Dnešní 88. díl seriálu Česká inteligence v Deníku N je o Tomáši Halíkovi. Zde úryvek, celé je to v novinách. 

z fb Pavla Kosatíka

(...) Po listopadu 1989 šel Halík se svou barvou ven a dal najevo, že v nové církevní hierarchii by se nerad spokojil s podřadným místem. Očekával, že církev ovládnou progresivní křesťané, kteří se nebudou bát vystoupit ven ze stínu tradice. Církev však ideový prostor, uvolněný komunisty, nezaplnila. Mimo jiné proto, že se sama ukázala až příliš spjatá se starým režimem.

Tuto církev v roce 1990 netvořili intelektuálové schopní přednášet tak jako Halík na několika vysokých školách v různých světových jazycích. Typickým představitelem byl venkovský farář, který bral pastoraci jako profesní rutinu svého druhu. Jeho hlavním cílem často bylo (jak Halíkovi jednou řekl student katolické teologie) „nepustit si ty laiky moc k tělu“.

Leccos v církvi se měnilo, ale třeba na katolické teologické fakultě, kde očista od postkomunistických kněží byla nejdůležitější, k velkému pokroku nedošlo. Vůbec by nebylo divu, kdy si Halík dělal nárok na post zdejšího děkana, stal se jím však konzervativec Václav Wolf. Oto Mádr a Josef Zvěřina, kteří Halíkovi ztělesňovali moderní katolickou vzdělanost, za Wolfa na fakultu vůbec nebyli povoláni. Sám Halík tam jako učitel pronikl, zažil tam však „nejhorší zážitek svého života“, když ho Wolf z fakulty exemplárně vyhodil.

V roce 1991 Halík zjistil, že se nestane ani biskupem; také tomu by jeho schopnosti odpovídaly. Nový arcibiskup Miloslav Vlk mu vysvětlil, že to není možné, protože klérus by s jeho jmenováním nesouhlasil.

Církev tím zastavila v rozletu jednoho ze svých duchovně nejmocnějších členů. Nebezpečí, že se stane vnitrocírkevním disidentem, odvrátil přijetím duchovní správy ve farnosti U Nejsvětějšího Salvátora. Mimoto se stal předsedou České křesťanské akademie, zájmového sdružení křesťanů všech církví, jehož cílem je usnadňovat ekumenický dialog mezi církvemi a společností.

Bylo zvláštní, jak závratnou rychlostí se ocitl mimo hru, ale zavinil si to zčásti sám. Očekával, že budou oceněny jeho schopnosti, jako dítě čeká pochvalu od rodičů. Jeho kolegové v církvi, často mnohem jednodušší než on, však stáli o jiný druh řeči. Snad i o to, aby je, ač nad nimi, vzal na vědomí víc, než byl patrně schopen.

Rozhodl se nahlédnout prohru z té lepší stránky: vyzdvihl, že jako nebiskup má větší vyjadřovací svobodu. Jako reprezentant plus minus toliko sebe sama není institucí, a má tedy blíž k lidem, které se bude snažit oslovovat.

Za svůj životní vzor přijal německého katolického filosofa a teologa Romana Guardiniho (1885-1968), jehož knihy jsou známé i z hojných českých překladů. Svou filosofii náboženství dokázal Guardini šířit jako formou kázání, tak v přednáškách a publikacích, určených vesměs širšímu, „laickému“ publiku.

Od roku 2002 Halík začal s téměř každoroční periodicitou vydávat knihy, které předtím vždy napsal o letním volnu v samotě lesní poustevny u kontemplativního kláštera v Porýní. Z různých úhlů pohledu zkoumá víru v dnešním světě: jak věří jednotlivci i jak se k víře staví instituce, především ty, které mají její rozkvět takříkajíc v popisu práce.

Víra v Halíkově podání není provždy daná jistota, stabilita zaručující člověku, že je v jakémsi smyslu „za vodou“. Je to daleko spíš „cesta, na níž se střídá světlo a tma“, jasné okamžiky a období krizí. Zároveň víra zůstává „nevyléčitelnou“ lidskou potřebou. Kdo se jí snaží potlačovat, chová se zhruba stejně hloupě jako viktoriánští potlačovatelé pudové sexuality, které jejich konání přivedlo až na pohovku u Sigmunda Freuda.

Život bez víry a naděje podle Halíka není možný. Věřit v tradičního Boha tak jako třeba v baroku však pro velkou část lidí není možné právě tak. Výsledkem pak jsou Halíkovi proslulí „něcisté“, lidé věřící, když už tedy ne v Boha, aspoň v něco (skoro v cokoli). Ale i mezi těmi, kdo vizi Boha snesou, přibývá těch, kdo si ho formují jen jako Boha osobního, na základě svých vlastních představ a s nevelkým přihlédnutím k požadavkům církví.

Katolická církev, především ta česká, je podle Halíka v zásadní existenční krizi. Jako člověk, který už před mnoha lety za svou nejoblíbenější pasáž z Bible označil větu „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“, si těžko může rozumět s reprezentanty církve přesvědčenými, že jim přísluší rozhodovat o právech ostatních lidí, ať jsou členy církve nebo ne. Tomu, kdo vnímá Boha jako vyznavače lásky, nikoli rozsévače sankcí, je dnešní církev podle Halíka spíš překážkou než pomocnicí. (...)

Cynik by mohl říci: Kdyby mu tenkrát dali to biskupství, byl by od něho dnes pokoj. Nemohlo by ale být většího omylu. Tomáš Halík to se svým egem nemá snadné, ale daleko, daleko nejvíc se všeho se celý život snaží být užitečným služebníkem.