Uvažování o správě farností

Benoît Pigé

Současná situace katolické církve vybízí k přemýšlení o způsobu její správy, zvláště na úrovni farních společenství. Pohled vycházející z teorie řízení organizací spolu s pozorováním konkrétních situací a teologickou reflexí by mohl být užitečný při hledání odpovědi na otázku, zda není čas částečně opustit vertikální způsob správy a více spoléhat na církevní obec.

Krize vyvolaná pandemií a debaty, které vyvolává s ohledem na slavení svátostí, přispívají k opětovnému otevírání otázek týkajících se správy farních společenství.

Kanonické právo podmiňuje řídící moc kněžským svěcením, způsobilost k řízení obce je tedy vázána na přijatou svátost, nikoli na konkrétní schopnosti zvolených osob.

V kanonickém právu se tak vytváří situace, kdy je výkon pastorace možný pouze na základě celoživotního povolání: farní obec mohou řídit (předsedat jí) výhradně muži žijící v celibátu, kteří prošli značně formalizovaným vzdělávacím procesem. Kněžské svěcení se stalo ekvivalentem diplomu, který otevírá cestu ke konkrétním funkcím (podobně jako například absolvování příslušné vysoké školy jakožto podmínky pro některé funkce ve státní správě apod.).

Tento stav naráží na sociologickou realitu: pokles počtu kněžských povolání v diecézích (částečně vynahrazovaný imigrací kněží pocházejících z ekonomicky méně šťastných zemí) a vývoj způsobu myšlení. Vyhrazení přístupu k určitým funkcím pouze určité kategorii osob (muži žijící v celibátu) je v ostrém rozporu s kulturními tendencemi (rovnost pohlaví a volby způsobu života, zvláště v sexuální oblasti). Logickým řešením se zdá být otevření kněžské služby i dalším kategoriím osob tak, jak to učinily některé protestantské církve (svěcení ženatých mužů, žen, osob s různou sexuální orientací).

Toto téma je ovšem možné uchopit z jiného pohledu, který nevychází z funkce faráře jako představeného farního společenství, nýbrž přímo ze společenství jako takového. Jinak řečeno, článek se nezaměřuje na osobu faráře, nýbrž na možnosti výběru osob odpovědných za farní společenství.

Možnost odlišného postupu ukazují např. řeholní společenství.

Představený společenství (opat, matka představená či abatyše) je volen samotným společenstvím z jeho středu (s výjimkou zvláštních případů, kdy je třeba nabídnout příslušnou funkci externí osobě:

chybějící kandidáti, nedosažení shody na konkrétní osobě atp.). Představený společenství je volen buď na dobu určitou, nebo doživotně či do demise. Tento systém zaznamenává úspěchy jak z pohledu věrnosti tradici, tak při svém snadném začleňování do moderní kultury.

Nabízí se otázka: proč došlo k odchýlení od klášterní praxe, s jejíž pomocí se podařilo dosáhnout kontinuity duchovního života po více než tisíciletí? Odpověď spočívá v charakteru katolické církve. Pojem „katolická“ pochází z řečtiny a obvykle se překládá jako „všeobecná“. Je však míněno spíš ve smyslu „jednotný“, jako opak pojmu „jednotlivý“. Katolická církev tedy není souborem jednotlivých společenství, naopak se zaměřuje především na jednotnost, univerzalitu, vytváří všeobecnost, která drží pohromadě, nikoli všeobecnost roztříštěnou nebo odstředivou. Katolická církev se sama popisuje jako „jediná“ a „univerzální“.

Jsou-li lidská společenství ponechána samostatnému vývoji, mají tendenci stahovat se k vlastnímu středu, čímž se oddělují od svého okolí. Jelikož každé společenství má sklon zdůrazňovat jiný aspekt křesťanského učení, obvykle se objeví odlišnosti, jejichž důsledkem

je narušení jednoty mezi jednotlivými lokálními společenstvími. (Dokládá to nejen historie katolické církve množstvím schizmat, ale též velký počet různých protestantských církví, což svědčí o obtížích se zachováním jednoty, pokud se oslabuje moc centrální hierarchie.)

Soudržnost v rámci diecézí, které jsou zase zasazené do světové církve vedené papežem, zajišťují biskupové. Pod centrální moc katolické církve spadá mnoho různých řídicích a kontrolních mechanismů (volba potenciálních biskupů, dohled prostřednictvím lokálních nunciatur, oprávnění ke jmenování a odvolávání). Ovšem skutečná existence církevních společenství se opírá o celý Boží lid. V konečném důsledku je katolická církev výslednicí přízně, kterou k ní křesťané chovají.

Pro katolickou církev je zásadní postarat se o to, aby si základní křesťanské obce, tedy farní společenství, uchovávaly věrnost pravé víře, svátostem a jejich liturgickému vyjádření. První široce využívaný postup spočívá ve standardizaci obsahu víry (credo), způsobu slavení svátostí a liturgie.

Ale katolická církev zdědila po římském impériu také druhý způsob uchování tradice, způsob velmi účinný, spočívající v postupném vytvoření sboru funkcionářů, kteří jsou pečlivě vybíráni a vzděláváni tak, aby byla zajištěna jednota praxe i vzdělání. Z organizačního hlediska je farář součástí omezené skupiny lidí, jejíž homogenní vzdělání a způsob života směřuje ve farních společenstvích, tedy přímo mezi lidmi tvořícími církev, k zachování souladu života s pravidly.

Otevření způsobu výběru a náboru kněží i pro osoby s jiným způsobem života s sebou nese nebezpečí vzniku odlišností a rozkolů mezi jednotlivými farnostmi, které by mohly uplatňovat neortodoxní liturgické postupy nebo trochu odlišnou víru (a tak se vzdalovat od oficiální doktríny). Pro ukončení jakýchkoli diskusí v tomto směru se často používá teologický argument (podle kterého farář představuje v rámci společenství osobu Krista).

Vzhledem k tomu, že krize kněžských povolání nutí diecéze k doslova ekvilibristickým kouskům při postupném upravování hranic farností podle počtu kněží a k masivnímu náboru kněží ze zahraničí, nebylo by myslitelné hledat pro jednou řešení z druhého konce?

Tedy pokusit se vyřešit problém už v jeho zárodku zrušením funkce faráře? Tato teze je určitě poněkud obrazoborecká, nicméně zkusme ji podrobně prozkoumat a případně i rozporovat.

Ústřední úloha farářů

Katolické zaměření na kněžskou službu podmiňuje převládající formu existence katolické církve v tomto světě. O tomto přístupu je možné diskutovat (mimo jiné ve světle Pavlových listů, v nichž se popisují různé druhy darů, charismat vyskytujících se v jednotlivých společenstvích, zvláště pak v Prvním listu Korintským). Historicky je kněžská služba pověření ze strany církve k určité službě pro křesťanské společenství. Tímto pověřením osoby stojící mimo farní společenství se předchází zhroucení komunity do sebe díky tomu, že se společenství stává závislým na vnější hierarchické autoritě.

Je to tedy právě hierarchie, která strukturuje katolickou církev. Po vzoru římského modelu vybudovala církev hierarchii v sestupném smyslu: papež, biskupové, faráři. Tento model je založen na poslušnosti podřízeného vůči nadřízenému. Poslušnost faráře vůči biskupovi je stěžejní, právě ona zaručuje jednotu katolické církve. Přesto se vztah poslušnosti může ukázat jako nedostatečný, a tridentský koncil ho proto posílil prostřednictvím vzdělávacího procesu pro kandidáty farní služby v diecézích. Diecézní semináře jsou prostředkem nejen k předávání obsahu víry, ale také a zvláště k homogenizování lidí, kteří je absolvují. Z tohoto pohledu mají semináře mnoho společných aspektů s některými vysokými školami. Jejich absolventi mají do velké míry společné hodnoty a společné společenské zařazení. Jednotnost, a dalo by se říci dokonce uniformita liturgické praxe je založena jak na zřetelně normalizovaných procedurách, tak na jejich aktérech procházejících vzdělávacím procesem, který je rovněž normalizovaný a úzce kontrolovaný.

V případě kněží přicházejících ze zahraničí je požadavek na dodržování pravidel ještě zesílen pro kněze fidei donum (tedy kněze uvolněné z původní diecéze pro misijní podpůrnou službu v hostitelských diecézích), protože tito kněží nesmějí zavdat žádný důvod ke kritice, aby si mohli zachovat své zeměpisné přidělení. Podobně jako u všech organizací, v nichž má dodržování pravidel větší význam než poslání, se vztah spolupráce proměňuje ve vztah podřízenosti a poměr mezi farářem a jeho biskupem se zužuje na ochranu zdání jednotnosti.

Zásadní otázkou tedy není osobnost farářů ani jejich svatost, nýbrž zavedené mechanismy, které v kontextu ubývání kněžských povolání vedou k podpoře konformnosti (toto chování je podobné chování pozorovanému u mnohých sekulárních organizací). Ovšem pokud konformnost převažuje nad posláním, vede to paradoxně ke ztrátě kontroly ze strany biskupa. Ten totiž už nemůže své diecézi vdechovat vlastní misionářskou strategii, protože ztrácí blízkost svých zásadních prostředníků, kterými jsou právě faráři. Každý farář se totiž najednou stává vlastním pánem za předpokladu, že dodržuje kanonické právo a liturgický řád.

Odcizení se zdá být v katolické církvi nevyhnutelné: každý farář má tendenci spravovat svou farnost podle sebe a přitom navenek prokazovat dokonalou shodu s pravidly. V důsledku se pak určitý počet věřících přestane cítit jako součást příslušných farních společenství, která se vyvíjejí tak, jak si je proměňuje k obrazu svému farář, a která se z důvodu klesajícího počtu farářů územně rozšiřují a kompenzují tak pokles počtu praktikujících.

Problematika získávání uživatelů, posilování věrnosti zákazníků nebo praktikujících je v teorii řízení organizací dobře známa. Americký vědec Albert Hirschman upozornil na problém, s nímž se setkávají všechny organizace, když se snaží naplňovat očekávání zákazníků. Pokud jsou zákazníci nespokojeni se službami, které jim dodavatel nabízí, mohou přejít k jiné organizaci nebo vyjádřit svou nespokojenost, ozvat se. Ovšem v případě monopolních organizací nemá zákazník-uživatel-praktikující možnost přejít k jiné organizaci (někteří katolíci sice konvertují k protestantským nebo ortodoxním církvím, jedná se ovšem o velmi řídký jev), a organizace tedy ani nemusí nabízet mechanismy, které by zákazníkům-uživatelům--praktikujícím umožnily vyjádřit nespokojenost (v tomto ohledu mohou být mnozí členové struktur katolické církve příkladem značné hluchoty).

Žádoucí přitom není transformace církve v zákaznicky orientovanou servisní organizaci, nýbrž měla by se zohlednit omezení daná pozicí církve a očekáváním zákazníků-uživatelů-praktikujících. Mnozí lidé nevidí možnost přejít k jiné organizaci (jiné farnosti ani jiné církvi) ani vyjádřit svou nespokojenost, a zůstává jim tedy jediné: vzdát se hledané hodnoty a uspokojovat svá očekávání jinak (například příklonem k východním filosofiím, úsilím o pracovní úspěchy nebo vylepšováním své rodinné buňky i s rizikem jejího přetížení apod.).

Katolická církev se tedy musí konfrontovat s mechanismy, které nevyhnutelně vedou k opaku toho, o co původně usilovala. Zvěstování evangelia se přeměňuje na moralizující přednášky odpojené od reálného života lidí. Jednota přechází ve zdání uniformity činností s občasnými dynamickými oázami uprostřed pastorační pouště.

Autor, angažovaný katolický laik, je profesorem managementu na Universitě Franche-Comté. Z revue Études 2/2021 přeložil Petr Macháček, časopis Universum 2021, č. 2