Rozdíl mezi formální a neformální autoritou ve vedení lidí
Sestry a bratři v Kristu,
Co bylo na Ježíšově autoritě tak pozoruhodného?
Jak to, že lidé uvěřili jemu a jeho učení a chtěli ho následovat jako učedníci, a to dokonce do té míry, že změnili svůj život, podstoupili riziko a velké oběti? Neměl žádnou oficiální roli ani titul, ani pověření, o kterém by se dalo mluvit. Ve skutečnosti nebyl nikým, neměl žádné zvláštní vzdělání, a jak mnozí zdůrazňují, pocházel z místa, které bylo známé svou zaostalostí a periferií. Jak se tedy stalo, že si v tak krátké době získal tolik pozornosti a vlivu? Jak se mu podařilo vést bez jakékoli formální autority?
V literatuře o vedení lidí odborníci významně rozlišují mezi formální a neformální autoritou. Formální autorita je delegovaná, legitimní a často existuje v rámci systému/struktury, často zabalená do role s titulem a konkrétními povinnostmi. Neformální autorita naproti tomu vzniká jinými způsoby; například člověk může mít morální autoritu, protože je vnímán jako eticky důsledný ve slovech i činech, ctnostný, věnuje se službě druhým viditelným a konkrétním způsobem a je známý tím, že je ve svých vztazích čestný a spravedlivý. Neformální autoritu lze získat na základě znalostí a zkušeností, zejména takových, které přinášejí nejen zdravý rozum, ale také dobrý úsudek. Existuje samozřejmě také neformální autorita, která je spojena s určitými vlastnostmi, jako je charisma, značná míra vášně a pozitivní energie a úcta a respekt, které tyto vlastnosti vyvolávají u ostatních. Někteří lidé mají schopnost mluvit a jednat s vážností a hloubkou nebo s lehkostí a humorem, který je plný pravdy. Jsou lidé, kteří vyzařují vědomí a přítomnost, jež jsou magnetické, vřelé a přitažlivé.
Ježíš měl všechny tyto vlastnosti a ti, s nimiž se setkával, zakoušeli jakousi autoritu, která rezonovala se vší touto osobní autenticitou. Když učil, znal sice hebrejská Písma a uměl je citovat, ale pro jeho posluchače bylo nejpřesvědčivější, jak mluvil ze zkušenosti, zakořeněné ve vztahu s Otcem, a jak se dotýkal nadějí a tužeb jejich srdcí. 
Jako vedoucí můžeme mít formální autoritu na základě svého postavení v hierarchické organizaci a ta může zahrnovat čestný titul, zvláštní uniformu nebo výsady úřadu. Můžeme mít pověření, včetně akademické kvalifikace, která poskytuje objektivní měřítko našich znalostí nebo odbornosti. Tyto znaky formální autority však nejsou ani (vždy) nezbytné, natož dostačující k tomu, abychom mohli vést druhé. A ve skutečnosti, když se na ně při snaze uplatňovat svůj vliv příliš spoléháme, můžeme se ocitnout ve frustraci, neúčinnosti a odmítnutí.
Ve vedení je zásadní neformální autorita. Jak ji můžeme pěstovat? Několik otázek k prozkoumání:
Napojujeme se na hlubší rozměr, který intuitivně cítíme v jádru své bytosti, na svůj smysl pro poslání? Náš smysl pro poslání je zdrojem, základem, kompasem, a pokud tento účel neznáme nebo ho nedokážeme vyjádřit, jak ho poznají ostatní?
Jak ztělesňujeme hodnoty, které zastáváme, a jak do našich vztahů vnášíme plnou přítomnost našeho vědomí, našeho soucitu, naší naděje...? Když do nějakého projektu vložíme své síly, děláme to velkoryse, odvážně a s pocitem odpovědnosti? Na energii a duchu, s jakým jednáme, jsou pro ostatní důležité..
A co je možná nejdůležitější, opíráme se vědomě a důsledně o aktivní Boží přítomnost v našich životech a vedeme spolu s druhými a pro druhé s paradoxní směsí odvahy a pokory, která charakterizovala Ježíšův styl autority? Byla to koneckonců jeho poslušnost Otci, která mu dala nejhlubší autoritu. 
S vámi na této synodální cestě,
David a tým Rozlišujícího vedení.
Přeloženo DeepL.com

https://us18.campaign-archive.com/?u=c036a4bd9f4ba7b4161c0d982&id=7791110038