Nestačí být nositelem svěcení, abyste všechno zvládli.

Rozhovor s Jackem Prusakem SJ, psychologem a psychoterapeutem. 

Sławomir Rusin

(Sławomir Rusin) Vztah učitele a žáka je pro mnohá náboženství zásadní nejen proto, že se o učitele opíráme i při svém intelektuálním či životním hledání. Tento vztah ovšem může být zneužitý, jak v Polsku ukázal “případ Paweł M." Je takový vztah zvlášť náchylný ke zneužití?

(Jacek Prusak SJ) Vztah mezi mistrem a žákem je důležitý v těch náboženstvích, kde je iniciace a rozvoj duchovní praxe u adeptů součástí procesu formace. Tam, kde se klade důraz na rituály prováděné osobou, která je v daném náboženství nositelem odpovědnosti, se tento typ vztahu přímo nevyskytuje. Cesta zasvěcení založená na iniciaci a duchovním výcviku zahrnuje vztah mezi mistrem a žákem a jakýkoli vztah - ať už v náboženství, nebo mimo něj - ze své podstaty zahrnuje mnoho velmi složitých psychologických procesů. Vztah je vždy psychologický, i když se týká realizace duchovních cílů.

V katolické církvi se význam vztahu mezi učitelem a žákem nijak zvlášť nezdůrazňuje, jako je tomu v jiných náboženstvích, např. v buddhismu. Katolíci spíš než duchovní mistry vyhledávají duchovní doprovázení, tedy pomoc při hledání Boží vůle na cestě ke svatosti. Je však třeba mít na paměti, že i tento vztah je psychologický. I když v jeho středu stojí Bůh. Uskutečňování duchovních cílů proto musí počítat s existencí lidských procesů a faktorů a ty jsou v kontextu náboženství někdy opomíjeny nebo pod pláštíkem spirituality využívány k manipulaci. Často zde dochází ke spiritualizaci vztahů.

Co to znamená? 

Spiritualizace je vlastně eliminace toho, co je ve vztahu lidské, abychom dosáhli duchovních plodů a využili lidskou potřebu a psychodynamiku k manipulaci. Proto je důležité, aby duchovnímu doprovázení, nebo jak se lidově říká, duchovnímu vedení nechybělo to, čemu se v psychoterapii říká “klinická supervize”. 

Co je to “klinická supervize”? 

To je pojem, který může znamenat různé věci. Terapeuti o ni žádají nebo ji mají povinně přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak jde o monitorování psychoterapeutického procesu a kontrolu, zda slouží rozvoji pacienta/klienta. Kromě toho napomáhá osobnímu nebo profesnímu rozvoji terapeuta. Je to oblast, v níž se terapeut snaží pochopit překážky, na které v psychoterapii naráží, v kontextu toho, co se děje s pacientem nebo klientem, a toho, co se děje s ním samotným. Supervize se tedy zabývá obsahem konkrétního psychoterapeutického procesu a konkrétního psychoterapeutického vztahu. 

Supervizor, který toto pozorování provádí, je osoba uznávaná jako kompetentní a zkušená, pokud jde o psychologickou pomoc jiným lidem. Je pro psychoterapeuta takovým zrcadlem, kterým se kontroluje. Člověk může být v některých naléhavých případech kontrolován i samovolně, ale většinou je supervize formalizovaný proces: uzavírá se smlouva a obě strany této smlouvy znají své povinnosti. Z hlediska metody existují tři základní typy supervize. Prvním je supervize "one-to-one", tj. supervizovaný terapeut a jeho supervizor. Dále existuje supervize one-to-one, při níž jsou obě strany supervizory pro sebe navzájem. Třetím modelem je supervize, která probíhá ve skupině složené ze supervizora a terapeutů, kteří se hlásí ke svým procesům supervize. V této situaci mají jednotliví psychoterapeuti zpětnou vazbu jak od supervizora, tak od ostatních členů skupiny.

V obou případech je supervize užitečná, pokud je mezi supervizovaným a supervizorem vztah důvěry. Důležitým prvkem je také sebepoznání supervizora, schopnost vnést do tohoto vztahu nejen své znalosti a klinické zkušenosti, ale také sám sebe. Nejen v roli terapeuta, ale také prostě jako druhého člověka. Protože supervize není pro supervizovaného ani terapií, ani pracovněprávním vztahem. V jistém smyslu by se dala přirovnat ke vztahu učitel - žák zmíněnému na začátku, s tím rozdílem, že není založena na tom, že supervizor říká supervizovanému, co a jak má dělat, a supervizovaný je za to odpovědný. Na takové logice supervize postavená není. 

Chápu, že supervizor musí splňovat určitá kritéria, aby se jím mohl stát.....

V klinické supervizi je to člověk, který kromě certifikátu psychoterapeuta získá také certifikát supervizora, což jednoduše znamená mnohem víc zkušeností a znalostí. Různé psychoterapeutické asociace to ošetřují vlastními předpisy. Osoba, která sama sebe uznává jako supervizora, jím není. Jedná se o další stupeň psychoterapeutického výcviku a ne každý psychoterapeut jej absolvuje. Ne každý také chce být supervizorem, takže ne každý zahajuje postup, jehož výsledkem bude způsobilost ke klinické supervizi. Ano, terapeut může uznat jiného terapeuta za svého supervizora, ale supervize prováděné "formálně", pro výcvik jiných terapeutů nebo v rámci veřejné či soukromé psychologické praxe, jsou založeny na certifikovaných supervizorech. Instituce, která je vydává, je pak garantem, že se jedná o kompetentní osoby.

Měla by být pod supervizí veškerá psychoterapie?

Na začátku je v psychoterapii každý začátečníkem. Je to proto, že každý pacient je jiný a jednu šablonu supervizovaného psychoterapeutického procesu nelze přenést na jinou. Jednoduše to nejde. Platí tedy pravidlo, že na začátku by měl být psychoterapeut pod supervizí všech procesů, které vede. Později pouze u těch, které považuje za složité nebo se v nich objevují potíže. Supervizor může při jejich výběru pomoci, ale není to tak, že by musel supervizovat všechny. Stejně tak neexistuje povinnost být pod neustálým dohledem, i když to záleží na tom, kde pracujete. Jsou nemocnice, poradenská centra nebo kliniky, kde je pravidelná supervizní skupina a všichni terapeuti, kteří na daném oddělení pracují, mají možnost, někdy i povinnost se jí zúčastnit.

Lze to, co jste zmínil v souvislosti s klinickou supervizí, přenést i na duchovní doprovázení? Aplikovat ty tři zmíněné modely supervize na pastoraci? 

Na duchovní doprovázení a pastoraci lze použít oba modely, pokud se supervize nezaměňuje s tím, na co jsou duchovní zvyklí, protože se to naučili v kněžské formaci - tedy s tzv. kazuistikami. V kněžské formaci existuje tato praxe velmi silně přítomná například u jezuitů, kde se diskutuje o obtížných případech, s nimiž se zpovědník může setkat. Hlavní důraz v této diskusi se klade na kanonické právo - zda byla použita správná morální a kanonická pravidla, aby byl kajícník poučen, aby byl vyzván k pokání, aby mu bylo či nebylo uděleno rozhřešení. Jedná se o určitý druh dohledu, ale důraz je kladen na obsah, nikoli na proces. Na to, co má zpovědník v daném "případě" udělat. A protože právo je jednoduché a život složitý, tak tento druh "dohledu" má pomoci při správné aplikaci kanonické normy v pastorační praxi.

Uvedené případové studie se tedy zabývají spíš morálními otázkami než otázkami souvisejícími s duchovním rozvojem…

Týkají se otázek na hranici morálky a spirituality. Je jasné, že tu vystupuje do popředí morální aspekt, zvlášť při zpovědi. Duchovní aspekt se dostává do centra pozornosti, když je zpověď spojená s duchovním vedením. Zde totiž vstupují do hry složitější otázky. Kajícník, který má stálého zpovědníka, ho začne považovat za určitou duchovní autoritu. Vyznává mu své hříchy, ale také mu přibližuje svůj život v kontextu - řečeno ignaciánským jazykem - nejen hříchu a milosti, ale také útěchy a utrpení, tedy toho, co subjektivně prožívá jako pocit blízkosti k Bohu nebo vzdálenosti od něj. Nejde jen o teologický kontext, ale také o kontext psychologický. Doprovázení - duchovní vedení - se pak zaměřuje na hledání a prohlubování vztahu s Bohem, a to zahrnuje prvky související nejen s milostí, ale také s přirozeností.

V tomto kontextu může mít to, co nazýváme klinickou supervizí, v duchovním vedení důležité místo. Zahrnuje totiž dva důležité "lidské faktory", které jsou nejčastěji opomíjeny nebo špatně pochopeny oběma stranami. Za prvé člověk, který upřímně hledá Boha v rámci duchovního vedení, dříve či později zažije jev, který se v psychoterapii nazývá odpor. Nejedná se o zlou vůli, ale o nevědomý obranný mechanismus. V duchovním vedení jej lze zažít jako odpor vůči Bohu, modlitbě, vůči obsahu náboženské zkušenosti. Třeba odpor vůči prožívání utrpení. Můžeme se potýkat i s patologickým odporem vyplývajícím z osobnostních problémů.

Ze strachu? 

Je to něco víc než jen strach. Odpor je reakcí na to, co tento strach signalizuje. Strach má obvykle složité příčiny, které jsou mimo vědomí dané osoby, aspoň do určité míry. V každém případě se odpor dříve či později projeví i v samotném vztahu mezi duchovním vedením a kajícníkem. Objevuje se vzájemná závislost, vazba, v níž se člověk otevírá tomu druhému a pouští ho do svého života. Odpor se nutně objeví, protože otevření se duchovnímu vedení není sebeprezentací, ale dotýkáním se vlastního stínu, jak by řekl Jung. Tyto kategorie nelze pochopit a vyřešit tím, že všechno zredukujeme na teologický jazyk, protože tam dochází ke zneužití. Duchovní doprovázející, který nechápe podstatu odporu, ale pociťuje jeho účinky, bude vidět problém v kajícníkovi a bude s ním manipulovat, byť z ušlechtilých pohnutek, aby tento odpor překonal.

Bude se ho třeba snažit podmanit… 

Ano, bude panovačný, autoritativní nebo bude trvat na tom, že to, co říká, je Boží vůle. A to je špatně, i když za tím není zlá vůle. Odpor může pramenit také z problémů samotného doprovázejícího, které si neuvědomuje a přenáší je na kajícníka.

To je jedna z oblastí, kde je v duchovním vedení důležitá supervize. Druhá otázka souvisí s jevem, který se v psychologii nebo psychoterapii nazývá dynamika přenosu a protipřenosu. I ten se ve vztahu duchovního vedení dříve či později objeví. Velmi často si osoba přijímající vedení svého doprovázejícího od samého počátku idealizuje, protože pro ni ztělesňuje duchovní ideály. Dělá to nejen proto, že ho má ráda, že je moudrý a zralý, ale také proto, že si myslí, že je duchovní. Ztělesňuje pro ni hodnoty, kterými se sama inspiruje, a stává se pro ni živým důkazem, že tyto touhy nejsou odsouzeny k nezdaru. Tím si duchovní doprovázení od počátku idealizuje a taková nezpracovaná idealizace s sebou nese velké nebezpečí, protože může dojít například k nevědomému ztotožnění Boha s duchovním vedením. To se pak stává nejen ideálem, ale ztotožňuje se se samotným Bohem.

Další věcí, která ve vztahu duchovního vedení skrývá určitá rizika a která by měla být pod kontrolou, je přátelské pouto, které vzniká v rámci duchovní praxe. Přátelství samo o sobě není problém. Je důležité, ale je to sféra, která souvisí se sexualitou. K okouzlení spiritualitou supervizora/supervizorky se přidává i okouzlení erotické. Od pocitu "To je můj přítel" se člověk dostává ke vztahu, v němž se rodí touha po fyzické intimitě. Ta narušuje povahu vztahu duchovního vedení, odvádí člověka od hledání Boha a vede ho k zaměření se na hledání sebe navzájem.

Stává se také, že člověk, který využívá duchovní vedení, ztotožňuje svého duchovního vůdce s určitou náboženskou institucí nebo školou spirituality. I to je nebezpečné, protože člověk se pak zaměřuje spíše na techniku než na vztah s Bohem. Někdy takoví lidé říkají: "křesťanem mohu být už tím, že medituji" nebo "křesťanem mohu být už tím, že zpívám." nebo "křesťanem mohu být jen jako tradicionalista".

A když toto "zvláštní zařízení" selže, je odmítnuto celé křesťanství…

A to je nejtragičtější následek chybného poznání a nesprávného zacílení duchovních ambicí v osobě, místě nebo metodě. Z hlediska supervize zde hovoříme o ideálech a aspiracích, které se uskutečňují jen částečně a které vznikají ve vztahu závislosti, jenž je v jistém smyslu asymetrický. Protože i když výraz "duchovní vůdce" nahradíme výrazem "doprovázející", možná ten vztah trochu vyrovnáme, ale přesto nikdy nebude stoprocentně symetrický. Není to ani setkání s přítelem, ani profesní setkání, při němž se vyměňují zkušenosti. V duchovním vedení je víc prostoru pro to, aby duchovní průvodce otevřel sám sebe, své zkušenosti, svůj vztah k Bohu, ale právě to by mělo být pod dohledem. Člověk může odhalit něco ze svého života, jen pokud to slouží procesu duchovního rozvoje, a ne narcistickým deficitům duchovního, který chce tímto způsobem připoutat člověka k sobě a zaměřit ho sám na sebe.

Aby se už klinická supervize prakticky promítla do pastorace, by musela být - alespoň zpočátku - povinná.

Duchovní vedení by mělo být pod dohledem, protože stále víc lidí v něm hledá také formu autoterapie. Potvrzuje to zkušenost z našich jezuitských rekolekčních domů, kam přichází stále více lidí se šrámy na duši. Vědí, že během rekolekcí je čas na individuální rozhovor s duchovním vedením a v jejich hledání se rekolekce stávají formou psychologického poradenství nebo dokonce psychoterapie. Duchovní vedení zahrnuje mnohem více oblastí lidského života než zpověď, je zde více prvků "líbí - nelíbí", "mám rád - nemám rád", "zvládám - nezvládám", a to i ze strany duchovního vedení. A zde se nevyhnutelně objevují obtíže, o kterých jsem se zmínil dřív a které je dobré podřídit supervizi.

Podle mé zkušenosti to funguje a je to velmi užitečné. Sám jsem supervizorem jezuity, který poskytuje duchovní vedení mnoha lidem a tyto procesy se mnou konzultuje, pokud jde o případné obtíže vyplývající z uvedeného „lidského faktoru“. Samozřejmě neznám ty, které doprovází, ani jejich životní detaily. To všechno je diskrétní. Scházíme se pravidelně už několik let a vidím, že je to pro něho přínosem. Je to dobré i pro ty, které doprovází. A pro mě z toho plyne výhoda, že ho mohu doporučit jako duchovního průvodce lidem, kteří ke mně přijdou a myslí si, že je možné kombinovat terapii s duchovním vedením, protože jsem kněz, což je mylné uvažování. Pokud vidím, že v daném případě bude duchovní doprovázení užitečnější a terapie není nutná, odkazuji je na něj.

Mnoho kněží si však může myslet, že jsou tak skvělí, že supervizi nepotřebují, a mají-li  problém, řeší ho se svým zpovědníkem…

V duchovním směru lidé přirozeně hledají hlubší vztah s Bohem. Duchovní průvodce má zkušenosti, sám tento vztah prožívá a má i patřičné znalosti. Ale k tomu, aby člověk byl dobrým duchovním vůdcem a vyrovnal se se všemi problémy, nestačí být nositelem svěcení. Na duchovní cestě se nelze vyhnout obtížím v oblasti psychologie. Na obou stranách. I zralý duchovní průvodce takové obtíže zná – jak u sebe, tak u člověka, kterého doprovází, i ve vzájemném vztahu. Takové problémy průvodce se svým zpovědníkem nevyřeší.

Kromě toho může mít supervize i hodnotu prevence a předcházení situacím, v nichž by mohlo dojít ke zneužití. K tomu slouží i klinická supervize na začátku práce mladého terapeuta: monitorovat varovné signály, detekovat je, analyzovat a zpracovávat, protože ke zneužívání může docházet nevědomě, bez úmyslu někomu ublížit. Objevují se emoce, různé osobní deficity a konflikty. Čím je vztah delší a intenzivnější, tím je křehčí a tím víc takovým mechanismům podléhá.

Máme mladého kněze, který na faře začíná s určitou pastorační aktivitou,  schází se tam skupina jeho obdivovatelů a zapojují se do života komunity. Zdá se, že vše jde skvěle. A my navrhujeme, že by si měl položit otázku, zda dělá všechno správně, a vyhledat supervizi…

V pastoraci má tento kontakt jiný charakter. Není tak intenzivní jako v terapeutickém vztahu nebo v duchovním doprovázení. Jsou-li v případě mladého kněze, který pracuje s farníky, jasně stanovena pravidla, kde se scházíme, jak dlouho setkání trvá a co by se tam mělo dít, není třeba supervize za každou cenu. Ale kněz by si měl od samého začátku všímat, co se ve skupině děje, protože od začátku se aktivují určité skupinové mechanismy. Najdou se lidé, kteří se k němu budou chtít přiblížit na úkor ostatních. Jiní si ho budou idealizovat a zase jiní více či méně odsuzovat. Jemu samotnému budou někteří lidé sympatičtí a jiní ne. 

Není možné eliminovat procesy, které ve skupině probíhají. Pokud kněze něco znepokojuje, měl by se zeptat sám sebe, zda rozumí tomu, co se děje; a když nerozumí, vyhledat pomoc. Není nutné dozorovat každé modlitební setkání, ale je důležité registrovat jakékoliv znepokojivé signály. V "případu Pavla M." se všichni nechali ukolébat tím, že setkání se konala v prostorách kostela, že to byla skupina věřících a navíc velká... Ale i pod střechou kláštera nebo kostela se může pastorační skupina stát sektou, což se přesně stalo.

Které signály mohou být znepokojivé? 

Když je skupina uzavřená a izoluje se od ostatních; když se k vedoucímu skupiny, ať laikovi či duchovnímu, vzhlíží jako k Pánu Bohu; když takovou pozornost vyžaduje - to určitě vyžaduje kritické zamyšlení a změnu.

Pořád přemýšlím, zda si kněží supervizi přejí a vyhledávají ... Pochybuji. Paweł M. by ji určitě nehledal…

Proto by se o supervizi mělo mluvit během seminární formace. Tady vidím úkol i pro nadřízené - ti by měli zajistit, aby to, co se děje v kostelním prostoru, podléhalo nějaké formě kontroly formou supervize. Podobný požadavek by měl platit pro ty, kteří poskytují duchovní vedení. Duchovní průvodce by měl mít supervizora, s nímž bude mluvit o tom, co prožívá ve vztahu s lidmi, které doprovází. V seminární formaci, v přípravě na pastoraci, na práci se skupinami nebo pro individuální duchovní vedení tomu však není věnovaná náležitá pozornost.

Překlad Pavla Holíková

https://www.zycie-duchowe.pl/art-56624.nie-wystarczy-byc-ksiedzem-zeby-sobie-ze-wszystkim-poradzic.htm