SYNODUS EPISCOPORUM

13. VŠEOBECNÉ SHROMÁŽDĚNÍ BISKUPSKÉ SYNODY 7. ‒ 28. ŘÍJNA 2012

_______________________

POSELSTVÍ



 

 

Bratři a sestry,

„milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista“ (Řím 1, 7). My biskupové z celého světa, kteří jsme se sešli na pozvání římského biskupa, papeže Benedikta XVI., abychom uvažovali o „nové evangelizaci pro předávání křesťanské víry“, chceme před návratem do svých místních církví oslovit vás všechny, a tím podpořit službu evangeliu v různých prostředích, kde se nacházíme, a orientovat ji na vydávání svědectví.

1. Jako Samaritánka u studny

Nechme se osvítit jednou stránkou evangelia: Ježíšovým setkáním se samařskou ženou (srov. Jan 4, 5-42). Neexistuje žádný muž či žena, který by se, podobně jako samařská žena, ve svém životě nenacházel vedle studny s prázdnou nádobou a s nadějí, že bude vyslyšeno nejhlubší přání jeho srdce, a sice takové, které jako jediné může dát jeho životu plný smysl. Dnes je mnoho studní, které se nabízejí k uhašení lidské žízně, ale je třeba mezi nimi rozlišovat, abychom se vyhnuli znečištěným vodám. Je naléhavě nutné hledat dobře, abychom nepadli za oběť zklamáním, která mohou být zničující.

Tak jako Ježíš u studny v Sycharu, i církev cítí povinnost posadit se vedle mužů a žen této doby, aby jim zpřítomnila v jejich životě Pána a oni se s ním mohli setkat, neboť jedině jeho Duch je vodou, která dává pravý a věčný život. Jedině Ježíš je schopen číst v hloubi našeho srdce a odhalit nám pravdu: „Řekl mi všechno, co jsem udělala,“ přiznává se žena svým krajanům. Toto slovo zvěstování – s nímž se pojí otázka, která člověka otevírá víře: „Snad je to Mesiáš?“ – ukazuje, že ten, kdo dostal při setkání s Ježíšem nový život, nemůže konat jinak než se pro ostatní stát hlasatelem pravdy a naděje. Obrácená hříšnice se stává hlasatelkou spásy a přivádí k Ježíšovi celé město. Od přijetí jejího svědectví přecházejí lidé k osobní zkušenosti ze setkání: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

2. Nová evangelizace

Vést muže a ženy naší doby k Ježíšovi a k setkání s ním je naléhavou potřebou, která se dotýká všech oblastí světa – těch, jež byly evangelizovány již dříve, či nedávno. Všude je totiž citelná potřeba oživit víru podléhající riziku, že se znejasní v kulturním prostředí, kde se brání jejímu zakořenění v člověku i její přítomnosti ve společnosti, jasnosti jejího obsahu i konzistentním plodům.

Nejde o to začínat úplně od začátku, ale – s apoštolským duchem Pavlovým, který dospívá k výroku: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9, 16) –začít dlouhou cestu hlásání evangelia, které od prvních staletí křesťanské éry do současnosti procházelo dějinami a ve všech částech světa budovalo společenství věřících. Ať velká, či malá, jsou plodem oddanosti misionářů a nemalého počtu mučedníků a generací Ježíšových svědků, na něž s uznáním pamatujeme.

Proměna sociální, kulturní, ekonomické, politické a náboženské scény nás vyzývá k čemusi novému: k tomu, abychom obnoveným způsobem prožívali svoji kolektivní zkušenost víry a hlásání prostřednictvím evangelizace, která je „nová svým elánem, svými metodami i svými výrazy“ (Jan Pavel II., Projev na 19. zasedání CELAM, Port-au-Prince, 9. března 1983, č. 3), jak řekl Jan Pavel II. Benedikt XVI. připomněl, že je to evangelizace, jež se obrací „především na lidi, kteří sice byli pokřtěni, ale vzdálili se od církve a křesťanství nepraktikují... aby se těmto lidem napomohlo k novému setkání s Pánem, jež jako jediné naplňuje náš život hlubokým smyslem a pokojem; aby se napomohlo ke znovuobjevení víry jako zdroje milosti, která přináší radost a naději do života jedince, rodiny i společnosti“. (Benedikt XVI., Homilie při eucharistické slavnosti k slavnostnímu zahájení 13. řádného zasedání biskupské synody, Řím 7. října 2012).

3. Osobní setkání s Ježíšem Kristem v církvi

Dříve než řekneme něco o formách, které má nová evangelizace přijímat, cítíme potřebu říci vám s hlubokým přesvědčením, že o veškeré víře se rozhoduje ve vztahu, jaký navážeme s osobou Ježíše, který nám vychází v ústrety jako první. Úsilí nové evangelizace spočívá v tom, abychom srdcím a myslím mužů a žen naší doby, často rozptýleným a zmateným, a především sobě samým znovu ukázali trvalou krásu a novost setkání s Kristem. Zveme vás všechny, abyste rozjímali o tváři Pána Ježíše Krista, vstupovali do tajemství jeho života, který dal za nás jako dar až po kříž, dar potvrzený Otcem při Ježíšově vzkříšení z mrtvých, jež je nám sdělovaný prostřednictvím Ducha. V Ježíšově osobě se odhaluje tajemství lásky Boha Otce k celé lidské rodině, kterou on nenechal napospas její neuskutečnitelné autonomii, ale obnoveným paktem lásky ji znovu spojil se sebou.

Církev je prostorem, který Kristus nabízí během dějin, abychom se s ním mohli setkat, protože on jí svěřil své slovo, křest, který z nás vytváří Boží děti, své tělo a svou krev, milost odpuštění hříchů především ve svátosti smíření, zkušenost společenství, jež je odrazem samotného tajemství Nejsvětější Trojice, a sílu Ducha, která plodí lásku ke všem.

Je třeba vytvářet přátelská společenství, kde by svůj domov nacházeli všichni odsunutí na okraj, je třeba ztvárňovat konkrétní zkušenosti společenství, která by svou silou vroucí lásky – „Pohleď, jak se milují“ (Tertulián, Apologeticum, 39, 7) – přitahovala zklamaný pohled současného lidstva. Krása víry musí zářit zvláště při posvátné liturgii a především při nedělní eucharistii. Právě při slavení liturgie odhaluje církev svou tvář Božího díla a slovy i úkony zviditelňuje smysl evangelia.

Dnes je na nás, abychom konkrétně zpřístupnili zkušenosti církve, abychom rozmnožili studny, k nimž můžeme pozvat žíznící muže a ženy, a tam jim umožnili setkání s Ježíšem a poskytli oázy na pouštích života. Za to jsou zodpovědná křesťanská společenství a v nich každý Pánův učedník; každému je svěřeno nenahraditelné svědectví, aby se evangelium mohlo potkávat se životem všech. K tomu se od nás vyžaduje svatost života.

4. Příležitosti pro setkání s Ježíšem a naslouchání Písmům

Někdo se může ptát, jak toho všeho dosáhnout. Nejde o to vynalézat kdoví jaké nové strategie, téměř jako by evangelium bylo nějakým produktem, který je třeba dostat na náboženský trh, ale je třeba znovu objevovat prostředky, jimiž se lidé přiblížili k Ježíšovi v jeho každodennosti a on je povolal, aby se stejné způsoby zaváděly do situace naší doby.

Vzpomeňme si například na to, jak Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana povolal Ježíš uprostřed jejich práce, jak Zacheus přešel od pouhé zvědavosti k nadšenému spolustolování s Pánem, jak ho římský setník požádal o zásah při nemoci jemu drahé osoby, jak ho slepý od narození vzýval jako osvoboditele ze svého vyloučení, jak Marta a Maria cítily jeho přítomnost jako odměnu za pohostinnost jejich domu a jejich srdce. Mohli bychom pokračovat dále a procházet jednotlivé stránky evangelií, kde bychom nacházeli kdoví kolik způsobů, jimiž se život lidí v různých situacích otevřel Kristově přítomnosti. A stejně tak bychom mohli postupovat, když Písma vyprávějí o misionářských zkušenostech apoštolů v prvotní církvi.

Častá četba svatých Písem, osvěcovaná tradicí církve, která nám je předává a autenticky interpretuje, nejen že je povinnou cestou pro poznávání obsahu evangelií, to znamená Ježíšovy osoby v kontextu dějin spásy, ale také pomáhá objevovat místa pro setkání s ním a skutečně evangelní způsoby, které jsou zakořeněné v základní dimenzi lidského života: rodina, práce, přátelství, chudoba, životní zkoušky atd.

5. Evangelizovat sebe a být disponováni ke konverzi

Avšak běda, kdybychom si mysleli, že nová evangelizace se netýká nás samých v první osobě. V těchto dnech se mezi námi biskupy vícekrát pozvedaly hlasy, které připomínaly, že pro evangelizaci světa musí církev především sama zaujmout postoj naslouchající slovu. Výzva k evangelizaci se mění na apel ke konverzi.

Cítíme, že především my sami musíme konvertovat ke Kristově mohutnosti, neboť on jediný je schopný činit všechno nové, především naše ubohé životy. Pokorně musíme přiznat, že ubohosti a slabosti Ježíšových učedníků, zejména jeho kněží, zatěžují důvěryhodnost jeho poslání. My biskupové si jako první zajisté uvědomujeme, že nikdy nemůžeme být ve vykonávání povolání na takové výši jako Pán. Povoláním nám odevzdal své evangelium, abychom ho hlásali národům. Víme, že musíme pokorně uznat svou zranitelnost pro dějinné rány a neváháme uznat ani své osobní hříchy. Jsme ale také přesvědčeni, že síla Pánova Ducha může obnovit jeho církev a nechat zazářit jejímu šatu, pokud se jím dáme utvářet. Dokazují to životy svatých, jejichž památka a příběhy jsou přednostním nástrojem nové evangelizace.

Pokud by obnova byla svěřena našim silám, měli bychom vážné důvody pochybovat, avšak prvními aktéry konverze a evangelizace v církvi nejsme my ubozí lidé, nýbrž samotný Pánův Duch. V tom spočívá naše síla a naše jistota, že zlo nebude mít nikdy poslední slovo ani v církvi, ani v dějinách: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14, 27), řekl Ježíš svým učedníkům.

Dílo nové evangelizace spočívá v této pokojné jistotě. Máme důvěru v inspiraci a v sílu Ducha, který nás i při největších svízelích naučí, co máme říkat a konat. Naší povinností je tedy překonávat strach vírou, sklíčenost nadějí a lhostejnost láskou.

6. Zachycovat nové příležitosti pro evangelizaci v dnešním světě

Takováto pokojná naděje posiluje i náš pohled na současný svět. Necítíme se být zastrašeni situací doby, v níž žijeme. Náš svět je plný protikladů a problémů, ale zůstává Božím výtvorem, jenž je zraňovaný zlem, ale stále je to svět, který Bůh miluje, je to jeho půda, kde může být obnovována setba slova, aby znovu přinášelo plody.

V myslích a srdcích těch, kdo vědí, že Pán zvítězil nad smrtí a že jeho Duch mocně působí v dějinách, není místo pro pesimismus. S pokorou a také s rozhodností – pocházející z jistoty, že pravda nakonec zvítězí – přistupujeme k tomuto světu a chceme v něm vidět pozvání Zmrtvýchvstalého, abychom byli svědky jeho jména. Naše církev je živá a s odvahou víry a svědectvím mnoha svých dětí čelí výzvám, které před nás kladou dějiny.

Víme, že ve světě musíme čelit tvrdému boji proti „knížatům a mocnostem“, „proti zlým duchům“ (Ef 6, 12). Neskrýváme problémy, jaké tyto výzvy přinášejí, ale nezastrašují nás. To platí především o jevech globalizace, které mají být pro nás příležitostí k rozšíření přítomnosti evangelia. Stejně tak i migrace – i přes těžká utrpení, jaká s sebou nese a v nichž upřímně chceme být nablízku skutečným přijímáním bratří – je možností pro šíření víry a společenství v různých formách, jako tomu bylo i v minulosti. Sekularizace, ale i krize politické svrchovanosti státu vyžaduje od církve nové zvážení její přítomnosti ve společnosti, ovšem bez toho že by se jí zřekla. Četné a stále nové formy chudoby otevírají nevídané prostory pro charitativní službu. Hlásání evangelia zavazuje církev, aby byla s chudými a jako Ježíš brala na sebe jejich utrpení. I v nejostřejších formách ateismu a agnosticismu, i navzdory jejich rozporuplnosti, vnímáme nikoli prázdnotu, ale nostalgii a očekávání vhodné odpovědi.

I přes otazníky, které převládající kultury staví před víru a před církev, obnovujeme svou důvěru v Pána s jistotou, že také v tomto kontextu je evangelium nositelem světla a je schopno uzdravit každou lidskou slabost. Nejsme to my, kdo vede dílo evangelizace, ale Bůh, jak nám připomenul papež: „První slovo, skutečná iniciativa a pravá aktivita přicházejí od Boha a jedině, pokud se začleníme do této Boží iniciativy, můžeme se i my – s ním a v něm – stávat evangelizátory“ (Benedikt XVI., Meditace na prvním generálním zasedání 13. všeobecné řádné synody biskupů, Řím 8. října 2012).

7. Evangelizace, rodina a zasvěcený život

Už od počátků evangelizace nacházelo předávání víry v sledu jednotlivých generací své přirozené místo v rodině. Díky zcela specifické úloze žen – aniž bychom však chtěli umenšovat postavu otce a jeho zodpovědnost – byla v kontextu péče, kterou rodina věnovala růstu svých ratolestí, vkládána do života dětí a mladých znamení víry. Byly sdělovány první pravdy, probíhala výchova k modlitbě a odevzdávalo se svědectví o plodech lásky. I přes zeměpisné, kulturní a sociální rozdíly potvrzovali všichni biskupové na synodě zásadní roli rodiny při předávání víry. Nelze si představit novou evangelizaci, aniž bychom si uvědomovali jasnou zodpovědnost, svěřenou při hlásání evangelia rodinám, a aniž bychom je v jejich výchovném úkolu podporovali.

Neskrýváme skutečnost, že rodina – tvořená manželstvím jednoho muže a jedné ženy, v němž se stávají „jedním tělem“ (Mt 19, 6) – je dnes všude prostoupena krizovými faktory, obklopována životními modely, které ji penalizují. Je zanedbávána politikou společnosti, jejíž základní buňkou i tak zůstává. Není vždy respektována ve svých životních rytmech ani ve svém úsilí není vždy podporována církevními společenstvími. Právě to nás však nutí říci, že máme zvláště pečovat o rodinu a o její poslání ve společnosti i v církvi a rozvíjet její doprovázení na cestě před manželstvím i během něho. Rovněž vyjadřujeme svou vděčnost mnoha manželům a křesťanským rodinám, které svým svědectvím odevzdávají světu zkušenost společenství a služby, jež je semenem bratrštější a pokojnější společnosti.

Naše myšlenky směřovaly i k takovým rodinným podmínkám a situacím soužití, kde se nerespektuje obraz jednoty a lásky na celý život, jaký nám Pán odevzdal. Existují dvojice, které spolu žijí bez svátostného manželského svazku; množí se nedovolené rodinné situace, které se utvářejí po ztroskotání předchozích manželství. Jsou to bolestné případy, při nichž trpí i výchova dětí k víře. Jim všem chceme říci, že Pánova láska neopouští nikoho, že i církev je miluje a je domem přijímajícím všechny, že i oni zůstávají údy církve, i když nemohou přijímat svátostné rozhřešení a eucharistii. Ať jsou katolická společenství otevřená vůči všem, kdo žijí v takovýchto podmínkách a napomáhají cestám vedoucím k obrácení a ke smíření.

Život v rodině je prvním místem, kde se evangelium setkává s běžným životem a ukazuje svou schopnost proměňovat základní životní podmínky v horizontu lásky. Avšak pro svědectví církve je neméně důležité, aby ukazovala, že život v čase má své naplnění, které překračuje lidské dějiny a ústí do věčného společenství s Bohem. Samaritánské ženě se Ježíš nepředstavuje jednoduše jako někdo, kdo dává život, ale jako ten, kdo dává „život věčný“ (Jan 4, 14). Boží dar, který víra zpřítomňuje, není obyčejný slib lepších podmínek na tomto světě. Hlásání konečného smyslu našeho života přesahuje tento svět a spočívá v plném společenství s Bohem, které očekáváme na konci časů.

Svědky tohoto nadpozemského horizontu lidské existence jsou v církvi a ve světě zvláště ti, které Pán povolal k zasvěcenému životu; k životu, jenž právě proto, že je mu plně zasvěcen praktikováním chudoby, čistoty a poslušnosti, je znamením budoucího světa, který relativizuje všechny statky světa vezdejšího. Shromáždění biskupské synody vyjadřuje těmto našim bratřím a sestrám vděk za jejich věrnost povolání od Pána a za příspěvek, který dávali a dávají pro poslání církve. Povzbuzujeme je k naději v situacích, pro ně nelehkých ani v těchto měnících se časech. Vyzýváme je, aby se utvrzovali jako svědkové a nositelé nové evangelizace v různých životních prostředích, kam každého z nich přivádí charisma jeho institutu.