Kázání: Ježíš je muž činu. A Tomáš Halík taky
Ježíš je muž činu. Jedná rozhodně a očekává, že uděláme totéž, píše v kázání australský jezuita Frank Brennan. Zároveň vzdává hold Tomáši Halíkovi, s nímž zahajuje tento týden cyklus společných přednášek po Austrálii, a připomíná, že oslovuje především ty, kteří v obou nacházejí jádra pravdy a semena pochybností.
V evangeliu na 6. neděli v liturgickém mezidobí, které popisuje Ježíšovo vyléčení malomocného, je nám znovu řečeno, že malomocenství člověka OKAMŽITĚ opustilo a že Ježíš toho muže OKAMŽITĚ poslal pryč. Jsme teprve v 1. kapitole Markova evangelia, kde bylo těm, kdo vědí o Ježíšově identitě a moci, znovu řečeno, aby to všechno udržovali v tajnosti; a teď, když to slovo vyšlo najevo, 'Ježíš už nemohl jít otevřeně do žádného města, ale musel zůstat venku, kde nikdo nebydlel.' Ježíš je muž činu. Jedná rozhodně a očekává, že uděláme totéž.
Ježíš natahuje ruku a dotýká se malomocného. To je opravdu šokující akce. Jedna věc byla vyléčit malomocného, jako to udělal Eliáš s Naamanem ve druhé knize Královské. Ale dotknout se malomocného byla úplně jiná věc. Ježíš se natahuje k vyloučenému a trpí osudem toho, kdo je vyloučen náboženskými autoritami a davem.
Papež František se svým synodním procesem a se schválením požehnání pro páry stejného pohlaví odvážně oslovuje vyloučené a představuje církev, která musí být inkluzivnější. Zároveň Svatý otec nedávno při setkání s delegací z americké University of Notre Dame řekl: „Nemůžeme zůstat mezi zdmi nebo hranicemi našich institucí, ale musíme se snažit vyjít na periferie a setkat se s Kristem a sloužit mu ve svém bližním.“
V roce 2012 vydal Tomáš Halík, psychoterapeut, univerzitní kaplan a rektor kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, hlavním městě České republiky, publikaci Noc zpovědníka: Křesťanská víra v době nejistoty. Tehdy se zúčastnil řečnického turné zde v Austrálii. Měl jsem tu čest s ním vést pár veřejných rozhovorů.
Křesťanství musí překonat samo sebe
Halík nepíše pro ty, kteří jsou si jisti svou vírou, nebo pro ty, kteří jsou si jisti svou antipatií nebo lhostejností k víře. Oslovuje ty, kteří v obou nacházejí jádra pravdy a semena pochybností. Představuje si čtenáře, který je „připraven dočasně pozastavit činnost v okamžiku souhlasu nebo nesouhlasu“. S radostí oslovuje věřící i nevěřící, zmatené a vzrušené tajemstvím a paradoxem života.
V Noci zpovědníka vzpomíná na odpověď Oskara Pfistera Sigmundu Freudovi na otázku, zda by křesťan mohl být tolerantní k ateismu: „Když si uvědomím, že jste mnohem lepší a hlubší než vaše nevíra a že jsem mnohem horší a povrchnější než moje víra, docházím k závěru, že propast mezi námi nemůže tak ponuře zívat.“
V roce 2014 Halík získal prestižní a lukrativní Templetonovu cenu, která „oceňuje jednotlivce, jejichž příkladné úspěchy prosazují filantropickou vizi Sira Johna Templetona: využití síly vědy k prozkoumání nejhlubších otázek vesmíru a místa a účelu lidstva v něm“. V roce 2016 mu Oxfordská univerzita udělila čestný doktorát a uvedla: „Jako terapeut, pastor a spisovatel věnoval pečlivou pozornost jak svému vlastnímu stádu, tak i těm, kteří se toulali mimo něj; a tak se jeho myšlenky rozšířily široko daleko.“ Halík při převzetí Templetonovy ceny uctil památku „kněží, kteří zahynuli ve věznicích, dolech a koncentračních táborech“. Sám snášel dlouhé strádání kvůli své aktivní roli v takzvané podzemní církvi: po mnoho let mu bylo zakázáno učit na univerzitě a cestovat do zahraničí.“
Tento měsíc vydává v angličtině novou knihu: Odpoledne křesťanství: Odvaha ke změně. V nadcházejícím týdnu se k němu opět připojím k veřejným rozhovorům v Sydney a Melbourne. Při vysvětlování účelu své nové knihy říká: „Pokud má křesťanství překonat krizi mnoha předchozích podob a stát se inspirativní odpovědí na výzvy této doby velkých civilizačních změn, musí směle překročit své předchozí mentální a institucionální hranice. Nastal čas, aby křesťanství překonalo samo sebe.“ Mnohokrát opakuje své přesvědčení, že „charakteristickým rysem pokoncilního křesťanství bude rostoucí ekumenická otevřenost“.
Spálit lešení
„Je potřeba dialogu mezi různými psychologickými typy víry v křesťanství: mezi vírou jako cestou a vírou jako jistotou, mezi církví jako společenstvím poutníků a církví jako domovem, mezi církví jako společenství paměti a vyprávění a církví jako polní nemocnicí,“ říká a zároveň se ptá: „bude církev budoucnosti schopna být společným domovem pro tyto různé aspekty a formy religiozity?“
Všímá si zejména mladých zvídavých myslí, s nimiž se setkává na univerzitě, a trvá na tom, že „Církev potřebuje vytvářet duchovní centra, místa nejen pro adoraci a rozjímání, ale také pro setkávání a rozhovory, kde lze sdílet zkušenosti víry.“ Předkládá tento přesvědčivý obraz: „Zatímco tradiční institucionální formy náboženství často připomínají vysychající koryta řek, zájem o spiritualitu všeho druhu je prudkým proudem, který podkopává staré břehy a razí nové kanály.“
Kázání: Každý skutečný křesťan je interpretem Krista
Církev vnímá jako rozsáhlou, všezahrnující komunitu naslouchání a porozumění. Vypráví českou legendu: „Stavitel jednoho z gotických kostelů v Praze nařídil po dokončení stavby zapálit dřevěné lešení. Když oheň vzplanul a lešení se s rachotem zřítilo k zemi, stavitel zpanikařil a spáchal sebevraždu v domnění, že se jeho budova zřítila. Zdá se mi, že mnoho křesťanů, kteří jsou v této době změn v panice, propadá podobné chybě. To, co se hroutí, může být pouze dřevěné lešení; až vyhoří, bude budova kostela jistě ožehnuta ohněm, ale to podstatné, co bylo dlouho skryto, se teprve ukáže.“
Od té doby, co získal Templetonovu cenu, je Halík světoběžníkem, který dokáže hovořit s předními světovými teology na místech jako Oxford, Harvard, University of Notre Dame a Boston College. Předkládá tuto výzvu také nám v dlouho zavedených farnostech: „Až se ve velké části světa zhroutí síť místních farností jako lešení kostela v legendě, kterou jsem citoval (…), duchovní sílu bude třeba čerpat z center společné modlitby a meditace, kde se také konají oslavy, jako reflexe a sdílení zkušeností víry.“
Tuto středu zahajujeme postní bohoslužby a praktiky. V rámci naší postní disciplíny se zavazujme, že natáhneme ruku a dotkneme se vyloučeného, odlišného – HNED. Udělejme si čas a místo pro naslouchání, porozumění a rozhovor se všemi osobami dobré vůle – OKAMŽITĚ.
Obracím se k tobě, Pane, v čase soužení a ty mě naplňuješ radostí ze spasení. Šťastný člověk, jehož urážka je odpuštěna, jehož hřích je odpuštěn. Ó šťastný, komu Pán nepřičítá žádnou vinu, v jehož duchu není záludnost. Obracím se k tobě, Pane, v čase soužení a ty mě naplňuješ radostí ze spasení.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.