Dariusz Piórkowski SJ: Zhoubné důsledky jansenismu přetrvávají v kázáních a katechezi i dnes
"Někdy jed jansenismu působí nesmírně rafinovaně: ve skrupulích, podivném pocitu nehodnosti, neustálé úzkosti, zda je člověk ještě způsobilý přijímat svaté přijímání." - píše Dariusz Piórkowski SJ ve své knize "Tělo za tělo. Eucharistie a duchovní terapie". Autor v ní připomíná, že eucharistie není jen náboženský rituál, ale podstatná součást cesty víry. Prostřednictvím souhry tří skutečností - modlitby, konkrétních úkonů a společenství - nás učí lásce, citlivosti a pozornosti vůči vyloučeným a chudým. Uvádí nás do hlubšího poznání Boha a jeho jednání.
Eucharistii nazýváme slavností. Připravuje nás na ni Slovo, oběť, modlitby k Otci, předávání pokoje a sám Duch svatý. Hostina je dotekem Lásky: pravým společenstvím neboli božsko-lidskou komunikací. Zajímavé je, že Tělo a Krev Kristova nejen dávají věčný život, ale také uzdravují. Obvykle o jídle takto nepřemýšlíme, přesto jídlo udržuje biologický život. Eucharistická hostina zároveň sytí i uzdravuje. Ukazuje to řada krátkých modliteb, které se říkají před svatým přijímáním a těsně po něm. Zatímco celé shromáždění zpívá Beránku Boží, celebrant v tichosti odříká jednu z vybraných modliteb. První z nich, která pochází z francouzského sakramentáře z Amiensu z 9. století, vyjmenovává duchovní přínosy svatého přijímání a jeho účinky, o které prosíme v našem životě: "Pane Ježíši Kriste ... vysvoboď mě svým nejsvětějším Tělem a Krví od všech mých nepravostí a od všeho zlého; dej mi také, abych vždy zachovával tvá přikázání a nikdy nedopustil, abych se od tebe odloučil". Druhá modlitba, která je kratší, prosí o uchránění od věčného zatracení a o uzdravení duše i těla. Mým snem je, aby se obě modlitby recitovaly nahlas a v množném čísle - vždyť stejný pokrm přijímají všichni, nejen celebrant.
Zejména první modlitba ukazuje, že svaté přijímání není zasloužená medaile, trofej, magický rituál nebo pouhý náboženský úkon oddělený od ostatního života. Naopak, je úzce spjato s celým křesťanským životem, s jeho vnitřním rozměrem (víra, očišťování, uzdravování) i vnějším rozměrem (jednání, postoje, služba), s tím, že vnější vyplývá z vnitřního. Bez přijímání eucharistie není možný žádný duchovní růst. Je to Pán, kdo nás činí věrnými přikázáním. Při mši svaté nejde jen o uctívání Boha, ale o existenciální podporu samotného věřícího. Těsně před přijetím Těla Páně říkáme parafrázovaná slova římského setníka: "Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena." A během očišťování neboli omývání liturgických nádob se celebrant opět tiše modlí za nás všechny: "Dej nám čisté srdce, abychom přijali to, co jsme pozřeli ústy, a kéž se nám dar přijatý ve smrtelnosti stane lékem pro život věčný". Je to sám Pán, kdo očišťuje naše srdce, když přijímáme svaté přijímání.
Svaté přijímání není pro zvědavce
Vraťme se na chvíli na začátek mše svaté. Připomeňme si, že jsme tehdy uznali svou hříšnost, tedy skutečnost, že nejsme neposkvrněně počati a potřebujeme uzdravení. Vůbec však nemusíme mít čisté srdce. Jansenistický duch, který se neustále vznáší kdesi ve světě, se nám snaží namluvit, že svaté přijímání je určeno jen pro ty, kdo mají čisté srdce. Přitom právě eucharistie nás postupně osvobozuje od toho, co naši vůli žene k osobním hříchům: falešné představy o Bohu, náklonnost k hříchům a tvorům, slabost vůle, žádostivost, nevědomost. K eucharistii přicházíme jako nemocní lidé a při svatém přijímání dostáváme zvláštní lék, který v nás "působí" po liturgii.
Učení církve od starověku až po současnost je v tomto bodě jednoznačné. Horší je praxe a naše mentalita. Již svatý Ambrož hlásal: "Vždyť je to tak: (De sacramentis, 4,28): "Protože neustále hřeším, měl bych mít vždycky nějaký lék". Tridentský koncil na otázku po účelu ustanovení eucharistie odpovídá, že Spasitel "chtěl, aby se požívala jako duchovní pokrm pro duši, jako lék, který nás osvobozuje od všedních hříchů a chrání před těžkými. Kromě toho si přál, aby tato svátost byla zástavou naší budoucí slávy a věčného štěstí, a tedy symbolem onoho jediného těla, jehož hlavou je on sám" (Dekret o eucharistii).
Katastrofální účinky jansenismu
O více než tři sta let později, když svatý Pius X. zavedl časné a časté svaté přijímání (tj. každodenní přijímání), musel čelit zhoubným účinkům jansenismu, který otrávil celou církev. Své rozhodnutí zdůvodnil papež v návaznosti na Tridentský proces: "na prvním místě jde o to, aby věřící, sjednocení s Bohem v Nejsvětější svátosti, z ní čerpali sílu k překonávání vášní, zbavovali se drobných všedních prohřešků, chránili se před těžkými pády, jimž je vystavena lidská slabost, a nikoli o to, aby svaté přijímání bylo především prostředkem ke cti a oslavě našeho Spasitele nebo jakousi platbou či odměnou za ctnostný život" (Dekret o častém svatém přijímání).
Podle jansenistů musel člověk pod rouškou úcty k Nejsvětější svátosti splnit až nebetyčně vysoké podmínky, aby mohl přistoupit ke svatému přijímání. Nejprve musel být člověk očištěn, být bez poskvrny, aby mohl přistoupit k Bohu. Tuto nemoc duše a strach z Boha dobře ilustruje báseň George Herberta. V důsledku toho se časem eucharistie stala především svátostí, kterou je třeba uctívat, a nikoli prostředkem uzdravení, který Ježíš zanechal nemocným. Nejprve se věřící měli uzdravit pokáním a umrtvováním, aby za odměnu přijali Pána v eucharistických podobách. Dodnes bohužel toto myšlení přetrvává v kázáních a katechezích. Někdy jed jansenismu působí velmi rafinovaně: ve skrupulích, podivném pocitu nehodnosti, neustálé starosti, zda je člověk ještě způsobilý přijímat svaté přijímání.
Rady svaté Terezie z Lisieux
Svatá Terezie z Lisieux, jejíž duchovní cesta se stala také lékem na škodlivý jansenismus - ostatně sama s ním také bojovala -, napsala jednoho dne dopis své sestře Marii, která trpěla mučivou nejistotou, zda má přijmout Ježíše ve svatém přijímání. Nakonec ho nepřijala a Terezie své rozhodnutí komentovala takto:
"Tento zrádce [zlý duch] dobře ví, že duši, která chce bezvýhradně patřit Ježíši, nemůže přesvědčit, aby zhřešila, a proto se ji k tomu ani nepokouší přesvědčit. Už to je pro něj velký zisk, když se mu podaří vyvolat v duši zmatek, ale pro jeho zuřivost je zapotřebí ještě něco víc: chce Ježíše připravit o milovaný svatostánek; neschopen vstoupit do této svatyně chce, aby alespoň zůstala prázdná a bloudila (...). Drahá sestro, přistupujte často ke svatému přijímání, co nejčastěji... To je jediný lék, chcete-li být uzdravena" (Listy, 154-156).
Ne každou pochybnost a strach, které se objeví v našem srdci, bychom měli brát vážně, zvláště pokud se snažíme žít v úzkém vztahu s Bohem. Při odchodu z kostela bychom se proto měli pevně držet přesvědčení, že nás Pán postupně činí morálně svatými. K tomu směřuje posvěcení, tedy vlití věčného života, který nás činí schopnými dávat lásku, a očištění od toho, co je překážkou proudění Boží lásky skrze nás. Všimněme si modliteb, které se přednášejí při pohřbu. V nich se neodvoláváme na dobré skutky zesnulého, ale na jeho svátostný život, kterým byl na zemi ve vztahu s živým Bohem: "Prosme Boha, aby ten, kdo se křtem stal adoptivním dítětem Božím a během svého života se živil Kristovým tělem, byl nyní povolán k hostině Božích dětí". V jiné modlitbě říkáme: "Děkujeme ti za všechna požehnání, kterými jsi obdařil svého služebníka v pozemském životě a která nám skrze něj připadla". Je to láska, která nám otevírá dveře pozemského života, a je to také láska, která nás zde živí, která je otevírá, když v okamžiku smrti přecházíme na její druhou stranu.
Úryvek z knihy Dariusze Piórkowského SJ "Tělo za tělo. Eucharistie a duchovní terapie".
Autor: Dariusz Piórkowski SJ
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.