BUĎTE SILNÍ, UKAŽTE SLABOST

„Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří (sestry), koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“

Tento text z 1. Korintským 25 - 27 cituje kardinál Martini ve své knize „Boží slabost pro člověka“.

A my, myslím, že rády slyšíme tento text a myslíme si: ano, to jsem já … ne mocná, urozená, ani moudrá … a Bůh mě právě proto vyvolil … mohu se uvolnit a už nezávidět mocným, moudrým a urozeným. A přesto jako lidé nechceme ukázat svou slabost dobrovolně … a většinou ji ani nechceme vidět … kromě situací, které nám přinesou výhodu, když potřebujeme pomoc, péči nebo záchranu, nebo když už opravdu nemůžeme…ani skrýt svou slabost.

Z lidského hlediska je to skutečně bláznivé rozhodnutí, stát se člověkem, když jste všemocný Bůh. Vydat se, stát se slabým…

Co je vlastně síla a co je slabost?

Ježíš přichází na svět jako každé jiné dítě, se vším, co k tomu patří. S 9 měsíci zrání, které může nést tolik rizik (sr. Dorothee by mohla vyprávět). Slabost. Pak narození. Dítě se musí probojovat na svět (na svět, na který by nikdo, kdo by přemýšlel racionálně, nechtěl přijít dobrovolně jako slabý). Síla. Musí opustit svou komfortní zónu v břiše, je nahé, křehké, zcela závislé, bezmocné. Slabost. Má moc vyvolat tolik lásky (nebo tak hlasitě křičet), že dostane dostatek pozornosti, něhy, bezpečí a jídla. Síla. Absolutně důvěřuje svému Otci, takže se z nebezpečné výšky vrhá do jeho náruče beze strachu. Slabost nebo síla? Jak často jsme byli lidmi zklamáni. Když někomu důvěřujeme, stáváme se zranitelnými. To může být zneužito. A zároveň je to velká síla. Kdo důvěřuje, věří v to nejlepší v druhém, vzdává se kontroly, obrany, stresu z toho, že všechno musí zvládnout sám.

Všechny známe větu z RB “…aby silní měli, po čem touží, a slabí aby neutekli.” Pro sv. Benedikta je to jasná věc, že “silní” mají podporovat “slabé”, přesněji, ze nikdo v domě Božím nemá propadat smutku, protože něco nezvládá. Ze zkušenosti dobře víme, že každá z nás je silná i slabá… v různých oblastech, které se doplňují. Síla potřebuje, aby byla uznána a nasazena, aby byla užitečná/kreativní, aby mohla spoluvytvářet a nesla zodpovědnost. Slabost chce okamžitě utéct, když něco nefunguje. Potřebuje tedy někoho, kdo v tu chvíli pomůže a povzbudí. To je síla slabosti, ze vytváří spolecenství. Když jsme silní, nikoho nepotřebujeme..nebo přesněji…potřebujeme ty, kteří nás chválí, obdivují, mají rádi za to, co dokážeme. Když jsme slabí, potřebujeme ostatní bytostně. Ty kteří nás mají rádi se vším, co jsme. Možná to nám chtěl ukázat náš Bůh, když se stal clověkem?

Když nebudeme jako děti, nevejdeme do Božího království, říká Ježíš, který sám byl dítětem. Pokud nebudeme svému Otci důvěřovat tak, jako děti při skoku, nedostaneme se tam… vypadá to tedy spíše na skok, než procházku…do Nebeského království.

Takže skočme… s důvěrou, že naše slabost je přesně tím místem, kde s naším Bohem můžeme zažít největší blízkost, kde konečně dostane prostor ukázat svou sílu.

(Vánoční poselství 2023 abatyše Francescy)