Glosa: Ach, Bože, pomoz nám starým ten konec života nezkazit
Zdroj: pexels-kampus-production
Křehkost stáří nás dráždí. Jak je ten děda pomalý, proč mu všechno tak dlouho trvá? Jak to, že babička už nic nechápe? Je tak bezmocná, že to člověka až děsí. To budu jednou taky taková? Nevím, jak vy, ale já často nereaguju na projevy stáří laskavě.
V pátek večer jsem zavřela obchod a s taškou balíčků spěchala na poštu. Byl to poslední pracovní úkon toho dne a nechtěla jsem si ho nechávat na další týden. Doufala jsem, že v pátek večer nebude na poště dlouhá fronta. Nebyla. Dostala jsem se hned na řadu, odbavila jsem, co bylo potřeba, odmítla jsem si koupit los, popřála paní za přepážkou hezký víkend a sešla o poschodí níž do prodejny potravin.
Ani tady nebylo mnoho lidí. Naložila jsem si do vozíku pár nezbytností na víkend, bílý jogurt, máslo, kousek sýra, olivy, salátová srdíčka, sáček citronů. Zaujala mě pěkně zralá avokáda, tak jsem dvě přidala. Uličkou mezi regály jsem doputovala přímo k pokladně. Přede mnou stál jeden starší pán a pomalu a pečlivě ukládal svůj nákup z vozíku na pokladní pás. Pomalu a pečlivě jsou nejšetrnější pojmy, jakými bych mohla pojmenovat to, co prováděl. Zjevně nedokázal uchopit balíčky, sáčky a jednotlivé předměty ze dna vozíku. Jeho prsty byly nejisté a neobratné. Trvalo to věky. Nicméně ten pán byl jaksi smířený sám se sebou a se svým tempem. Pozorovat jej bylo spíš k lítosti než k čemukoli jinému. Aha, tohle mě možná také čeká. Mohlo by se stát, že i já budu takto zpomalená. Snad i mé prsty budou takhle neobratné. Pokud se to stane, nejspíš ocením trpělivost všech, kdo budou muset před pokladnou čekat, až se vyrovnám se svým nákupem.
Za mou ve frontě se postavila stará dáma. Byla o dost starší než já, nebo tak aspoň vypadala. Pořád postrkovala vozíkem a nervózně v něm přerovnávala své tři položky zboží. Lahev minerálky, balíček sušenek a malou čokoládu. Nesnáším, když někdo drncá vozíkem do mých zad. Nedělá mi to dobře stejně, jako když někdo kope do opěradla mého sedadla, ať je to kdekoli. Podrážděně jsem se na ni ohlédla a všimla jsem si, že její tvář byla stažená a bez úsměvu. Když si všimla, že jsem se otočila, povzdychla si na můj vkus dost hlasitě: „Co tam s tím tak dlouho dělá?“ „Nejde mu to tak rychle. Ale klid, vždyť je už večer a nespěcháme, ne?“ snažila jsem se vedena soucitem ke starému pánovi uklidnit nervózní dámu. Ona se však uklidnit nenechala. „Já tedy spěchám,“ odvětila poněkud nakvašeně a já nevěděla, jak zareagovat. „No tak to se asi nedá nic dělat,“ povzdechla jsem si spíš sama pro sebe. Vždyť on to nedělal schválně pomalu, prostě mu to rychleji nešlo. Kdo by ho měl lépe pochopit než ten, kdo se blíží k podobnému věk
Naštěstí starý pán sesbíral své nákupy z pásu zpět do košíku, drobné mu paní pokladní vysypala rovnou do ruky a on poodjel stranou. Já jsem byla se svým nákupem hotová raz dva. Nebylo toho moc a vědomí nervózní dámy za mými zády mne pohánělo ke spěchu. Normálně nejsem u pokladny příliš rychlá a obratná, ale dnes mi to šlo. Ta dáma se svým naštvaným výrazem mě znervózňovala. Když jsem s vozíkem rejdovala k polici vedle nebohého pána, který byl s ukládáním svého nákupu tak sotva v půlce, uvědomila jsem si, že být starý může znamenat cokoli. Pomalost, rezignaci, smíření, co jsem viděla na něm, anebo také nervozitu, netrpělivost, snahu ovládat své okolí, což mi zosobňovala ona starší dáma. Mé neuspořádané myšlenky nejspíše způsobily, že jsem se na chvíli úplně zastavila a pak jsem automaticky svůj nákup ledabyle nacpala do tašky a hotovila se k odchodu. Starý pán ještě stále pečlivě ukládal předměty z vozíku do tašky a ta dáma? Nějak zmatkovala s placením, pobíhala kolem svého vozíku a vzrušeně gestikulovala na pokladního.
Často se modlíme za děti a mládež. Je to jistě potřeba. Ale modlit se za stárnoucí a staré se mi zdá být stejně důležité. Když se za někoho modlíme, stane se, že jeho situaci uvidíme Božíma očima. Křehkost stáří přirozeně těžko uvidíme dřív, než se přiblížíme svým věkem hranici stáří. Potřebujeme Boží pohled, protože sami od sebe nedokážeme mít trpělivost i vůli nastavit hranice. Já se tomu věku blížím, možná jsem blíže, než si sama uvědomuju. Někteří staří mě inspirují a motivují, jiní varují – nebuď jako já. Chtěla bych, abychom my, staří, dokázali být vzorem těm mladým. Kam se s tím životem dá dojít. Jak se to dá vést. Co se nesmí podcenit a co je úplně jedno. Ach, Bože, pomoz nám starým ten konec života nezkazit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.