Farnosti budoucnosti. Je slučování farností dobrý nápad?
P. Andrzej Draguła
"Opravdu je slučování farností a vytváření velkých pastoračních center s několika kněžími jedinou a nejlepší možností? Podle mého názoru ne. A to ze dvou důvodů." - píše P. Andrzej Draguła ve své knize Církev, kterou vyznávám. Mezi pohoršením a nadějí". Autor se obrací k člověku 21. století, k jeho očekáváním a touze po společenství věřících, jemuž "radost a naděje, smutek a chvění" současníků nejsou cizí. Neztrácí víru v to, že v Polsku jsou vlaštovky zvěstující jaro církve.
Kněží bude méně. To je jisté. Ale bude jich příliš málo? To záleží na tom, co budeme brát jako referenční bod. Jistě jich bude příliš málo, pokud chceme uvažovat o zachování současné struktury, které "slouží" kněží. Je však třeba mít na paměti, že farnost vznikla za specifických historických podmínek a na svém počátku měla spíše charakter společenství než území a instituce. Ve středověku již nebyla jen základní církevní buňkou, ale také buňkou sociální.
(...) Důležitá zůstává otázka, komu má moderní farnost "sloužit". V době rostoucí sekularizace, a tedy ztráty sociální role náboženství, se počet farností přirozeně zmenšuje. Dobře víme, že počet obyvatel trvale bydlících ve farnosti nemusí nutně odpovídat počtu věřících. Budoucí farnosti budou početně menší a budou se skládat v podstatě z deklarovaných katolíků, i když bychom neměli zapomínat na kulturní katolíky, kteří se teprve objevují v orbitu farního života. Je zřejmé, že i moderní farnost musí plnit dvě funkce: pastorační a evangelizační, což se však může ukázat jako snazší v situaci diaspory než v masové církvi. Malá společenství jsou příležitostí.
Malé je lepší
(...) Studie antropologů a sociálních psychologů ukazují, že "optimální velikost sboru je asi 150 lidí. Při této velikosti se kněz i členové sboru osobně znají". Jak s těmito poznatky naložit při plánování struktury katolické církve v Polsku? Na první pohled se totiž zdá, že tuto zásadu nelze uplatnit. Přece nebudeme vytvářet farnost čítající sto padesát lidí! A přece. Sociologické studie nelžou. Věřící spojení s menším společenstvím se více zapojují do jeho aktivit, častěji navštěvují nedělní bohoslužby, jsou obětavější a noví členové si snáze najdou cestu do menšího sboru než do struktury "megacírkve". Další výzkumy jasně ukazují souvislost mezi velikostí společenství, spokojeností členů a délkou jejich setrvání ve společenství. Velké společenství poskytuje méně spokojenosti a snáze se z něj odchází.
Jak to lze nyní aplikovat v katolické církvi v Polsku? Moje dlouholetá pastorační a akademická zkušenost mi říká, že základem správného fungování farnosti jsou komunitní vazby, které mimochodem mají nejen nadpřirozený rozměr (společenství v Duchu svatém), ale také přirozený, lidský rozměr, jako je přátelství nebo známost. Ty jsou stejně důležité jako ty první. I zde platí zásada, že milost vychází z přirozenosti. Společenství je důležité a komunita je důležitá. Komunitní vazby se dosud budovaly přirozeně na základě společenské struktury, takříkajíc zdola. Tradiční společenství totiž bylo založeno na intenzivních mezilidských vztazích. "Oikos" byl rodinným společenstvím, sousedským společenstvím, společenstvím práce, volného času a víry. Dnes se "oikos" rozpadl. Moderní člověk velmi často žije mimo vlastní rodinné společenství, s někým jiným pracuje, s někým jiným tráví volný čas a s někým jiným sdílí svou víru. Postupný proces oddělování těchto životních sfér znamená, že dnešní komunitní vazby musí být budovány shora dolů a že věřící farního společenství budoucnosti se budou znát "z kostela", a ne z ulice, čtvrti nebo paneláku. Může se totiž stát, že někdo bude se svou vírou osamocen v celé čtvrti, že spoluvěřícího člena farního společenství najde až ve vedlejším bloku a že původní pouto, které je spojuje, se bude rodit v kostele, ve farnosti, a ne kvůli geografické blízkosti.
Na tomto místě stojí za zmínku ještě jeden prvek farní struktury, který přímo vyplývá z fragmentární struktury osobních sociálních sítí. Vezmeme-li za výchozí bod skupinu sto padesáti lidí jako společenství přátel, vidíme, že se skládá z řady vrstev tvořených lidmi, kteří mají určité vztahy. Tyto vrstvy zahrnují postupně: pět blízkých přátel, patnáct blízkých přátel, padesát dobrých přátel, sto padesát přátel přátel přátel, pět set známých, tisíc pět set známých jménem, pět tisíc známých od vidění. Jak se tato struktura vztahů nyní promítá do farního společenství? Lze se domnívat, že bez ohledu na velikost farnosti bude jádro farnosti vždy tvořit skupina sto padesáti lidí, kteří mají jasný citový vztah a kteří jsou schopni projevit altruistickou pomoc ostatním členům skupiny.
Výzkum ve dvou metodistických komunitách ukázal, že "lidé spojení s menší církví se aktivněji zapojovali do života církve, ve větší míře schvalovali její aktivity, častěji navštěvovali nedělní bohoslužby, dávali církvi větší část svých příjmů a celkově se cítili více zapojeni do života církevního společenství". Zvláště důležité bylo, že noví členové si snáze našli cestu do menšího sboru". Vše hovoří pro vytváření malého církevního společenství, které má větší přitažlivost než velká struktura. Je zajímavé, že již v roce 1849 jeden pařížský vikář v dopise adresovaném svému biskupovi upozornil na to, že velké farnosti nejsou funkční, pokud jde o úkol evangelizace církve. Již tehdy navrhoval rozdělení farností na menší části, které by byly svěřeny do péče jednotlivých vikářů, což by umožnilo především užší vztah mezi duchovními a laiky.
Sjednocovat, nebo rozdělovat?
Stále více biskupů v Polsku oznamuje sjednocení farností. Takové záměry oznámili biskupové v Opolí, Łowiczi, Częstochowé a Kaliszi. Kaliský biskup Damian Bryl ve svém dopise oznamujícím nový pastorační rok 2023/2024 přiznal, že stojí před "obtížným úkolem omezit počet farářů ve větších farnostech a v případě menších obcí svěřit dvě farnosti jednomu knězi". Biskup Franciszek Dziuba z Łowiczu ve svém dopise k postnímu období 2021 zase napsal: "V těchto postních chvílích se s vámi dělím o nutnost přijmout obtížné rozhodnutí o sjednocení malých farností církve v Łowiczi prostřednictvím personální unie. [...] Tímto opatřením chci poskytnout každé vaší farnosti pastorační péči v situaci, ve které žijeme. Věřím, že rozhodnutí, aby obě farnosti měly jednoho faráře a nadále existovaly jako samostatná pastorační centra, se časem také ukáže jako prozřetelné. Věřím, že navrhované změny budou ještě nějakou dobu platit. Pokud se situace v diecézi změní, budou v budoucnu možná i jiná řešení." Ačkoli čenstochovský arcibiskup Wladyslaw Depo píše o potřebě "ne rušit, ale slučovat malé farnosti do větších struktur", jedná se de facto o likvidaci. Opolský biskup Andrzej Czaja ve svém prohlášení u příležitosti svého svěcení v roce 2023 připustil: "za rok nebudu mít koho poslat na pole Páně. Nedostatek kněží se bude prohlubovat a já nebudu moci obsadit všechny farnosti v tomto roce. Proto bude osm farních společenství sloučeno s jinými a věřící se budou muset dělit o jednoho faráře".
Argumenty, které biskupové uvádějí, se zdají být zřejmé: krize povolání, úmrtí mnoha kněží během pandemie, opuštění kněžského stavu, stárnutí farního kléru. Vedle osobních důvodů existují i argumenty organizační: klesající počet věřících, který předpovídá potíže s materiálním zajištěním farností, a administrativní struktura zděděná z dávných dob, která není přizpůsobena současným podmínkám. Arcibiskup Depo konstatuje, že Čenstochovská arcidiecéze je "extrémně roztříštěná", má tři sta dvanáct farností, z nichž téměř sto osmdesát má jediného kněze. Je potřeba konsolidace, neřkuli násilné kolektivizace.
Co v této situaci dělat? Je příznačné, co píše čenstochovský arcibiskup: "Také úvahy o plodné pastoraci, včetně potřeby někdy až specializované práce s dětmi, mládeží a rodinami, hovoří pro to, aby se žilo na jednom místě a kněží pracovali společně". Opravdu je slučování farností a vytváření velkých pastoračních center s několika kněžími jedinou a nejlepší možností? Podle mého názoru ne. A to ze dvou důvodů. Za prvé, takový způsob argumentace prozrazuje klerikální pastorační vizi, kdy jeden kněz musí být zodpovědný za různé obory pastorace. Za druhé, takové uvažování ignoruje vztah mezi farností a sociální strukturou - přirozenou či druhotně vytvořenou.
Mohou existovat farnosti tak malé, že nejsou schopny vytvořit sto padesátičlenný sbor, ale varoval bych před unáhleným rozhodnutím slučovat farnosti do větších pastoračních center. Zkušenosti z jiných zemí jsou v tomto ohledu výmluvné. Sám jsem to pozoroval ve francouzské Champagne, kam jsem léta jezdil na prázdninový zástup. Sloučení farností a vytvoření jednoho velkého centra pro několik stávajících obcí vůbec nezlepšilo návštěvnost ani pastorační dynamiku. Naopak je ještě zhoršilo. Nezlepší ji ani v naší oblasti. Věřící ze zrušených farností se nepřesunuli do nové, větší, centrální farnosti, která měla být lépe spravována. Slavení eucharistie per turnum v jednotlivých kostelích velké pastorační zóny znamenalo, že v dané lokalitě - sídle bývalé farnosti - se mše svatá sloužila jednou za několik týdnů nebo někdy i měsíců. A zpravidla se jí účastnili především obyvatelé obce. Skupina věřících, která každou neděli obcházela všechny kostely, byla opravdu malá.
Úryvek z knihy P. Andrzeje Draguły "Církev, kterou vyznávám. Mezi pohoršením a nadějí".
https://deon.pl/czytelnia/ksiazki/parafie-przyszlosci-laczenie-wspolnot-jest-na-pewno-dobrym-pomyslem,2679134?fbclid=IwAR2ytQev1mQKcuqQtgjRTsbrkAQtFvZZPYJr0RCgxZvCehHNp7erTdGEX8Q