Sektářské sklony
Carlo Carretto (1910–1988) psal tyto prorocké řádky už v době začínajícího Koncilu, který k radosti mnohých otevřel dveře ekumenismu a rovněž úctě vůči jiným náboženstvím. Jeho myšlenky nabývají opět na aktuálnosti...
I dnes večer mne doprovází do poustevny na adoraci Abdaraman. Jdeme spolu asi dvě stě metrů, držíme se za ruce a hovoříme o všem možném. Je mu asi osm let, je to hezký, snědý míšenec. Abdaraman je mohamedán. Jeho otec Aleck je dobrý muž s hlubokou vírou a početnou rodinou. Je velmi chudý, ale nekrade, žije jen ze své práce na poli.
Slunce již zašlo, je svěží vzduch, právě tak
na procházku. Máme se s chlapcem rádi, vždycky je o čem povídat. Dnes je však nějak zamlklý. Asi by mi rád něco řekl, ale nemá odvahu.
Ptám se: „Abdaramane, copak se ti přihodilo, že dnes nic neříkáš?“ Ticho.
„Neměl jsi nic k jídlu?“ Ticho. „Dostals výprask od tatínka?“ Ticho. „Utekl ti z klece fenek?“ Ticho…„Nesvěříš se svému příteli, bratru Karlovi?“
Abdaraman se dá do pláče, jeho polonahé tělíčko se celé zmítá. Pláče celou bytostí, slzy mu smáčejí tváře i celé bříško. Musím počkat, až se utiší… „No tak, proč jsi tolik plakal?“
„Plakal jsem, protože nejsi mohamedán.
A nechceš být!“
„Ale proč bych měl?!“ zvolal jsem. „Jsem přece křesťan, věřím v Ježíše Krista. Modlím se k Bohu, který stvořil nebe a zemi, tak jako ty. Naše modlitba jde do stejného nebe, protože Bůh je jeden, můj i tvůj. A má nás rád.
Budeš-li poslouchat své svědomí, přijdeš do nebe. Tam přijdu i já, budu-li dělat, co mi přikazuje Bůh. Proto už neplač!“
„Ne, ne!“ volá chlapec. „Jestli se nestaneš muslimem, přijdeš do pekla, tak jako všichni křesťané.“
„No tohle! Kdo ti řekl, že přijdu do pekla?“
„Taleb (učitel koránu). Všichni křesťané prý přijdou do pekla. A já nechci, abys tam přišel!“
Došli jsme k poustevně a Abdaraman se zastavil. Má mě moc rád, ale jeho láska naráží na jakousi zeď. Říkám mu znovu: „Nevěř tomu, že přijdu do pekla jen proto, že jsem křesťan.
Já také nevěřím, že ty tam přijdeš jen proto, že jsi mohamedán. Možná jsi jen talebovi dobře nerozuměl… Buď klidný, jdi domů a pomodli se, já se jdu též modlit. A na závěr řekni Pánu Bohu to, co mu říkám i já: Pane, učiň, ať jsou všichni lidé spaseni… A teď už běž!“
Vešel jsem smutně do malé světničky z bláta, kterou postavil sám Charles de Foucauld (inspirátor Malých bratří Ježíšových, s nimiž žil na Sahaře i bratr Carlo – pozn. red.).
Chtěl, aby mu všichni říkali „malý bratr“.
Po letech přátelského soužití s místními tu byl zavražděn zfanatizovanými členy téhož kmene, do nějž patří i Abdaraman.
Dnes večer mi dá modlitba zabrat. Mám v hlavě vír myšlenek. Ubohý Abdaraman! Už teď je obětí fanatismu, obětí nemístné horlivosti tzv. „Božích mužů“, kteří by poslali do pekla polovinu lidstva jen proto, že není jako oni.
Jak to vše bolí! Místo toho, aby náboženství lidi spojovalo, stává se hradbou, za níž se skrývá smrt, nebo aspoň skrytá nenávist. Lepší je bloudit ve tmách, než vlastnit podobné světlo!
Víc než hodinu mi nešlo se usebrat. Náhle jsem zjistil, že pláču i já. Při zpytování svědomí, kdy jsem chtěl očistit svou duši od všeho sektářství, se mi vybavila vzpomínka z dětství.
Bylo mi tehdy také osm let. Žil jsem v italském městečku, jehož obyvatelé sice nebyli příliš zbožní, ale o to více lpěli na svých tradicích.
Jednou přišel do městečka nějaký muž
(zjevně evangelík – pozn. red.) a dům od domu prodával knihy. Nevěděl jsem, oč jde, ale poprvé v životě jsem zaslechl slovo „Bible“. Lidem, zvláště ženám, se něco nepozdávalo. Tu z jednoho okna vystrčila hlavu hysterická madam a ječela: „Fousáči, haló! My tvé náboženství nepotřebujeme.
Táhni, odkud jsi přišel!“ Nám klukům to stačilo…
Muž byl celý bledý. Šel ulicí, knihy vlekl v černém zavazadle. Náhle po něm jedna žena hodila zakoupenou knihu. Muž se pro ni pokorně sehnul, ani se neohlédl. Pak ale dostal prvním kamenem do zad. Přidal do roku, kluci za ním – každý v ruce pořádný kámen. Já byl mezi nimi.
Byl květen, večer jsme šli do kostela na májovou. Pan farář nás pochválil, že jsme ubránili pevnost naší farnosti…
Zdánlivě se nic nestalo. Až ve světle dnešního večera... Nikdy jsem se nezpovídal, že jsem hodil kamenem po bezbranném člověku. Bylo to přece z náboženské horlivosti. Nikdo v tom neviděl nic špatného.
Uplynulo ani ne půl století, a všechno je jinak. Něco je ve vzduchu. Vanutí Ducha je patrné po celém světě. Pravda a láska se touží znovu setkat. Slyšíme volání po opravdové úctě k lidské osobě… Touha poznat se a vzájemně se pochopit je větší, než staré pokušení uzavřít se v pevnosti své domnělé pravdy.
Můj malý, dobrý Abdaramane, neboj se! Budeme se mít pořád rádi a sejdeme se – nejen v nebi…
Z knihy Carlo Carretto, Dopisy pouště, nakl. Cesta, 1994, s. 73-79
(redakčně kráceno).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.