Hledal jsem a nalezl jsem

Ďalšia z vecí, ku ktorým som prišiel mimo Slovenska. R darmo, český knižný trh je nielen väčší, ale aj liberálnejší a otvorenejší. Je to síce len výťah z knihy Carla Caretta: Hledal em a nalezl jsem, ale kto má možnosť, môže si zohnať celú knihu v ČR. Tento velikán súčasného kresťanstva je veľký v tom, že na sklonku života si dovolil napísať svoje svedectvo na papier. Životná skúsenosť. Aj keď už bol v dôchodkovom veku a teda disciplinárneho postihu zo strany cirkvi sa už nemusel obávať...

"Co nám chybí v tomto stanu?" /setkání křesťanů na poušti, pozn. autora/

Jeden hlas - byl to hlas lékaře - mi odpověděl:

"Chybí tu Eucharistie, chybí tu přítomnost Ježíše Krista pod znamením, které nám zanechal při poslední večeři,"

Mlčel jsem.

Ještě nikdy jsem tak silně nepocítil onen podivný nesoulad jako v tomto okamžiku. Vždyť toto křesťanské společenství jen z toho důvodu, že v něm nebyl přítomen kněz, bylo připraveno o dar Eucharistie.

Kněz byl však daleko. Tito stateční lidé nemohli po celé dlouhé měsíce přijímat Tělo Páně kvůli nedostatku kněží....

Pohled na toto společenství, které se sešlo pod střechou stanu stovky kilometrů daleko od první misijní stanice, mne vyprovokoval k přemýšlení. Náhle jsem si jasně uvědomil, že současná situace v církvi začíná být neudržitelná.

Proč?...

A proč nemají kněze?

Protože jsou tam všichni muži ženatí a církev světí jen svobodné.

Je však možné, aby svobodný stav představoval tak absolutní podmínku?

Je možné, aby někomu byla upírána možnost proměňovat ve shromáždění křesťanů chléb v Tělo Kristovo jen proto, že je ženatý?

Je tento přístup tím, co chtěl Ježíš?

Nebo znamená manželský stav vadu tak velikou, že nás činí neschopnými stát se kněžími v církvi Kristově?

Ne, ne! Tady se skrývá něco, co neklape, něco v situaci dnešní církve nepochopitelného.

Je zřejmé, že v tomto místě spočívá na bedrech církve tíha minulosti. S tímto závažím bude třeba bojovat.

Svou roli i nadále hraje i poslušnost církve historické situaci jiných časů, které už byly překonány. A této „poslušnosti" nahrává jak nemalá lenivost a pohodlnost křesťanů, jimž se protiví každá změna, tak i tajemná moc, jakou ve světských tradicích i mytických kulturách mají všechna tabu.

Zeptejme se však: Co bylo Ježíšovou vůlí při ustanovení Eucharistie?

Žádal celibát, anebo žádal: „To čiňte na mou památku"?

Neskončilo nakonec jednostranné zdůrazňování celibátu zvláště kněžími a řeholníky, jež v posledních staletích dosáhlo až nepravděpodobných rozměrů, překroucením a zkreslením Ježíšovy vůle?

...

Kdysi se mi do rukou dostal dopis napsaný jedním Afričanem, vzorným křesťanem a otcem rodiny. Dopis byl adresován jeho biskupovi a zněl přibližně takto:

„Milý otče biskupe, chci tě poprosit o jeden dárek. V naší vesnici žijí samí křesťané, ale je tak maličká, že nikdy nebudeme mít moci stálého kněze, který by každý den sloužil mši, jak bychom si přáli. Někdy musíme čekat celé měsíce, než se můžeme radovat z Eucharistie.

Otče biskupe, je tu s námi náš katecheta. Je ženatý, je to dobrý člověk, jeho láska a víra jsou veliké. Proč nepožádáš papeže, aby ti dal moc vysvětit ho za kněze? Tak bychom mohli mýt Eucharistii stále."

Co byste odpověděli tomuto ubohému křesťanu?

Existují logické argumenty, jimiž by bylo možno zamítnout jeho požadavek?

Stačí prohlásit jednou provždy, že kněžství smí být udělováno jenom svobodným?

A proč ne i ženatým?

Stojí tento zákaz v Písmu?

Jak tomu bylo v prvotní církvi?

A v prvních křesťanských staletích?

Anebo spíš: Nebyli jsme to my, kdo - ať už na základě historické nutnosti, nebo kvůli své zálibě v celibátu - změnil přirozenou povahu věcí?

Domnívám se, že je to tak.

Hovořím teď jako člověk svobodný, pro něhož celibát představuje neodvolatelné charima, jež mu daroval samotný Bůh.

...

„Přál bych si ... aby všichni lidé byli jako já" (1 Kor 7,7)-

Avšak nyní vám stejně důrazně a plně si vědom závažnosti svých slov říkám, že bych býval rád přijímal Tělo Kristovo z rukou svého otce. Neboť vím, že více než kdo jiný byl hoden stát se knězem, přestože byl ženatý.

A s nemenší nadějí vám tvrdím, že se blíží doba, kdy církev už nebude mařit čas obvyklými nářky na to, že je dnes málo kněží, protože to zkrátka není pravda. Kněží je dost. Je jich tolik, kolik jich potřebujeme, ba dokonce - jak je tomu vždycky ve vztahu Boží štědrosti k našim potřebám - ještě víc. Jsou však mezi ženatými, a právě tam je církev musí hledat.

...

Proč právě dnes, kdy je naším papežem takový člověk jako Karol Wojtyla, ... se máme dívat, jak je církev, jeho církev, stále ještě připoutána k minulosti nekonečně překonané tak výbušnou, radikální a všeobecnou zkušeností dneška?

...

Už slyším odpověď: V Polsku je tolik svobodných kněží, tam není třeba světit ženaté...

To je pravda, ale... lze říci totéž i o takové Brazílii, o afrických státech?

...

Strach ze svěcení ženatých mužů - to je svato svatá pravda - je v skutečnosti projevem nedůvěry vůči manželskému stavu, je důkazem toho, že celibát je v církvi stále ještě pokládán za pravý a jediný stav dokonalosti.

A to je omyl.

Ale chtít na tom něco změnit je tabu.


 

Vím, že se dotýkám ožehavého tématu.

Vím, že se mnozí pohorší.

Prosím za prominutí, ale nemohu mlčet.

A navíc musím zdůraznit, že hovořím jako svobodný /nyní již pokročilého věku, pozn. pisatele/ , a nehájím žádné „vlastní zájmy".

...

Nemohu však snést představu, která se do církve vloudila - představu, že můj stav je „zvláštní", že je to druh dokonalosti.

Vždyť podstatou dokonalosti není celibát, ale láska.

Setkal jsem se s tolika manželi, jejichž láska, schopnost sebeobětování, modlitba a sjednocení s Bohem byly o tolik větší, než tomu bylo u mne!

...

Je absurdní říkat: „Nejsou kněžská povolání", zatímco je jich všude ve světě, v církvi plno.

... ve všech církevních společenstvích, která se ubírají vážnou cestou víry a nerozlišují lidi podle věci tak intimní, o níž není třeba šeptat, hovořit se studem či diskrétně mlčet - podle celibátu.

Přestaňme mluvit o znovuotevření seminářů ... Ať církev raději nechá mladé muže projít formací v životě farnosti, ale především ve společenstvích víry a modlitby.

V tomto prostředí, které „není ze světa, ale je ve světě (srv. J 17,11.14), nachází mladý člověk svůj život, poznává vlastní charisma, putuje s bratry a sestrami cestou víry a lásky, slouží společenství svou obětavou prací a ožení se nebo neožení podle toho, k čemu ho volá Bůh.

A když společenství dospěje k rozhodnutí, že potřebuje kněze, může ho biskup vybrat z mnohem většího počtu kandidátů, než jaký by tvořili pouze svobodní.

Je v tomto postupu něco, co by bylo v rozporu s evangeliem?

Je představa, že by vám Tělo Kristovo mohl podat váš vlastní otec, opravdu tak zvláštní?


 

Existuje tolik obtíží, jimiž argumentují ti, kdo jsou svázáni s minulostí, a právě o těchto obtížích chci nyní hovořit.

První z nich je pojetí kněze jako někoho, kdo musí naprosto všechno zvládnout sám.

Říkává se" Jestliže se knězem stane ženatý muž, jak se bude moci starat o blaho společenství s touž svobodou, jakou má člověk žijící bez rodiny? Jak se bude moci v zajetí svých profesionálních a rodinných povinností zajímat o výuku náboženství, o administrativu, o celý ten babylón farních aktivit? /Dávám do patrnosti např. řeckokatolické rodiny kněží na východním Slovensku, Ukrajině a Maďarsku - pozn. pisatele/

To je pravda. Je-li totiž farní společenství společenstvím mrtvých, kteří očekávají, že kněz za ně bude dělat úplně všechno, a nechají všechno na jeho bedrech, pak je nemožné snít o jakékoliv změně, protože ta by znamenala naprostou zhoubu. /ke příkladu sbor Církve bratrské, ulice Cukrová v Bratislavě - týmová práce sboru s kazatelem Danielem Pastyrčákem a jeho rodinou- pozn. pisatele/

... Avšak největším - a snad také nejpodstatnějším - problémem, kvůli němuž církev začala fanaticky lpět na tom, aby se autorita v ní předávala jen svobodným je něco jiného. Je to problém farního obročí.

... Zdá se to zvláštní, navozuje to představu úplatnosti, jenže...

Slyšel jsem tento argument: Už tak je dost těžké platit si kněze, což teprve kdybychom měli živit i jeho rodinu... včetně všech příbuzných? ... Ne, ne, nerozmnožujme škody, které napáchala minulost, a spokojme se s kněžími žijícími v celibátě... i když je jich tak málo a i když je... drtí tíha jejich břemene.

Na tento problém je třeba se podívat z jiného hlediska. Jeho podstata totiž nespočívá v množství povolání, ale v charakteru společenství.

...

Kněz se naučí žít jako všichni ostatní z výdělku svých vlastních rukou.

Kdybych já byl biskup, udílel bych kněžské svěcení pouze mužům ekonomicky nezávislým.

Krok, který musíme učinit, je opravdu gigantický, protože nebude li kněz od komunity žádat, aby ho živila (stejně jako to od žádné komunity nežádal Pavel), klima v církvi se úplně změní a kněze už k hlásání evangelia nebudou pobízet platy či úplatky, ale vanutí Ducha svatého. /viz čs. Mise „Velehrad" v Londýně - totální ekonomická závislost kněze na příspěvcích věřících - a její důsledky na všechny oblasti jeho pastorace, pozn. pisatele/

...

Každý z nás by si měl zakládat na tom, že pro svou církev není břemenem, stejně jako Pavel, který byl extrémním obhájcem služby církvi, a přesto pracoval, aby šel ostatním příkladem.

...

Ano, povězme si to jasně: skutečným nebezpečím, jež církvi hrozí, je bohatství, majetek. /viz. církevní „honorace" v SR a jinde, pozn. pistaele/

...

Když jsem si představil, že můj kardinál vynaložil deset let dřiny - a jaké dřiny! - a finančně těžce vyčerpal diecézi, jen aby mohl postavit seminář připomínající turistické letovisko, a pak byl nucen se dívat, jak jeho sotva dokončené dílo zeje dokonalou prázdnotou, musel jsem si ve své nevyléčitelné prostotě říci: „Buď si z nás Bůh dělá blázny, nebo nám chce dát lekci, na jakou hned tak nezapomeneme!" /Viz seminář sv. Františka Xaverského v Badíně u Banské Bystrice, pozn. pisatele/

...

Nevěřím, že by si Pán chtěl dělat blázny ze své církve. Věřím spíše tomu, že nás chce trochu trknout, abychom změnili svou strategii.

...

Dospěl jsem k přesvědčení, že zavírání seminářů „včerejška" představuje pouze „organizační problém", který je důsledkem nepředvídatelné strategie Ducha svatého. Bůh už myslel na nové semináře... na semináře dneška.

...

Dnes už tomu věřím! Semináře dneška, to jsou hnutí, která se rodí v církvi.

...

A pak se zkuste zeptat přítomných: Kdo z vás by byl ochoten stát se knězem, pracovat ve společenství jako kněz, vzít na sebe břemeno kněžství a přijmout veškerou námahu s ním spojenou?

Les rukou se zvedne.

...

A nikomu z těch, kdo by zvedli ruku, by přitom ani nenapadlo myslet na kariéru, obročí, na to, že si nechají sloužit od ostatních.

...

V církvi nechybí kněží, neopakujte tu velikou lež: „Chybí nám kněží"; není to pravda!

Chybí nám svobodní muži, nikoli však kněží!

Je to však hřích, nebýt svobodný?

Je to snad defekt lidské přirozenosti?

Kněžství je služba, a tu může vykonávat svobodný člověk zrovna tak dobře jako ten, kdo žije v manželství.

...

Důležité je, aby se nevybíral ze skupiny těch, kdo touží po obročí, ale mezi dobrovolníky ochotnými sloužit obci, mezi těmi, kdo umějí dávat, a ne mezi nezaměstnanými nebo těmi, kdo nevědí, co si počít se životem. /není tomu tak právě v naších „klasických" seminářích? - pozn. pisatele/

...

Poslední věc, kterou mám na srdci, je snad nejzávažnější ... mně přinutila psát o tomto problému. Nechtěl bych, aby někoho zranila, a především bych nerad mluvil neuváženě.

Je to problém samotného celibátu.

Tento problém mne opravdu trápí. Neuplyne den, aby v mé mnišské cele nezazněl nářek nějakého k smrti smutného kněze, trápícího se rozpory svého špatně pochopeného, špatně neseného, špatně prožívaného celibátu.

...

Když vidím, jakým způsobem dnes své kněžství prožívá většina kněží v diecézích, mám chuť říci, že pravý, mystický, radostný, povznášející, tvůrčí celibát se stal výjimkou.

Jak je však možné, že to církev nevidí?

...

Protože jsem chtěl v této věci získat jasno, šel jsem sám na nějaký čas bydlet do semináře s budoucími adepti kněžství, s těmi nepočetnými studenty čtvrtého a pátého ročníku teologie, k nimž se upínají všechny naděje na vyřešení problému kněžských povolání.

...

Těch několik málo mladých mužů mne přesvědčilo o tom, že cesta, po níž kráčíme, je špatná.

Oni sami jsou totiž v krizi, oni sami se přiznávají k tomu, jaké obtíže jim působí nutnost volby.

A tyto obtíže se netýkají přijetí kněžství; týkají se přijetí celibátu.

...

Ano, jsem přesvědčen, že semináře vyprázdnil sám Bůh, protože chce od nás něco jiného.

...

Především si myslím, že Bůh si nepřeje, aby se kdokoli k životu v celibátu nutil.

Příliš v celibát věřím, než abych se smířil s tím, že jej někdo prožívá v tak okleštěné podobě.

K záchraně celibátu vede jediná cesta: přenechat jej svobodné volbě každého člověka a pokorně si ej vyprošovat jako dar shůry, jako charisma, které může dát jen Bůh, pro něhož není nic nemožného.

...

Mějme ohled na to, že některé věci jsou na mnoha místech dosud tabu, a berme zřetel na nesmírný vliv, jaký má tradice na široké vrstvy.

Všechno nelze změnit okamžitě, a zvláště ne tehdy, jedná-li se o tak vyhrocené téma, jakým je celibát.

...

Skutečná revoluce přijde zdola, ze společenství, jež jsou zvyklá číst Boží slovo a kráčejí cestou víry.

...

Tento transformační proces začne v zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, tedy tam, kde víru ve společenstvích už dlouho neudržují kněží, ale laici.

...

Jestli chcete radu...- postarejte se o to, aby ze vztahů souvisejících se sakrálnem úplně zmizely peníze.

převzaté z: Carlo Caretto: Hledal jsem a nalezl jsem, Cesta, Brno 2003

https://blog.sme.sk/lubosvolko/spolocnost/hledal-jsem-a-nalezl-jsem