Postklerikalismus a ztráta důvěryhodnosti
Wojciech Żmudziński SJ
Duchovní život - zima 93/2018
Největší hrozbou pro současnou církev v Polsku je stále klerikalismus a kmenová kultura pevně zakořeněná v polské společnosti. Po léta pěstované jak duchovními, tak laickými katolíky, stále posilují obraz církve uzavřené před hříšníky, odtržené od reality a málo důvěryhodné.
Když věřící spí
Aleksander Kisiel SJ ve své knize K plnosti křesťanství, vydané v roce 1948, připomíná příběh ze života Napoleona, který se jednoho dne rozhodl zkontrolovat bdělost vyslaných stráží. U jedné ze strážních budek si dřepl voják a nechal pušku vypadnout z rukou. Císař ke spícímu vojákovi tiše přistoupil, zvedl pušku ze země, "položil si ji k noze, propletl si ruce na prsou a s očima upřenýma k obzoru se postavil na stráž. Slunce už zapadalo, když se spící voják probudil. Ještě rozespalýma očima se podíval před sebe a - oněměl. Uviděl císaře, jak stojí s puškou u nohou. S jeho vlastní puškou "1.
Církevní vůdcové po staletí navykali věřící na pasivitu. Stáli na stráži a starali se o všechno, zatímco laici spali. Ti se stávali stále více anonymním a nevyspalým publikem. Jednočlenné řízení farnosti patřilo faráři a jeho vysvěceným pomocníkům, což z věřících dělalo neiniciativní klienty farního úřadu. Charitativní práce, návštěvy nemocných, vedení katolické školy, vydávání farního časopisu... V čele toho všeho stál kněz. Kvůli klesajícímu počtu povolání ke kněžské službě se věřící začínají probouzet. Mohu směle a rád opakovat po papeži Františkovi, že "nastala hodina laiků".
Klerikalismus bez kolárku

Laik tu samozřejmě není proto, aby nahradil kněze, který odešel do důchodu, ale proto, aby dal vedení církve novou kvalitu. Jeho úkolem není zaujmout místo u oltáře, ale vynést víru ze svatyní. Po dlouhém období klerikalismu Bůh uzdravuje svou církev tím, že probouzí nesvěcené osoby, autentické svědky, kteří vedou neméně duchovní život než menšící se zástupy zasvěcených osob. Tento proces začal již v druhé polovině minulého století a nabírá na síle. Doufám, že brzy přestaneme redukovat posvátno na to, co se odehrává ve zděných kostelech, a budeme následovat laiky na místa, kde pracují, milují a prožívají těžké chvíle, hrají si a odpočívají.
Když se laik animátor snaží nahradit kněze, specialistu na obřady, točíme se dál kolem stejného klerikalismu, jen bez kolárku. Na našem přístupu k víře a ke společenství věřících to nic nemění. Také když diskutujeme o svěcení žen, nadále kroužíme kolem téhož klerikálního myšlení. V dějinách církve byly ženy povýšeny do kardinálské důstojnosti, byly zde vlivné kněžky, všemocné matky biskupů a papežů. Stala se kvůli tomu církev méně klerikální? Žena má nárok na mnohem čestnější a nezávislejší postavení než na místo v řadách kléru. Mnoho žen dnes objevuje svou nezastupitelnou vedoucí úlohu v péči o ty nejpotřebnější. Stávají se nespornými autoritami v církvi a přesouvají důraz z rituálu na oddanou službu. Matka Tereza z Kalkaty nepotřebovala kázat, aby fascinovala zástupy lidí Kristem. Toto poslání není vyhrazeno řeholnicím.
Kněz by měl být poslední z posledních
V diskusích o úloze laiků v církvi jsem se několikrát setkal s pojmem "postklerikalismus". Při jeho definování mi nepomohou ani slovníky. Určitě se jím označuje myšlení, které je reakcí na klerikalismus, jiné než antiklerikalismus. Troufám si tvrdit, že zde máme co do činění s proudem, který se nejen odklání od přesvědčení, že církevní hierarchie má rozhodovat o všem, ale navrhuje úplné přehodnocení myšlení o církvi jako hierarchické instituci v lidském slova smyslu. Již nyní mnozí presbyteři a biskupové říkají, že se necítí být nadřazeni ostatním, svatější a stojící blíže Bohu, a svátost svěcení je stále méně vnímána jako úctyhodnější než svátost manželství. Povolání ke slavení eucharistie nikoho nestaví nad lidi. Když jsem vstupoval do řádu, abych se stal jezuitou, a to knězem, zdálo se mi, že se mi nemůže stát nic horšího. Nebudu mít rodinu, nebudu mít kariéru, nebudu mít vlastní dům, nedám rodičům vnoučata. Jedno velké selhání. Následoval jsem dlouhovlasého Žida "opovrhovaného a zavrženého lidem" (srov. Iz 53,3).
Většina katolických kněží skládá slib celibátu, to znamená, že se rozhodli být kastráty pro Boží království. Před dvěma tisíci lety zaujímal kastrát neboli eunuch na tehdejším společenském žebříčku nižší místo než žena; dokonce i otrok byl více vážen. Jak je možné, že si celibátníci během staletí vydobyli tak vysoké společenské postavení? Zapomněl snad, že pro Boží království se měl stát posledním z posledních, zaujmout poslední místo?
Bylo by chybou myslet si, že kněží jsou jedinými viníky povyšování duchovního stavu nad světský. Nic takového se neděje. Drtivá většina věřících vždy dávala přednost knězi, který jim říkal, jak mají myslet a co mají dělat, a to jak v soukromém, tak ve veřejném životě. Nehledali podporu, ale rozhřešení a klid svědomí. Jsme zvyklí, že lidé nepotřebují příliš vysvětlovat. Stačí jim říci, co je hřích, co mají a nemají dělat, a dát jim rozhřešení. Nepodporovali jsme hledání smyslu života na zemi, uspávali jsme je vizemi o posmrtném životě, představovali jsme svaté, včetně Marie, jako mimozemské bytosti. Nestali jsme se příliš pohodlnými, když čekáme na ty, kdo přicházejí přesně, aby splnili svou nedělní povinnost? Nejsme přece povoláni k tomu, abychom seděli, ale abychom byli neustále v pohybu, abychom byli neustále v pohybu s lidstvem.
Kamenný chrám nahradil lidský
Oddělení svátostné služby od caritas, rituálu od vztahu, posvátného od každodenního vedlo k vytvoření religiozity zaměřené na duchovenstvo. Presbyteři, někdy vnímaní jako prostředníci mezi lidmi a Bohem, posilovali starozákonní zbožnost, která se projevovala zmnožením modliteb a úzkostlivým dodržováním náboženských předpisů.

Zdálo se, že vztahy k chudým, kromě tradiční almužny, nemají pro mnohé katolíky nic společného s náboženstvím, přestože svatý Jakub ve svém listu výslovně definuje religiozitu jako péči o ty nejpotřebnější, a to péči bez vypočítavosti, oproštěnou od logiky tohoto světa, od myšlení ve smyslu "něco za něco" (srov. Jak 1,27). Pro lidi formované v duchu náboženského formalismu nebyly vztahy tak důležité jako povinnost účastnit se mše, zákaz zdržovat se masa a zákaz používat kondomy a pracovat v neděli. Podobně jako farizeové, kteří si prodlužovali střapce svých plášťů, i duchovní rozšiřovali a aktualizovali pokyny určené věřícím, oznamovali, jaké oblečení je slušné, jak a kdy se má pokleknout, na jaký film se nesmí dívat a co se nesmí v manželském loži, tedy kam až lze zajít, aby se člověk vyhnul urážce přísného Boha. Duchovní měli na všechno připravenou odpověď, čímž laikům uvolnili ruce, aby přemýšleli a převzali odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí.
Starozákonnímu jazyku, který měl zdůraznit kontinuitu mezi smlouvou uzavřenou s Izraelem a Novou smlouvou, už mnozí věřící nerozuměli. Chrám postavený z kamenů nahradil člověka - pravý Boží chrám. Presbyter začal být vnímán jako kněz a eucharistický stůl jsme nazývali oltářem. Klerikalismus jsme upevňovali po staletí a v kázáních používali barokní jazyk, který měl jen málo společného s každodenním životem.
Duch otřásl hierarchií
Ve dvacátém století, kdy se mezi značnou částí věřících upevňovalo náboženství příkazů a zákazů, jsme byli svědky reakce zdola od inspirovaných katolíků, kteří zakládali hnutí a společenství, jež kladla důraz na osobní i společné prožívání víry. Křesťan začal vystupovat z anonymního davu a stále více si uvědomoval své poslání. Rozkvět hnutí a nových společenství otřásl hierarchií a teritoriální strukturou církve podobně jako horní místností v den Letnic. Někdy se k hnutí vedenému charismatickou ženou připojil biskup a nebylo neobvyklé, že věřící opouštěli své farnosti, aby spojili svůj život s komunitou, která se scházela mimo jejich území. Zavírat před touto skutečností oči nebo považovat tyto proměny za dočasné deformace se nezdá rozumné. Duch svatý otřásl hierarchií, ne aby ji posílil.
Plody klerikalismu přetrvávají dodnes a přetrvává v nich nadřazenost mnohosti nad kvalitou, formy nad obsahem. Konzervativní kruhy, velmi neochotné vůči papeži Františkovi, stále vidí zbožnost v multiplikaci modliteb a v holdování rituálním gestům. Aniž by posuzovaly jejich úmysly, vyvolávají dojem, že Boha zajímá více liturgie než náš každodenní život a vztahy.
Navzdory skutečnému probuzení v univerzální církvi je stále mnoho těch, kteří křesťanství redukují na rituály. Jiní se zabývají propagací řady zjevení, která nejsou bez vlivu na to, aby se víra stala neskutečnou, měřeno intenzitou vytržení. Na jedné straně tu máme romantickou spiritualitu a odpor ke změnám, na straně druhé až příliš snadné tleskání měnícímu se světu, které vede k libertinství a ideologizaci víry. A právě zde se objevuje úzkost z hierarchie: Budou zmatení věřící schopni zvládnout svou odpovědnost za církev, když nebudou mít kněze, kteří by jim řekli, co je a co není správné?
Kmenová religiozita
Tadeusz Boy-Żeleński ve svém sloupku Dziewice konsystorskie z 20. let 20. století cituje Narcyzu Żmichowskou, která proces klerikalizace Polska popisuje následovně: "všechno polské proměnili v katolické, všechno katolické předstírali jako polské, a tak dnes obratně využívají těchto dvojznačností. "2 A tak dodnes, v 21. století, je pro mnohé pravý Polák katolíkem a pravý katolík nutně Polákem. Nenazýval bych to klerikalismem v pravém slova smyslu, ale jakousi kmenovou mentalitou, která vychází z přesvědčení, že Polák-katolík ví lépe, co je a co není katolík. Kněží, kteří s tím nesouhlasí, jsou klerikálními recenzenty označováni za heretiky, komunisty a zednáře.
Již před sto lety se ozývaly hlasy, které svědčily o atmosféře kritické vůči klerikalismu. Podle Boy-Żeleńského se klerikalismus spojil s nacionalismem a "v řadě obhájců víry a staropolských ctností" bylo možné nalézt "všechny největší vítěze a cyniky "3. V časopise Odrodzenie z roku 1906 se naopak dozvídáme, že "ne nevíra, ale náboženský fanatismus se ukazuje být nepřítelem míru, ohniskem občanských sporů a strůjcem Kainových zločinů; ne světská věda ... zvrácené myšlenky současnosti, ale středověká nevědomost a pověra, zaostalost pečlivě pěstovaná katolickou církví".4 Až na to, že dnes je tato zaostalost a strach ze změn vlastní spíše konzervativním a nacionalisticky naladěným laikům než církevní hierarchii. Ne duchovní, ale laici vystupují jako obhájci klerikalismu a strážci neotřesitelnosti toho, co vždy bylo a na co byl polský katolík po staletí hrdý.
Jaké kněze nyní potřebujeme?
Vyjít z klerikalismu neznamená, jak jsem se již zmínil, že laici převezmou liturgické funkce nebo nahradí kněze při bohoslužbách nebo při rozdávání svatého přijímání. Pro mě je postklerikalismus spojen s tím, že dávám jedinečný status službě milosrdenství, lidským vztahům, materiální a psychické podpoře člověka v nouzi, vycházení ze svatyní. 

Kněze jako funkcionáře veřejné instituce církev nepotřebuje. Obraz pastýře s privilegii, poskytujícího placené služby, zoufale bojujícího o popularitu, nezralého ve vztazích a zapleteného do boje politických stran je obrazem dnešního člověka v sutaně v očích mnoha pokřtěných vzdalujících se církvi. Nejednou jsem z jejich strany slyšel hlasy touhy po duchovním, který má čas naslouchat. Jen naslouchat. U stolu v kavárně, v nemocničním pokoji, na dlouhé cestě vlakem, v čekárně před soudní síní, všude tam, kde je člověk. "Jděte," říká Ježíš svým učedníkům. "Jděte a nečekejte, až k vám přijdou." Místo toho, abychom se lidí ptali, zda chodí do kostela, ptejme se jich, zda kromě formální a uspěchané bohoslužby koledníků k nim někdy církev přišla.
Když nový arcibiskup přijel do Lecce na jihu Itálie, všechny překvapila jeho každodenní přítomnost na ulicích, v barech i v nádražní čekárně. Zdálo se, že nový pastýř arcidiecéze nemá na práci nic důležitějšího než poslouchat, co mu lidé říkají. Obvykle však Kristovi učedníci určitá místa nenavštěvují. Někdy ani nevědí, kolik stojí chleba nebo kolik vydělávají obyčejní lidé. Překvapuje nás, když slyšíme, že papež šel do obchodu s potravinami a sám si nákup zaplatil. Vždyť nemusel. Na to má přece své lidi. Nemusel, ale chtěl. Chtějme zkrátit vzdálenost, protože vzdálenost k lidem se rychle mění ve zeď, kterou je stále těžší prorazit.
Církev dlouho postrádala důvěryhodnost
Dnes potřebujeme důvěryhodné duchovní a důvěryhodné laiky. Když už ve světě není nic "na slovíčko", když slovo málo znamená, když si ho každý pamatuje jinak nebo mu jinak rozumí, měla by církev bojovat za důvěryhodnost svého poselství. Chceme, aby se našim slovům věřilo, ale sami často nevěříme nikomu. Když mluvíme o bezmezné lásce, o tom, že na zlo odpovídáme dobrem, sami nevěříme, že láska je nejúčinnější zbraní proti našim nepřátelům. Držíme se od nich co nejdále s ještě větším nasazením než Kristus hledající ztracenou ovci. Ukazujeme na ně a stigmatizujeme je, bojácně stavíme zdi a šíříme předsudky.
Ať je vaše řeč ano-ano, ne-ne (srov. Mt 5,37). V těchto slovech Ježíš neříká, že svět je černobílý, že zlo má být nazýváno zlem a dobro dobrem, že zlí mají být stigmatizováni a dobří chváleni. Neříká ani to, že máme trvat na svých názorech, a to i pokud jde o názory na Boha. Ježíš zde mluví o důvěryhodnosti člověka a jeho slov, o jeho autoritě.
Již v Ježíšově době ztrácela slova svou hodnotu. Upřímnost se už nevyplácela. Jednoduchost začala být nahrazována konvencemi a domýšlivostí. Skromnost se stala manipulativní a pravdomluvnost ustoupila populismu. A tak je tomu dodnes. Aby naše slova byla přesvědčivá, odvoláváme se na Boha, papeže, televizní zprávy, článek, který jsme nedávno četli. Naše slovo ztratilo svou sílu, přestalo být věrohodné.
Co je to důvěryhodnost? Víme to ještě? Stále méně věříme lidem a stále více značkám, štítkům, razítkům na několikastránkových smlouvách. Dnes už neexistuje nic " na slovo vzaté" a mnozí mi přiznají, že toužíme po lidech, na jejichž slovo bychom se mohli spolehnout, kterým můžeme věřit, aniž by byli legitimováni a prověřováni. Evangelista Matouš tím, že připomíná Ježíšova dvě prostá slova "ano" a "ne", připomíná svým učedníkům, že stojí za to bojovat, být důvěryhodnou osobou.
Nestačí mít populární jméno, akademický titul a impozantní oblečení, abychom byli považováni za důvěryhodnou osobu. Je třeba svědectví života a především vnitřní svobody. Člověk hnaný strachem bude myslet jen na sebe, nebude nikomu věřit a všude uvidí podvod. Důvěru si člověk zaslouží tím, že důvěřuje, a ne tím, že se na každého dívá s podezřením. Jako kněží můžeme za důvěryhodnost bojovat upřímně a jednoduše, říkat "ano" každému, kdo nemyslí jen na sebe, a vyjadřovat rozhodné "ne" rozdělování lidí na dobré a špatné, naše a cizí, pravé a levé.
Není jiné cesty než svědectví života.
Abychom se jako církev vymanili z klerikalismu a neupadli do antiklerikalismu, musíme si zasloužit důvěryhodnost, uvědomit si, že bez důvěryhodnosti není identity. Církev založil Ježíš pro člověka, a ne pro Boha, a pokud lidé v církvi žijí pro lidi, a ne pro ideje a náboženské rituály, pokud říkají "ano" Kristu reálně přítomnému v chudém a trpícím člověku, pak i lidé, kteří jsou k církvi nedůvěřiví, budou Bohu děkovat za svaté dobrovolníky a dobrovolnice, obětavé řeholnice a kněze, kteří jsou citliví na lidskou bídu. Církev se bude těšit všeobecné důvěře. Svědectví života lidí Církve je jedinou cestou.
V církvi neexistuje jen jedna správná cesta. Je jich tolik, kolik je lidí. A přesto potřebujeme živé lidi, kterým může každý důvěřovat, lidi, kteří jsou stejně slabí jako každý z nás, ale důvěryhodní. Nesouhlasím s tvrzením, že pravda se ubrání sama. Každé hodnotné poselství potřebuje autentické vyslance, kterým na něm záleží a kteří nešetří úsilím dávat dobrý příklad. Za důvěryhodnost církve stojí za to bojovat, nebo se alespoň modlit za správce, kterým by každý důvěřoval. To dnes velmi potřebujeme. Nejsem v tom sám.
Stejně jako v příběhu o Napoleonovi, který nahradil vojáka připomenutého v úvodu, tak i v současné situaci církve nevidím pro nás duchovní jiné východisko z klerikalismu a kmenovosti než "vrátit pušku laikům". Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je vyhrnout si rukávy a vzít na sebe povinnost pokorně umývat nohy hříšníkům, probouzet ty, kteří ještě spí, zahanbovat je, dávat jim příklad. Aby pochopili, že udeřila jejich hodina, že toto je jejich doba, že budování církve otevřené a silné láskou je naším společným posláním.
Poznámky pod čarou
1. A. Kisiel SJ, K plnosti křesťanství, Varšava 1948, s. 99.
2. T. Boy-Żeleński, Dziewice konsystorskie, Warszawa 1929, s. 74.
3 Srov. tamtéž, s. 75.
4. Srov. tamtéž, s. 78.
https://www.zycie-duchowe.pl/art-24332.postklerykalizm-i-utracona-wiarygodnosc.htm?fbclid=IwAR0ViYoN3v5LgHAw55va81D6sCHMsODTsGVQhNk5AVJS_99hGGKeL0B2Ln0

Přečtěte si také:
Bůh kleriků, antikleriků, postkleriků a postantikleriků, Wacław Oszajca SJ
Presbyter - bratr na cestě, Stanisław Łucarz SJ
Církev je také žena..., Zuzanna Radzik
Synodální obrácení aneb společná cesta, Ewa Kiedio