tomu, aby se obětoval a byl otevřený každý den ... v díle uskutečňování plánu, který milostivý Bůh dokončuje v lidských dějinách". Osud proroků, a to nejen starozákonních, byl navíc někdy velmi těžký.

Congar sám uvádí přibližné datum svého okouzlení ekumenismem. Stalo se tak kolem 25. července 1930, kdy měl být vysvěcen na kněze. Tehdy si uvědomil, do jaké míry ekumenismus vyžaduje změnu celého myšlení, spojení všech směrů teologie: pastorální, biblické, liturgické a ekleziologické do jednoho ekumenického hnutí. Ve své knize Křesťané v dialogu Congar nastiňuje rámec své intuice takto: "Velmi brzy jsem začal chápat, že ekumenismus není pouhým amatérismem, ale znamená hnutí obrácení a reformy, které zasahuje do života všech společenství věřících. Se stejnou silou jsem si uvědomil, že ekumenická práce musí začít u vlastních a mezi vlastními. Naší myšlenkou bylo umožnit katolické církvi otočit se o několik stupňů kolem vlastní osy, tj. k určitému sblížení a možné jednotě s ostatními, v hlubší a lépe respektované věrnosti našemu jedinému zdroji, resp. našim společným zdrojům."

Tuto intuici bude kardinál opakovat a vysvětlovat různými způsoby. Otázka jednoty křesťanů se musí vždy jevit z dvojího hlediska: jednak jako otázka jednoty mezi katolíky, jednak jako otázka jednoty mezi křesťany. Kořenem této jednoty je vnitřní pokoj každého křesťana zvlášť a pokoj s našimi sestrami a bratry. Tento typ míru na druhé straně pramení ze svého vlastního zdroje, kterým je Bůh. Jednota vždy pochází shora: Bůh je vždy na prvním místě.
Návrat ke zdrojům
Zdokonalení svého intelektuálního řemesla čerpal od svých filozofických současníků - Jacquese Maritaina a Étienna Gilsona - a samozřejmě od Tomáše Akvinského. Kvůli posledně jmenovanému mysliteli vstoupil do dominikánského řádu (1925). Důkladného studia biblických a patristických pramenů se však nevzdal. Z vynikající dominikánské univerzity v Saulchoiru si odnesl vášnivý a vášnivý zájem o historii. Historickou formaci získal pod záštitou řádových učenců, jako byli A. Lemonnyer, P. Mandonnet, Roland-Gosselin a především tehdy velmi mladý P. M.-D. Chenu. Solidní analýza historických pramenů a vysoké umění aktualizace jejich obsahu prostupuje každou jeho práci, vzbuzuje ve čtenáři respekt a bezvýhradnou důvěru k autorovi a podněcuje jeho vlastní úvahy.
Příkladem - jedním z mnoha - je třísvazkové teologicko-dogmatické pojednání o Duchu svatém; od patristického a středověkého myšlení až po novověk a současnost. Totéž platí o pramenném (400 stran!) a stále mladém díle (Congarovi bylo tehdy 29 let), které je i dnes nezbytnou pomůckou v rukou každého ekumenisty: "Odloučení křesťané" a " Poznámky k teologii laikátu" (600 stran), dílo, které mu vyneslo nezpochybnitelný titul klasika teologie laikátu. Postavení všech teologických výdobytků na základech historických dat zajišťuje, že Congarova díla mají trvalou přítomnost ve vědeckém bádání pozdějších generací teologů.
Kniha "Odloučení křesťané" je například prvním římskokatolickým pokusem o teologické zařazení ekumenismu do celkového obrazu církve. Autor se zasazuje o návrat k pramenům společným všem křesťanům (Bible, církevní otcové, život církve). Jejich zkoumání bude vyžadovat dvojí úsilí: seriózní kritický přístup a smírné objasnění znovuobjeveného obsahu s ohledem na odloučené bratry a sestry. Celé ekumenické myšlení francouzského teologa se opírá o dva pilíře: ekumenismus je ze své podstaty především o objevování a poznávání druhých, a to prostřednictvím kontaktu s jejich literaturou a setkání s nimi (Congar věřil, že mnoho hlubokých pravd lze pochopit a nalézt četbou Lutherových spisů), a vše pozitivní u protestantských bratří je třeba přijmout od nich. Jeho druhým přínosem pro dílo ekumenismu bylo povznesení se nad myšlenku návratu našich bratří do katolické církve. Týden modliteb za jednotu křesťanů vedl učence k pochopení momentu, že ekumenické hnutí - prostřednictvím modlitby vedoucí k prohloubení věrnosti evangeliu - je již platnou formou jednoty. V té době to byly téměř obrazoborecké myšlenky, připomeneme-li si postoj Pia XI, který svou encyklikou Mortalium animos (1928) zakázal katolíkům jakýkoli kontakt s evangelíky a sankcionoval společné modlitby s nimi.
Bibliografie Congarových děl je impozantní. V zákulisí II. vatikánského koncilu kolovalo mrzuté rčení: "Není jisté, zda otec Congar přečetl vše, co sám napsal". Pozdější kardinál však s oblibou citoval Rilkeho slova, podle nichž je třeba se obrnit trpělivostí, "dokud se potíže nestanou zcela nesnesitelnými; pak se situace změní; a je-li to tak nesmírně těžké, pochází to z toho, že lidé bojují za pravdu".
Kardinálská fialová
Byly chvíle, kdy tento boj za pravdu přinesl Congarovi uznání, které klopýtlo v jeho jménu. Jedním z viditelných znamení byl kardinálský purpur, kterým Jan Pavel II. uctil osobu a teologické dílo francouzského dominikána, který byl v té době již vážně nemocný a upoutaný na nemocniční lůžko; kardinálský klobouk mu byl předán - 26. listopadu 1994. - Kardinál Jan Willebrands, papežův zvláštní vyslanec. Je však těžké přehlédnout hořkou okolnost Congarova opožděného povýšení, k němuž došlo šest měsíců před jeho smrtí. U příležitosti této nominace napsal tehdy René Laurentin o vzdělaném kardinálovi: "Kvůli jeho obrovské ekleziologické a ekumenické práci ho Pavel VI. skutečně po koncilu jmenoval kardinálem. Dlouho zvažovaný seznam měl být již zveřejněn. A hle, v předvečer jeho vyhlášení byl však v "Conciliu" zveřejněn protestní manifest. Otec Congar se jako člen redakční rady tohoto periodika nechal přesvědčit, aby jej podepsal. Souhlasil s tím, že tak učiní v souladu s širokým pojetím přátelství a solidarity. Ze seznamu musel být vyškrtnut. Papež byl zaskočen, svěřil se mi tehdy státní sekretář kardinál Villot. Ale co dělat? Nebylo možné, aby se z protestujícího teologa stal kardinál".

Dlouho před touto nejvyšší církevní poctou se Congarovi musela dostat ještě větší pocta: byl jmenován koncilním expertem na II. vatikánském koncilu. Toto jmenování totiž tohoto učence jako by dočasně vyvedlo z relativní izolace a marginalizace. Od samého počátku koncilu pracoval na projektu "Concilium", na dnešním význačném vícejazyčném Mezinárodním teologickém časopise, navázal síť velmi plodných dialogů a osobních kontaktů s teology, biskupy a pozorovateli a především se plně zapojil do práce mnoha koncilních komisí. Ale i zde se zpočátku musel prodírat skrze záhadné a anonymní překážky. Je sice pravda, že Congar již v roce 1960 dostává z rukou nového papeže Jana XXIII. oficiální nominaci na post konzultanta teologické komise jmenované pro přípravu koncilu. Jedná se však o povýšení, které se vznáší ve vzduchoprázdnu, neboť velmi aktivní přípravná komise služby konzultora první tři roky vůbec nevyužívá. Toto počáteční období mlčení kolem Congara přeruší až jezuita P. Jean Danielou, pozdější kardinál, který mu pošle pozvání do Říma. Congar se vrhá do práce a prožívá své druhé mládí v atmosféře vytvořené Janem XXIII. a v atmosféře koncilu a hluboké důvěře, kterou k němu choval Pavel VI.

Do koncilních jednání vkládá celou šíři svých historických a teologických znalostí prvních čtyř koncilů církve, které ještě nebyly rozděleny. Do okruhu těchto koncilů křesťanského starověku Congar odvážně vpisuje II. vatikánský koncil jako jejich pokračování, což není v rozporu s novostí výdobytků II. vatikánského koncilu. Jde o dvě věci: Tento koncil je událostí a katedrou vyučování. Poprvé v dějinách koncilů předkládá II. vatikánský koncil světu viditelný obraz církve v její univerzalitě: poprvé byly na tomto koncilu přítomny všechny národy světa a Evropa byla jen částí tohoto působivého celku. A pokud jde o novost učení tohoto koncilu? Congar nepopírá, že v jeho pojetí měl být II. vatikánský koncil pastoračním. Saulchoirský učenec zde však provádí závažnou korekci v podobě řečnického vykřičníku: Jako by jakékoli pastorační zaměření mohlo být podniknuto a realizováno mimo jakoukoli teologickou reflexi! Congar demontuje naivní představu o čistě pastoračním charakteru posledního koncilu: ne, II. vatikánský koncil nebyl méně doktrinální než všechny předchozí koncily.
Ve své odborné kompetenci se zaměřuje na ekleziologická témata, nikoliv striktně ekumenická, ale především na téma církve jako Božího lidu. Velké části II. kapitoly dogmatické konstituce o církvi "Boží lid" nesou nesmazatelnou stopu Congarova myšlení (např. č. 9, 13, 14, 16, 17, 28); dekret o apoštolátu laiků, dekret o misijní činnosti církve a dekret o službě a životě kněží prozrazují pero téhož teologa. Bylo by možné napsat rozsáhlou disertační práci, která by důkladně analyzovala dokumenty přijaté koncilem z hlediska převažujícího vlivu, který na jejich konečnou podobu měla Congarova teologie, praktikovaná jím po desetiletí před svoláním koncilu. V očích mnoha koncilních otců je budoucí kardinál považován za mistra II. vatikánského koncilu.
A zůstává jím i nadále - je politováníhodné, že je v Polsku málo známý. Lze ho považovat za jednoho z největších mozků, které Francie ve 20. století zplodila. Nad dnes již uzavřeným životem dominikánského učence bylo možné spatřit větu vyrytou na hrobě kardinála Johna Henryho Newmana, jedné z největších osobností katolicismu 19. století: Z umbris et imaginibus in veritatem ("Ze stínů a obrazů k Pravdě ").
https://ekumenizm.wiara.pl/doc/478685.yves-congar-promotor-reformy-w-kosciele/2?fbclid=IwAR2vGW_TAe7r2QmFPlY9PJqO4-i4OQU4RtKnJ7MT6fVS89mwmmPTr4WaWio