Pár myšlenek k apoštolátu
Napsal /a, Přeložil /a:
Rubrika:
Milí delegáti Říjnového týdne,
moc vás chci pozdravit alespoň touto cestou. Mrzí mě, že nemohu být s vámi na Říjnovém týdnu a zažít rodinné společenství, motivující atmosféru a mnoho inspirace. Věřím ale, že i moji nepřítomnost Bůh s Pannou Marií použijí k něčemu novému a dobrému.
Téma apoštolátu mě stále více zaměstnává a přemýšlím, jak lze dnešní lidi oslovit a přitáhnout k Bohu a do společenství církve. Rád bych se s vámi alespoň na dálku podělil o některé myšlenky.
Asi před měsícem jsme jako brněnští kněží měli setkání s naším novým otcem biskupem Pavlem Konzbulem. Mimo jiné nám sdělil jeden fakt, který se mě velmi dotknul. Prý někteří katolíci, když se setkají s někým, kdo se zajímá o víru a rád by se zapojil do nějakého společenství, dotyčné odkazují na jiné církve s odůvodněním, že neví, kam by ho u nás pozvali. Zvláště menší církve jsou na nově příchozí více připraveni. Otec biskup Pavel říkal, že opravdu co tak zjišťoval, tak většina našich společenství ve farnostech jsou uzavřenější skupiny. Buď opravdu nikoho nového mezi sebe nechtějí, protože mezi sebou již vybudovanou důvěru, nebo by i ochotní byli, ale nejsou na to zvyklí a neumí takového člověka moc integrovat.
Ano, nějak to zrcadlí i celkovou situaci církve, která je vnímána jako žijící si hodně ve svém prostřední, odděleně od světa. Můžeme s tím více nebo méně souhlasit a jistě to tak je i s většinou různých uskupení ve společnosti. Tedy jistě je to něco přirozeného, co lidé potřebují. Tedy potřebu někam patřit nejen ideově, ale patřit ke skupině, která není příliš velká a v které každý najde své místo a osobní přijetí.
Pokud má ale církev proměňovat svět, přitahovat k Bohu, propojovat lidi – tedy pokud má být naše hnutí skutečně apoštolským, nelze se jen se zázemím pro sebe spokojit. Tím nemluvím nic proti našim intimnějším skupinkám, ale u těch nesmí zůstat! Ano, jsem přesvědčen, že apoštolské nastavení vyžaduje utvářet prostor i pro nové lidi.
Prakticky to může např. znamenat, že vedle své intimní skupinky vyhradím prostor, čas i vnitřní kapacity i pro zakládání a navštěvování otevřenější skupinky (ať už v hnutí či farnosti). Z této skupinky se jistě časem také většinou vyvine skupinka intimnější a tedy uzavřenější. Pracovat ale na co největší samostatnosti takové skupinky a poté tuto skupinku opustit a zakládat další. Jistě toto není charizma každého, ale je třeba mít ve hnutí dostatek lidí, kteří právě toto dokáží.
Jinou možností je spojit se více dohromady a organizovat občasná větší otevřená setkání, kde se sejde dostatek nových lidí a je možnost je vzájemně více propojit a třeba z některých z nich postupně založit novou menší skupinku. Věřím, že vás ale napadne mnoho dalších možností.
Jistě velikou výzvou je stále větší diverzita hodnot a názorů jak ve společnosti, tak i v samotné církvi či našem hnutí. Najít stejně smýšlející lidi může být stále větší výzvou. Právě tam je věřím velmi inspirující pozvánka svatého otce k synodalitě. Tedy i když můžeme mít v mnohém různé pohledy na věc, být společně na cestě. Nemít hned vše rozhodnuto, ale s velikou otevřeností si naslouchat. V našem slovníku je právě toto ukryto v praktické víře v Boží prozřetelnost: „Ruku na tepu doby a ucho na srdci Božím“. Co nám tím vším co slyšíme chceš Bože naznačit? Kudy by mohla vést společná cesta dál?
Věřím, že skrze důrazné akcenty papeže Františka nás Bůh zve k vyjití z naší uzavřenosti, jít až na periferie, s úctou a bez automatického hodnocení naslouchat a hledat společnou cestu – tedy v duchu synodality.
Tohoto synodálního ducha i na Říjnovém týdnu vám spolu s Pannou Marií vyprošuji a těším se na mnoho inspirace, kterou chce skrze vás Duch svatý darovat našemu hnutí.
V úmluvě lásky váš P. Daniel
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.