Ke komunitnímu rozlišování: několik praktických rad

Pondělí, 13.11.2023

William A. Barry SJ
Pavel Banďouch

Vzhledem k průběhu synodálního procesu se ukazuje potřeba nejen osobního, ale i komunitního duchovního rozlišování. Přinášíme vám proto článek jezuity Williama A. Barryho, který je sice staršího data, ale přesto více než aktuální.

Mezi 31. generální kongregací (1965-1966) a 32. generální kongregací (1974-1975) se v Tovaryšstvu Ježíšově stalo něco zajímavého. Každá zmínka o duchovním rozlišování nebo rozlišování duchů v dokumentech 31. generální kongregace se týká individuálního rozlišování, zatímco převaha takových zmínek v 32. generální kongregaci (GK) se týká rozlišování ve společenství. GK 31 zjevně usiluje o to, aby Tovaryšstvo obnovilo dynamiku Duchovních cvičení, a zejména individuálního rozlišování duchů. Ačkoli GK 32 nezanedbává potřebu takového trvalého obnovení, snaží se povzbudit komunity, aby se staly komunitami rozlišování:

Je zřejmé, že dispozice potřebné pro pravé komunitní rozlišování se nebudou ověřovat tak často jako dispozice běžného komunitního dialogu. Nicméně každá komunita by se je měla snažit získat, aby v případě potřeby mohla vstoupit do tohoto zvláštního způsobu hledání Boží vůle.

Co se stalo mezi lety 1966 a 1975?

V Severní Americe se například hnutí za doprovázené exercicie šířilo Tovaryšstvem jako požár. Na GK 31 bylo téměř nesměle navrženo: "Scholastikům by mělo být dovoleno, aby během své formace příležitostně konali duchovní cvičení sami pod vedením zkušeného duchovního otce..." V době GK 32 už téměř žádný scholastik v Severní Americe nekonal exercicie jiným způsobem. Velký význam získalo také duchovní doprovázení s důrazem na diskusi o skutečné náboženské zkušenosti doprovázeného. Spolu s tímto zvýšeným zájmem o individuální duchovní vedení a s tímto obnovením původního záměru svatého Ignáce při udílení exercicií však šel ruku v ruce také obnovený zájem o další aspekty ignaciánské spirituality.

[Následuje historický exkurz jednotlivých autorů a publikací, který vzhledem k charakteru článku vynecháváme]

Během těchto let se William J. Connolly z Centre for Religious Development v Cambridgi ve státě Massachussets ujal vedení podobných seminářů a představil mi, co to obnáší, když jsme v roce 1972 společně vedli takový seminář pro všechny jezuitské představené z provincie New England. V krátké době jsem byl požádán, abych vedl řadu takových seminářů v Nové Anglii i v zahraničí. Působení ve funkci viceprovinciála pro formaci mě z takové práce vyřadilo až do roku 1984, kdy jsem byl spolu s Josephem McCormickem požádán, abych pracoval s jezuity z jedné velké městské oblasti a pomohl jim přejít ke komunitnímu rozlišování. Co mě zaujalo, je skutečnost, že se o komunitním rozlišování mlčí od doby, kdy se na počátku sedmdesátých let minulého století zvedl zájem, který vyvrcholil ve výzvě GK 32. Byl to jen záblesk? Nebo je komunitní rozlišování stále silné, ale v tichosti?

Už nějakou dobu mám po ruce složku s podrobnými poznámkami o průběhu seminářů, kterých jsem se účastnil. Chtěl jsem popsat proces tak, jak jsem ho viděl já, s nadějí, že takovýto popis by mohl být užitečný i pro ostatní. Pozvání v roce 1984 a práce s těmito jezuity v letech 1984-1985 mi daly podnět k napsání tohoto článku. Pokud proces komunitního rozlišování skutečně upadl v zapomnění, možná potřebujeme podnět k tomu, abychom ho znovu začali používat. V roce 1970 Futrell důrazně tvrdil, že doba vyžaduje obnovení ignaciánské praxe komunitního rozlišování:

Pokud je skutečné komunitní rozlišování zkušeností, která umožní Tovaryšstvu Ježíšovu obnovit se a přizpůsobit se znamením dnešní doby, podmínkou přežití Tovaryšstva v moderní církvi, pak je nezbytné, aby se všichni jezuité naučili zapojit do autentického ignaciánského komunitního rozlišování.

Domnívám se, že o šestnáct let později je tato potřeba stále aktuální, a to nejen pro jezuity. Článek jsem nazval "Ke komunitnímu rozlišování" zcela záměrně. Mnoho seminářů, kterých jsem se účastnil, nedospělo k tomu, aby se zabývalo skutečným komunitním rozlišováním. Buď proto, že se nevyskytla žádná otázka k rozlišování nebo kvůli nedostatku času či proto, že se nejdříve musely stát jiné věci. Mám podezření, že mnoho pokusů o společné rozlišování selhává. pro nedostatek předpokladů, které nastínili Futrell (1970 a 1972) i Toner (1971). Vzhledem k tomu, že oba tito muži poskytli poměrně podrobný nástin skutečného procesu rozlišování, který používají po dosažení těchto předpokladů, chci se soustředit na proces směřující k jejich dosažení. Komunitní rozlišování předpokládá přede vším ostatním, že ti, kdo se do něj zapojí, zakusili rozlišování duchů sami v sobě. To znamená, že každý jednotlivec se musí zapojit do procesu kontemplativní modlitby, jako je proces navrhovaný v Duchovních cvičeních, a musí zakusit hnutí různých "duchů" a rozlišit, která z nich jsou hnutí od Boha a která ne. Za druhé, společné rozlišování předpokládá, že jednotlivci mohou a chtějí sdělovat ostatním své zkušenosti v modlitbě a v modlitebním rozjímání. Tuto schopnost nelze předpokládat, protože mnozí z nás starších řeholníků byli vychováni v tradici, kde taková komunikace nejenže nebyla podporována, ale dost často se od ní aktivně odrazovalo.

Obnovení individuálně vedených rekolekcí a rozvoj typu duchovního vedení, které vyžadují sdělování náboženské zkušenosti, nám dávají nástroje pro druh komunikace, kterou vyžaduje komunitní rozlišování. Je však třeba, aby byla přítomna také ochota zprostředkovat zkušenost, a to je často skála, na níž se pokusy o komunitní rozlišování roztříští. Dovolte mi, abych tento bod rozvedl.

Kdy kdokoli z nás - pokud nejsme zarytí narcisté - odhalí své intimní já ostatním? Není to tehdy, když druhému důvěřujeme, věříme, že se nám nebude smát, že se nám nebude vysmívat nebo že nebude naši zkušenost zlehčovat? Dejme tomu, že mi začnete vyprávět o nějakém zážitku z modlitby, který pro vás něco znamenal, a já rychle změním téma nebo řeknu: "To mi zní divně." Bude trvat dlouho, než se k tomu odhodláte znovu. Když se lidé obrátí na poradce s žádostí o pomoc, protože jsou hluboce znepokojeni, budou si ho chvíli oťukávat, než odhalí své intimní já. A doprovázení teprve postupně odhalují nejintimnější aspekty svého vztahu s Bohem, když začnou svému duchovnímu vůdci důvěřovat. Není tedy snadné svěřit svou vnitřní zkušenost druhým. Pokud je tomu tak ve vztazích mezi čtyřma očima, o kolik těžší je odhalit se ve skupině. V jednom z dřívějších článků jsem velkou část těchto obtíží přičítal strachu a nabídl jsem několik postupů, jak strach překonat. Nechci se zde opakovat. Spíše podrobněji rozvedu některé postupy, které jsme použili, abychom lidem ve skupinách pomohli více se svěřit jeden druhému.

Nejprve si vysvětlíme roli moderátorů na základě analogie s rolí duchovního doprovázejícího. Duchovní doprovázející pomáhá jednotlivcům rozpoznat jejich touhy ve vztahu k Pánu, aby je Bohu odhalili a aby se uvedli do vnímavého rozpoložení, aby mohli vyslechnout Pánovu odpověď. Duchovní doprovázející nevyrábí za doprovázeného touhy nebo modlitební zkušenosti, ale pomáhá mu všímat si toho, co se děje ve vztahu s Pánem, rozeznávat, co vede k Pánu, a rozhodovat se, jak s tímto rozeznáním naložit. Stejně tak se vedoucí skupinky snaží pomoci skupině, aby jako skupina formulovala své touhy ve vztahu k Pánu, a pomáhá jí, aby se s touto touhou obracela k Pánu v modlitbě. Zde je důležité jednotlivcům připomenout, že žádají Pána, aby se k nim jako členům této skupiny vztahoval právě s touhou skupiny. Stejně jako jednotlivci žádají Pána o to, po čem touží, v důvěře, že Pán má na srdci jejich dobro, tak i jednotlivci v kontextu této skupiny přistupují k Pánu s touhou skupiny v důvěře, že Pán má na srdci dobro této skupiny.

Moderátoři navrhnou jednotlivcům způsob, jak se k Pánu přiblížit v modlitbě. Po skončení doby modlitby se vrátí ke skupině. Moderátoři jim pak pomohou, aby si navzájem podali zprávu o tom, co se během modlitby událo, a to v libovolné míře. Stejně jako duchovní doprovázející jednotlivci pomáhá, aby si všímal toho, co se stalo, a co nejvíce to vyjádřil, aniž by to hodnotil, tak i moderátoři skupiny žádají, aby se skupina snažila naslouchat sdíleným zážitkům bez hodnocení. Protože předpokladem takového sdílení ve skupině je skutečně to, že doufáme, že uslyšíme, co nám Bůh říká jako skupině, přistupuje se k těmto časům sdílení pokud možno se stejným kontemplativním postojem, v jaký člověk doufá při soukromé modlitbě.

Za druhé upozorňujeme na to, že jde o pomalý proces růstu důvěry v Pána a jeden v druhého. Oni už Pánu důvěřují, ale pravděpodobně dosud příliš nepřemýšleli o Pánových touhách a naději pro skupinu jako takovou. A většina skupinek potřebuje rozvíjet důvěru jeden k druhému stejně jako hlubokou modlitbu a poctivé hledání Boží vůle pro skupinku. Komunitní rozlišování znamená, že každý člen skupiny důvěřuje, že Bůh zjeví svou vůli pro skupinu skrze jejich individuální modlitbu a skrze sdílení plodů této modlitby. Abych se mohl zapojit do tohoto procesu, musím důvěřovat, že se všichni ostatní upřímně modlí a snaží se zůstat otevření k rozlišování Boží vůle. Koneckonců je v sázce i moje budoucnost, protože jsem ochoten podřídit se rozhodnutí skupiny.

Obvykle jsme den strukturovali do tří setkání, dopoledního, odpoledního a večerního. Na začátku každého setkání se sejde celá skupinka a my ji trochu nasměrujeme k soukromé modlitbě. Každý se modlí pětačtyřicet minut až hodinu a pak si vezme několik minut na reflexi. Pokud je skupina menší než deset, probíhají všechna sdílení v jedné skupině. Pokud je větší, rozdělíme ji na sdílení do skupinek po deseti nebo méně lidech a požádáme, aby někdo shrnul za celou skupinu. Každé sezení tedy trvá nejméně dvě a půl hodiny. V průběhu procesu můžeme strukturu měnit podle toho, co je potřeba. Například na začátku sezení můžeme potřebovat provést průzkum skupiny, abychom zjistili, jaká jsou její přání.

Některé skupiny začínají proces rozlišování s velkou vzájemnou dobrou vůlí. I tak budou jednotlivci potřebovat čas, aby si vytvořili hlubší důvěru jeden k druhému a k Pánu, kterou tento proces obnáší. Předpokládejme, že cílem takové skupiny je zjistit, jak by mohli nejlépe apoštolsky využít svůj talent. Jejich počet se snížil a cítí se napjatí a přepracovaní a uvědomují si, že již nemohou pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Pro první část modlitby bychom navrhli, aby použili text, jako je Iz 43,1-7:

Tak mluví nyní Hospodin, tvůj stvořitel, Jakube, tvůj tvůrce, Izraeli: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj!
Když se budeš brodit vodou, budu s tebou, řeky tě nezatopí. Když půjdeš ohněm, nespálíš se, plamen tě neožehne.
Neboť já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj vykupitel. Jako tvé výkupné jsem dal Egypt, Etiopii a Sabu místo tebe.
Protože ses v mých očích stal drahým a slavným, miluji tě a dám za tebe lidi a národy za tvůj život.
Neboj se, neboť já jsem s tebou; od východu přivedu tvé potomstvo, shromáždím tě od západu.
Řeknu severu: 'Vydej!' a jihu: 'Nezadržuj!' Přiveď mé syny z daleka, mé dcery od končin země.
Každého, kdo se jmenuje mým jménem, jsem ke své slávě stvořil, uhnětl a udělal.'

Podotýkáme, že Izraelci slyšeli toto útěšné slovo, když byli ve vyhnanství, jejich chrám byl zničen a jejich naděje byly na dně. Naznačujeme, že prosili Hospodina, aby jim dal pocit slyšet tato slova jako slova, která se na ně vztahují jako na členy této skupiny. Poté se asi pětačtyřicet minut modlí v soukromí a poté se vrátí do skupiny, kde každého požádáme, aby se podělil o cokoli, co se během modlitby stalo. Pro většinu skupin je takový "ice breaker" uklidňující a rozmanitost zkušeností poučná. Citelně si uvědomí, jak je každý z nich upřímný a plný víry. Často jsou překvapeni, jak snadné a příjemné je hovořit o modlitbě mezi sebou. Podle toho, jak toto první sezení dopadne, můžeme navrhnout na to následující buď opakování, nebo jim navrhnout, aby Pána požádali, aby jim pomohl poznat jeho sny, které pro ně jako pro skupinu má. Během skupinových setkání jim připomínáme, aby si navzájem kontemplativně naslouchali a při naslouchání si všímali vnitřních reakcí. Pokud například pociťují antipatie k tomu, co říká jeden člen skupiny, mohli by požádat Pána o pomoc, aby se na věc podívali z perspektivy tohoto člověka. Poté, co skupina co nejlépe zformuluje svou vizi a sen, mohou být připraveni požádat Pána o pomoc při odhalování toho, co jim brání v uskutečnění snu. Nyní začíná ta těžší část, protože budou řešit neuralgické body, které mohou vynést na světlo zášť, nedůvěru a další "negativní" emoce. Moderátoři si nyní začínají zasluhovat své živobytí.

Každá skupina, která má společnou historii, má nějaké kostlivce ve skříni. Mluvili jsme o skupinách, které proces začínají s velkou vzájemnou dobrou vůlí. Dost často však skupiny nezačínají s velkou dobrou vůlí a důvěrou. Pak se může stát, že negativní pocity bude třeba řešit ještě dříve. V jedné skupině se projevilo tolik zloby, zášti, podezírání a nepochopení hned na prvním sezení, že i moderátoři přemýšleli, zda neotevřeli Pandořinu skříňku. My jsme však poukázali na to, že se tato jejich skutečnost vynořila poměrně rychle, a naznačili jsme, že se mohou cítit podobně jako apoštolové po ukřižování, když se ubytovali v horní místnosti. Představte si jejich pocity viny, hněvu, podezření a strachu. A do jejich středu přišel Ježíš a řekl: "Pokoj vám." Navrhli jsme jim, že by mohli strávit hodinu v modlitbě s tímto textem (J 20,19-23), a pak se vrátit. Když se vrátili do skupiny, atmosféra se znatelně změnila. Tam, kde dříve převládalo obviňování a hněvivé osočování druhých, nyní každý mluvil o svých obavách a nedostatcích a zároveň vyjadřoval důvěru, že Pán bude s nimi. Ještě jsme nedosáhli zaslíbené země, ale byli jsme na cestě k tomu, abychom se stali skupinou, která by nakonec mohla být schopna zapojit se do společného rozlišování.

Ve své monografii z roku 1972 Futrell uvádí pronikavou poznámku: "Komunita musí dosáhnout ovoce prvního týdne Duchovních cvičení jako komunita, aby mohla začít s opravdovým komunitním duchovním rozlišováním." Neupřesňuje, co to může znamenat, ale domnívám se, že tento předpoklad je klíčový, a domnívám se, že přinejmenším v jednom případě jsem viděl skupinu, která tohoto ovoce dosáhla. Byla to skupina mužských řeholníků, kteří byli delegáty kapituly. Požádali Josepha McCormicka a mě, abychom jim zprostředkovali čtyřapůldenní proces, který by jim pomohl k větší schopnosti rozlišování a otevřenosti během kapituly, která měla následovat. Kongregace se potácela po těžké finanční ráně a po odchodech, které je zanechaly demoralizované, naštvané a podezřívavé. Mezi členy skupiny byli někteří, které ostatní považovali za zodpovědné za jejich problémy. Na počátku našich sezení se objevily pocity hněvu, podezíravosti, viny a bezmoci. První dva dny byly bouřlivé, ale bylo cítit postupný růst důvěry. Jak řekl jeden muž: "Mysleli jsme nemyslitelné a řekli jsme nevyslovitelné." Ke konci druhého dne jsme situaci shrnuli takto:

Vnímáte se jako zlomení, potřební, bezmocní a hříšní právě jako členové tohoto sboru a jako delegáti kapituly. Řada z vás se ztotožnila s farizejem Šimonem, který Ježíšem opovrhoval za to, že nechal hříšnou ženu, aby mu umyla nohy. Někteří z vás vyjádřili nelibost nad tím, že jste se ocitli v pozici, kdy musíte sbírat kousky nepořádku, který způsobili jiní. Někteří vyjádřili obavy, že jako skupina nebudete mít odvahu učinit nezbytná rozhodnutí. Někteří se obávají, že ani Bůh vás nemůže změnit. A přesto jste si také přáli uzdravení, přáli jste si, aby vás Ježíš znovu učinil bratry. Navrhujeme vám, abyste se Ježíšovi představili takoví, jací jste, a požádali ho o to, co chcete. Možná budete chtít zopakovat Lk 7,36-50 nebo můžete použít mytí nohou v Janově evangeliu z 13. kapitoly.

Navrhli jsme také promluvit k Ježíši na kříži a použít trojí rozmluvu z prvního týdne exercicií. Sdílení po tomto modlitebním období bylo velmi emotivní a velice upřímné. Jeden muž se slzami v očích prosil skupinu o odpuštění. Jiný hlásil prázdnotu v modlitbě a žádal skupinu, aby se za něj modlila. Několik mužů uvedlo, že v nich roste touha po uzdravení. Většina ostatních hlásila útěchu a pocit uzdravení. Objevily se i prolité slzy. Na konci sdílení se rozdělili do dvojic ke smíření. Druhý den muži pokračovali ve vzájemných žádostech o smíření. Poslední dva dny jsme se zaměřili na Ježíšův vztah k apoštolům v Markově evangeliu. Na konci procesu cítili naději a mnohem větší důvěru, protože se připravovali na vstup do své kapituly. Zdálo se, že v důsledku "zkušenosti prvního týdne" jsou schopni jako skupina znovu snít a doufat.

Jestliže duchovní doprovázející potřebují mít velkou důvěru v Pána, když jejich svěřenci čelí některým velmi bolestným a trýznivým zkušenostem, které jsou někdy spojeny s procesem obrácení, je to ještě důležitější pro ty, kdo usnadňují skupinám cestu ke společnému rozlišování. Je příliš snadné přehlížet vážná rozdělení ve skupině, jak se říká: nechat spící psy ležet. Je příliš snadné předkládat techniky, které mohou fungovat pouze tehdy, jsou-li přítomny předpoklady důvěry a kontemplativní modlitby. Je také příliš snadné vzdát se naděje, že Pán může konat své zázraky i ve skupině, která se na první pohled zdá beznadějně rozdělená. Možná ale chtějí být uzdraveni jako skupina. Nikdy jsem nebyl moderátorem sám právě proto, že cítím potřebu dalšího člověka, abychom si společně mohli připomínat, že se sami máme modlit a svěřit skupinu Pánu a navzdory všemu důvěřovat dobré vůli skupiny. Koneckonců, snažíme se jeden druhému říkat: Pozvali nás, abychom jim pomohli stát se rozlišující skupinou; musí tedy mít nějakou naději v Pána, který je povolal dohromady. Skupina je blízko tomu, aby se stala rozlišující, když její členové mohou říci, jako to udělal jeden muž: "Během Duchovních cvičení jsem dospěl k hluboké důvěře, že Ježíš má sen pro mě. Nyní věřím, že má sen pro nás."

Původní článek "Toward Communal Discernment: Some Practical Suggestions/' in Letting God Come Close: An Approach to the Ignatian Spiritual Exercises (Chicago: Loyola Press, 2001), přeložil Pavel Banďouch SJ.
Foto: Jesuits USA East.

http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=3264&fbclid=IwAR02kCxKBLWORf1CygdE4fdzNGeZsvWCAy6IglEoyagkygkFbBpvnKqtQxk