Co se o naslouchání neříká

Magdalena Volková, koučink 2024 / 13.03.2024

V Církvi v souvislosti se synodou často mluvíme o naslouchání. Myslíme to skutečně vážně? Nebo je to jen taková alibistická etiketa pro "Církev s lidskou tváří"…

Naslouchání. Zní to tak dobře. Budí to naději, že konečně nám tu v Církvi spolu bude lépe, že budeme zažívat tu pravou spoluúčast, jednotu. Že jsme od toho vlastně jen krůček, stačí si osvojit pár fíglů a máme Nebe na zemi. Skutečně?  

Naslouchat není jen o naučené technice, o pokyvování či sklonu hlavy, proklamování otevřenosti, neskákání do řeči, vydržení být ticho o pár vteřin déle. Není to jen o tom nepřemýšlet co řeknu, až druhý domluví....

Jde to hlouběji. Je to o odzbrojení se. Otevření oken srdce a vystavení se riziku, že uslyším i to, co nechci. 

Že uslyším něco, co se mne dotkne, s čím nesouhlasím, co mne urazí, co mne pohorší, možná i zraní...

Že uslyším něco, co pokládám za hloupé, co mne znejistí, co může změnit mé zaběhlé způsoby myšlení, obraz o sobě.

Naslouchat znamená nejen být ochotna dát prostor, být indiferentní k tomu co slyším, ale být i plně emočně přítomna, nesoudící, prázdná.

 Dívat se chvíli na svět očima protistrany. Kolik takových protistran je? Kolik takových pohledů za den unesu?

Vyžaduje to naučit se s tím vším co slyším dobře nakládat, nezbláznit se z toho, nenechat si vzít vnitřní klid.   

Protože naslouchat někomu, kdo sdílí věci, s kterými souzním, to je celkem snadné. 

Naslouchat někomu, kdo se mi svěřuje s problémem či bolestí, to může dodávat i pocit důležitosti, že jsem to já, komu se svěřuje. Hrozí veliká past cítit se být paternalisticky nad druhým.  

Naslouchat někomu, kdo má jiný názor, to ve mne vyvolává spoušť reaktivity (argumenty, obhajobu, vymezování, strach, obranu hodnot), odpor, nechuť poslouchat.

Co teprve naslouchat někomu, kdo se dotýká něčeho pro mne citlivého... V tom je veliká zkouška pro ego, pro moji stabilitu, integritu, víru.   

Proto nelze hovořit o naslouchání A a neříci B. Není to totiž vůbec snadné a vyžaduje obrovské nároky. Být připravena na zkoušky a vnitřní boje, ochotna tančit mezi protiklady.  

Bez naslouchání není možnost tvořivého růstu a proměny. Je bránou do hloubky. Může otevřít něco zasutého, bolavého. A tím si i třeba na chvíli zkomplikovat život otázkami, které bych si jinak nekladla. Stojím o to?

Stojíme o tu proměnu, jako jednotlivci i jako Církev?

Naslouchání často otevírá dveře chaosu.  I s tím je nutné počítat. A hlavně tušit, jak s tím naložit, když mne vír chaosu pohltí. 

Být neustále konfrontována s tím, že naslouchat ve skutečnosti neumím, že se mi to nedaří, že mne to často vnitřně semílá...   

Naslouchání vyžaduje obrovskou důvěru, že to nejsem já, kdo drží mé těžiště. Že i když se boří hradby mých názorů, představ, mé identity, jistot... To základní nikdo a nic ohrozit nemůže. Pokud jsem napojena na Zdroj. Pokud naslouchám Bohu. Naslouchání nelze oddělit od kontemplace, Ticha.

 Sama děsně moc potřebuji ve svém životě zažívat, že mi druhý naslouchá, že jsem slyšena. A zároveň unést tu skutečnost nedostatku a vzácnosti takových chvil. Že to není samozřejmé.

To mne nutí nějak naložit s tím, že jsem zranitelná, křehká. 

Mohu se zlobit, fňukat, uzavírat se, vzdávat to... Lepší cesta je odpouštět. Druzí to neumí, stejně jako to neumím já.  

Když mi je nasloucháno, o to více přijímat tuto pozornost od druhého jako dar a motor k dalším pokusům se to samé učit poskytovat dál.  A to i když si mé snahy ostatní ani nevšimnou. A možná ji i shodí, bude jim připadat málo, protože třeba potřebují více prostoru, nežli jsem jim schopna ve své omezenosti právě v tuto chvíli dát.

Co ale nedělat? Především, když mluvit o naslouchání, tak ne z důvodů, že je to líbivé, působí to otevřeně. A přitom tím myslet pouze ozvěnu vlastních zájmů s postojem, že mám ve všem předem jasno, nulovou ochotou slyšet. A hlavně – někde hluboko – strach. 

/To si píši především pro sebe, abych si to uvědomila./

Viz: https://www.magdalenavolkova.cz/l/co-se-o-naslouchani-nerika/


 

 

Převzato z: https://agas.cz/blog_clanek.php?clanek=7749

Časopis UNIVERSUM – revue České křesťanské akademie, vychází čtyřikrát do roka

Universum 1 / 2024: O synodě, komunitě a mnohém dalším

Se svolením šéfredaktora (Josef Beránek) si zde dovoluji sdílet dva články z prvního letošního čísla časopisu UNIVERSUM a jeden bonus navíc:

Michal Kaplánek: Česko a Německo: dva synodální procesy

Studie pastorálního teologa Michala Kaplánka srovnávající výsledky tzv. Synodní cesty v Německu a výsledky diecézní a národní fáze synodálního procesu v České republice

Ke stažení ZDE

Edward Groody: Čelíme epidemii osamělosti

Rozhovor šéfredaktora časopisu Universum Josefa Beránka (Josef Beránek) s žákem M. Scotta Pecka a facilitátorem kurzů Community Building Edwardem Groodym

Ke stažení ZDE

Magdaléna Volková: Co se o naslouchání neříká

Jako malý bonus pak přidávám osobně laděný článek Magdaleny Volkové (Magdalena Volková), absolventky kurzu Community Building CZ, o důležitosti, ale i náročnosti naslouchání.

K dispozici ZDE


 

V novém čísle Universa samozřejmě najdete i další inspirativní články, jako např. několik sond do tématu školství či evropské unie, článek Olivera Roye o náboženství v době vzestupu populismu, článek Jana Regnera o svobodě a rozhodování či rozhovor s Barborou Spalovou o paradoxech víry v pohraničí.

https://www.krestanskaakademie.cz/casopis-universum/