Rozhovor: Snažím se posílit rodiče v tom, že jejich úkol není o něčem dítě teologicky přesvědčovat
“V jednom článku jsem četla, že církev je posedlá sexem. Z toho, kolik tématu věnujeme prostoru, se zdá, že sex je to nejdůležitější o člověku, ten nejhorší hřích…Vyjadřujeme se stejně intenzivně k tomu, když někdo pomlouvá, manipuluje nebo má třeba hřích obžerství? Zabýváme se tím vůbec?” Ptá se v rozhovoru pro časopis Brána psychoterapeutka Rychle Bícová.
Jako křesťanská psychoterapeutka jsi u kořenu problémů. Jak moc aktuálním tématem je v dnešní době sexuální identita věřící mládeže?
Velmi aktuálním. Dospívající, žijící v rámci církve, pořád žijí v rámci společnosti – nejsou ve skleníku. Takže pokud toto téma hýbe společností, řeší ho i oni.
Provázíš křesťanské rodiče, kteří řeší sexuální orientaci svých dětí. Co je pro ně ze strany psychoterapeuta to nejzásadnější?
Často je to pro rodiče velký šok, něco, s čím nepočítali. Mívají otázky typu „Co jsme udělali špatně?“ a mají pocity viny, že děti špatně vychovali. V církvi totiž pořád převládá dojem, že když je dítě správně vychované, tak v životě dělá to, co se od něj očekává, a tedy „správně funguje“. Pak je velké překvapení, když to v nějaké oblasti nejde. V oblasti sexuality se pak přidává pocit studu rodičů. Bojí se to ve sboru někomu říct. Mají spoustu otázek, jak mají teď se svým dítětem zacházet. Proběhne tam fáze velkého šoku, kdy říkají věci, které nejsou hezké, je tam fáze přesvědčování sebe i dítěte, že to určitě tak nebude, že se dítě spletlo.
To, na čem já s rodiči pracuji, je, aby přijali realitu, jaká je v tu danou chvíli (nepopírám, že může dojít k nějakému vývoji – zvláště u dívek se to stává). Aby se nesnažili dítěti něco vysvětlovat – pocit, že „třeba jsme mu zapomněli něco říct“, vede ke snaze dítě uargumentovat, ale to je nejen zbytečné, ale až kontraproduktivní. Snažím se posílit rodiče v tom, že jejich úkol není o něčem dítě teologicky přesvědčovat, jejich úkol je to dítě milovat. A posilovat se svým dítětem dobrý vztah, jak jen to jde. Nicméně snažit se mít dobrý vztah, „aby si to dítě rozmyslelo“, to nefunguje.
Je třeba milovat to dítě teď, takové, jaké je. Rodiče se za něj mohou modlit, ale ani modlitby nesmí být manipulativní („Pane Bože, tak mu najdi ženu.“) – to je velmi zraňující. Mohou ale prosit za požehnání pro dítě, za to, aby se mu Bůh dával poznávat takovým způsobem, jakým to dítě potřebuje. Může to být pro rodiče někdy i děsivé, ale je nutné dávat dítěti svobodu, aby se samo hledalo, samo si ujasňovalo věci a vědělo, že bez ohledu na to, k čemu dojde a jak bude žít, jeho rodiče jsou na jeho straně. To platí, ať se jedná o cokoli, když se jedná o děti – podstatné je držet a udržet vztah.
Nemůže se pak ale rodič cítit tak, že tím zrazuje vlastní přesvědčení?
Když říkám „posilovat vztah“, tak to vůbec neznamená se vším s dítětem souhlasit. Rodiče mohou držet konzervativní pozici, a přitom dítě milovat, chovat se k němu laskavě a s respektem k jeho volbám a rozhodnutím i k tomu, jak se v životě cítí. A nerada bych, aby slovo „volba“ implikovalo dojem, že když má člověk homosexuální cítění, tak je to jeho volba. O příčinách homosexuality se pořád vedou debaty, protože nejsou jasné. Znám v rámci církve spoustu lidí z LGBT komunity, kteří kdyby mohli, tak si vyberou být heterosexuální. Je pravděpodobné, že příčin homosexuality je řada a pravděpodobně je to ještě kombinace, ale i kdybychom je objevili, ještě to neznamená, že se to dá nějak „léčit“. I kdybychom mezi příčinami odhalili psychické nebo zdravotní problémy. Křesťané si někdy myslí, že když odhalí kořen problému, že se problém vyřeší – ale to není pravda, to tak vůbec být nemusí.
Kdybychom byli konkrétní – jakou největší chybu může rodič v téhle chvíli udělat?
Neumím posoudit, která chyba je největší. Přirozenou první reakcí je šok a panika. Chybou je myslím v té panice zůstat. Chybou je také dávat najevo pohrdání LGBT komunitě, protože jsou to lidé, kteří si jako každý člověk zaslouží důstojnost a respekt. Každý člověk je Boží stvoření. Někdy mi připadá, že v církvi jsou lidé z LGBT komunity lidmi druhé kategorie, ale oni jsou Bohem stvořeni stejně jako heterosexuálové. Když se tyto nenávistné projevy promítnou v rodině, je to pro dítě a jeho vztah k rodičům zásadně poškozující. A může to také velmi negativně ovlivnit vztah dítěte k Bohu a k církvi.
Zmínila jsi, že rodiče často hledají vinu v sobě. A říká se, že všechno souvisí se vším. V čem jsme udělali chybu nebo nenabídli pomoc včas my – lidé v církvi o generaci, dvě starší?
To, co ubližuje, je zjednodušování. Rada typu „Však až potkáš tu pravou, tak tě to přejde“ prostě nefunguje. Také někdy v církvi slýchám na adresu homosexuálů výrazy a soudy, až se divím, že je z úst vypouštějí křesťané. Je to naprosto bez lásky, bez milosti, bez porozumění tomu, že se řada lidí z LGBT komunity v rámci církve velmi trápí.
Mám dojem, že v církvi často sklouzneme k hysterickým reakcím. Když takovou reakci vidím, ptám se, co se děje v tom člověku, že má potřebu takto reagovat. V jednom článku jsem četla, že církev je posedlá sexem. Z toho, kolik tématu věnujeme prostoru, se zdá, že sex je to nejdůležitější o člověku, ten nejhorší hřích. Reakce na tuto problematiku je pak dle mého názoru nepřiměřená. Vyjadřujeme se stejně intenzivně k tomu, když někdo pomlouvá, manipuluje nebo má třeba hřích obžerství? Zabýváme se tím vůbec?
Tahle nevyváženost pak v očích světa církev diskredituje a křesťané dostávají nálepku těch, kdo nenávidí gaye. Velké téma církve kdysi bývalo „hlavně s nikým nespat před manželstvím“, pak „hlavně nebýt gay“ a teď je to „hlavně nebýt transgender“. Jako by si církev v sexuální čistotě vybrala něco, na čem vše stojí a padá. Ale já si myslím, že Boží milost je větší než tahle témata. A to jsem v nich přitom já osobně konzervativní.
Zmínila jsi transgender. V posledních letech se pozornost v oblasti hledání sexuální identity přesouvá z homosexuality na transgender. Asi se tato problematika nevyhnula ani tvým terapiím. Máš na ni utvořený názor?
Mám na to názor, že nevím. Nechci dělat rychlé soudy, snažím se hodně pečlivě se v tom vzdělávat, naslouchat, porozumět – to si myslím, že by měla dělat celá církev, než budeme vynášet soudy. Snažím se rozlišit, co v tom je hodně hlasité, ale ne nutně pravdivé – a to z táborů na obou stranách, ověřovat si zdroje. Mám příklady, kdy se člověk chystá do tranzice, i ty, kdy zjistí, že jen nezapadá do nějakých stereotypů, jaká má být správná žena nebo správný muž, a už nemá potřebu vyrovnávat se s tím nějakou tranzicí. Vidím oba příklady, ale na začátku nevím, jak to s daným klientem či klientkou bude a kudy půjde. Je to oblast, ve které se máme ještě hodně co učit.
A stejně jako u problematiky homosexuality, ani tady tomu hysterie neprospívá, protože vyhraňuje tábory, rozděluje církev i společnost. Jako psychoterapeutka stojím s těmi lidmi uprostřed těch táborů a snažím se, aby klienti hledali cestu, která je jejich. A pokud jsou věřící, tak aby to bylo v souladu s tím, jak prožívají Boha, aby si našli cestu, která je pro ně bezpečná a ve spojení s Bohem.
Jak by se k těmto mladým lidem mělo podle tebe chovat jejich křesťanské okolí, aby to bylo chování „moudré a Bohu milé“?
Velmi se mi líbila reakce jednoho bratra, když jsme se o tomto tématu bavili a on řekl: „Na to se dá odpovědět jedině láskou.“ Nemyslím si, že láska neobsahuje žádné hranice, ale zároveň potřebujeme velikou milost. Ze všeho nejvíc bych poradila: „Ptejte se, zajímejte se. Nemyslete si, že víte, jak to je.“ I když se zeptáte jednoho člověka, tak stejně pořád nevíte, protože druhý člověk je zase jiný. Je třeba přistupovat k nim s otevřeností, zájmem. Jak to vlastně mají, co je pro ně těžké, co jim v životě pomáhá. Zajímejte se o ně jako o lidi. A hlavně – jejich sexuální orientace není všechno. Na své heterosexuální přátele se přece také nedíváte optikou jejich sexuality, neřeknete si: „Hmm, to je heterosexuál, to bude dobrý kamarád.“ Sledujeme, jestli je nám s nimi dobře, jestli máme stejné zájmy, jaký mají charakter. Chovejte se k nim prostě jako k jiným lidem.
Ptala se: Eva Macková
Zdroj: Časopis Brána - 8/9/2023
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.