Žena - od pohrdání k idealizaci
Ewa Kiedio
Duchovní život - Zima 101/2020
"O co ještě usilujete? O moc? Vždyť Jan Pavel II. toho tolik řekl o genialitě žen" - tak by se daly shrnout hlasy těch, kteří nechápou katolíky angažující se za změny v církvi inspirované feministickou teologií. Dvacáté století skutečně přineslo v této oblasti významné proměny, ale současný stav lze jen těžko považovat za uspokojivý nebo z církevního hlediska za takový, který by ženám plně umožnil obohatit svými charismaty celou církev. Začněme však od začátku, abychom dostatečně ocenili, čeho již bylo dosaženo.
Otevřenost versus patriarchát
Podrobný popis postojů k ženám v dějinách křesťanství samozřejmě přesahuje rámec tohoto textu. Musíme zůstat u několika charakteristických výroků těch, kteří v dané době tvořili tvář církve. Ty ostatně nevytvářejí jednoznačný obraz: tentýž autor někdy vysloví věty, které jsou mimořádně revoluční a které ženám přisuzují zásluhy, nebo naopak velmi konzervativní a ženám ubližují. Tuto podivnou názorovou nevyrovnanost lze vysvětlit střetem dvou protichůdných sil. Na jedné straně tu bude otevřenost ke změně vyplývající z evangelia a působení Ducha svatého a také vzor chování, který zanechal sám Kristus, jenž se ve svém jednání se ženami vymykal dobovým normám; příkladem je setkání se Samaritánkou - mluvit se ženou na veřejném místě bylo proti zvyklostem, chování Učitele učedníky překvapilo (srov. J 4,27). Na druhou stranu mentalita utvářená patriarchálním systémem hraje roli neustále.
Svatý Pavel se tedy stane autorem věty, která otřese dosavadním řádem v základech: "Všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Galatským 3,28). Od něj však také pocházejí slova: "Ženy mají v těchto shromážděních mlčet, [...] mají být podřízeny" (1 Kor 14,34) nebo "Ale nedovolím ženě učit" (1 Tim 2,15). Mimochodem, potřeba takového poučení svědčí o tom, že ženy začaly tyto normy porušovat[1].
Z následujících staletí křesťanství by bylo možné citovat řadu výroků silně poznamenaných kulturním kontextem. Tertulián uvádí, že žena je "bránou pekel", neboť jako dcera Evy přinesla na svět hřích. Podle Klementa Alexandrijského: "Každá žena by měla být naplněna studem při pouhém pomyšlení, že je ženou"[2]. Svatý Tomáš Akvinský zase přebírá od Aristotela přesvědčení, že žena je neúspěšným mužem jako slabší bytost, méně rozumná a s pouze pasivní úlohou při plození. Také svatý Augustin přisuzuje ženě pasivitu a podřízenost, stejně jako vlastnosti jako měkkost a poddajnost. Aktivní a předurčený k vládě je muž.
Tyto názory, k nimž patří i popírání toho, že žena byla stvořena k Božímu obrazu a podobě, se podivným způsobem snoubí s přesvědčením, že muži a ženy mají stejnou lidskou důstojnost, stejný přístup k Boží milosti a povolání k věčnému životu. Každodenní život ženy je však významně ovlivněn druhým z uvedených přesvědčení, které z ní činí podřízenou bytost, vhodnou k plození a službě.
Ještě zřetelněji tento způsob myšlení zaznívá v encyklice Pia XI Casti connubii (1930). Papež v ní píše o těch, kteří "bez skrupulí ničí důvěřivou a upřímnou podřízenost ženy manželovi", "s bláznivou domýšlivostí hlásají provádění emancipace" a "nepřirozenou rovnost [ženy] s manželem".
Výroky následujících papežů byly stále vstřícnější vůči zapojení žen do záležitostí mimo "okruh domácnosti". Jan XXIII. ve své encyklice Pacem in terris (1963) napíše, že "účast žen na veřejném životě je již uskutečněnou a samozřejmou skutečností", a v Poselství ženám formulovaném na konci II. vatikánského koncilu zaznívají slova: "Ženy se mají podílet na veřejném životě: "již nadešla hodina, kdy se povolání ženy plně uskuteční. Nastala hodina, v níž žena vyzařuje svůj vliv na společnost a získává moc, jakou nikdy předtím neměla".
Ideál, který je těžké naplnit
Skutečnou explozi textů o ženě přinesl pontifikát Jana Pavla II. v čele s Listem ženám[3] a apoštolským listem o důstojnosti a povolání ženy Mulieris dignitatem[4]. Jeho nejznámější výrok na toto téma, který v sobě spojuje dva termíny zásadní pro jeho myšlení v této oblasti, totiž "nový feminismus" a "génius ženy", však pochází z encykliky Evangelium vitae: "V díle utváření nové kultury příznivé životu mají ženy jedinečnou a možná rozhodující úlohu v oblasti myšlení a jednání: Mají se stát propagátorkami 'nového feminismu', který nepodléhá pokušení napodobovat 'mužské' vzory, ale umí rozpoznat a vyjádřit autentického ženského génia ve všech projevech společenského života a usiluje o překonání všech forem diskriminace, násilí a vykořisťování"[5].
Ocenění žen ze strany Jana Pavla II. má však i druhou tvář. Člověk má dojem, že papež nemluví o skutečných ženách, ale vytváří si určitý idealizovaný obraz ženství, založený do značné míry na jeho vizi Marie. Po staletích, kdy byla role ženy zlehčována a někdy dokonce opovrhována, se tedy kyvadlo nedostává do rovnovážného bodu, ale vychyluje se na druhou stranu - k zveličování ženských schopností a pozitivních vlastností. Důležité jsou ty vlastnosti, které jsou stereotypně přisuzovány ženám, tj. ty, které jsou spojeny s pečovatelskou činností. Metaforicky by se dalo říci, že tak jako dříve každá žena představovala hříšnou Evu, tak nyní má být každá žena novým obrazem Marie. Jan Pavel II. ve svém Listu ženám výslovně hovoří o potřebě žít ženství podle jejího obrazu.
Jaké vlastnosti ji tvoří? Jejich výčet lze čerpat z encykliky Redemptoris Mater[6]: Maria "zaujímá první místo mezi pokornými a chudými" (8), zcela se zasvěcuje (39), vyznačuje se poslušností (14), podřízeností (39) a podřízeností Božím záměrům (14), "plným podřízením rozumu a vůle Bohu" (13 a 26), něhou (33), starostí o lidi (43), péčí (40), "citlivostí pro působení Ducha svatého" (13) a slávou služby (41). Tento repertoár výrazů je sice krásný a hodný napodobování - a to jak ženami, tak muži! - se však zdá být neúplný a jednostranný, ztěžuje ženám skutečné setkání s Mariinou osobou a klade na jejich bedra ideál, který nemohou nebo v této zúžené podobě nechtějí nést.
Vždyť evangelijní texty ukazují Marii v situacích, které nám umožňují popsat ji mimo jiné jako nezávislou, moudrou, aktivní, odvážnou (statečnou - abychom použili termín ze seznamu sedmi darů Ducha svatého, ačkoli název by naznačoval, že tento dar je vyhrazen výhradně mužům). Jaké scény to jsou? Především zvěstování, kdy vyslovuje své fiat, aniž by se radila s muži, což se vymyká tehdejším zvyklostem. Otázky kladené Božímu poslovi svědčí o jejím smyslu pro rozum a kritických schopnostech - nerozhoduje se nereflektovaně. Zároveň je třeba mít na paměti, že souhlasem s podivným Božím plánem může očekávat nejen to, že ji Josef opustí, ale také to, že ji obec ukamenuje.
Bohužel tento rozšířený seznam rysů, ačkoli místy proniká do papežského učení, již nemá srovnatelnou "publicitu". Navíc popularizátoři myšlenek Jana Pavla II. mají širokou škálu vlivu tím, že ženské a mužské rysy rozebírají v těch nejextrémnějších verzích. Podle nich je muž silný, rytířský, odvážný, se sklonem k soutěživosti a riskování, orientovaný na svět věcí a stvořený pro činnost mimo domov. Ona je naopak jemná, citlivá, citlivá na otázky estetiky a vlastního vzhledu, vnímající potřeby druhých. Pohlaví jsou tedy rozdělena do té míry, že opravdu není jasné, na jaké půdě by se jejich představitelé setkali. Koneckonců je v takovém případě obtížné najít společné zájmy. To, co tvoří potenciál každé lidské bytosti bez ohledu na pohlaví, je při této příležitosti hluboce pohřbeno. Snad jediným sjednocujícím prvkem je sexuální přitažlivost... Hluboká debata o tom, jak definovat ženskost a mužskost, nás teprve čeká.
Spolurozhodování?
Učení Jana Pavla II. o ženách však představuje další komplikaci. Zdá se, že vlastnosti, které jsou jim přisuzovány, mají podle papeže takříkajíc přirozeně, na základě samotného faktu, že jsou ženami. Vynechává se tedy úsilí vynaložené na to, aby byly skutečně starostlivou osobou, citlivou k potřebám druhých nebo dobrou matkou. Papež se nezabývá procesem socializace, který ženy připravuje na plnění dané společenské role. Proces, který by mohl být odlišný, utvářet v ženách cenné schopnosti, které se obvykle přisuzují mužům, a naopak vybavovat muže vlastnostmi, které jsou v životě tak potřebné, jako je citlivost vůči druhým. V dnešní době se to skutečně docela úspěšně děje, ale církevní lidé na to někdy pohlížejí s nedůvěrou, nemluvě o vášnivých debatách na téma gender.
Nejčastěji Jan Pavel II. připisuje ženám určitým způsobem určité základní antropologické kategorie, jako je duchovní krása[7], "řád lásky", nalezení sebe sama skrze "nesobecké darování sebe sama"[8]. Mateřství je naproti tomu podle jeho slov "zvláštní součástí rodičovství"[9]. Nemá i otcovství svou specifičnost a není zvláštní součástí? Všechny tyto excesy je opět třeba považovat za důsledek nerovnováhy dřívějších staletí diskriminace. Kdybychom brali vážně tyto papežovy věty, poukazující na nadřazenost žen ve všech nejdůležitějších lidských oblastech (co je nakonec v křesťanství důležitější než "řád lásky"?), pak by se otěže církve musely zcela předat ženským gremiim. Takové věci však nikdo nepožaduje. Ženy vědomy si svých skutečných vnitřních kvalit si od těchto slov udržují odstup. Stále více si však začínají uvědomovat, že ačkoli o sobě slyšely mnoho vznešených prohlášení a ačkoli tvoří více než polovinu věřících katolické církve, v praxi mají velmi omezenou schopnost o sobě spolurozhodovat.
Poznámky pod čarou
[1] Zajímavé analýzy výroků svatého Pavla přinášejí knihy: E. Adamiak, Ženy v Bibli. Nový zákon, Varšava 2010, s. 221-224; 236-239 a Z. Radzik, Emancypantki. Kobiety, które zbudowały Kościół, Krakov 2018, s. 14-18; 29-44.
[2] Stanislaw Łucarz SJ tvrdí, že tuto slavnou větu nelze chápat misogynně, neboť kontextem je myšlenka Klementa Alexandrijského o zvláštním sklonu žen k sexuálnímu chtíči, proti němuž by byl zmíněný stud protilátkou. Viz S. Łucarz, Žena a její role v dějinách spásy podle Klementa Alexandrijského, "Vox Patrum" 36/2016, sv. 66, s. 26. Spojení ženy se sexuální promiskuitou je však také specifickou formou stigmatu s dlouhou historií.
[3] Srovnej Jan Pavel II, List ženám, Řím 1995.
[4] Srovnej Jan Pavel II, Mulieris dignitatem, Řím 1988.
[5] Jan Pavel II, Evangelium vitae, Řím 1995, 99.
[6] Srov. Jan Pavel II, Redemptoris Mater, Řím 1987.
[7] Jan Pavel II, List ženám, cit. dílo, 12.
[8] Jan Pavel II, Mulieris dignitatem, cit. dílo 29, 10.
[9] Tamtéž, 18.
https://www.zycie-duchowe.pl/art-41506.kobieta-od-pogardy-do-idealizacji.htm