Nejvyšší autoritou je víra
2.9.2020
Nad odkazem francouzského teologa a jezuity Josepha Moingta (1915–2020)
V nedožitých sto pěti letech zesnul v tichosti v Paříži věhlasný francouzský teolog, kněz a jezuita P. Joseph Moingt.
Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil ještě před druhou světovou válkou ve svých dvaceti třech letech (1938). Nahlížel rozvoj lidského humanismu jako součást postupného rozkvětu křesťanské tradice. O tradici je podle něho třeba více přemýšlet a tvořivě ji rozvíjet. Její konzervování a uchování bez aktualizujícího záměru je útokem proti její podstatě. V našich rozhodnutích je a má být pokračováním tajemství Kristova vtělení. Poslušnost bez dialogu a zlehčování významu diskuze může vyvolat v církvi kontroverze. Ty lze podle tohoto vzdělaného znalce patristické teologie nahlížet i přínosně, jestliže víra je pro přemýšlivého člověka novým podnětem ke (znovu-)rozhodnutí se pro Krista. Tato osobní víra je pro něj nejvyšší autoritou.
Životní styl, který si otec Joseph Moingt SJ během svého řeholního života osvojil, byl souměřitelný s životem prostého člověka. Podobně jako životní styl Karla Rahnera nebo Tomáše Špidlíka. Nosil v sobě a rozvíjel důvěru v budoucnost křesťanství ve Francii. Nebyl to lidský optimismus, ale důvěra v Boží Prozřetelnost v časech a historických podmínkách současnosti, tak silně poznamenané principem laicismu (laïcité), francouzské odnože sekularismu. Nebyla to pouze příznačná zdrženlivost státních institucí a celého politického organismu galského kohouta vůči náboženství, nýbrž periodicky se opakující agitace a kulturní války vedené ve jménu „lidskosti“, „náboženské neutrality“ či „politické korektnosti“. Francie prožívala mnohem silněji katolickou krizi (Denis Pelletier) uvnitř společenství církve než jiné evropské církve. Po smrti Gustava Marteleta SJ (1916–2014), autora knihy Teilhard de Chardin, prorok Krista vždy většího, Refugium 2012) a Xaviera Tillietteho SJ (1921–2018) byl posledním svědkem – nebo lépe řečeno následovníkem – vynikající generace jezuitů, která proslavila jezuitskou teologickou fakultu v Lyonu (Faculté de théologie de Lyon-Fourvière). Působili zde velikáni teologie dvacátého století jako například Henri de Lubac, Jean Daniélou a Hans Urs von Balthasar. Fakulta byla v roce 1974 sloučena s fakultou filozofickou (Chantilly) a přenesena do Paříže. Nově vzniklá akademická instituce (Centre Sèvre) je od roku 1986 i církevně uznanou fakultou teologie a filozofie.
P. Joseph Moingt SJ se narodil 19. listopadu 1915 v obci Salbris (department Loir-et-Cher v centrální části Francie). Na konci války musel narukovat do armády. Dostal se do německého zajetí a ocitl se na nucených pracích ve Švédsku a Polsku. Byl drobné postavy, vždy hýřil nápady a byl znám svým neskutečně překvapivým smyslem pro humor. Měl velmi široký rozhled, jeho znalosti prvních staletí křesťanství však překvapovaly i na slovo vzaté specialisty v oboru.
Po skončení války dokončil svůj kanonický noviciát a v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. Studoval filozofii ve Villefranche-sur-Saône (departementu Rhône) a teologii v Lyonu-Fourvière. Bylo to období, kdy počínající nové teologii (Nouvelle théologie) římské Svaté oficium příliš nepřálo. V roce 1955 obhájil svoji disertační práci na Katolickém institutu v Paříži (Institut catholique de Paris) na téma Trinitární teologie u Tertuliána, která se stala průlomovou prací v dějinách dogmatu. Pod vedením Jeana Daniélou napsal monumentální čtyřsvazkové dílo, které mohlo být publikováno mnohem později (1966–1969). Henri de Lubac jej však následně nasměroval k jinému církevnímu otci, Cyrilu Alexandrijskému. V roce 1956 se stává docentem teologie na jezuitské teologické fakultě v Lyonu.
Krátce poté mu bylo svěřeno vedení jezuitského časopisu Výzkum náboženských věd (Recherches de science religieuse), založeného otcem Léoncem de Grandmaisonem SJ (1868–1927). Zabýval se studiem dějin náboženství. V roce 1974 se stal profesorem na Centre Sèvre, kde přednášel bez přerušení až do roku 2002, tedy do svých osmdesáti sedmi let (!). Podstatná pro něj byla i trvalá spolupráce s Katolickým institutem v Paříži.
Otec Moingt v několika svých rozhovorech a interview vytrvale s důrazem opakoval jednu myšlenku: budoucnost křesťanství (nejen ve Francii) se rodí a vyrůstá nepochybně z méně početného společenství věřících, ti však jistě budou formováni větší hloubkou vnitřního okoušení Božích tajemství a životem zakořeněným v pravém duchovním životě zaměřeném misijně a apoštolsky. Tito křesťané působí ve společnosti jako kvas tím, že kolem sebe šíří jako lidé, laici, teologové, kněží nebo řeholníci potřebu náboženského, totiž nezbytnost duchovního života, který se stává viditelným, kulturním projevem vše viditelné a kulturní přesahující.
V soumraku svého života prohlásil, že je přesvědčen o nutnosti znovu se učit důvěřovat v radikální reformu katolicismu i tím, že nám nebude stačit jít po vyjetých kolejích. Podle něj je to papež František, který svým pontifikátem vyrývá brázdu v tuhé zemině sekularismu, do kterého je možné zasévat semeno evangelia. Nejde v prvé řadě o náboženství v jeho sociální a kulturní formě, nýbrž slovo evangelia, Krista hovořícího od Srdce do srdcí. „Je naléhavé přehodnotit celou křesťanskou víru a říci: Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk! Pro druhé to musíme zprostředkovat v dnešním jazyce a v návaznosti na tradici.“ Rozvíjel s oblibou novozákonní vyznání víry: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“ (Žd 13,8) Je vždy středem církve. Toto přesvědčení je začátkem jakékoliv autentické evangelizace, jakéhokoliv hodnověrného katolického rozvoje doktríny a jakéhokoliv pravého uskutečňování koncilu. Plodem jeho celoživotní práce je argumentace ukazující na pravé uskutečňování druhého vatikánského koncilu, a to především jeho jednoznačného potvrzení toho, že Boží zjevení je skutečné a má závaznou autoritu. Ukázal dále na biblické obohacení toho, jak církev chápe samu sebe: jako společenství učedníků, kteří mají své poslání svěřené. Každý člen církve je povolán ke svatosti, zejména prostřednictvím liturgie. Plodem koncilu je i jeho obrana základních lidských práv, včetně prvního občanského práva, tedy náboženské svobody. Konečně ke koncilu patří i odhodlání zapojit se do ekumenického a mezináboženského dialogu zaměřeného na pravdu. Bylo by vážnou analytickou chybou obviňovat ze zkreslení katolického učení druhý vatikánský koncil, stejně tak i (T-)tradici. Podle něj nejvíce ohrožuje křesťanství odvtělení (dezinkarnace), nad-historická „správnost“ nauky, která ztratila pastorační citlivost. Jeho intuice nabízí dialog, ale rovněž hledá partnera k dialogu: s mysliteli a myšlenkami minulých epoch, s otázkami víry dneška. Jeho přístup spojoval totiž harmonizující pohled teologie dějin (H. de Lubac) s dynamikou zakládající roztržky (la rupture instauratrice) Michela de Certeau SJ. Ukázal, že v době náboženské plurality roste důležitost singularity křesťanského svědectví. Stejně tak je i dnes podnětný jeho požadavek život darující pastorace (pastorale d’engedrement).
Pohřben byl 1. srpna 2020 na hřbitově svatého Františka z Assisi ve Vanves (departement Hauts-de-Seine). Česky vyšla jeho studie s názvem Žena v církvi 3. tisíciletí (Universum, 1/21, 2011) v překladu Petra Koláře.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.