Promluvy bratra Matthewa

  Promluvy, které každý den evropského setkání pronese bratr Matthew, budou zveřejňovány na této stránce.

Pátek 29. prosince

Dnes ráno jste ve skupinkách mluvili o tématu naslouchání. Objevili jste v tomto čase sdílení něco? Dokážete to během následujících dní nést v srdci, aby to mohlo růst a zapustit kořeny? Možná vás napadnou ještě další myšlenky. Nebyl by dobrý nápad si je zapsat a svoje úvahy tak prohloubit?

Když takto společně putujeme, zvlášť pokud všichni přicházíme s touhou naslouchat a nevnucovat nikomu své přesvědčení nebo činy, může být naše setkání často ohromně silné. To, čím přispějeme, je důležité, ale to, co dostaneme od ostatních, přestože to pro nás může být výzva, nás často obohatí a prohloubí naše chápání toho, kdo vlastně jsme. Ve svém životě na zemi toto zakusil i Ježíš.

Včera jsem se zmínil o mladých, kteří toto setkání připravovali. Většina z nich před tím, než v září spolu se třemi bratry z Taizé a dvěma sestrami sv. Ondřeje přijeli do Lublaně, strávila nějaký čas v Taizé jako dobrovolníci. Velkou podporu jim poskytla Pastorační služba mládeže lublaňské arcidiecéze a několik místních mladých lidí.

- Co při vašem společném putování s místními lublaňskými církvemi bylo nejdůležitější?
Odpověď prvního dobrovolníka

- Co pro vás během příprav bylo největší radostí?
Odpověď druhé dobrovolnice

Jsme vám i celému týmu moc vděční za vytrvalost a našim hostitelům za ochotu otevřít nám dveře a přijmout nás. Přijetí cizince vychází přímo ze srdce evangelia. Ježíš na své cestě nevylučoval nikoho, kdo k němu přicházel, a rozpoznával Boží přítomnost i v lidech na okraji společnosti nebo odlišného etnického či náboženského původu. Prostá pohostinnost nabízená nezištným způsobem je pak pro náš dnešní způsob života výzvou.

Neučíme se často bránit spíš vlastní zájmy nebo zájmy podobně smýšlejících lidí? Když žijeme takovým způsobem, zužuje se nám rozhled a zavíráme se do své komfortní zóny. Obavy, které máme, mohou být samozřejmě oprávněné a je třeba jim naslouchat. Když ale putujeme s Ježíšem, chce nás vést k plnosti života, kterou jsme si možná nikdy předtím neuměli představit.

To vše však dělá s neuvěřitelnou citlivostí, respektuje naši svobodu a dává nám čas, který potřebujeme, abychom mohli udělat další krok vpřed. V úryvku z Janova evangelia, který jsme slyšeli dnes večer, mají Ježíšovi přátelé strach. Nerozumí už skutečně tomu, co se děje. Pochopili, že už s nimi moc dlouho nebude, že jeho láska k nim a celému lidstvu povede k jeho smrti, a trápí se v srdci.

Ježíš jim ovšem říká, že je neopustí. Stále půjde před nimi, aby jim připravil místo. Když Tomáš vyjádří svou nedůvěru slovy: „Nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“, Ježíš ho uklidňuje.

Co Ježíš žádá, to také dává. On sám je ta cesta. Můžeme věřit tomu, co říká, je zdrojem hojnosti života. Přestože sám čelí ohromnému utrpení, je připraven naslouchat strachu, který mají jeho přátele, doprovázet je v jejich úzkosti. To je způsob, kterým ukazuje svou lásku, tu lásku, která brzy dojde svého nejhlubšího vyjádření, když Ježíš odevzdá život na kříži. A ukáže se, že tato láska je silnější než smrt.

Není to tato láska silnější než smrt, která nám umožňuje otočit se čelem k životu? Ale je to láska pokorná, která nechává místo pro ostatní, respektuje jejich hranice, doprovází je. Tak objevujeme spolu-poutníky, kteří jsou připraveni s námi sdílet cestu ve společenství věřících, jímž je církev, tělo Kristovo, ale také ve společnosti.

Zítra budete ve skupinkách mluvit o tom, jak najít rovnováhu mezi tím, jak být sám a jak být s ostatními. Jak se tyto roviny propojují? Je to důležité téma. Jak se říká v Dopise 2024: „Struny kytary jsou nataženy vedle sebe, ovšem teprve když zahrajou společně, vytvářejí nádherný zvuk…“

Večerní modlitbu teď ukončíme modlitbou okolo ikony kříže. Kdo si to bude přát, může přijít a modlit se u kříže, kde může Ježíšovi svěřit svoje starosti a úzkosti stejně jako utrpení celého světa. Dnes večer myslíme zvlášť na Ukrajinu a města, která byla dnes v noci bombardována, stejně jako na lidi v Gaze, kteří bombardováním trpí také. Kristus přijímá každého z nás takové, jací jsme, a stejně jako když žil na zemi, s námi kráčí v našich otázkách a pochybnostech a sdílí s námi radost. Od jeho lásky nás nemůže nic odloučit.

https://www.taize.fr/cs_article37420.html