Albert Jean‑Marie Rouet: Erstaunter Glaube. Dank an die religiös Uninteressierten (edice Bildung und Pastoral, 7, Ostfildern: Matthias‑Grünewald, 2022, 144 stran, ISBN 3786733023)

Albert Rouet, emeritní biskup z Poitiers, se knihou vydává na nesnadnou cestu hledání odpovědí na klíčové pastorační otázky církve v situaci diaspory, a to uprostřed sekulárního světa. Na jaký typ otázek hledá odpověď?

Uveďme tři hlavní ohniska zájmu:

Kdo jsou ti, kteří se nedají zařadit mezi věřící, nebo nevěřící? Máme mít zájem o ty, jejichž život se odehrává v sociálních skupinách, které se vymykají tomu, co jsme znali dříve? Můžeme nevidět ty, kteří se svými rozhodnutími zařazují mimo tradici, mimo církevní i světské instituce, programově se drží stranou institucí, ideologií a systematického pojímání sociálních i kulturních vztahů, včetně víry a staví se tím kriticky vůči všem projevům konzumního pojetí světa?

Nejdříve přibližme jen zběžně okolnosti, které vedly k překladu této knihy. Německý překlad francouzského originálu L’étonnement de croire (Les editions de l’atelier, Paris 2013) vychází péčí Katolického pracoviště pro misijní pastoraci (Katholischen Arbeitsstelle für missionarische Pastoral ) v Erfurtu. Lze říci, že v německy hovořící oblasti se jedná v současnosti o velmi výrazně se profilující teologické fórum, jehož úkolem – svěřeným Německou biskupskou konferencí – je podporovat procesy pastorační transformace diecézí v Německu. Sleduje vývoj a procesy změn v diecézích a výzkum v příslušných referenčních vědách. Reflektuje a analyzuje z hlediska pastorální teologie a spirituality svá pozorování ve světle jiných teologických disciplín a rovněž z hlediska ostatních sociálních a náboženských věd a rozvíjí hodnoticí interpretační kritéria. Doprovází, propojuje a podporuje diecéze v jednotlivých pilotních projektech. Toto pracoviště je součástí Pastorační komise Německé biskupské konference, vedené mohučským biskupem dr. Petrem Kohlgrafem. Finančně je zajištěna neziskovým sdružením KAMP, jehož předsedou je dr. Ralph Poirel, vedoucí pastoračního oddělení sekretariátu Německé biskupské konference z Bonnu.

Přenášet francouzské podněty v oblasti pastorace i do Německa bylo rozhodnutím právě tohoto pracovního fóra. Za vydáním překladu této poměrně drobné knihy stojí dvě osobnosti. První z nich je Hadwig Müllerová (1947), první editorka německého překladu knihy, která působí od roku 1997 jako konzultantka na Institutu misiologie v Cáchách. Po studiu teologie a psychologie obhájila doktorát o Jacquesu Lacanovi a Simone Weilové; v letech 1983–1994 pracovala v Brazílii, kde v São Paulu pomáhala budovat místní komunity, školila laické vedoucí a organizovala městské hnutí bezzemků. Druhou osobností je profesor Reinhard Feiter (1956), od roku 2004 profesor pastorální teologie a náboženské výchovy na Katolické teologické fakultě Vestfálské Wilhelmovy univerzity v Münsteru.

Albert Rouet se i mimo Francii proslavil pastorací povolání spočívající v pověřování dobrovolně se angažujících věřících k participativnímu vedení a formaci farních společenství ve větších celcích, v pastoračních zónách (srov. Albert Rouet, François Diot, „V Poitiers na to jdou jinak,“ in Perspektivy, č. 6 /2005/, s. 4). Vůdčí myšlenkou obnovného hnutí ve farnostech bylo heslo: Daruj svobodně. Jeho publikované pastoračněteologické podněty byly přenášeny z Francie do mnoha jiných oblastí a zemí Evropy i zbytku světa. Jsou známy pod klíčovým heslem pastorale d’engendrement ve smyslu života, který pastoraci rodí. Tento přístup ovlivnil úvahy o pastorační práci a misii v celé Evropě. Christoph Theobald ji definuje jako „evangelijní pohled na skutečnost, totiž jako plod trvalého obrácení, spojeného se způsobem jednání, zakořeněného v místě a čase“ (Philippe Bacq, Christoph Theobald, Passeurs d’Évangile. Autour d’une pastorale d’engendrement, Paris 2008, s. 224).

Na první pohled je zřejmé, že autor se pozorně dívá, bedlivě pozoruje vnitřní dynamiku dění v církvi a ve společnosti. Z této pastorační bdělosti přináší pronikavě přesné a výstižné vyhodnocení alternativ – budoucí misijní pole katolické církve. V každé kapitole proniká hlouběji k těm, kteří jsou v běžné pastorační praxi odepisováni jako nezajímaví. Dodejme jeho slovy: „Od nás, kteří jsme si navykli považovat se za věřící!“ (s. 12). Stále jasněji se odkrývá diametrálně rozdílný pohled mezi logikou našeho církevněkanonicky světského způsobu uvažování a logikou evangelia. Z jeho zorného úhlu jsou to právě tito „vzdálení“ a „zároveň blízcí“ lidé, kdo vrací víře postoj prvního zázraku, totiž prozření, úžas, údiv, obdiv a úctu k jinému.

Albert Rouet se ve své knize, založené na jeho dlouholeté pastorační zkušenosti, vyrovnává s typologií otázek, jejichž společným jmenovatelem je téma lhostejnosti sekulárního člověka vůči křesťanství. Vnímá velmi intenzivně určitý specifický typ otázek: Jak můžeme žít své lidské vztahy, když vítězí lhostejnost? Jak můžeme žít své společenské vztahy, když se objevuje v nás hluboká nechuť žít? Nezájem provokuje toho, kdo se zajímá o člověka, toho, kdo přišel zvěstovat evangelium o životě silnějším než smrt a setkává se s prostředím, kde život jako lidský úděl nepřitahuje. Křesťané jako Ježíšovi učedníci, jeho dnešní svědkové, jsou konfrontováni s touto bolestnou skutečností, která je někdy nechává bezradné a bezmocné v jejich nesmírném nasazení pro pastorační práci, jíž se ocitají ve světě mezi lidmi dneška ve stavu nepochopení. Jaké postoje by mohly umožnit opravdové setkání, životodárné setkání, po kterém touží Kristus, který se přibližuje těm, které potkává na své cestě? Nechat se poučit, abychom prolomili propustnost našich životů, které nejsou schopny přijmout novost kvalitního setkání: tak se církev ve svých vztazích se světem, stejně jako každý z nás, může dát do školy vztahů založených na radikální důvěře, učednictví společného bytí, kde setkání obývá dobro a pravda. Albert Rouet zdůrazňuje, že tato široce rozšířená a současnou společnost pronikající lhostejnost nás nutí věřit, že v každém našem setkání jde o podstatnou jedinečnost člověka, abychom zjistili, že síla tohoto setkání je plodnější než vyčerpávající obsah slov. Musíme opustit svůj deismus a žít smlouvu s Pánem, opustit diskurzivní styl a vstoupit do bratrského a trpělivého dialogu s našimi současníky. Kristus sám nikdy nikoho nenutil, zůstal tichý, k dispozici, žil naprostým darováním sebe sama. Chápe pastoraci jako cestu, na které si rozhodně nejsme jisti sami sebou. Pastorační znamená pro něj způsob vnímání: nejsme sami, protože On kráčí s námi.

Dostáváme se k těžišti sdělení celé knihy: Jak těžké je dnes předávat víru! Kolik křesťanů, zvláště těch starších, si toto hořké zjištění vyčítá a často se kvůli tomu cítí provinile. Těm, kteří tak činí, lze jen doporučit, aby si přečetli knihu Alberta Roueta.

Hrozivá lhostejnost ke všem náboženským otázkám: taková je charakteristika současné nevíry.

Originalita této knihy spočívá ve velmi podrobné analýze tohoto jevu. Lhostejnost k otázce Boha

a náboženství nemá nic společného s ateismem, s tou formou nevíry, která v minulém století umožnila křesťanům organizovat dialogy mezi věřícími a nevěřícími, zejména marxisty, debaty, které mohly být vřelé, ale na jejichž konci obvykle každý zůstal na svém.

Tato lhostejnost není ztotožňována ani s antiklerikalismem.

Emeritní arcibiskup z Poitiers, který ze zkušenosti ví, o čem mluví, lituje, že si katolíci příliš často neuvědomují realitu a vnitřní povahu této lhostejnosti, přestože si na ni neustále stěžují, a dokonce trpí, že se jim nedaří předávat víru mladším generacím. Úspěch velkých shromáždění, jako jsou Světové dny mládeže, ale také příležitostná účast mnoha lidí na křesťanských obřadech, jako jsou svatby nebo pohřby, ale také křest dětí, které pak už nedostávají náboženskou výchovu, zakrývají do jisté míry velmi zásadně postupné „prolézání“ této mentality do společnosti. Nejedná se zde pouze o rodiče, vychovatele, ale stejnou bezmocnost nacházíme i v očích církevních představitelů. V minulosti se ateisté a antiklerikálové během náboženských pohřbů svých přátel a příbuzných zdržovali ponejvíce v nějaké kavárně poblíž.

Dnes, kdy převládá lhostejnost, se lidé nezdráhají vstoupit do kostela na takový obřad. Ale ve skutečnosti je to nezajímá, ani jim to nedává nějaký bližší smysl.

Individualismus, který neoliberální společnost pěstuje, je podle Alberta Roueta do značné míry zodpovědný za lhostejnost v náboženských otázkách: „Individualismus a lhostejnost se navzájem posilují. (…) Do náboženské oblasti se šíří lhostejnost, která je v rozporu s individualistickými aspiracemi, protože je vnímána jako omezení.“ (s. 38)

„Náboženská lhostejnost nás nutí revidovat naše soudy o způsobech vztahu k církvi.“ (s. 43) Albert Rouet lituje, že mnozí katolíci, zejména faráři, tuto skutečnost nevidí nebo nechtějí vidět. „Mnozí současníci budou mít s církví jen letmé kontakty,“ (s. 34) píše. Tato viditelná přerušovaná historie často skrývá hlubší a souvislejší vazbu, než se zdá. Výslovně vyžaduje, aby byl každý kontakt nabit maximální dávkou pravdy a respektu, jako by se vše odehrávalo najednou.

Proto bývalý arcibiskup z Poitiers přikládá velký význam dialogu v duchu II. vatikánského koncilu (Dialog im Sinne des Konzils, s. 19–36). Ne toliko dialog mezi institucemi, skupinami nebo kategoriemi, ale mezi lidmi. Vždyť dialog lze považovat za konstitutivní prvek lidskosti, a aby člověk mohl žít, musí vstoupit do vztahu.

A aby současný člověk znovu objevil chuť k náboženství, je třeba probudit touhu po něm.

Na základě tohoto základního postřehu o náboženské lhostejnosti rozvíjí Albert Rouet podnětnou, ale také náročnou úvahu o tom, jak mohou křesťané, kteří nejsou imunní vůči zmatkům charakteristickým pro naši dobu, i v této situaci, doslova přitom a v tom, vydávat každodenní svědectví o své víře, bez okázalosti, v lidsky hřejivé blízkosti a pozornosti k druhým a k tomu, co prožívají. Musí doslova „vynalézt církev něhy“ (Eine liebevoll mitfühlende Kirche erfinden, s. 91–104). Podle autora to znamená zejména opustit jansenismus, který stále negativně poznamenává katolickou církev.

Tato úvaha je podložena biblickými odkazy a vychází z Kristova postoje v evangeliu.

Způsob psaní biskupa Roueta poněkud ztěžuje krátké, výstižné a přesné shrnutí jeho slov. Jeho postřehy krouží kolem tématu v soustředných kruzích, které vhled od problematiky prohlubují a zaostřují. Přesto můžeme identifikovat tři základní směry, jimiž, zdá se, shrnuje své myšlenkové okruhy. Pokusíme se je dokumentovat s použitím citátů z knihy.

Nemůžeme udělat nic lepšího, než zde reprodukovat v náznacích jeho pozoruhodnou analýzu. Jaké jsou pro církev a křesťany tyto tři základní cíle pro budoucí misijní poslání ve světě plném lhostejnosti?

Za prvé, upřednostnit čitelnost (věrohodnost) před viditelností (reklamní imprese): „(…) tato církev se obává samotného podezření, že by mohla vypadat jako úpadek. Má ráda velká čísla, která mají podpořit zdání její vitality a dokazovat její stálý růst. Za tímto účelem se snaží zviditelnit, a to i v detailech svých stavovských znaků. To znamená, že zaměňujeme to, co je viditelné, čeho si každý všimne, s tím, co je čitelné, a čemu nakonec každý rozumí.“ (s. 121–122)

Za druhé, zahájit decentralizaci církve: „V současné době se debata o idejích v církvi i ve státě odehrává mezi zasvěcenými, což zvyšuje lhostejnost těch, kteří jsou unaveni touto podívanou.“ (s. 125) „Situace náboženské lhostejnosti proto vyžaduje nový pastorační postoj, možná méně institucionální, ale svěřený do péče každého věřícího.

Předpokládá, že instituce začíná důvěrou ve své členy, aby jim ponechala nezbytný prostor pro kontakt a iniciativu (…).“ (s. 50) Nakonec se vrátíme k prvotní víře, která spočívá především ve víře v člověka jako obraz Boží: „Lhostejnost totiž představuje pro víru tu nejtěžší otázku: ne opozice, která vždy uznává svého protivníka a tím ho ctí, ale opozice nezájmu. Kristus se zajímal o člověka a vystavil se veřejné a potupné smrti. A nikoho nenutí. Je tam, mlčí, bez výčitek a hořkosti. K dispozici. Tento naprostý a tichý dar přitahuje ty, jejichž celý život je ponořen do ticha, kterému nikdo jiný nevěnuje pozornost. Vnímat jej znamená vydat se na cestu a razit si cestu. Ne náboženský systém, ale cesta. A to s doprovodem.“ (s. 130) Pastorale d’engendrement, jak jsme ji definovali výše, nezačíná konstatováním nedostatku a snahou o jeho nápravu, ale tím, že si všímá plnosti. Proto jsou úvahy autora také nazvány začátkem naplnění Ježíšova příslibu, jenž se nachází v Lukášově evangeliu v souvislosti s vysláním dvaasedmdesáti učedníků (Lk 10,1–16):

„Žeň je veliká, ale dělníků málo“ (Lk 10,2a). Tímto slovem totiž pastorale d’engendrement klade církevní pastoraci otázku, zda je v ní pro tuto hojnou žeň, která je (možná pro mnohé překvapivě) již připravena na polích světa, také dostatek ženců, nebo zda jsou tito připuštěni uvnitř církevních stereotypů se jimi také stát; a dále klade otázku, zda je víra daná Božím Duchem církvi jako instituci vůbec vidět nejen jako výchovný program, katecheze, kázání církve učící, ale také v setkáních s lidmi (srov. Christoph Theobald, Christentum als Stil. Für ein zeitgemäßes Glaubensverständnis in Europa, Freiburg: Herder, 2018, s. 304). To však skutečně závisí na tom, zda víra – i když to není víra v Krista a Boha – není vnímána jako ztráta „naší“ víry, ale je respektována a ceněna jako víra života vůbec, která se stává místem prostupnosti lidské zkušenosti dneška s přítomností Krista v tomto světě prostřednictvím svědků víry.

Pavel Ambros

https://studiatheologica.eu/pdfs/sth/2021/01/11.pdf