Poznámky k synodalitě od Francisca José Ruize SJ
Francisco José Ruiz | 17. října 2023 | Blog
Stojí za to několik obsáhlejších úvah o synodalitě. První úvaha je spíše antropologická, druhá spíše teologická
1. Nový kolektivní subjekt
Mimo církev
V mnoha ohledech a s ohledem na mnoho událostí mám dojem, že žijeme v dějinném okamžiku, v němž lidstvo vnímá samo sebe jako (nový) kolektivní subjekt, jako jediného aktéra před vlastním osudem. Dnes dochází k interakci mezi lidmi, společnostmi a státy, která maximálně rozvíjí proces uvědomování si, že jsme jediným jednotným aktérem, protagonistou a zodpovědným za své dějiny.
Z antropologického hlediska to znamená, že zažíváme skok ve vědomí: od já - ve všech jeho verzích: jednotlivec, kultura-stát-kontinent... - k my - rovněž ve všech jeho verzích: planeta, příroda, ekosystém, sítě... -. Covid-19 byl příležitostí být svědkem toho, že toto "my" je otázkou! -Pokud bychom proti viru nebojovali společně, a ne odděleně, neudělali bychom proti pandemii nic skutečně účinného. Ekologická krize nám již delší dobu říká totéž. To vše představuje náročný a nesnadný krok ke kulturnímu horizontu, který nám do rukou vkládá jinou vizi toho, co je společné. Na rozdíl od jiných dějinných okamžiků k nám dnes tento krok přichází jako požadavek prvního řádu: téměř být, či nebýt, žít, či zemřít?

Význam této bezprecedentní univerzality je však dnes předmětem vášnivých diskusí. V rámci tohoto hlubokého transformačního procesu se objevují všechny možné pozice: od globalizace, která toto planetární "my" nadměrně standardizuje, až po populismus, který místní a kulturní "my" nadměrně partikularizuje. Mezi jedním a druhým se děje poměrně dost věcí, jako bychom čelili skutečné "agitaci duchů", která varuje před velmi hlubokým kulturním hnutím, jež někteří popisují jako explozi nové antropologie - s rysy, jako je extrémní citlivost vůči rozmanitosti, neustálé volání po inkluzi, uznání menšin (indigenismus, antikolonialismus, historický revizionismus), uznání zmenšené jinakosti žen, nové paradigma sexuality apod. Denialismus lze chápat jako iracionální odmítání této transformace. Nejedná se o zanedbatelný jev. V současné době rozděluje mnoho současných společností napůl.
Uvnitř církve
Mám dojem, že církev není všemi výše uvedenými událostmi nezasažena. Současná roztříštěnost církve je důsledkem toho, jak se v ní zvnitřňuje kulturní přechod k novému my. Tato roztříštěnost je však důkazem toho, že se nacházíme v bodě, který ovlivňuje zásadní otázky, o nichž je třeba rozhodnout. A pokud je třeba se rozhodnout, pak církev není mrtvá, ale živá.
V mém pojetí je synodalita, zhruba řečeno, současnou odpovědí církve na kulturní křižovatku, na níž se nacházíme. Synodalita je rámec, který zahrnuje oblasti, pojmy a církevní praxi, jež poukazují na jistě jiný způsob - byť s velmi starými kořeny - vnímání sebe sama jako nás, jako kolektivního těla (způsob, který je podle mého soudu nesmírně aktuální pro okamžik, v němž žijeme). Církev, která je synodální, představuje my, které by mohlo dobře pomoci světu, který se snaží evangelizovat, tím, že nabídne transformativní verzi kolektivu.
2. Společné rozlišování a synodalita
Z mnoha aspektů spojených se synodalitou je společné rozlišování naprosto klíčové. Rozlišování připomíná koncept křesťanského učednictví, z něhož lze odvodit i církevnost odpovídající naší době. Jinými slovy, křesťanské učednictví lze (mělo by se) chápat jako trvalý stav rozlišování, který vytváří nový druh církevní sounáležitosti.
Celkově vzato, teologické extrapolace odvozené z ignaciánského rozlišování naznačují ještě zásadnější otázku: církevnost, kterou bychom měli přijmout, pokud takové extrapolace přijmeme.
Tato církevnost by prosazovala dva principy:
a) V době, která je pokoušena povrchností, jde hloubka, k níž nás vede rozlišování, ruku v ruce s křesťanským učednictvím, které je prožíváno jako trvalý stav hledání Boží vůle. To však předpokládá, že od počátku připustíme, že každý pokřtěný je schopen rozlišování. Ne vždy se to takto připouštělo. Předpokládalo se, že rozlišování má určitou výlučnost a výjimečnost, a uznávalo se, že je možné pouze pro malou skupinu věřících. Příkladem toho je opakovaná diskuse o hodnotě hlasité modlitby oproti modlitbě v duchu. Rozlišování se opírá zejména o kvalitu té druhé, ale tato kvalita nebyla v církvi platnými spiritualitami pokojně přijata. Ignaciánská spiritualita se mimo jiné domnívá, že rozlišování, ať už v jakémkoli stupni, je uskutečnitelné pro kohokoli, a to na základě bezprostřednosti vztahu, který Bůh navazuje s každým člověkem.
b) Hledání Boží vůle se neomezuje na oblast osobní zkušenosti. Může se uskutečňovat i kolektivně. V poslední době se obhajuje a prosazuje komunitní uplatňování osobního rozlišování. V jezuitské tradici, navzdory její zdrženlivosti, není tato aplikace nijak zvláštní. Témata jako diskrétní charita vlády osob, komunitní rozvažování a duchovní doprovázení jsou v Tovaryšstvu Ježíšově dlouholetými evidentnostmi, které ukazují, že osobní rozlišování překročilo hranice striktně individuálního. Zajímavé je, že rozšíření osobního rozlišování na komunitní úroveň s sebou nese církevní důsledky, které jsou všechny velmi významné. Komunitní rozlišování by ve svých různých verzích zdůraznilo význam duchovního rozhovoru osobních pohnutek jako nejlepšího komunikačního prostředku pro rozhodování. Nebo by zdůrazňovalo, ţe autorita v církvi je klíčovým prvkem, ale ne od počátku jediným, ve spoluzodpovědném hledání Boţí vůle. Nebo by posílil komunitní rozměr víry tím, že by ocenil roli společenství jako kolektivního subjektu významných útěch a úpadků při definování poslání.
Nebo by podporoval, aby růst ve víře každého věřícího procházel duchovním doprovázením, které mu nabízejí jiní věřící, vhodní v osobním procesu rozlišování. Nebo by obohatila metodiku pastoračního plánování současných církevních struktur tím, že by bez obav zahrnovala četnější a horizontálnější případy rozlišování.
To vše jsou obrysy kvalitního křesťanství, které je oživováno skutečnou schopností rozlišování. Na současné křesťanství se bude pohlížet více než podle toho, co dělá, podle toho, jak rozlišuje: podle způsobu, jakým zakládá a zaměřuje svá strategická evangelizační rozhodnutí, postupy jejich provádění a důvěryhodnost jejich vtělování. Církev musí vydávat znamení hloubky, kterou poskytuje rozlišování. Bez nich bude její institucionální síla neúčinná. Praxe rozlišování by této hloubce přála. Vydávala by zprávu, že církev neváhá vidět, že stojí před světem otevřeným novým formám humanizace, k čemuž je zapotřebí i nové svědomí: to, k němuž Duch vždy vedl, když mu bylo nasloucháno k rozlišování.
https://discerningleadership.org/blog/notes-on-synodality-by-francisco-jose-ruiz-sj/