Křivda a ublížení jsou to pravé peklo, říká kněz Marek Orko Vácha. Měli bychom odpustit i neodpustitelné?

17. prosinec 2023 

Vertikála 

Marek Orko Vácha | Foto: Vladimír Staněk, Karolína Němcová, Český rozhlas

Přehrát celý seriál (2 z 2 dílů)

1. díl: Poslechněte si celou první část Vertikály

23:53

2. díl: Poslechněte si celou debatu Vertikály

26:00

Odpuštění hraje významnou roli ve většině, ne-li ve všech světových náboženstvích. Jaké dopady může mít na společnost, naše zdraví a mezilidské vztahy? Je pokaždé nutné odpustit, i když je člověk věřící? A můžeme to, jestli někomu odpustíme, vůbec ovlivnit? O tom přišli do pořadu Vertikála mluvit kněz a teolog Marek Orko Vácha a religionistka Zuzana Kostićová.

Odpuštění úzce souvisí i s vinou a proviněním. Některé kultury pracují i s hanbou, většinou převážně ty východní. Ta se pak do velké míry odráží na tom, co člověk dělá a kým je. Každé náboženství pak klade rozdílný důraz na vinu, hanbu, odpuštění a třeba i na trest.

„Jinak bude vypadat náboženství kultury, která jede na čest, kde jede krevní msta, kde stát není příliš silný. Kde se jedná třeba o nějaké soupeřící rody. Jinak bude vypadat náboženství, kde je třeba právě silný státní aparát, jasná justice a jasný trestní řád. A kde se člověk sám už nějak mstít nemá, tam se od něj očekává spíš právě odpuštění,“ komentuje Kostićová.

Trest viníka je v rukou státu nebo vyšší moci

V Evropě je zastoupena hlavně kultura viny, která má velkou výhodu v tom, že je člověk jako individualista nedotčen a že na jeho bedrech není potrestání viníka a má tak prostor na to, si křivdu vnitřně zpracovat a ostatní nechat na institucích. Odpustit bychom pak měli především kvůli sobě.

„Chceš-li být něčím otrokem, nenáviď ho.“ Ridina Ahmedová o nové podcastové sérii Odpustit?

„I česky etymologicky odpuštění znamená to, že pustím něco z ruky nebo otočím kohoutkem a ta špinavá voda se z mysli vyleje někam pryč. A do mysli se dostane zase ta jiskřivá,“ vysvětluje Vácha.

Odpuštění je podle něj duchovní úkon a je možné ho silou vůle ovlivnit.

„Pokud bych šel po ulici a měl ty špatné myšlenky na to, jak mi někdo ublížil, jak je to nepřijatelné, jak je to za hranou, jak mi to hrká v hlavě. Technicky se tomuto říká peklo,“ dodává.

Odpustit neznamená zapomenout

Bůh by pak měl odpustit každému, kdo svých činů upřímně lituje a snaží se udělat něco pro jejich nápravu, když je to možné. Konec Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ můžeme položit na misku vah s prosbou o odpuštění od Boha.

„Jako děti rodiče nesoudíme, jsou pro nás táta a máma.“ Jak kriminalita zasahuje rodinné vztahy?

V takovém případě pak může při traumatickém zážitku, například při znásilnění, vraždě blízké osoby nebo válečném konfliktu, nastat velká krize víry a může být podle Váchy a Kostićové složité odpustit a slova o odpuštění bližnímu v Otčenáši odříkat.

„Já si nemůžu poručit, co mně naskakuje ve snu nebo co mi naskakuje do mysli, když se probudím, ale potom s tou myšlenkou mohu vůlí pracovat. Je to nakonec kdo s koho, protože tady tyto myšlenky nenávisti, neodpuštění a podobně, to mě opravdu může zabít. To znamená, že je to i terapie, kterou věnuji sám sobě,“ říká Vácha.

Role odpuštění v abrahámovských náboženstvích

V abrahámovských náboženstvích je odpuštění do velké míry záležitost transcendentní, tedy nějaká, která člověka neovlivňuje pouze na tomto světě, ale i na tom dalším. Některé kultury, například staří Aztékové, to tak ale nevnímaly.

Podle toho, jakým způsobem člověk zemřel, šel k nějakému určitému božstvu. Zpověď tam měli, ale měla jen právní charakter a jejím cílem bylo upevnění čestných vztahů v jejich společnosti, a ne usmíření se s božstvem.

Za minulostí nejde udělat tlustou čáru, vždy se vrátí, upozorňuje historik Michal Stehlík

Právě proto, že je odpuštění čistě na nás, by nemělo záviset na tom, jestli ten, komu máme odpustit, projevil lítost nebo se nám omluvil.

„Simon Wiesenthal o tom napsal krásnou knížku, která se jmenuje Slunečnice. On sám vystudoval architekturu v Praze, potom se dostal ve Lvově do koncentračního tábora na Ukrajině a dostává se do situace, kdy nějaký nacista, umírající mladý kluk, ho prosí o odpuštění strašných věcí, které objektivně udělal. A Simon, židovské kultury, tu jeho ruku pouští a beze slova odchází pryč. A pak si celou tu válku klade otázku, co měl vlastně dělat,“ vysvětluje Vácha.

Podle něj je jedna věc to, když si odpouštíme běžné lidské věci a křivdy, a druhá, když pak máme odpustit něco jako vraždu. V takovém případě je podle něj vhodné ublížené do odpuštění netlačit, ale spíš jim nabídnout pomocnou ruku, pochopení a klid.

Jestli chcete zjistit, jak se na téma odpuštění dívají různá náboženství, a více popřemýšlet o tom, proč je odpuštění pro naši společnost i pro nás jako jedince tak důležité, poslechněte si Vertikálu. Moderuje Adam Šindelář.

autoři: Adam Šindelář , aste

https://plus.rozhlas.cz/krivda-a-ublizeni-jsou-prave-peklo-rika-knez-marek-orko-vacha-meli-bychom-9135631