Církev je také žena...
Rozhovor se Zuzanou Radzik vedl Jacek Siepsiak SJ
Duchovní život - zima 101/2020
Rubrika - Duchovní rozhovory
Jak by vypadala realita církve, kdyby byl hlas žen více slyšet, nebo možná: kdyby se mu více naslouchalo?
Především bychom měli více údajů. Věděli bychom, co se v církvi skutečně děje. Protože ve skutečnosti je schopnost naslouchat v církvi slabá. Mám na mysli naslouchání od shora dolů v hierarchii, a ženy v hierarchii byly vždycky dole. Kanály této komunikace jsou zablokované, a to se netýká jen záležitostí řízení církve, ale i mnoha dalších témat, skutečných problémů skutečných lidí, včetně žen. To je vidět v praxi života katolíků.
O čem je například těžké přesvědčit muže v církvi?
Nejde o "muže v církvi", ale o hierarchii a struktury. O mužích, kteří mají v církvi moc a kteří v různých otázkách nenaslouchají hlasu věřících. V církvi se nediskutuje o tom, jak se žije ženám v moderním světě. Viz například antikoncepce. V roce 2018 jsme oslavili padesáté výročí vydání encykliky Pavla VI. s názvem Humanae vitae "o morálních zásadách předávání lidského života". Mnozí v souvislosti s tímto výročím očekávali nějakou vážnou diskusi na toto téma, ale ta se nekonala. A pravdou je, že lidé si často více než dvě děti prostě nemohou dovolit, protože větší rodinu nikdy nebudou schopni uživit. Nemohou si snad dovolit ani přístup "Bůh dá děti, Bůh se postará". Proto chtějí mít svou plodnost pod kontrolou.
A katolíci to dělají. Ženy mají nejčastěji kontrolu nad svou plodností, a to je odsuzuje ke střetu s dilematy s tím spojenými. Ženy přemýšlejí, zda při zpovědi říci, že užívají pilulky. A na mnoha internetových fórech lze najít strategie, které k této otázce zaujímají: vysvětlit se, nebo ne? Může se to zdát legrační, ale neexistují internetová fóra, kde by podnikatelky psaly o tom, zda a jak vysvětlit knězi, že podvádějí na DPH... Taková dilemata mají konkrétní dopad na život žen, protože otázka plodnosti ovlivňuje zhruba třicet let jejich dospělého života. A přesto neexistuje způsob, jak o tom v církvi diskutovat. Dokonce ani taková, ze které by sice nevyplynula žádná změna, ale která by ženám dala pocit, že jim někdo naslouchá.
Církevní autority ženám nenaslouchají?
Naslouchají jen několika vybraným a selektivním způsobem. Příklad? Synoda o rodině. Kdo byl na této synodě? Biskupové, zástupci mužských řeholních řádů - ti měli právo hlasovat. Byli tam také zástupci ženských řeholních řádů a manželské páry pozvané z celého světa, ale bez práva hlasovat nebo o čemkoli rozhodovat. Jejich hlas byl pouze poradní. A to také velmi dobře ukazuje, jak v církvi nasloucháme: vybraní, vyslaní episkopáty. Někdy, když osud chce, Duch vane nebo tito vybraní lidé mají smysl pro zodpovědnost, řeknou něco, co lidem opravdu vadí. Ale pro hierarchii je to vlastně velmi bezpečný způsob komunikace. Hlas má jen pár vyvolených.
U příležitosti synody o rodině však mohli věřící v celé církvi vyplnit dotazníky na témata, která by se měla během jednání řešit.
Ano, ankety tam byly, ale laici měli jen malou šanci postavit se na fóru a říct, jak to je. O rodině debatovali kněží. Bylo to, jako by prezident Donald Trump spolu s dalšími třiceti muži uvažoval o budoucnosti mateřské dovolené. Když jde o prezidenta Trumpa, smějeme se, ale když jde o univerzální církev, nějak nám uniká, že je to směšné.
Ostatně zmíněné průzkumy by se daly vyplnit na internetu nebo ve farnosti. Mé kamarádky se vydaly na farní vyplňování dotazníků. Pomocí anketních otázek chtěly jako mladé matky předložit knězi některé další otázky, promluvit si s ním o problémech, které mají. Ale vikář, který setkání vedl, řekl "ne", "protože teď musíme ty ankety dokončit".

Ankety byly důležitější.
Dalším nevyslyšeným hlasem na synodě o rodině je hlas LGBT křesťanů ze skupiny Víra a duha. I jich se téma rodiny dotýká. Kampaň na sběr dotazníků, kterou zorganizovali, nebyla žádným lobbingem ani happeningem. Chtěli prostě, aby jim někdo naslouchal. Avšak pouze ve Varšavě nikdo nechtěl dotazníky přijmout. Nevím, jestli to zkoušeli i v jiných městech. Takže tu máme skupinu pokřtěných katolíků, se kterými se nikdo nesešel, aby alespoň ukázal, že jim církev chce naslouchat.
Jednoduše chybí komunikační kanály. Nejen mezi kněžími a laiky, ale také mezi hierarchií a kněžími. V takové situaci některé hlasy unikají. Pro mě například jeden z nejvíc šokujících rozhovorů o církvi, který jsem nedávno vedl, nebyl se ženou, ale se sedmdesátiletým australským knězem, který sám sebe označil za "otroka církve". Nikdo mu neřekl, že nebude moci odejít do důchodu, protože musí každý týden cestovat stovky kilometrů a sloužit v pěti různých církvích. Každý den spí v jiné posteli a je z něj starý, unavený muž. Vidí však, že ho nemá kdo nahradit. Zdálo by se, že je to někdo "v klíči hierarchie", ale on se cítí nevyslyšen v tom, co prožívá.
Myslíte si, že řešením by bylo, kdyby se na moci v církvi podílely ženy?
Řešením by bylo vytvoření různých modelů veřejných konzultací a účasti laiků v církvi. To zatím chybí. Zmíněná synoda o rodině je zde dobrým příkladem, protože se zdálo, že na ní bude moci promluvit mnoho lidí, ne nutně kněží a členové řeholních kongregací. Mnoho různých zkušeností tam však nezaznělo. Hlas žen k různým otázkám rodiny na ní zazněl slabě. Ženy tam vystupovaly společně se svými manžely. Měli jsme tedy perspektivu šťastných katolických manželství, vybraných episkopátem dané země.
V dnešním světě máme mezi pokřtěnými různé rodinné zkušenosti, které nejsou zkušenostmi šťastného katolického páru s desítkami let zkušeností. O těchto zkušenostech se však nemluví, což může zfalšovat realitu. A to nejen v Polsku. Před synodou o rodině jsem hovořil s africkými teology. Říkali, že afričtí biskupové na předsynodálním setkání v Dachu zaujali své stanovisko, spíše konzervativní (mimochodem, polské biskupy v tom velmi podporovali), které se ani zdaleka neblížilo realitě. Afričtí biskupové totiž mluvili o jakési ideální rodině jako z obrázku v katechismu. Přitom realita je taková, že poměrně významné procento rodin v subsaharské Africe tvoří rodiny s AIDS. Nejsou to rodiny máma, táta a dítě, ale rodiny tvořené prarodiči a vnoučaty, staršími sourozenci, kteří se starají o mladší, nebo mladými manželi, kteří adoptovali své mladší sourozence osiřelé po rodičích, kteří zemřeli na AIDS a rozhodli se nemít vlastní děti. Potýkají se se zcela nestandardní situací, nebo jinak: jejich standard je jiný. Takové rodiny však afričtí biskupové na synodě nezastupovali.
Problém tedy není v tom, že ženy nemají moc, i když to je také důležité, ale v nedostatku kultury konzultací, naslouchání a začleňování. Protože někomu můžete dát pozici, ale nedáte mu možnost rozhodovat.....
Kdyby bylo v episkopátu několik biskupek, nevypadalo by to jinak?
Ne nutně. Moc umí velmi dobře korumpovat. Jen mě nechápejte špatně: obecně jsem pro to, aby ženy v církvi měly přístup k moci stejně jako muži, bez jakýchkoli rozdílů. Takový je můj postoj už dlouho a v tomto ohledu se nic nezměnilo. Je však důležité mít na paměti, že je také důležité, jakým způsobem ženám přístup k této moci umožníme. Ordinací, nebo administrativním delegováním ve specifických situacích?
Prozatím je autorita v církvi spojena se svěcením a stojí za ní dlouhá tradice. Při takovém uspořádání by ženy musely být k tomuto svěcení připuštěny. Opět se netajím tím, že jsem absolutně pro. Jde jen o to, že pokud by žena měla být nejprve knězem a pak biskupem v takové kněžské formaci, jaká dnes existuje, v takové kultuře být biskupem, jaká dnes existuje mezi muži, a tak, jak jsou dnes muži kněžími a biskupy, pak děkuji.
Jak by se tato kultura musela změnit?
V polském kontextu jsou biskupové stále uzavřeni v palácích. Pro běžného Poláka je způsob jejich fungování zcela nejasný. Není například známo, jak financují své úřady. To je téma jako z antiklerikálního časopisu, ale právě o takové nejjednodušší věci jde. Dokonce se předpokládá, že v korporacích je v tomto ohledu větší transparentnost, je tam méně nejasných a korupčních prvků. Alespoň v naší části světa. Mezitím vstoupíte do církevní reality a nevíte tak docela, proč to tak funguje. Nikdo neví, kolik biskup vydělává. Kolik dostává v těch bájných obálkách při biřmování nebo odpustcích. "Všichni" vědí, že obálka pro biskupa má být. Ale který "každý"? Nejspíš kněží, ale vědí to i laici? Co to znamená, že obálka má být? Kdo denně zachází s takovým množstvím peněz, aby věděl, kolik bankovek v obálce je..
A to se týká různých otázek, nejen finančních. Například pravidla pro přidělování kněží do farností. Kdekdo tuší, že existuje tajný kód: když se kněz přesune do města, znamená to, že byl povýšen. A to není úroveň drbů. Když se zeptáte kněží v jakékoli diecézi a na jakémkoli místě, všichni vám odpoví, že to tak funguje, nebo že to tak alespoň cítí. Jsou přesvědčeni, že existuje žebříček farností, i když jim o něm nikdo nikdy oficiálně neřekl. Ani podle jakého klíče se toto pořadí sestavuje. Jde o příjmy, nebo o sympatičtější farníky?
To je pro mě nějaká cizí kultura. Přicházím z třetího sektoru, kde se musí všechno účtovat, na všechno musíte mít účtenky s podpisy pěti lidí. A najednou vstoupíte do církevní reality, kde nevíte, kdo koho a proč volil. Na základě čeho je někdo nominován na určitou pozici nebo je z ní odvolán. A teď vzniká problém... Nevím, jestli je to problém polských kněží, ale určitě je to problém amerických kněží, kteří se bojí přeložení do jiné farnosti nebo propuštění "ze zdravotních důvodů". Takový oficiální důvod je pro lidi signálem, že jde o nějakou přetvářku a že jde nevyhnutelně o pedofilní aféru. Lidé "mluví", protože se jim nic nevysvětluje. Přesně to je zvykem církve: nic nevysvětlovat.
Nástup žen pravděpodobně nic automaticky nezmění?
Ale nástup v jakém počtu a za jakých podmínek? Vstupuje jich hodně a berou věci do svých rukou, nebo jich vstupuje "pět" a pod určitým tlakem? Ženy již vstoupily do různých oblastí života a je snadné studovat, co se stane, když do dané reality vstoupí málo a nesměle ženy: je to zpomalení změny kultury v dané organizaci. Často na úkor těch žen, které musí bojovat, když vstupují do mužské reality. Svět byznysu či politiky tím prochází již desítky let.
Budu se opakovat, ale tady nejde o vstup žen, ale o změnu kultury v církvi, o laické spolurozhodování o církvi. Nejde jen o přítomnost žen, i když ženy to možná dráždí více, protože mají k tomuto spolurozhodování omezenější přístup. Nemají už ani iluzi přístupu k němu. Sekulární muž si to možná ještě namlouvá, žena už ví, že zde má jen malé slovo. Tedy pokud ji nedojme text, že může vychovat kněze a ovlivnit tak, jak bude církev v budoucnu vypadat. To je sice vliv odložený a nejistý, ale vždy.....
Ano, příchod žen automaticky nic nezmění, ale impuls ke změně může přijít od žen. V mém případě je myšlenka na změnu v církvi spojena s takovou ženskou zkušeností, že některé věci v církvi nelze změnit, o některých věcech nelze v církvi ani diskutovat, a v mnoha dalších se odrážíte od hesla: "Je to prostě tak, jak to je, a nemůže to být jinak". Je to frustrující, ale když se rozhlédnete kolem sebe, vidíte, že podobně frustrovaní jsou i mnozí další lidé. A když začnete pátrat, zjistíte, že na světě existuje mnoho mužů a žen, mnoho hnutí, kteří by rádi církev reformovali.
Právě v těchto hnutích jsem se začal proměňovat. Naše názory a akce byly zpočátku vnímány jako nicotné nebo jako snaha o "rozbití" církve. A pak najednou přišel rok 2018 s celým spektrem skandálů sexuálního zneužívání dětí, seminaristů, řeholnic... Globální symptom krize vyplývající ze zneužívání moci v církvi. Pak začaly všechny katolické noviny na světě psát o potřebě strukturální reformy v Církvi. Náš hlas už nebyl okrajový.
Myslíte si, že rok 2018 je bodem obratu?
Nedávno jsem se vrátila ke své knize Církev žen, vydané v roce 2014, kvůli kapitole o moci v církvi. Vzpomínám si, že jsem při psaní této knihy přemýšlela, zda se tímto tématem v knize vůbec zabývat. Byla to pro mě nová zkušenost - pokusit se formulovat nějaké teze o moci v církvi. Říkal jsem si: "Dobře, napíšu to, ale nevím, jak to dopadne...". A dnes mi moje formulace a postoj připadají velmi konzervativní. Tehdy jsem si myslela, že jsem toho řekla hodně, a dnes se sama sobě v duchu směju, protože jsem se opravdu nevyjádřila tak silně. A přesto mi na autorských setkáních lidé zazlívali, proč píšu o moci: "Proč ženy potřebují tu moc? Vždyť je to nějaká posedlost".
Vše přitom začíná u moci. Po roce 2018, kdy vyšly najevo všechny ty skandály se zneužíváním moci, už nikdo nepochybuje o tom, že právě o mocenských strukturách v církvi a zneužívání moci je třeba mluvit, protože právě z toho pramení většina našich problémů. Můžeme dělat různé kosmetické úpravy, ale dokud nepůjdeme hlouběji, nic nepomůže. Protože problém sexuálního zneužívání seminaristů v seminářích je právě záležitostí zneužívání moci, nikoli homosexuálního chování. Podle mého názoru skandály z roku 2018 činí rozhovor o tom, co je v církvi nefunkční, reálnějším. Je to příležitost stanovit diagnózu. Až na to, že změna není jednorázovou operací, ale procesem.
Ta neprůhledná struktura v církvi, o které mluvíte, je silně klerikální. Nedostatečný dohled nad autoritami nebo nedostatečné oddělení moci mezi soudní a výkonnou znamená, že mnoho problémů je zameteno pod koberec.
Bohužel máme v dějinách spoustu příkladů toho, jak zkažená může být moc. Musíte být člověk velkého ducha, abyste se jí nenechali oklamat. Moc vystavuje člověka velké zkoušce. Nevím, zda jsou kandidáti na biskupy v tomto ohledu zkoušeni.
Vaše výzva k transparentnosti však není jen "ženským názorem". Určitě by s ním souhlasilo i mnoho mužů.....
Mnoho témat, která nastolujeme, se prostě týká plného zapojení laiků do rozhodování církve, nejen žen. Jenže, jak jsem zmínil, ženy se v této realitě rychleji frustrují, protože jsou více konfrontovány s takovými situacemi, kdy je jim zkušenost s pobytem v církvi kulturně cizí. Pro mě, jak už jsem řekl, je řízení církve cizí kulturou. Jsem trochu obeznámen s tím, jak se řídí organizace, a zdá se mi, že církev je řízena přinejmenším podivně, a to ve všech směrech. Dokonce když člověk vidí různé ozdravné kroky Vatikánu, tak si říká, jestli by nebylo lepší prostě najmout někoho, kdo se v tom vyzná, kdo to umí, než vzít dalšího kardinála, který se tím nikdy nezabýval.
S těmito laickými odborníky v církvi je to různé.
O to důležitější je transparentnost: ať už se jedná o laiky, nebo problém spočívá úplně jinde. Řekněme, o co se jedná!
A zpět k věci: ženy žijí ve světě, kde to ještě není tak zlé, ale genderová otázka je stále nějak problematizována. Je zcela běžné, že ženy čelí různým ústrkům, projevům sexismu, obtěžování. To je každodenní zkušenost žen ve světě. Ale v církvi se to bohužel násobí, protože jí všichni pořád říkají, že je žena, takže musí své povolání chápat tak a ne jinak. V církvi chce každý ženě něco říkat, nikdo jí nechce naslouchat. Formálně se ženy neptají, jaká je její zkušenost s tím, že je ženou v církvi, v rodině, v práci, jak by se chtěla profesně realizovat... Nikoho to nezajímá. Místo toho jí všichni ochotně vysvětlují, co si má o mnoha věcech myslet, a vkládají jí do hlavy to, co sami vymysleli. Pak je snadné být frustrovaný.
A co pak?
Někdy vás frustrace donutí problematizovat problém a nahlas říct: Nelíbí se mi to, chci, aby to bylo jinak. Mnoho lidí to však nedělá. Jsou frustrovaní, ale čekají, až někdo jiný tyto frustrace pojmenuje, a k tomuto hlasu se přidají. Taková je moje zkušenost s psaním o katolicko-feministických tématech. Po svých publikacích často slýchám: "Myslela jsem si, že je nemožné o tom vůbec přemýšlet, natož o tom psát, ale cítím to úplně stejně". A připojují se k mému hlasu. Tak to funguje a přiznám se, že i proto se tím zabývám, abych ukázala, že tyto frustrace jsou vyjádřitelné.
Nejčastěji se tato "ohniska" týkají rodinné a osobní situace žen, a možná proto jsou to právě ony, kdo snadněji zažívá tuto frustraci a vzpouru. To lze vidět i na příkladu ženských řeholí. Setkání hlavních představených ženských řádů před dvěma lety ukazuje, že hlasem žen v církvi mohou být i řeholní orgány, že i řeholní představené mohou vyjadřovat své frustrace pod názvem: zachází se s námi jako se služkami, je nás víc než kněží a můžeme dělat méně, proč nemůžeme být jáhenkami. Takové hlasy se objevily nedávno a vzešla z toho komise, která se má zabývat tématem diakonátu v církvi. Jiná věc je, že komise nedospěla k žádným přesvědčivým závěrům, což se dalo očekávat.
Mužské řeholní řády se v poslední době tak jasně nevyjádřily. Je tedy zřejmé, že vrstvy frustrace žen jsou mnohem větší, protože jejich podíl na moci a přístupu k privilegiím v církvi je mizivý. Nemají hlas, který by se nedal snadno umlčet a ovládnout.
Vraťme se k vámi zmíněnému knězi vikáři, který místo rozhovorů se ženami chtěl především vyplnit synodální dotazníky. Pro mě je jeho postoj právě typicky "mužským bodem přesvědčení" - je především akční. Není naslouchání doménou žen? Možná jsou to právě ony, kdo by měl především - prostřednictvím výkonu konkrétní služby - vytvářet církev, která naslouchá lidem a nemusí nutně hned jednat, něco dělat, zařizovat?
Víte, já nevím... Mám problém s takovýmto uvažováním, že něco je mužské a něco ženské. Možná je to určitá nepohodlnost mluvit o "ženském úhlu pohledu". Já mám například tendenci jednat a dělat věci rychle. Naproti tomu nemám dar hlubokého naslouchání. Jsou lidé, kteří ho mají, ale tento ani jiné dary nejsou rozděleny podle pohlaví. Mnoho darů, které jsou pro společenství cenné v církevním smyslu, je dáno jak mužům, tak ženám. Koneckonců existuje mnoho kněží, kteří umějí naslouchat.
Co je dáno biologií a co kulturou? Spousta věcí je určitě dána kulturou a tradiční výchovou k určitým rolím. To je stále velmi silné. Není to tak, že ženy dělají určité věci lépe, protože tak byly vychovány. Například aby byly pozornější k potřebám druhých lidí. Muži nejsou naučeni věnovat pozornost tomu, zda je někomu zima nebo zda má hlad. To je vidět na úrovni každodenního života, v práci, doma. Ale to nejsou věci, které své syny nemůžete naučit.
S těmito rolemi jsou spojena určitá úskalí. Mluví o tom například rabínky. Jsou hlavními rabíny v synagogách, ale každý k nim přichází jako k matce: "Všem chybí matka, a já nejsem jejich matka, já jsem jejich rabín. Kdybych byla muž, chovali by se ke mně jako k rabínovi, a ne jako k matce." Všichni se k nim chovají jako k matce. Není to tedy tak, že by ženy přišly do kostela a každého zahrnovaly mateřskou péčí. Možná jim na takovou náklonnost dojdou síly, protože budou muset nejprve prolomit hradbu mužského světa. Není jasné, zda budou chtít být milými maminkami.....
Nemusí se jim to zdát atraktivní. Moc s sebou nese i to, že jsou středem pozornosti a že je ostatní hodnotí. Všichni vás sledují a posuzují, zda to zvládáte. Chtějí ženy tuto "moc v církvi"?
Před časem jsem sledovala film, který natočila metodistická církev ve Spojených státech. Ve filmu dostali pastoři na kus papíru napsaná slova, která věřící adresovali pastorkám - ženám zastávajícím stejné pozice jako oni. Z těchto lístků je měli před kamerou přečíst, aniž by předem znali jejich obsah. Začínali číst a přestávali, neschopni uvěřit, že by někdo vůbec mohl takto mluvit. Jednalo se o názory typu: "Tohle je u nás pátý pastorka. Doufáme, že nám příště pošlou pastora" nebo komentáře se sexuálním podtextem. Pastoři taková slova nikdy neslyšeli, pastorky ano. A přitom ženy mohou být pastorkami již několik desetiletí, a přesto za to platí vysokou cenu.
To může být skutečně neatraktivní. Na druhou stranu, pokud se ptáte, zda ženy může od dosažení moci odradit skutečnost, že budou posuzovány ostatními. Inu, souzeni jsme neustále, ať už jsme u moci, nebo mimo ni, takže by možná stálo za to zatnout zuby. Jsme vnímány prizmatem atraktivity a vzhledu, emocionality nebo asertivity. Jsme neustále posuzováni. Posuzujeme také samy sebe, proto je u žen častý syndrom podvodnice, protože pochybujeme, zda jsme dost dobré. Svět nám neposílá příliš laskavé zprávy, a tak o sobě pochybujeme. To všechno jsou problémy, ale potýkají se s nimi i političky, které se nějakým způsobem dokážou dostat k moci.
(Syndrom podvodníka (též imposter syndrom[1], fenomén podvodníka/podvodníka[2]) - psychologický jev zahrnující nedostatek důvěry ve vlastní kompetence.)
Je tu ještě jeden problém. Osobně jsem také přesvědčen o klientelismu polských katolíků. No a naprostá většina z nás nechce mít se spoluřízením církve vůbec nic společného. Křest dětí, první svaté přijímání, biřmování - ano, ale bez toho, aby nám dělali problémy a obtěžovali nás. Kromě toho se nechtějí plést do záležitostí církve... Takže by se možná nenašlo tolik ochotných žen, které by byly ochotné se starat o církev.....
Je na konci tunelu nějaké světlo? Dojde ke změnám?
Stále mám pocit, že podceňujeme změny, které již proběhly. Vždyť 20. století zcela změnilo roli žen ve společnosti. Je to opravdu nová situace. To, že tu dnes s vámi mohu sedět a mluvit o teologických otázkách, aniž by to bylo tabu, dnes považujeme za samozřejmost, a to je úspěch posledních sta let. Je to nová společenská situace, nová situace pro více než polovinu pokřtěných, takže si myslím, že je nejvyšší čas vzít to v úvahu.
Dvacáté století nebylo jen o emancipaci žen. Je to vidět například v teologii - mohou se jí chopit i jiné skupiny. Teologii začali spoluvytvářet laici, muži a ženy z různých kontinentů. Řekněme si to jasně: jde o gigantický posun v myšlení. Po dvacet století se teologií, a tedy řízením a "vymýšlením" církve, zabývali pouze vzdělaní muži z Evropy, muži žijící v celibátu. To se do jisté míry, nelze říci radikálně, ale přece jen trochu demokratizovalo.
Církev se dnes nachází ve zcela nové realitě než ještě v polovině 20. století. Pro mě je to jedno ze znamení doby, které ještě nebylo plně přečteno. Církev před II. vatikánským koncilem a církev po něm jsou dva různé světy.
V době koncilu však panoval větší optimismus ohledně budoucnosti církve. Dnes spíše chybí. Více se mluví o rozčarování.
Musím přiznat, že pro mě bylo šokující číst všechny ty pokoncilní aktivistické teology ze 70. let. Na jedné straně jsem jim záviděl okamžik, ve kterém žili, a na druhé straně jsem soucítil s deziluzí, kterou prožívali. Byli totiž skutečně přesvědčeni, že se jim církev mění před očima. A později se ukázalo, že vůbec nesměřuje tam, kam chtěli, aby směřovala... Možná právě odtud pramenila pozdější vlna sekularizace v různých prostředích - z tohoto rozčarování.
Přišlo tedy rozčarování, ale krajina je nyní natolik odlišná, že by se s touto změnou muselo počítat. Ženy mají aspirace, podílejí se na různých oblastech života - je pro ně ve světě místo, i když ne zcela ideální. V církvi ne vždy. A to platí nejen pro ženy, ale pro laiky obecně. Jako bychom stále tak docela nevěřili, že se věci změnily.
https://www.zycie-duchowe.pl/art-41560.kosciol-tez-jest-kobieta.htm

Přečtěte si také:
Synodální konverze aneb společná cesta
Ewa Kiedio
Emocionální šok a urážka v psychoterapii
Ewa Olszewska
Krize dospívajících: od normy k patologii
Jacek Prusak SJ
Zkušenost s tím, jak Bůh působí
Alicja Kmietowicz-Synowiec