"DNA církve se převrací naruby."
Živá víra. Církev a společenství
27. listopadu 2023

překlad Deepl
Pastor Steffen Bauer je odborníkem na procesy transformace církve. Tradiční církev je podle něj "mrtvá". Zde vysvětluje, kde vidí největší staveniště a co mu dává naději.
Doktore Bauere, brzy půjdete do důchodu. Odchází církev s vámi, nebo jakou máte prognózu pro tuto staronovou církev?
[smích] Církev rozhodně do důchodu neodchází. Naopak, v příštích letech se toho hodně naučí. Přes všechna omezení zažíváme v současné době spoustu nápadů a zkoušek. Pevně věřím, že inovací bude přibývat.
Bude v roce 2030 ještě existovat normativní obraz církve nebo sboru?
Abych to řekl jasně: klasická farnost (pozn. redakce: církevní společenství) - jeden farář, jeden kostel, jedna fara, jedna školka - je mrtvá.
Jak jste k tomuto drastickému zjištění došel?
Sleduji procesy transformace v sedmi velkých protestantských regionálních církvích. V těchto proměnách se krystalizují dva hlavní body shody. Za prvé: Pastoři by již neměli pracovat sami. Rozšíří se práce v týmech s více profesemi. Za druhé: sbory už nebudou moci zůstat samy sebou. Vzniká závazek ke spolupráci mezi sbory. To se také vymyká tradičnímu provinčnímu myšlení. DNA církve se převrátí naruby.
V roce 1988 jste začínal jako vikář. Byli tehdy lidé otevřenější víře, vnímavější k církvi? Co se změnilo?
Lidé už nežijí podle církevního roku. Třináctá neděle po Trojici je pro 90 % populace zcela nepodstatná. Životopisné a žehnací bohoslužby jsou naopak magnetem. Prožíváme renesanci žehnání. Když faráři žehnají lidem na Zeilu, nákupní ulici ve Frankfurtu nad Mohanem, může se stát, že se jich kolemjdoucí zeptá: "Mohu vám to oplatit?".
Obraz církve se změní směrem k církvi rozmanitosti, kde lidé s různými zkušenostmi a zázemím říkají: nyní pomáhám utvářet církev svým vlastním způsobem.
Dr. Steffen Bauer
A přesto se církev zmenšuje?
Ano, nedostatek zdrojů k tomu patří. Budeme muset změnit náš systém členství. Možná bude zrušen systém církevních daní. Na druhou stranu zažívám vzrušující církevní vývoj. Setkávám se s mnoha živými, jiskřivými věcmi. Vezměme si jako příklad křestní slavnost v Ludwigshafenu. Na křest na Rýně přišlo 1600 lidí. Bylo zapsáno 79 křtů, ale pak najednou přišlo 20 spontánních křtů dospělých. Co se tam stalo? Dvacet dospělých ten den prožilo svou osobní zkušenost Letnic. Byli tak nadšení a dojatí, že spontánně řekli: Chci se toho účastnit. To je skvělé! Takových zážitků bude více.
Jedním z vašich oblíbených témat je "Církev lidu". Proč ne pro lidi nebo s lidmi? V čem je ten jemný rozdíl?" 

[vášnivě] Je to víc než jemný rozdíl. V popisu "církev pro" nebo "církev s" lidmi jsou ostatní předmětem. "Církev pro" lidi předpokládá, že všechny vnímám jako subjekty církve. To znamená, že subjekty utvářejí církev. Nové "my" kolem témat, úkolů a výzev je pro mě závažný rozdíl.
To však mění normativní obraz církve...
Ano, rozhodně! Obraz církve se změní směrem k církvi rozmanitosti, kde lidé s různými zkušenostmi a zázemím říkají: nyní pomáhám utvářet církev svým vlastním způsobem.
Co můžeme ztratit? Nic! Vůbec nic! Pokud však necháme lidi dělat to, co chtějí, a umožníme jim přispět tím, na co mají talent a pro co jsou zapálení, může vzniknout něco nového.

Zaměstnanci na plný úvazek a církevní rady to však musí umožnit... Správně! To vyžaduje hlubokou změnu postoje těch, kteří v současné době v organizaci působí. Moc bude muset být nově rozdělena. Potřebujeme postoj "Já dovolím. Nechávám to dělat ostatní. Dovolím něco, co neodpovídá mému vlastnímu chápání církve, mému zkušenostnímu zázemí." To je pro mě důležité.
Nevyžaduje tato změna postoje také hlubokou změnu mentality?
Protiotázka: Co můžeme ztratit? Nic! Vůbec nic! Ale pokud necháme lidi dělat to, co dělají, pokud jim dovolíme přispět tím, k čemu mají nadání a co je baví, může vzniknout něco nového. Jako vikář jsem se naučil, že během nedělní ranní bohoslužby křtíme lidi do sboru. Tehdy by bylo nemyslitelné, abychom křty slavili venku. Dnes víme, že když křtíme na veřejnosti, na koupalištích, u jezer a řek, přicházejí úplně jiní lidé a vzniká úplně jiný pocit společenství. Kdo je dnes normativní? Pro mě je to "církev lidu".
Luther důrazně postuloval "kněžství všech pokřtěných a věřících jako DNA protestantské církve". Co se však stalo potom?
Ve své knize "Církev lidu" se snažím zdůraznit právě toto. Luther řekl obyčejným lidem: "Jste oprávněni rozhodovat o učení církve." To je pravda. Myslím, že to je skvělé. Máme představu, že potřebujete určitou úroveň vzdělání, abyste mohli mluvit do církve, víry a teologie. Luther svěřil svým sedlákům "lidovou církev"! Řekl jim zcela biblicky: "Vy jste královské kněžstvo!" 
Co svěřujeme lidem dnes?
[Příliš málo! [A nám v církvi až příliš!
Co se tedy pokazilo?
V průběhu času se protestantská církev stále více vyznačovala farní službou. Nemyslím si, že obraz pastýře a jeho stáda je pro protestanty dobrý; jsme jedno tělo, jedna církev. Rozhodně se musíme oprostit od této formy vyjádření církevního života, "když jde o duchovní věci, ať to dělají zaměstnanci na plný úvazek".


V současné době vidím největší potřebu změny mezi pastory.
Dr. Steffen Bauer


Jak by mohlo vypadat východisko z této slepé uličky?
Už na ní pracujeme. Ke změnám dochází, když se objeví tlak zvenčí. Počet pastorů prudce klesá, sbory tvoří stále více církví. Z duchovního hlediska nemůže 12 nebo 14 sborů " obsluhovat" jeden člověk. I zde je zapotřebí renesance dobrovolného kázání. V EKHN máme v současné době poprvé více kazatelů než pastorů na plný úvazek. Tento trend bude narůstat. Z toho pro nás vyplývá otázka: Co tomuto dobrovolnému kázání dovolíme? V současné době vidím největší potřebu změny mezi pastory.
Proč?
Protože už nejsou žádaní jako vykonavatelé, ale jako umožňovatelé. Je to prostě změna paradigmatu. A oni to musí chtít a umožnit.
Jedna z vašich odpovědí spočívá v radikální otevřenosti. Říkáte: "Máme církev - máte nějaký nápad?". Neměla by církev lidem něco říkat, místo aby si nechala něco říkat od nich?
Tato otázka je vyryta na transparentu před kostelem Panny Marie ve Stuttgartu. Chtějí tím říci, že Boha nacházíme v lidech. Vyvracejí tak mylnou představu, že "venku chodí jen lidé, kteří o tom nemají ponětí". Stále žijeme v zemi, kde polovina obyvatel patří ke křesťanské církvi. Tvrdím, že pokud budeme vstřícní, přijdou lidé, kteří si s sebou přinesou životní zkušenosti, víru a Boha.

Nikdy nebylo tolik pastorů a zároveň klesá základní znalost víry.
Dr. Steffen Bauer
 

Nehrozí také nebezpečí ztráty středu, jádra? Nemá to poselství, které má hlásat? Pokud ne, čím se církev liší od sportovních a hudebních klubů?
[Ne, vůbec ne. Přesvědčení, že v církvi mají co říci pouze pastoři, je mylné. Pravdou je, že musíme hlásat dobrou zprávu. Pro mě je zásadní, abychom tuto zprávu zabalili do nových narativních forem. Musíme si o své víře vyprávět navzájem, už ne shora, z čela, ale uprostřed společenství. Nikdy nebylo tolik pastorů a zároveň ubývá základních znalostí o víře. O duchovní témata je velký zájem i mimo církev. Nepotřebujeme se jako církev změnit?
Argumentujete ve prospěch "podpory živého, zralého křesťanství, orientace navenek slovem i skutkem". Jak to může vypadat? Uveďte to do praxe.
Jeden pastor v Hattersheimu u Frankfurtu nad Mohanem přestavěl obytný vůz na pojízdnou prodejnu chipsů. Nyní stojí na náměstí a rozdává chipsy. To mu umožňuje hovořit s lidmi o životě, víře a Bohu. Probošt Oliver Ahlbrecht vymyslel frázi "během pandemie jsme my, církev, byli vedle". To nebylo to nejhorší. Církev patří na tržiště tohoto světa, včetně těch digitálních, kde by měla být přístupná a naslouchat. Karl Barth na sklonku svého života řekl, že doba velkých přednášek je pryč a že dnes je potřeba mluvit a naslouchat si navzájem.
Co dělají lidé ještě dnes?
Jako vedoucí Dobrovolnické akademie jsem svědkem velké změny v dobrovolnictví. Už se nesetkáme s tím, že by lidé byli od útlého věku doma v kostele. Důležité tedy je, když je zažívám, jak je zažívám? Profesor Hartmut Rosa by řekl, že lidé potřebují rezonanční zážitky. To je to, na čem záleží. Církev se proto musí stát pro lidi rezonančním zážitkem. S tím počítám.
Časy se mění
Pastorační péče v církvi a procesy sociálních změn procesy změny
Máte rádi změny? Je to spíše začátek nebo konec?
Na tyto otázky lze jen stěží odpovědět obecně. Otázky je stěží možné. Ale rychlé změny, které zažíváme, jsou pro nás výzvou nás vyzývají individuálně i kolektivně a jako DGfP.
Bouře rozchodu s tradicí v církvi a společnosti společnosti, zrychlující se tempo klimatických změn, otázka spravedlivého soužití v naší společnosti. společnosti, rostoucí radikalizace a individualizace hýbají našimi životy a jako pastorační pracovníci očekáváme odpověď. 
Spočívá budoucí spása a život církví v inovativních nových začátcích? Může být nové spojeno se starým?
Mé mamince je 89 let. Miluje staré a potřebuje staré. Oceňuje spolehlivé bohoslužby ve svém kostele v neděli v deset hodin. Pokud však skočíme o deset nebo patnáct let do budoucnosti, tradiční bude mnohem méně navštěvovaná, pokud ji nezměníme. Starých bude demograficky ubývat! Chceme-li zůstat relevantní, musíme se odvážit a vedle starého vybudovat něco nového. Nové bude stále více nahrazovat staré. Demografický faktor nezastavíme. Měli bychom toho vyzkoušet co nejvíce. Vedoucí církve musí dát volný průchod nápadům.
Uvolnění nápadů, umožnění transformace, zní jaksi vyčerpávajícím způsobem. Nemůže být lákavější zůstat u starých zvyků?
Ano, existuje tendence chtít zůstat doma ve známém. To vůbec nechci kritizovat. Doufám, že se v týmech, které se vytvoří, najdou lidé, kteří řeknou: "Dejte mi svobodu inovovat a zajistíte, že známé bude pokračovat". V to doufám, i když vím, že to často provázejí konflikty.
Na cestě vpřed byste rádi viděli oboustranně použitelná církev. Co tím myslíte?
Nemyslím tím, že jsem obouruký. Obdivuji pastorku Josephine Teske a její duchovní vystoupení na Instagramu. Já bych to nedokázal. To je dobrý obrázek obojručnosti. Někdo jiný to dělá, protože má ten dar. Když budeme upřímní, objevíme v církvi také trochu komplexu závisti. Kdo září? O kom se často píše v tisku? Mám radost, když se zmiňují o Josefíně Teskeové, která má spoustu příznivců. Nesmírně se mi ulevilo, že se ujala tohoto důležitého úkolu. Zároveň si také myslím, že by jí to rozhodně mělo být umožněno, že je to její práce v církvi. Církev jako organizace se musí stát dvojjedinou. Musí být schopna poskytovat známé, ale také umožňovat a podporovat inovace.
Nesoutěží snad nové vždy se starým? Zejména pokud jde o čas a peníze?
Bohužel! EKD ve svých tezích pro budoucnost uvedla, že deset procent finančních prostředků by mělo plynout do inovací. K dosažení tohoto cíle máme ještě daleko. Jsem přesvědčen, že nové by nemělo být tím prvním, co bude pohřbeno, až se finance omezí.
Píšete, že na denním pořádku je " novátorství"? Vysvětlete tento lék člověku, který není teolog.
" "Inovace" znamená vyjmutí věcí, zrušení, ukončení, nahrazení něčím jiným. Jako církevní poradce se v církvi hodně pohybuji. Můj postřeh je, že nám nechybí nápady. Ve všech poradenských procesech však dojdeme k tomu, že někdo vznese otázku: "Jak to teď máme udělat?". Pak odpovídám: "Musíme také převážit na druhou misku vah to, co musíme vynechat!" A tak se to stane. Pak obvykle nastane velké ticho.
 

Pokud v neděli dopoledne sedí na bohoslužbě v kostele pouze 12 lidí a v sousedství ve stejnou dobu slaví stejný formát bohoslužby 10 lidí, bylo by naléhavě nutné bohoslužbu ukončit.
Dr. Steffen Bauer

Propouštění není v církvi vrcholovou disciplínou. Nejste za to oslavováni, že ne?
Ne, to rozhodně ne. Pokud však v neděli ráno sedí na bohoslužbě v kostele stále jen 12 lidí a ve vedlejším sousedství ve stejnou dobu slaví stejný formát bohoslužby 10 lidí, bylo by bezpodmínečně nutné bohoslužbu ukončit. Je třeba přiznat, že je to obtížné a bolestivé. Inovace znamená, že se farnosti a děkanáty musí naučit věci ukončovat. Jinak nové věci nebudou fungovat. Jako církev jsme vlastně mistři v pohřebním rituálu, ale když máme sami něco pohřbít, tak nám to neuvěřitelně nejde. Církev potřebuje odvahu ukončit to, co už existuje. Pokud to neudělá, narazí na vyhoření a nakonec zemře.
Vaše zpráva na vás dýchne úlevou...
Naprosto. Během poradních procesů v týmech na úrovni církevních oblastí často padá otázka: Kdo bude v budoucnu vykonávat konfirmační práci? Nestačili by dva místo čtyř? A pak najednou ten jeden člověk, který to stejně nedělá rád, už nemusí učit konfirmační hodiny. Na jedné straně to odbourává část tlaku, ale na druhé straně to uvolňuje síly a energii pro nové věci. Nevyhneme se však otázce, kdy a kde se konají bohoslužby. Postoj odvahy je nezbytnou součástí procesu transformace. Potřebujete odvahu nechat věci jít! Bez odvahy to nebude dobré!
Je církev plánovatelná a proveditelná?
Díky Bohu ne. "Duch svatý vane, kam chce a jak chce," říká svatý Pavel. Působení Ducha svatého v lidech je však rozpoznatelné. A to mě znovu a znovu inspiruje a dojímá.
Otázky položil ředitel redakce 3E Rüdiger Jope.
Dr. Steffen Bauer je vedoucím Dobrovolnické akademie evangelické církve v Hesensku a Nassau v Darmstadtu.
DeepL

https://www.jesus.de/nachrichten-themen/nachrichten-kirche-und-gemeinde/die-dna-der-kirche-wird-gerade-auf-den-kopf-gestellt/