Naše církev a její problém se ženami
"Uvědomili jsme si, zejména během přípravy a trvání synody, že jsme dostatečně nenaslouchali hlasu žen v církvi a že se od nich církev má ještě hodně co učit." - Napsal právě papež František v předmluvě k teologické knize*. Informace o ní se objevila předevčírem a jednak mě zaujala, jednak mi udělala díru do srdce.

Proč mě to zaujalo? Protože jsem v církvi vědomě a z vlastní vůle už téměř pětadvacet let a téměř celou tu dobu se v ní intenzivně angažuji. Od počátku jsem pro sebe hledala prostory, místa a společenství, kde bych mohla působit a sdílet svůj talent, a buď jsem je našla, nebo sama vytvořila. Duchovní i laici byli mými šéfy a já jsem byl šéfem pro laiky i pro kněze. Měla jsem zkušenost s normální, dobrou spoluprací s církevními lidmi všeho druhu: mladými i starými, svobodnými i manželskými páry, kněžími, řeholníky a biskupy, řeholnicemi i zasvěcenými pannami. Je to takové soužití v církvi, kdy člověk prostě tuto církev tvoří, rozděluje si úkoly podle schopností a dovedností, oceňuje rozdíly mezi muži a ženami a vidí v nich spíše potenciál než hrozbu. A i když jsem (toto většinou klerické) nenaslouchání ženám v církvi většinou sama nezažila, vím, že je to z velké části záležitost mého (poměrně silného) charakteru a vůdcovských schopností. A také toho, že pokud mám co říci, co je pravdivé a může přinést dobro, nebrzdí mě ničí titul, autorita, svěcení ani věk.
Bohužel také vím, že pro mnohé muže v církvi, zvláště pro ty po kněžském svěcení, je tento ženský přístup stěží přijatelný. Že s námi kněží často nejednají jako se sobě rovnými, ale jako - na výběr - s nebezpečnými nositeli krásy, které je třeba obdivovat z dálky, s citovými bombami se zpožděným vzplanutím, s hloupými stvořeními, která nemají co říct, nebo se služkami, které jsou k dispozici na každé zavolání. A vím, že existuje část duchovních, kteří procházejí životem vybaveni dvěma přesvědčeními: že ženy nemohou "učit" a že jejich posláním je nevybíravě se obětovat pro dobro druhých bez ohledu na své vlastní. Proto mě tato papežova myšlenka zaujala - znamená totiž, že v církvi je muž s autoritou, který uznává, že neschopnost mužů naslouchat ženám je pro společenství církve ztrátou (toto téma je mimochodem ve Františkově pontifikátu pevně zakotveno).
A ještě více mě zaujalo její rozvedení; velmi upřímný závěr o mužském přístupu k ženám v církvi, který zní takto: "Tím, že my muži skutečně nasloucháme ženám, nasloucháme někomu, kdo vidí realitu z jiné perspektivy, a tím jsme vedeni k revizi našich plánů, našich priorit. Někdy jsme zmateni. Někdy je to, co slyšíme, tak nové, tak odlišné od našeho způsobu myšlení a vnímání, že nám to připadá absurdní a cítíme se zastrašeni. Tento zmatek je však zdravý, nutí nás růst."
Tak proč ta díra v srdci?
Inu, dělá ji tvrzení, že "církev se má od žen ještě hodně co učit". To už jste slyšeli, že? Církev - od žen. Zní to, jako bychom my ženy v této církvi dosud nápadně chyběly; jako bychom byly oddělenou nebo nedůležitou skutečností, která může (zřejmě) mužské církvi najednou přispět něčím novým. Jako bychom dosud nic a nikoho neučily, nebyly součástí, jen jakýmsi nepovinným přídavkem, jehož užitečnost v mužských řadách byla náhle uznána. Jako by právě mužská perspektiva byla tou první a nejdůležitější perspektivou církve, tak základní, že muži mohou bez přemýšlení říci: my, církev.
A přitom tvrzení, že "církev se může od žen hodně naučit", není perspektivou církve jen tak pro nic za nic. Ano, je to perspektiva mužů v církvi, ale nikdy ne církve jako celku.
Řeknu to biblicky a obráceně: církev jako celek je... ženského rodu. Není to tato církev, ale ta církev. Když Ježíš mluví k Petrovi o tom, že vybuduje "jeho církev", mluví o společenství věřících v ženském rodě: ecclesia. Společenství! Nevěsta! Manželka ženicha! Mužský rod v překladu nás od tohoto základního smyslu odvádí. Totéž mimochodem platí i o Duchu svatém, který... je také ženského rodu: ruah neboli Duch svatý. Zní to obrazoborecky? A to je přece kniha Genesis, v níž gramatický záměr autora zní takto: "A země byla nepořádek a pustina, tma byla nad hladinou nesmírných vod a Duch Boží se vznášela nad vodami". Tato božská osoba je oheň. Nepředvídatelnost. Něžnost. Neúprosná, tichá přítomnost. Žár, cit, velkorysost v dávání. Podpora, inspirace, uznání, tvořivost. Věrnost. Láska. Milion překvapení. Tuto část Božích vlastností neseme mnohem častěji a častěji my ženy. 
A právě proto není naše ženská perspektiva jiná, absurdní, zcela odlišná od perspektivy církve: je tomu tak pouze u mužů v církvi, protože právě mužům byla ze všech lidských vlastností, které mají původ v Boží přirozenosti, záměrně dána jen část a trochu jiná část než ženám. Není těžké pochopit, že perspektiva mužů je bližší Božímu Synu a že perspektiva žen je bližší Ruah. A že Božím záměrem byla naše rovnocenná komplementarita.
Správně bychom tedy měli otázku žen v církvi, tedy to, že nám muži v klíčových otázkách nenaslouchají a neberou nás v potaz, formulovat takto: my, muži, kteří tvoříme Ježíšovo společenství, jsme si všimli, že nám chybí rovnováha a že někteří z našich mužů v průběhu let přišli o všechno, co se mohli naučit od našich žen. Nyní vidíme, že se ve svém pohledu odvážili zajít až příliš daleko: tak daleko, že jim pohled jejich sester začal připadat matoucí a absurdní, takže v našem společenství existuje skutečná a naléhavá potřeba vrátit se k rovnováze, kterou Bůh naplánoval na počátku světa. Abychom toho dosáhli, musíme se začít setkávat a mluvit spolu, ocenit vzájemné vlastnosti, které nám umožňují se doplňovat, a vidět v tomto doplňování hodnotu, a přestat se konečně snažit považovat jeden nebo druhý úhel pohledu za důležitější. A pak pro nás bude snazší správně si rozdělit úkoly a role ve společenství, pro které máme díky svým rozdílným vlastnostem různé kompetence. 
Pak to nebude církev, kdo se bude učit od žen. Budou to muži uvnitř církve, kdo se bude učit od žen uvnitř církve. A ženy se budou učit od mužů. Protože se navzájem příliš potřebujeme na to, abychom si dovolili existovat ve dvou oddělených, nedůvěryhodných světech. 
A my ženy koneckonců můžeme také říci, parafrázujíce Františkova slova: "Skutečně naslouchajíce mužům, my ženy nasloucháme někomu, kdo vidí realitu z jiné perspektivy, a tak jsme vedeny k revizi našich plánů, našich priorit. Někdy jsme zmatené. Někdy je to, co slyšíme, tak nové, tak odlišné od našeho způsobu myšlení a vnímání, že nám to připadá absurdní a cítíme se zastrašené. Tento zmatek je však zdravý, nutí nás růst."
* Kniha s názvem "Smaschilizzare la Chiesa? Confronto critico sui 'Principi' di H. U. Von Balthasar" ("Demaskulinizovat církev? Kritická diskuse o 'principech' Hanse Urse von Balthasara"), jejímiž autory jsou Luca Castiglioni, Linda Pocher, Lucia Vantini, vydaná v lednu 2024 nakladatelstvím Paoline Editoriale Libri. 


Autor: Marta Łysek
Marta Łysek - novinářka a teoložka, spisovatelka a blogerka. Kromě psaní se ujímá cizích textů a knih. Na svém Instagramu pořádá workshopy pro spisovatele. Autorka Maluczko - bloga ze Słowem. Je manželkou a matkou. Relaxuje při túrách v horách, fotografování a poslechu dobrých příběhů. V nakladatelství WAM jí vyšla detektivka Podlasie s podtextem - Tělo a krev.
https://deon.pl/kosciol/komentarze/nasza-kosciola-i-jej-problem-z-kobietami,2738960?fbclid=IwAR0zLg0b2xeL-PMwChIyaTwij31N9A6BY-mOL_Nw_07JTa4QcTnmrlsvSpU