Vycházet ze společenství

Na křesťanské společenství je možné pohlížet ze dvou úhlů. Lze předpokládat, že společenství se rodí ze slova, které doputuje ke každému z jeho členů. Sám Kristus vyzývá věřící k vytvoření společenství.

Tomu odpovídá původní smysl řeckého slova ekklésia (francouzsky église): „shromáždění, které svolal.…“ V tomto případě je prvotní Kristus a strukturování shromáždění věřících vychází od toho, kdo je volá (nebo od jeho zástupce). Otázky se potom točí kolem podmínek pro možnost stát se tím, kdo provádí obřady – knězem a současně vedoucím společenství: žít v celibátu, absolvovat vzdělávací proces v semináři, být poslušný vůči biskupovi a loajální k představitelům církevní hierarchie. S ohledem na pokles počtu kněžských povolání se hledají různá řešení: selektivní imigrace zahraničních kněží, možnost svěcení ženatých mužů, nakonec třeba i svěcení žen.

Křesťanské společenství na sebe ovšem může pohlížet také právě z úhlu samotného společenství. Jak už v minulosti připomínal opat kláštera Pierre-qui-Vire, slovo „komunita“ pochází ze dvou výrazů – předložky cum („s“) a slova munus, které označuje službu či funkci nebo dar, který člověk využívá pro vykonávání své služby. Život ve společenství znamená sdílení služby a darů.

V tomto případě nevycházíme z Krista nebo jeho zástupce, ale přímo ze společenství, a to nikoli společenství statického, jednou provždy daného, nýbrž společenství v pohybu, povolaného k životu. Otázka správy společenství potom není věcí vycházející z nejhlubších základů, stává se pouhou metodou pro dobrý život ve společenství. Představený společenství se tak stává jedním z jeho atributů, prostředkem pro jeho fungování, podobně jako například jeho majetek nebo finanční zdroje.

Objevují se tedy diskuse o tom, co má být prvotní: zda přístup teologický nebo přístup antropologický. Je třeba prvotně vycházet od Boha nebo od člověka? Jak zdůrazňoval jezuita Joseph Moingt, Bůh přichází k člověku, zjevuje se v Ježíšovi a setkává se s člověkem.

Bůh obvykle nepřichází s uragánem, který by přetvářel materiální svět, spíše je prvotně přítomen v jemném vánku, který promlouvá k lidskému srdci. Toto volání popisuje například Emmanuel Levinas. Jinými slovy: Bůh je prvotní, ovšem je třeba vycházet z člověka a v něm poznávat Boží přítomnost. Antropologický přístup nám umožní osvobodit Boha od našich projekcí a představ, od naší touhy po všemohoucím Bohu, který nám přijde splnit naše přání, který nás přijde zachránit před nepřáteli a který nám daruje zemi oplývající mlékem a strdím.

Vycházet z antropologie znamená hledat tam, kde je Bůh přítomen: u chudých, u ponížených, u těch, kteří se liší od našich obvyklých představ, u těch, kteří se nevejdou do zdánlivě dokonalých norem. Bůh je přítomen tam, kde se setkávají dva nebo tři v jeho jméně. Je přítomen tam, kde se jednotlivec rozhodne „něco sdílet s“ někým dalším, sdílet úkol společného života.

Z pohledu ekleziologie má toto tvrzení zásadní důsledky. Znamená to totiž, že římskokatolickou církev lze z organizačního pohledu chápat materiálně, tedy nikoli podle konceptu mystického těla Kristova. Poněvadž církev je organizací, má pro zajištění své činnosti vytvořené hierarchické struktury. V rozporu s ustanovením Kodexu kanonického práva nejsou organizační struktury prvotně božské podstaty, nýbrž prvotně podstaty lidské. Proto může docházet, podobně jako u každé lidské instituce, k jejich degradaci například ze strany prelátů zpronevěřujících prostředky nebo sledujících cíle, které nemají nic společného s jejich službou. Tím lze také vysvětlit, že odpovědní činitelé diecézí mohli krýt kriminální jednání některých kněží ve jménu jakési představy o svatosti církve.

Model v Poitiers

Jelikož kanonické právo ustanovuje ústřední roli kněze při sloužení liturgie a udělování svátostí a jelikož jsou pravomoci v oblasti správy farních obcí svěřeny farářům, nezbývá příliš prostoru pro inovace.

Některé diecéze přesto provedly určité experimenty. Pozornost si zasluhuje experiment v arcidiecézi Poitiers za arcibiskupa Alberta Roueta (1994–2011).

Model vytvořený v Poitiers (synodními shromážděními, která Albert Rouet svolal na podporu společného úsilí) nevychází z osoby kněze, nýbrž z jednotlivých společenství. Každé společenství schopné shromáždit členy považované za nepostradatelné pro činnost „týmu pro pastorační oživení“ (équipe d’animation pastorale) mělo příležitost tento tým ve své farnosti vytvořit. Kritériem tedy již nebylo dané území (vesnice, čtvrť nebo společenství v obcích) ani počet farářů, kteří jsou diecézi k dispozici, nýbrž dynamika konkrétního společenství. Každé společenství, které nebylo schopné takový tým vytvořit, bylo připojeno k sousední obci. Naopak každé společenství, které díky svému rozvoji dosáhlo zvýšení počtu laických nebo kněžských povolání, mohlo být rozděleno na dvě farnosti (se souhlasem členů příslušné obce). Farnost se tedy stala nejmenší územní jednotkou schopnou zajistit základní životní funkce společenství.

Pastorační zástupci byli voleni farním společenstvím a potvrzováni biskupem na dobu určitou formou pověřovacího dopisu. Každá pastorační mise byla stanovena na omezenou dobu s požadavkem na rotaci odpovědností po uplynutí jednotlivých mandátů. Cílem bylo zabránit tomu, aby laici v podstatě zaujali místo faráře.

Nebezpečí zaměření na společenství spočívá v tom, že by se mohla rozpadat a že by v každém z nich mohly vznikat příliš rozdílné praktiky. Každé společenství má tendenci vytvářet vlastní specifika, a vzniká tak kaleidoskop různě pojaté praxe, který může po čase vést k odchýlení od katolické víry nebo od příslušnosti ke katolické církvi. Je tedy nezbytné, aby existovala nějaká funkce, která zajistí jednotnost napříč jednotlivými farními společenstvími a také vůči diecézi i univerzální (katolické) církvi. Tuto funkci na sebe přebírají kněží, kteří již nejsou představenými konkrétní farnosti, může jim být ovšem díky jejich autoritě svěřeno poslání udržovat jednotu na-

příč farnostmi.

Kněží ztrácejí svou centrální úlohu ve středu života farnosti a stávají se služebníky farních společenství. Tato nová situace samozřejmě vytváří různé nejistoty a mění dosud pevně dané pořádky. Kněží se vracejí k zaměření na svátostnou a liturgickou službu jako službu směřující k pevné příslušnosti farností k církvi v rámci diecéze.

Kněží ztrácejí správní moc (kterou jim připisuje kánon 129 Kodexu kanonického práva) a mohou se plně soustředit na dvě klíčové role: zabránit, aby se společenství obrátilo do sebe sama (jsou garanty otevřenosti vůči univerzalitě, garanty katolictví křesťanského společenství), a zajistit, aby otevřenost vůči druhým probíhala při plném respektování jednoty církve v rámci diecéze.

Vzájemné jednoty farních společenství se dosahuje právě v prostředí diecéze. Tato jednota je tedy v konečném důsledku založena na biskupovi. V reálném životě ovšem biskup nemůže vykonávat tuto funkci samostatně, musí se opírat o tým kněží, jejichž úkolem je ve farních společenstvích, do kterých jsou vysíláni, probouzet a usnadňovat život podle evangelia. Diecézní kněz se stává zástupcem biskupa v prostředí různých farností, které v průběhu roku navštěvuje Není již v pravém slova smyslu představeným těchto farností, stává se garantem jejich příslušnosti k univerzální církvi.

Z této perspektivy získávají jednotlivé farní obce větší autonomii a mají větší odpovědnost za vlastní osud. Jejich příslušnost ke katolické církvi je podmíněna pastorační prací, kterou vykonává biskup a jeho kněží podporující jednotu napříč společenstvími, jež jsou nyní přirozeně vzájemně odlišnější. Část této pastorační práce spočívá v pověřování osob odpovědných za farní obce samotnými farními společenstvími, ještě než dochází k jejich potvrzení biskupem. Další část je založena na uskutečňování dlouhodobých pastoračních návštěv ze strany biskupa nebo jeho zástupců. Biskup i jeho kněží ztrácejí stálý domov a začínají se v tomto směru spoléhat na jednotlivá farní společenství, která zajišťují jejich ubytování.

Krize kněžských povolání tak získává další aspekt. Nyní již není důležité získat více kněží, nýbrž mít takové křesťany, kteří se účastní života svých společenství a využívají k tomu své dary i své životní stavy (svobodní, ženatí, řeholníci žijící v rámci společenství atd.). Tento organizační model má navíc tu výhodu, že osvobozuje diecézní kněze od správních povinností a uvolňuje jim tak prostor pro rozvoj konkrétních misijních aktivit, ať už mezi mladými či starými, mezi nemocnými, migranty, vězni.…

***

Sociologické studie bezpochyby prokážou, že měsíce „domácího vězení“ urychlily pohyb farních společenství směrem k odcizování. Eucharistie, která v životě katolíka získala doslova význam nejcennějšího srdce, byla věřícím po měsíce odpírána, aniž by došlo ke zhroucení světa. A co více, svaté přijímání, communio, které se dlouho zdálo být založené na společné přítomnosti věřících, bylo nahrazeno přijímáním na dálku, prostřednictvím telekomunikačních systémů, což se zdá být dosti vzdálené od Ježíše, který přiváděl do společenství i malomocné a vyváděl z hrobek mrtvé.

Studie fungování organizací ukazují, že hlavní příčinou úpadku nebývá nezbytně konkurence ani většinová ideologie v opozici vůči hodnotám vyznávaných danou organizací. Úpadek častěji přichází jako důsledek sklerózy, kornatění, neschopnosti příslušných organizačních

struktur porozumět proměněnému okolnímu prostředí. Změna v čele organizace může usnadnit situaci, dočasně zvrátit sestupnou dráhu, ale pouze změnou celé struktury může organizace dosáhnout přeměny nutné pro adaptaci na Boží království, které vzniká právě dnes.

Struktura katolické církve přirozeně podporuje normalizaci jednání a zdánlivý soulad s pravidly, zatímco evangelium požaduje vystoupit z konformity a následovat specifičnost individuálního povolání. Existuje-li uvnitř katolické církve zvláštní přítomnost Ducha svatého, pravděpodobně nespočívá v normalizaci chování a procedur (což je jev vlastní všem organizacím), nýbrž ve schopnosti vytvářet vzory jednání mimo normy. Například svatý Jan Vianney, farář z Arsu a patron farářů, prokázal doslova nezpůsobilost podřídit se normalizačnímu rámci své epochy (ať už za studií v semináři nebo v rámci své pastýřské činnosti) a Terezie z Lisieux, učitelka církve, nikdy nestudovala ani nevyučovala teologii. Možná je třeba akceptovat riziko větší různosti pastorační praxe a liturgie pro naplňování potřeb lidstva takového, jaké je, a tam, kde právě je.

Autor, angažovaný katolický laik, je profesorem managementu na Universitě Franche-Comté.

Z revue Études 2/2021 přeložil Petr Macháček

časopis Universum 2021, č. 2