Na společné cestě
Volání k překonání klerikalismu
Sestry a bratři v Kristu,
"Nikomu neříkejte 'otče'. Nikomu neříkejte 'pane', máte jen jednoho pána, Krista." (Matouš 23). Sám jako kněz musím přiznat, že si tuto pasáž beru k srdci.

Není jednou z největších ironií našeho katolického dědictví, že ignorujeme některé z nejjednodušších a nejméně dvojznačných Ježíšových pokynů v evangeliích? Jak a kdy jsme začali praktikovat oslovování vysvěcených kněží "otče"? Velmi pravděpodobně byl tento zvyk odrazem kultur, v nichž rané křesťanství vzniklo, znamením úcty, která byla prokazována těm, kdo vykonávali roli kněze nejen v judaismu, ale i v jiných náboženských vírách. Tendence přiznávat kněžím zvláštní společenské postavení, privilegia a výhody byla odrazem úcty k jejich zvláštnímu vzdělání a odbornosti, pocitu jejich oddělenosti od "obyčejných lidí" a především jejich vnímané blízkosti Bohu. Není těžké pochopit, proč se na základě těchto předpokladů kněžím v mnoha kulturách, a tedy i v katolické církvi, dostávalo jakéhosi zvýšeného postavení. Problém nastává, když se kněží nebo kdokoli jiný začne s těmito předpoklady a výsadami příliš ztotožňovat, jako by byly zasloužené nebo pravdivé. 
Během diecézní a kontinentální fáze synodního procesu byla jednou ze zkušeností, která byla vyjadřována poměrně často a v mnoha částech světa, frustrace ze složitého společenského jevu známého jako "klerikalismus", tendence kněží i laiků přiznávat duchovním a v některých případech i laikům ve službě zvláštní společenský status, privilegia a v některých případech i projekci výjimečné svatosti, která je odlišuje, dokonce nadřazuje nad ostatní lidi. Sám jsem tuto projekci občas zažil a pocítil jsem její pokušení. Klerikalismus se projevuje také ve verzi kněžství, která je profesionalizovaná, přehnaně byrokratická, formální a legalistická.
K důsledkům takového klerikalismu patří pocit odstupu mezi duchovními a zkušeností lidí v lavicích, což často vede k odtržení obsahu a stylu kázání a pastorace, znemožnění účasti laiků a přehnanému důrazu a závislosti na kněžích. V tomto příspěvku do synodního procesu nebyly sděleny způsoby, jakými laici často spoluvytvářejí tento systémový, společenský jev, zejména kvůli domnělým společenským nebo duchovním výhodám, které z takového zacházení s kněžími plynou. Toto vyzdvihování kněží má kuriózní vedlejší produkt, který umožňuje laikům vymanit se z povolání ke svatosti a ze spoluodpovědnosti za poslání církve.

Pro duchovní má zkušenost s klerikalismem své kladné i záporné stránky. V některých prostředích může svěcení vést k automatickému respektu a VIP zacházení (v některých prostředích, jak víme, může být reakce přesně opačná, zejména v souvislosti s krizí sexuálního zneužívání duchovními). Na druhé straně může klerikalismus posilovat přílišnou společenskou konformitu s očekáváním druhých a potlačovat osobní autenticitu kněze, jeho charismatické dary, a dokonce i jeho lidskou zranitelnost. Může vést k tomu, že lidé kladou přílišný důraz na vnější znaky a symboly kněžské identity, jako by byly důležitější než citová, sociální a duchovní zralost a integrace vlastní role s vlastní identitou. Klerikalismus může vést ke společenské izolaci od laiků, takže kněží se cítí pohodlněji ve společnosti mezi sebou. 
Někteří duchovní se bohužel mohou podvědomě uchylovat ke klerickému způsobu myšlení a stylu jako kompenzaci za oběti, které s sebou přináší celibát, nebo jako ke způsobu, jak si upevnit identitu zvenčí, místo aby žili z hluboce vnitřního, intimního vztahu s Bohem.

Ať už se tento fenomén vyvinul nebo je dnes vyjadřován jakkoli, když se vrátíme k původní inspiraci pro kněžskou roli, k Ježíšovu služebnému učednictví, není v těchto pokynech žádná dvojznačnost, aby se zabránilo právě výše popsaným excesům. Ježíš spíše vyzývá ty, kdo ho následují, aby našli svou nejhlubší identitu ve své milovanosti jako Boží děti, jako vděční a štědří příjemci milosti a spásy. Své učedníky vyzývá spíše k pokoře než ke světskosti, a čím větší či nadanější mohou být, tím svobodněji se dávají do láskyplné služby svým sestrám a bratřím, zvláště těm "nejmenším" a nejvíce marginalizovaným.
Představuji si, že většina z nás katolíků, zasvěcených, řeholníků i laiků, má zkušenosti s duchovními, kteří jsou zdraví, zralí, milující, pokorní, a dokonce svatí. Jejich svatost nepochází z dokonalosti, ale z celistvosti, která je lidská a zároveň plná milosti. A myslím, že většina z nás se shodne na tom, že církev vzkvétá ve farnostech a diecézích, kde kněží vykonávají svou službu poctivě a věrně svému povolání, jsou úzce spojeni s Kristem a milují svůj lid. Jak můžeme všichni převzít odpovědnost za podporu takového zdravého kněžství? Jak může zdravé a zralé duchovenstvo pomoci rozvíjet kněžství všech pokřtěných?
Vaši sourozenci v Kristu,
David a tým rozlišujících vedoucích
https://us18.campaign-archive.com/?u=c036a4bd9f4ba7b4161c0d982&id=9eb50f510b