Papežova předmluva ke knize dominikánských otců Radcliffa a Popka
V úterý 31. října vychází kniha dominikánských otců Timothyho Radcliffa a Łukasze Popka s názvem „Otázky Boží, otázky Bohu. V dialogu s Biblí“. Svazek, který vydalo Vatikánské nakladatelství, zkoumá některé otázky, které Bůh klade mužům a ženám v Bibli a které různé postavy adresují Bohu a Ježíši. Papež František opatřil svazek předmluvou, kterou přinášíme v plném znění.
Papež František
Ježíš kladl otázky. Jednou z jeho prvních vět byla podle Janova evangelia otázka „Co byste chtěli? adresovaná dvěma učedníkům Jana Křtitele, kteří ho následovali. Podle evangelisty Lukáše bylo Ježíšovo první slovo právě otázkou na jeho rodiče, Josefa a Marii: „Proč mě hledáte?“. A na kříži, na konci svého pozemského života stráveného hlásáním Boží něhy, se obrátil na Otce s otázkou: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Přesto se po vzkříšení z mrtvých představil Marii Magdaléně s dvojí přímou otázkou: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“.
Ježíš se rád ptal. Protože rád rozmlouval s muži a ženami své doby, kteří se shromažďovali kolem tohoto podivného rabína, jenž mluvil o Bohu a o setbě, o Božím království a o pokladech na poli, o králích táhnoucích do války a o bohatých hostinách. Ti, kdo Ježíšovi naslouchali, pochopili, že jeho řeč není řečnickou sestavou, ale apelem na vlastní srdce, způsobem, jak se ptát vlastního nitra. Pokusem prorazit kůru ega, aby do něj mohl proniknout balzám lásky.
Tato kniha, za kterou autorům děkuji, zkoumá osmnáct různých otázek, které Bůh klade mužům a ženám v Bibli a které různé postavy adresují Bohu a Ježíši. Otázka je lidské gesto, velmi lidské gesto: odhaluje touhu po poznání, po vědění, přirozenost každého z nás nespokojit se s tím, co existuje, ale jít dál, něčeho dosáhnout, jít hlouběji do daného tématu. Ten, kdo klade otázky, se nespokojuje. Ten, kdo klade otázky, je oživován neklidem, který září jako příznak vitality.
Kdo je spokojený, ten se neptá. Ten, kdo má odpovědi na všechno, se neptá na nic. Myslí si, že má pravdu v kapse, jako má člověk v kapse pero, připravené k použití. Blahoslavený Pierre Claverie, alžírský biskup, dominikán jako autoři tohoto textu, mučedník přátelství a dialogu s našimi muslimskými bratry, rád opakoval: „Jsem věřící, věřím, že Bůh existuje. Ale netvrdím, že ho vlastním, a to ani prostřednictvím Ježíše, který mi ho zjevuje, ani prostřednictvím dogmat mé víry. Boha nelze vlastnit. Pravdu nelze vlastnit“.
Zde toto hledání, tato touha nabývají konkrétní podoby v kladení otázek, v kladení otázek, v naslouchání otázkám druhých. Dobře to víme: filosofie se zrodila z velkých otázek existence: Kdo jsem?, Proč existuje něco, a ne nicota?, Odkud pocházím?, Kam směřuje můj život?. Proto křesťanství vždy stálo na straně těch, kdo si kladou otázky, protože - jsem přesvědčen - Bůh má otázky rád, opravdu je má rád. Myslím, že miluje otázky víc než odpovědi. Protože odpovědi jsou uzavřené, ale otázky zůstávají otevřené. Stejně jako Bůh - napsal jeden básník - je čárka, nikoli tečka: čárka odkazuje na něco víc, posílá diskurs dál, nechává otevřenou možnost komunikace. Tečka diskurz uzavírá, ukončuje diskusi, zastavuje dialog. Ano, Bůh je čárka. A miluje otázky.
Přečtěte si také
02/10/2023
Synodní rekolekce: Úvod Timothyho Radcliffa
Tato kniha nás vychovává k tomu, jak je důležité tříbit naše otázky. Ty v Bibli jsou krásné, provokují a znepokojují nás. Bůh se Adama ptá: Kde jsi?. Nejvyšší se ptá Kaina: Kde je tvůj bratr?. Maria se ptá anděla: Jak se to stane?. Ježíš se ptá svých učedníků: Za koho mě pokládáte?. A nakonec provokuje Petra: Miluješ mě víc než ti zde?. Klást otázky znamená zůstat otevřený pro přijetí něčeho, co nás může přesáhnout. Dávat pouze odpovědi znamená zůstat zakotven ve vlastním pohledu na věc.
Otázky, které autoři zkoumají mezi stránkami Písma, nám zprostředkovávají i další poučení: kvalitu a upřímnost našeho tázání. Jsou tací, kteří kladou otázky, aby dostali tazatele do obtížné situace, a ti, kteří jako dítě, jež se ptá svých rodičů, upřímně naslouchají dotázanému s vědomím, že sami nevědí. Někdy se ptáme lidí se zlým úmyslem a snažíme se je vystavit nebezpečí - pokud odpoví určitým způsobem, poškodí to jejich pověst, pokud odpoví jinak, zradí sami sebe. Proto autoři zkoumají i některé biblické otázky, které nejsou tak upřímné, jak by každá otázka měla být.
Boží slovo je v tomto ohledu velkým učitelem, protože - jak říká svatý Pavel - je jako dvojsečný meč a odhaluje pravdu srdce. A zatímco odhaluje naše nejhlubší nitro, dokazuje, že je schopno být vždy aktuální: Bůh v Bibli nemluví pouze k mužům a ženám doby, v níž byla napsána, ale mluví ke všem, i k nám. Mluví k našim neklidným srdcím, pokud umíme naslouchat. Otázky, které autoři rozebírají, jsou aktuální i dnes, otřásají námi až do morku kostí i v naší digitalizované společnosti, protože jsou to slova, která každé neznecitlivěné srdce umí uchopit jako rozhodující pro svůj vlastní život: Kde stojím ve svém životě? Co jsem udělal se svými bratry a sestrami v lidstvu? Jak se stane, že Bůh vstoupí do mého života? Kdo je pro mě Ježíš? Na čem mi záleží z člověka, který si říká Bůh a dal za mě svůj život?
Boží slovo k nám stále promlouvá svými otázkami. Není však jediné. Jak dobře ukazuje tato kniha, každé autenticky lidské slovo je prodchnuto slovem božským. Karl Rahner napsal, že autor jako takový je pod vlivem volání Kristovy milosti, a proto musí být křesťanem; být autorem pro člověka je křesťanská skutečnost. Stránky této knihy o tom svědčí: bohatství literárních, básnických a filmových odkazů ukazuje na výrazovou hojnost, která obohacuje náš pohled na víru. Umožňují nám lépe pochopit výrok německého teologa: je-li skutečně lidský, je-li výrazem autentického nitra lidské bytosti, stává se umělecký výraz teofanickým, protože umí uchopit to podstatné, umí dát hlas milosti, je schopen sdělovat tajemství. Tak jako před hvězdnou nocí nebo západem slunce nemůže naše srdce nechválit Boha, tak před Bachovou sonátou nebo stránkou Dostojevského nabýváme jistoty, že svět je dobrý a že náš život má smysl. V tom spočívá síla lidské představivosti: umožňuje nám komunikovat s božstvím.
Na závěr ještě jedna poznámka. Tato kniha je prodchnuta humorem. Myslím, že je to důležitý prvek, za který bychom autorům měli být dvojnásob vděční. Za prvé proto, že humor je lidský projev, který má velmi blízko k milosti. Humor je lehkost, je jemný, potěší duši a nabízí nám naději. Ti, kdo mají smysl pro humor, pravděpodobně nedokážou druhé nemilovat, jsou velkorysí, dokáží zpochybnit sami sebe - kdosi vtipně napsal: „Blahoslavení ti, kdo se umí smát sami sobě, protože se nikdy nepřestanou bavit“. A zároveň humor, pokud ho věřící člověk prožívá, ukazuje, že křesťanská víra není nic ponurého nebo pedantského, není to nic zpátečnického nebo skličujícího. Víra rozjasňuje tvář těch, kdo se k ní hlásí. Evangelium dává radost, opravdovou radost, samozřejmě nikoli pomíjivou, ale opravdovou: kdo věří, je šťastný, netváří se jako na pohřbu. Je to šťastný člověk, čtete mu to ve tváři!
Z této knihy se tedy ozývají tři výzvy: abychom si my, věřící, uchovali neklid a schopnost klást otázky, a také tak trochu byli znalci humoru.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.